Plný text
3 Tdo 39/2021-I-14940
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovoláních, která podali obvinění E. V., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, A. M., nar. XY, R. H., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, Z. K., nar. XY, B. N., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a J. Š., nar. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, a obviněný A. K., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. V. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.
V. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. odmítá.
VI. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
VII. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, byli obvinění E. V., A. M. a Z. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili jednáním pod bodem 1. a) až e) skutkové věty. Obviněný R. H. byl týmž rozsudkem uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle soudu prvního stupně dopustil jednáním pod bodem 1. a) a c) skutkové věty. Obviněný A. K. byl stejně jako obviněný B. N., J. Š. a J. V. citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se posle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil, stejně jako obviněný B. N. jednáním pod bodem 1. a) až c); obviněný J. Š. pak skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil jednáním pod bodem 1. b) a d) a obviněný J. V. jednáním pod bodem bodem 1. e). Obvinění E. V., A. M., Z. K. a A. K. pak byli dále citovaným rozsudkem nalézacího soudu uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili jednáním pod bodem 2. skutkové věty.
2. Těchto trestných činů se shora uvedení obvinění podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
nejméně v době od srpna 2010 do března 2012 v úmyslu neoprávněně krátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, v souvislosti s dovozem pohonných hmot - benzinu natural a motorové nafty - do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřební dani, prostřednictvím společností P., se sídlem XY, IČ XY(nyní M. a u. k., se sídlem XY, V., se sídlem XY, IČ XY, M., se sídlem XY, IČ XY, P. I., se sídlem XY, IČ XY a K., se sídlem XY, IČ XY.
1. a) obž. E. V., obž. A. M., obž. R. H. a obž. Z. K., obž. A. K. a obž. B. N. společně
prostřednictvím společnosti P. se sídlem XY, (od 29. 9. 2011 M. a u. k., . se sídlem XY), IČ XY, v době od 12. 8. 2010 do 31. 8. 2011 dovezli v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 353 /2003 Sb. o spotřební dani do České republiky nejméně 140 310 708 litrů pohonných hmot (dále PHM) prostřednictvím společnosti OMV Česká republika, s.r.o., se sídlem Praha 4, Na Vítězné pláni 1719/4, IČ 480 38 687, která jako oprávněný příjemce ve smyslu § 3 písm. i) zákona č. 353/2003 o spotřební dani garantovala odvedení spotřební daně, které byly vyskladněny z daňového skladu společnosti OMV Refining&Marketing GmbH, se sídlem Wien, Trabrennstrase 6, ATV 0010325203 u BP Europa SE, se sídlem Linz, Am Tankhafen 4, ATV1096000016 v Rakousku a daňového skladu společnosti OMV Deutschland GmbH, Haiminger Str. 1, Burghausen DE07750062561 v Německu, tyto pohonné hmoty po přepravě do České republiky obratem prodávali přes další obchodní společnosti, které ovládali a to D. B., se sídlem XY, IČ XY, A. T. K., se sídlem XY, IČ XY, konečným odběratelům - společnostem I., se sídlem XY, J. T., se sídlem XY, IČ XY a fyzické osobě P. H., IČ XY, a dalším společnostem, jimž byla cena za pohonné hmoty fakturována včetně spotřební daně a DPH, a poté, jak bylo od počátku jejich úmyslem, DPH z těchto obchodů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty neodvedli a na jejich podnět a s úmyslem zastřít před správcem daně skutečnou daňovou povinnost společnosti P. byla podána správci daně Finančnímu úřadu pro XY přiznání k DPH obsahující úmyslně nepravdivé údaje, zejména na straně objemu zdanitelných plnění a z něho vycházejícího nároku na odpočet DPH a vlastní daňové povinnosti
- dne 1. 11. 2010 přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2010 podepsané jednatelem J. P., nar. XY, v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 185 033 382 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění se základní sazbou daně od plátců ve výši 184 937 066 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla, a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 19 264 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 172 860 405 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 34 572 081 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 34 552 817 Kč,
- dne 26. 1. 2011 přiznání k DPH za 4. čtvrtletí 2010 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 793 045 362 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění se základní sazbou daně od plátců ve výši 792 940 887 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 20 895 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 747 999 369 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 149 599 874 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 149 578 979 Kč,
- dne 1. 3. 2011 přiznání k DPH za leden 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 372 015 225 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 371 985 351 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 5 974 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 322 906 206 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 64 581 241 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 64 575 267 Kč,
- dne 29. 3. 2011 přiznání k DPH za únor 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 547 081 735 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 546 979 446 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 20 457 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. dovezla do ČR PHM za 484 219 053 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 96 843 811 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 96 823 354 Kč,
- dne 27. 4. 2011 přiznání k DPH za březen 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 798 136 681 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 798 037 893 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 19 978 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 617 067 734 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 123 413 547 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 123 393 569 Kč,
- dne 26. 5. 2011 přiznání k DPH za duben 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 416 135 029 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 415 985 327 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 29 940 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 385 114 782 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 77 022 956 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 76 993 016 Kč,
- dne 29. 6. 2011 přiznání k DPH za květen 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 592 039 167 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 592 014 328 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 4 968 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 455 404 746 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 91 080 853 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 91 075 985 Kč,
- dne 28. 7. 2011 přiznání k DPH za červen 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 499 863 112 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 499 821 680 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 8 287 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 358 357 483 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 71 671 497 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 71 663 210 Kč,
- dne 2. 9. 2011 přiznání k DPH za červenec 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 258 899 011 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 258 886 366 Kč tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 2 529 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 53 128 564 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 10 625 713 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 10 623 184 Kč,
- dne 7. 10. 2011 přiznání k DPH za srpen 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 195 753 008 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 195 713 078 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost 7 986 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností za toto období společnost P. do ČR dovezla PHM za 16 654 289 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činila DPH nejméně 3 380 858 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 3 322 872 Kč,
tedy úmyslně nepravdivě v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 a leden-srpen 2011 uplatnili nárok na odpočet, jež neodpovídal skutečnosti a tím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti P. ke škodě České republiky zastoupené nyní příslušným správcem daně Finančním úřadem pro XY, se sídlem XY, ve výši nejméně 722 602 253 Kč,
b) obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K., obž. A. K. a obž. B. N. a obž. J. Š. společně
prostřednictvím společnosti V., se sídlem XY, IČ XY v době od 30. 8. 2011 do 22. 11. 2011 dovezli v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 353 /2003 Sb. o spotřební dani do České republiky nejméně 5 204 372 litrů PHM prostřednictvím společnosti OMV Česká republika, s.r.o., která jako oprávněný příjemce garantovala odvedení spotřební daně, vyskladněných z daňových skladů společnosti OMV Refining&Marketing GmbH, Wien, ATV 0010325203, u BP Europa SE Linz, ATV1096000016, Rakousko a společnosti OMV Deutschland, GmbH, Burghausen, DE07750062561, tyto pohonné hmoty byly po přepravě do České republiky obratem prodávány přes další jimi ovládané obchodní společnosti a to M. C., se sídlem XY, IČ XY, P, I, se sídlem XY IČ XY, konečným odběratelům - společnostem R., se sídlem XY, (nyní S-G. O., se sídlem XY) IČ XY, J. T., se sídlem XY, IČ XY a dalším společnostem, jimž byla cena za pohonné hmoty fakturována včetně spotřební daně a DPH, poté však, jak bylo od počátku jejich úmyslem, DPH v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty neodvedli a na jejich podnět a s úmyslem zastřít před správcem daně skutečnou daňovou povinnost společnosti V., byla podána správci daně Finančnímu úřadu pro XY přiznání k DPH obsahující úmyslně nepravdivé údaje, zejména na straně objemu zdanitelných plnění, a z něho vycházejícího nároku na odpočet DPH a vlastní daňové povinnosti
- dne 9. 11. 2011 přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2011,“podepsané“ jednatelkou I. P., nar. XY, v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli pouze poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 94 082 710 Kč a uplatnili úmyslně nepravdivě nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění se základní sazbou daně od plátců ve výši 94 068 173 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 2 907 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečností do ČR dovezli PHM za 72 547 919 Kč včetně DPH, tedy při prodeji za nákupní cenu DPH činila nejméně 14 509 584 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 14 506 667 Kč,
- dne 26. 1. 2012 přiznání k DPH za 4. čtvrtletí 2011, „podepsané“ jednatelkou I. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli pouze poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 98 691 135 Kč a uplatnili úmyslně nepravdivě nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 98 620 993 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 14 028 Kč, ačkoli podle zadokumentovaných skutečnosti do ČR dovezli PHM za 66 816 979 Kč, tedy při prodeji za nákupní cenu DPH činila nejméně 13 363 396 Kč, čímž úmyslně zkrátili daň z přidané hodnoty nejméně o 13 349 368 Kč,
tedy úmyslně nepravdivě v přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2011 uplatnili nárok na odpočet, jež neodpovídal skutečnosti a tím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti V. ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, se sídlem XY, ve výši nejméně 27 856 035 Kč,
c) obž. E. V., obž. A. M., obž. R. H., obž. B. N., obž. Z. K., obž. A. K.
prostřednictvím společnosti M., se sídlem XY, IČ XY v době od 7. 9. 2011 do 8. 11. 2011 dovezli v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 353 /2003 Sb. o spotřební dani do České republiky nejméně 4 054 256 litrů PHM od společnosti AT Group GmbH, se sídlem Maximilianstrasse 13a, Starnberg, DIČ DE253841702, Německo a 5 819 187 litrů PHM od společnosti AT Petrol Handels Gmbh, se sídlem Adolf Pichlerstrasse 13, Top3, Kufstein, DIČ ATU66332177, Rakousko, spotřební daň za dovezené zboží byla uhrazena společností T. O., se sídlem XY, IČ XY, společností S. s., se sídlem XY, IČ XY, které jako oprávněný příjemce garantovaly odvedení spotřební daně, tyto dovezené pohonné hmoty byly po přepravě do České republiky obratem prodávány přes další obchodní společnosti ovládané obžalovanými a to M. C., se sídlem XY, IČ XY, P. I., se sídlem XY, IČ XY a případně další dosud neustanovené společnosti konečným odběratelům - společnostem R., se sídlem XY (nyní S. O., se sídlem XY), IČ XY, I., se sídlem XY, IČ XY, J. T., se sídlem XY, IČ XY, a dalším společnostem jimž byla cena za PHM fakturována včetně spotřební daně a DPH, poté, jak bylo od počátku jejich úmyslem, DPH v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty neodvedli a na jejich podnět a s úmyslem zastřít před správcem daně skutečnou daňovou povinnost společnosti M. C., byla podána správci daně Finančnímu úřadu pro XY přiznání k DPH obsahující úmyslně nepravdivé údaje, zejména na straně objemu zdanitelných plnění a z něho vycházejícího nároku na odpočet DPH a vlastní daňové povinnosti
- dne 27. 10. 2011 přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2011 podepsané jednatelem J. P., nar. XY, v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 184 310 200 Kč a uplatnili úmyslně nepravdivě nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 184 278 327 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 6 374 Kč, ač podle zadokumentovaných skutečností společnost M., v tomto období do ČR dovezla PHM za 62 092 728 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu DPH činila nejméně 12 418 546 Kč a tím úmyslně zkrátili DPH nejméně o 12 412 172 Kč,
- dne 27. 1. 2012 přiznání k DPH za 4. čtvrtletí 2011 podepsané jednatelem J. P., v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 319 963 017 Kč a uplatnili úmyslně nepravdivě nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 319 922 951 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 8 013 Kč, ač podle zadokumentovaných skutečnosti společnost M. C., v tomto období do ČR dovezla PHM za 120 649 159 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní ceny DPH činila nejméně 24 129 832 Kč a tím úmyslně zkrátili DPH nejméně o 24 121 819 Kč,
tedy úmyslně neoprávněně v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2011 uplatnili nárok na odpočet, jež neodpovídal skutečnosti a tím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti M., ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, se sídlem XY ve výši nejméně 36 533 991 Kč,
d) obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K. a obž. J. Š. společně
prostřednictvím společnosti P. I., se sídlem XY, IČ XY v době od 23. 11. 2011 do 19. 12. 2011 dovezli v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 353 /2003 Sb. o spotřební dani do České republiky nejméně 239 292 litrů PHM od společnosti AT Group, GmbH, Starnberg, Německo a 885 967 litrů PHM společnosti AT Petrol Handels, Gmbh Kufstein, Rakousko, spotřební daň za dovezené zboží byla uhrazena společnostmi T. O., se sídlem XY, IČ XY, IČ XY a S. S., se sídlem XY, IČ XY, které jako oprávněný příjemce garantovaly odvedení spotřební daně, tyto dovezené pohonné hmoty byly po přepravě do České republiky obratem prodávány přes další obžalovanými ovládané obchodní společnosti a to M. C., se sídlem XY, IČ XY, C. T. , se sídlem XY, Slovenská republika, IČ XY, Z., se sídlem XY IČ XY Slovenská republika a dalších dosud neustanovených společnosti konečným odběratelům - společnostem R., se sídlem XY (nyní S. O., XY), IČ XY, J. T., se sídlem XY, IČ XY, a dalším společnostem, jimž byla cena za pohonné hmoty fakturována včetně spotřební daně a DPH, poté však, jak bylo od počátku jejich úmyslem, DPH v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty neodvedli a na jejich podnět a s úmyslem zastřít před správcem daně skutečnou daňovou povinnost společnosti P. I., byla podána správci daně Finančnímu úřadu pro XY přiznání k DPH obsahující úmyslně nepravdivé údaje, zejména na straně objemu zdanitelných plnění a z něho vycházejícího nároku na odpočet DPH a vlastní daňové povinnosti
- dne 27. 1. 2012 přiznání k DPH za 4. čtvrtletí 2011 „podepsané“ jednatelkou I. P., nar. XY, v němž uvedli úmyslně nepravdivé údaje, když v rozporu se skutečností uvedli poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku plnění ve výši 199 886 361 Kč a úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v základní sazbě daně od plátců ve výši 199 831 006 Kč, tato plnění však v rámci ČR poskytnuta nebyla a přiznali daňovou povinnost pouze ve výši 11 071 Kč, ačkoli je zadokumentováno, že za uvedené období společnost P. I., na území ČR dovezla PHM za 26 792 379 Kč včetně spotřební daně, a při prodeji za nákupní ceny činila DPH 5 358 476 Kč a tím úmyslně zkrátili DPH nejméně o 5 347 405 Kč,
tedy úmyslně nepravdivě v přiznání k dani z přidané hodnoty uplatnili nárok na odpočet, jež neodpovídal skutečnosti a tím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti P. I., ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY se sídlem XY ve výši nejméně o 5 347 405 Kč,
e) obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K. a obž. J. V. společně
prostřednictvím společnosti K., se sídlem XY, IČ XY v době od 30. 1. 2012 do 28. 3. 2012 dovezli v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy podle § 25 odst. 1 písm. a) bod 1 zák. č. 353 /2003 Sb. o spotřební dani do České republiky nejméně 3 044 300 litrů PHM od společnosti AT Group GmbH, Starnberg, Německo a 3 427 462 litrů PHM od společnosti AT Petrol Handels GmbH Kufstein, Rakousko, spotřební daň za dovezené zboží byla uhrazena společnostmi T. O. c., se sídlem XY, IČ XY, R. G. P., se sídlem XY, IČ XY, a I. P., se sídlem XY, IČ XY, které jako oprávněný příjemce garantovaly odvedení spotřební daně, tyto dovezené pohonné hmoty byly po přepravě do České republiky obratem prodávány přes další obchodní společnosti ovládané obžalovanými a to zejména M. G., se XY, IČ XY a C. S., se sídlem XY, IČ XY, případně další dosud neustanovené společnosti konečným odběratelům - společnostem R., se sídlem XY, (nyní S. O., se sídlem XY), IČ XY, J. T., se sídlem XY, IČ XY, Q. D. G., se sídlem XY, IČ XY a další společnosti, jimž byla cena za pohonné hmoty fakturována včetně spotřební daně a DPH, poté, jak bylo od počátku jejich úmyslem, DPH v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty neodvedli a na jejich podnět a s úmyslem zastřít před správcem daně skutečnou daňovou povinnost společnosti P. I., podali správci daně Finančnímu úřadu v XY přiznání k DPH obsahující úmyslně nepravdivé údaje, zejména na straně dodání a něho vycházejícího nároku na odpočet DPH a vlastní daňové povinnosti
- dne 2. 5. 2012 přiznání k DPH hodnoty za 1. čtvrtletí 2012, které bylo podáno společností V. podepsané jednatelkou I. P., v němž úmyslně nepravdivě uvedli pořízení zboží z jiného členského státu ve výši 354 305 211 Kč a v rozporu se skutečností úmyslně nepravdivě uplatnili nárok na odpočet daně z dodání do jiného členského státu ve výši 354 301 197 Kč, když k žádnému dodání do jiného členského státu nedošlo, daňovou povinnost společnosti stanovili částkou 14 335 Kč, ačkoli je zadokumentováno, že společnost K. , za uvedené období do ČR dovezla PHM za 105 865 870 Kč včetně spotřební daně, tedy při prodeji za nákupní cenu činilo DPH nejméně 21 173 174 Kč, čímž úmyslně zkrátili DPH nejméně o 21 158 839 Kč,
tedy úmyslně nepravdivě v přiznání k dani z přidané hodnoty uvedli poskytnutí a plnění bez DPH, jež neodpovídalo skutečnosti, neboť k dodání do jiného členského státu nedošlo a PHM byly realizovány na území ČR a tím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti K., ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem v XY se sídlem XY výši nejméně 21 158 839 Kč,
a tímto jednáním pod body a) až e) ke škodě České republiky zkrátili daň ve výši nejméně 813 498 533 Kč,
přičemž
- obž. E. V., v úmyslu zkrátit daňovou povinnost, trestnou činnost organizoval a řídil, buď sám anebo prostřednictvím dalších osob, určoval, kdo bude statutárním zástupcem, společníkem či prokuristou v těchto společnostech, určoval, v jakém období se budou jednotlivé společnosti, které ovládal, na obchodování s PHM podílet, ač sám v nich neměl žádné formální postavení, jménem společností M., K., a P. I., vedl jednání se zástupcem společnosti T., c. M. M. o dodávkách PHM, projednával s ním zaslání zůstatku finančních prostředků z obchodování s PHM společnosti K. na účet společnosti K. I. v Leichtenštejnsku, prostřednictvím obžalovaných Z. K., A. K., B. N., J. Š., J. V., kteří s cílem zkrátit DPH na základě jeho pokynů postupovali ve vzájemné shodě s ním, řídil jednak činnost osob oprávněných jednat za společnosti, jejichž prostřednictvím byly PHM do ČR dováženy - J. P., jednatele společnosti P. a jejího prokuristy M. B., obž. J. Š., jednatele P. I., a prokuristy společnosti V.prostřednictvím prokuristů obž. A. K. a M. B. řídil činnost společnosti M., prostřednictvím obž. J. V. řídil činnost společnosti K., ovládal a řídil i společnosti, na které byly PHM po propuštění do volného oběhu převáděny - společnost M. C., prostřednictvím prokuristy obž. A. K., společnosti P. I., D. B., a A. T. K., prostřednictvím prokuristy obž. Z. K., do společností P. a M., nechal dosadit do funkce jednatele J. P., do společností V.P. I., K., I. P., do společnosti D. B., J. M. a poté I. P., do společnosti M. C., J. M. a poté J. J., kteří pro společnost žádnou činnost nevykonávali a činnost společností byla realizována prostřednictvím jejich prokuristů, ovládal a řídil i zahraniční společnosti Z. C. S., prostřednictvím obž. J. Š., který se řídil jeho pokyny, sám pak vyplácel odměnu M. B. za jeho činnost pro společnosti M., a P. stanovoval fakturační cesty s cílem ztížit kontrolu správce daně, zajišťoval vytváření příslušných účetních a daňových dokladů a zpracování přiznání k dani, v nichž byly uvedeny nepravdivé skutečnosti s cílem snížit daň společností P. V.P. I., M., a K., a svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společností P. společností V., společností M., společností P. I., a společností K., v celkové výši 813 498 533 Kč,
- obž. A. M. jako nejbližší spolupracovník obž. E. V., se společně s ním podílel na organizování obchodování s PHM, plnil pokyny obž. E. V., dával pokyny obž. J. Š. a obž. A. K., ač sám neměl formální postavení ve společnostech, jejichž prostřednictvím bylo realizováno obchodování s PHM, v úmyslu zkrátit DPH společně s obž. E. V. a obž. Z. K. projednával provozní a koncepční záležitosti související s obchodováním s PHM společnostmi P. V.M., K., P. I., plnil pokyny obž. E. V. a sám činil některá dílčí rozhodnutí, účastnil se jednání v souvislosti s obchody s PHM se zástupcem společnosti T. O., c., a.s. M. M. za společnost M. společně s obž. B. N., se zástupcem společnosti J. T., J. Š., zabýval se zejména účetnictvím, vystavoval objednávky a faktury, kontroloval příchozí, sám prostřednictvím elektronického bankovnictví prováděl, vyplácel odměnu M. B. za jeho činnost pro společnosti M., a P. společně s obž. E. V. nechal vyhotovit a předložit příslušným správcům daně přiznání k DPH, v nichž byly úmyslně uvedeny nepravdivé skutečnosti s cílem snížit daňovou povinnost společností P. V.M., K., P. I., a svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společností P. V., M., P. I., a K., v celkové výši 813 498 533 Kč, a na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti výběrem z účtů společností A. T. K., D. B., P. P. I., C. T. , C. S., Z., I., o. s. , vybrané finanční prostředky od nich přebíral, tyto prostředky pak byly použity pro osobní potřebu - nákupy a výstavba nemovitostí, a podílel se i na odčerpávání prostředků získaných trestnou činností, do majetku společnosti S. R. E., (dříve S. M.), jejímž je jednatelem, zakoupil dům XY č.p. XY, v Praze 5 a pro společnost S., C. . jejímž byl statutárním orgánem (od 29. 12. 2010 C. E.) využíval finanční prostředky společností P. M., a P. I., k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S. , C., a svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společností P. V., M., P. I., a K., v celkové výši 813 498 533 Kč a na odčerpání finančních prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti těchto společností výběry z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., .C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,
- obž. Z. K., který působil jako jednatel společnosti D. B., v době od 18. 8. 2003 do 12. 10. 2010 a poté prokurista v době od 2. 12. 2010 do 1. 3. 2011, když byl jejím jednatelem J. M., dále jako prokurista společností I., v době od 10. 8. 2009 do 5. 8. 2010, P. I., v době od 8. 7. 2011 do 25. 1. 2012, kdy byla její jednatelkou I. P., společně s obž. E. V. a obž. A. M. s cílem zkrátit daň, projednával provozní a koncepční záležitosti související s obchodováním s PHM, a sám se na něm podílel tím, že obstarával zejména finanční stránku činnosti společností zapojených do obchodování s PHM, a při této činnosti se řídil pokyny obž. E. V., účastnil se jednání s oprávněným příjemcem T. O., c., a.s., zastoupeným M. M. a odběrateli - J. Š. zástupcem společnosti J. T., a O. N. zastupujícím společnost R., za společnost P. I., uzavřel se společností J. T., rámcovou smlouvu o dodávkách PHM, podle pokynů obž. E. V., vykonával činnost za společnosti, jejichž byl jednatelem nebo prokuristou, nebo za něž jednal na základě plné moci, zakládal účty společností P. I. I., a C. T. , prováděl podle pokynů obž. E. V. a A. M. finanční transakce - platby za PHM odebírané společností P. I. z účtů P. I., společně s obž. J. Š. provedl vklad v hotovosti ve výši 7 600 000 Kč na účet společnosti V. před jejím zapojením do řetězce společností obchodujících s PHM, a provedl převod částky 6 000 000 Kč z účtu společnosti P. I. jejímž byl prokuristou a tím umožnil zahájení její činnosti, působil jako zástupce zahraničních společností – společnosti G. A. L. registrované v Miami Beach v USA vykonávající vlastnická práva ve společnostech V.P. I., P. I., společnosti P. O. L., registrované v Miami Beach, USA, vykonávající vlastnická práva ve společnostech F., ., a C. T. , společnosti K. I. C. registrované v XY, Republika Seychely, vykonávající vlastnická práva ve společnostech I., a C. S., společnosti E. I. L.registrované v XY, Republika Seychely, která vykonávala vlastnická práva ve společnosti A. T. K., jejich jménem pak na základě pokynů obž. E. V. a obž. A. M. odvolával a jmenoval statutární zástupce společností zapojených do obchodování s PHM – I. P., (V.P. I., P. I., D. B.), J. J., (A. T. K., M. C.), J. Š. (F.), M. K., (I.), V. P. (C. T. ), kteří však pro tyto společnosti žádnou činnost nevykonávali, měl dispoziční práva k účtu společnosti K., I. vedenému u VALARTIS Bank v Lichtenštejnsku z něhož prováděl na základě pokynů obž. E. V. platby oprávněným příjemcům I. P., T. O., a R. G. P., za PHM dovážené společností K., z tohoto účtu a vyplatil obž. J. V. 351 558 Kč na jeho soukromý účet za jeho činnost pro společnost K., a svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společností P. V.M., P. I., a K., ve výši nejméně 813 498 533 Kč a na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti výběrem z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,
- obž. A. K., působil v době od 22. 9. 2010 do 30. 6. 2011 jako prokurista společnosti M., jejímž jednatelem byl J. P., v době od 22. 12. 2010 jako prokurista společnosti A. T. K., jejímž jednatelem byl J. J. a v době od 21. 12. 2010 jako prokurista M. C., jejímž jednatelem byl do 21. 10. 2010 J. M. a od 21. 10. 2010 J. J., s cílem snížit daňovou povinnost společnosti M. a P. a V. na základě pokynů obž. E. V., obž. A. M. a obž. Z. K. za tyto společnosti vedl jednání na úřadech a v bankách, kontaktoval odběratele, uzavřel smlouvu s oprávněným příjemcem společností T. O. c., za M. C., a za společnost A. T. K., na něž byly převáděny nakoupené PHM společností P. a uzavřel smlouvu s odběratelem společností I. a vedl jednání s odběratelem R., disponoval s účty společností společnosti P. a A. T. K., prováděl na ně vklady a výběry v hotovosti přesahující povolený limit a prováděl platby z účtu společnosti M. C., na účet společnosti V., kterými byly hrazeny platby za PHM OMV Česká republika, s.r.o., tedy svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společnostmi P. V. M., ve výši nejméně 785 992 279 Kč,
-obž. R. H. úzce spolupracoval s obž. E. V., zajišťoval společně s ním obsazování statutárních orgánů společností osobami, o nichž věděl, že jejich jmenování je formální a které se nebudou na jejich činnosti podílet, mimo jiné i společností, které se podílely na obchodování s PHM, k tomuto účelu zajistil J. P., který byl ustanoven jednatelem společností P. a M., ovládaných obž. E. V., činnost J. P. v těchto společnostech byla řízena prostřednictvím O. P., blízkého spolupracovníka obž. R. H., který předkládal J. P. k podpisu faktury, účetní doklady za společnosti P. a M. dal mu pokyn k založení účtu společnosti M. a zřízení internetového bankovnictví k němu a instrumenty od něho převzal, takže účet byl ovládán jinou osobou než J. P., prostřednictvím O. P. poskytoval J. P. finanční prostředky a sám zajistil J. P. bezplatné ubytování, dále obž. V. poskytl i osobní údaje J. J., jenž byl ustanoven jednatelem společností M. C., a A. T. K., podílejících se na obchodování s PHM, s.r.o., a J. Š., který byl ustanoven jednatelem společnosti F., a S. C., kteří však pro společnost žádnou činnost nevykonávali, a tyto společnosti byly ovládány a řízeny obž. E. V. a současně sám těchto osob využíval ve statutárních orgánech jiných společností, které ovládal, tímto jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společnostmi P. a M., ve výši nejméně 758 136 244 Kč,
- obž. B. N. přinesl ze své předchozí činnosti v oblasti obchodování s PHM své zkušenosti a své kontakty, pomohl, s cílem zkrátit daňovou povinnost, obž. E. V. obž. A. M. a obž. Z. K. naplánovat a zorganizovat činnost – obchodování s PHM, za tím účelem společně s F. M., nar. XY, založili společnost P. jejímž jednatelem byl obž. B. N. od 14. 6. 2010 do 31. 8. 2010, kdy ji převedl na J. P., jako jednatel společnosti P. se účastnil jednání se zástupcem společnosti OMV Česká republika, M. M., při níž byly stanoveny podmínky pro následující obchody s PHM a činnosti související se službami oprávněného příjemce a dne 29. 7. 2010 s ní podepsal smlouvu, doporučil do společnosti OMV Česká republika společnost V., která v řetězci nahradila společnost P. účastnil se společně s obž. A. M., obž. E. V. obž. A. K. a obž. Z. K. jednání s T. O. c. s M. M. za společnost M., kontaktoval odběratele PHM společnost J. T., a společně s obž. A. M. se účastnil se jednání s jeho zástupcem J. Š., zpracovával objednávky PHM, podílel se na finančních transakcích souvisejících s obchodováním s PHM, neboť měl dispoziční právo k účtů společnosti P. a A. T. K., na niž byly převáděny PHM dovezené prostřednictvím společnosti P. založil rovněž za účelem obchodování s PHM společnost P. I., jejímž jednatelem byl v době od 30. 12. 2010 do 8. 7. 2011, kdy byla převedena na I. P., na tuto společnost byly převáděny PHM dovezené společnostmi V., a M., tedy svým jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společnostmi P. V . a M., ve výši 785 992 279 Kč,
- obž. J. Š. jako jednatel společnosti P. I. v době od 3. 11. 2011 do 10. 1. 2012 společně s I. P. a s právem jednat za společnost samostatně, jako prokurista společnosti V. v době od 6. 6. 2011 do 26. 1. 2012, rovněž s právem jednat za společnost samostatně, a jejíž jednatelkou byla ustanovena od 6. 6. 2011 I. P., za tyto společnosti jednal a v úmyslu zkrátit DPH, v době nejméně od 30. 8. 2011 do 19. 12. 2011, organizoval jejich obchodní činnost podle pokynů obž. E. V. a obž. A. M. a obž. Z. K., za společnost V. před začátkem její obchodní činnosti na její účet složil v hotovosti společně s obž. Z. K. částku 7 600 000 Kč, uzavřel za ni smlouvu se společností OMV Česká republika, s.r.o., jako oprávněným příjemcem, za společnost P. I., dne 15. 11. 2011 uzavřel smlouvy s dodavateli AT Group GmbH a AT Group GmbH, dále smlouvy společnostmi T. O., S. S., které pro společnost P. I., vykonávaly služby oprávněného příjemce, objednával u dodavatelů AT Group GmbH a AT Petrol Handels GmbH zboží podle aktuální poptávky, zajišťoval přepravu, zajišťoval placení spotřební daně za dovezené zboží, přičemž spotřební daň za společnost P. I., byla hrazena z účtu společnosti P. I., založeného obž. Z. K., tedy byl o obsahu i rozsahu činností těchto společností informován, poté vždy před termínem podání přiznání k DPH svou oficiální činnost na pokyn obž. D. V. pro tyto společnosti ukončil, ač si byl vědom skutečnosti, že I. P. pro společnosti žádnou činnost nevykonávala, a nebyla o jejich činnosti nijak informována, tedy nedisponovala podklady pro přiznání k DPH a poté byla na pokyn obž. E. V., obž. A. M. a obž. Z. K. podána přiznání k DPH společností V. za III. a IV. čtvrtletí 2011 a společnosti P. I., za IV. čtvrtletí 2011 „podepsaná“ I. P., v nichž, jak bylo již počátečním úmyslem, byly uvedeny nepravdivé údaje snižující daňovou povinnost společnosti V. P. I., a tímto jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně za společností V., společností P. I., nejméně o 33 203 440 Kč, dále na sebe nechal převést společnost C. S., v níž působil jako jednatel a poté jako prokurista, a jejíž obchodní podíl byl převeden na společnost K. I. C. zastoupenou obž. Z. K., poté byly na společnost C. S., převáděny finanční prostředky pocházející z obchodu s PHM společnosti K.,
- obž. J. V. na pokyn obž. E. V. a A. M. na sebe nechal převést, ve společném úmyslu zkrátit daň, společnost K., jejímž jednatelem byl v době od 20. 12. 2011 do 14. 3. 2012, podle pokynů obž. E. V. za tuto společnost poté jednal se společností AT Group GmbH, s níž uzavřel dne 12. 1. 2012 smlouvu na dodávky PHM a se společností a AT Petrol Handels GmbH, s níž uzavřel smlouvu o dodávkách PHM dne 10. 1. 2012, se společnostmi T. O. c., I. P., R. G. P. uzavřel smlouvy na služby oprávněného příjemce, tedy o objemu obchodování musel být informován, založil účty u Reiffeisenbank a disponoval s nimi a převáděl z nich finanční prostředky na účet společnosti C. S., a na účet soukromé osoby J. R., z něhož byly finanční prostředky rovněž vybírány v hotovosti L. P., poté na pokyn obž. E. V. a obž. A. M. s cílem zbavit se povinnosti podat svým jménem za tuto společnost přiznání k DPH, nechal převést obchodní podíl na společnost K. I. registrovanou na Ajeljake Islands, Republika Marshallovy ostrovy, jejímž účtem u Valartis Bank v Liechenštejnsku disponoval obž. Z. K., a jako zástupce společnosti K. I. se odvolal z funkce jednatele a ustanovil dne 14. 3. 2012 I. P., společnost však fakticky nepředal, obchody za tuto společnost probíhaly až do 28. 3. 2012 a nezajistil, aby v době jejího předávání byl na účtech společnosti dostatek finančních prostředků na úhradu daní, za společnost bylo poté podáno přiznání k DPH společností V.„podepsané“ jednatelkou I. P., v něm byly s cílem zkrátit daň uvedeny nepravdivé skutečnosti, na jejich základě byl uplatňován úmyslně nepravdivý nárok na odpočet a tímto jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně společností K., ve výši 21 158 839 Kč,
2. Obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K., obž. A. K.,
v úmyslu zastřít původ finančních prostředků vědomě získaných trestnou činností pod bodem 1) spočívající ve zkrácení povinnosti k DPH, vybírali finanční prostředky v hotovosti z bankovních účtů společností zapojených do obchodů s PHM nebo je převáděli na bankovní účty dalších společností, které ovládali buď přímo, nebo prostřednictvím třetích osob, a z těchto účtů je následně rovněž v hotovosti vybrali, a to tak, že
obž. A. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M.
- z účtu č. XY společnosti A. T. K., IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 7. 4. 2011 do 18. 7. 2011 v hotovosti ve 44 případech celkovou částku ve výši nejméně 174 153 000 Kč, které po výběru předával prostřednictvím obž. Z. K. obž. A. M. nebo obž. E. V., popř. použil blíže nezjištěným způsobem
obž. Z. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M.
- z účtu č. XY společnosti D. B. s.r.o., IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 25. 9. 2010 do 30. 4. 2011 v 92 případech celkovou částku ve výši nejméně 319 659 150 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem
- z účtu č. XY společnosti I., organizační složka, IČ XY, se sídlem XY, Slovenská republika, na který byly poukazovány finanční prostředky získané prodejem PHM společností D. B., IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze vybral v období od 22. 3. 2011 do 8. 8. 2011 v 79 případech celkovou částku ve výši nejméně 192 324 500 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem
- z účtu č. XY společnosti P. I., IČ XY, na který byly poukazovány finanční prostředky získané prodejem PHM dovezených zejména společnostmi V., IČ XY a M. C., IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 2. 8. 2011 do 15. 11. 2011 ve 33 případech celkovou částku ve výši nejméně 70 990 000 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem
- z účtu č. XY společnosti C. T. , IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. I., vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 5. 12. 2011 do 12. 12. 2011 ve 4 případech celkovou částku ve výši nejméně 6 150 000 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil dále nezjištěným způsobem,
- převzal od J. P. finanční prostředky ve výši 5 500 000 Kč, které J. P. na pokyn obž. E. V. vybral v hotovosti na pobočce Raiffeisenbank a.s., dne 14. 7. 2011 z účtu č. XY společnosti P. IČ XY dovážející PHM do ČR, a které byly následně použity jako vklad hotovosti na účet V.,
celkem takto obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K. a obž. A. K. s cílem ztížit identifikaci finančních prostředků a zajistit si výnos z trestné činnosti, odčerpali v hotovosti nejméně 768 776 650 Kč a na tomto jednání se obž. A. K. podílel částkou nejméně 174 153 000 Kč a takto získaná hotovost byla použita obžalovanými k obchodování a pro další podnikání – obchodování s automobily, nákupu luxusních automobilů a nákupy a výstavbu nemovitostí a dále blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu
přičemž
-obž. E. V., ovlivňoval finanční toky související s prováděním obchodů s PHM těmito společnostmi, zajišťoval zakládání účtů těchto společností u tuzemských i zahraničních bankovních domů, dával pokyny k převodu finančních prostředků mezi účty společností podílejících se na obchodování s PHM, dával, za účelem jejich legalizace, pokyny obž. Z. K. a obž. A. K. k výběrům finančních prostředků z účtů společností A. T. K., D. B., P. P. I., C. T. , C. S., Z., I., o. s. , které přebíral a které poté byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní spotřebu - nákupy automobilů, nemovitostí, jejich výstavbu a údržbu popřípadě k dalším osobním účelům a k financování obchodů vedených dalšími jím ovládanými společnostmi – S., a S. C., zajišťoval převedení obchodních podílů společností podílejících se na obchodování s PHM na zahraniční subjekty, jejichž vlastnická struktura je nejasná, (M. H. L.– P. a M. G. A. – V. P. I., s.r.o, a K. I.– K. ), pro společnost F. C. I. L. registrovanou u státu Florida, USA pod reg. číslem XY prostřednictvím její organizační složky, jejímž byl ředitelem, pořídil do jejího majetku osobní automobily za prostředky získané trestnou činností v souvislosti s obchodováním s PHM a svým jednáním se podílel na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti těchto společností výběrem z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,
- obž. A. M. dával, za účelem legalizace prostředků získaných trestnou činností, pokyny obž. Z. K. nebo obž. A. K. k hotovostním výběrům z účtů společností A. T. K., D. B., P. P. I., C. T. , C. S., Z., I., o. s. , vybrané finanční prostředky od nich přebíral, tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu - nákupy a výstavba nemovitostí - podílel se i na odčerpávání prostředků získaných trestnou činností, do majetku společnosti S. R. E., (dříve S. M.), jejímž je jednatelem, zakoupil dům XY č.p. XY, v Praze 5 a pro společnost S. , C., jejímž byl statutárním orgánem (od 29. 12. 2010 C. E.) využíval finanční prostředky společností P. M., a P. I., k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S. , C., a svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání finančních prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti těchto společností výběry z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,
- obž. Z. K. na základě pokynů obž. E. V. a obž. A. M. společně s obž. J. Š. před zapojením společnosti V. do řetězce společností obchodujících s PHM provedl na její účet vklad v hotovosti ve výši 7 600 000 Kč, z nichž částka 5 500 000 Kč byla dne 14. 7. 2011 vybrána J. P., a převedl částku 6 000 000 Kč z účtu společnosti P. I. jejímž byl prokuristou, a dále podle pokynů obž. E. V. a obž. A. M. prováděl postupně výběry nad povolený limit z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., podílejících se na obchodování PHM a svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti výběrem z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč, a tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu obžalovaných, nákupy a výstavbu nemovitostí, pořízení majetku dalšími obžalovanými ovládanými společnostmi, nebo k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S. , C.,
- obž. A. K. na základě pokynů obž. E. V., obž. A. M. a obž. Z. K. vybral postupně výběry v hotovosti nad povolený limit z účtů společností, na něž přicházely finanční prostředky z obchodování s PHM a to z účtu společnosti A. T. K., částku 174 153 000 Kč, vybrané finanční prostředky získané zkrácením daňové povinnosti společností dovážejících PHM předával obž. Z. K., obž. E. V. a obž. A. M., tedy svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání těchto finančních prostředků ve výši nejméně 174 153 000 Kč, a tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu obžalovaných, nákupy a výstavbu nemovitostí, pořízení majetku dalšími obžalovanými ovládanými společnostmi, nebo k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S., C.
3. Za to byl obviněný E. V. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku byl dále obviněnému V. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to tří v rozsudku specifikovaných motorových vozidel formálně vedených na společnost F. C. I. L. a finančních prostředků ve výši 552 000 Kč.
4. Obviněný A. M. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.
5. Obviněný R. H. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. Obviněný A. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.
7. Obviněný Z. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to jednoho v rozsudku specifikovaného motorového vozidla ve vlastnictví obviněného a jeho manželky a celkem 4 kusů pánských hodinek.
8. Obviněný J. V. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.
9. Obviněný B. N. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to celkem 6 kusů pánských hodinek.
10. Obviněný J. Š. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku mu bylo uloženo i zabrání v rozsudku specifikovaných finančních prostředků a podle § 102 tr. zákoníku zabrání v rozsudku specifikované náhradní hodnoty.
11. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněným E. V., A. M., Z. K., A. K., B. N. a J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce V. v částce 41 379 703,43 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným E. V., A. M., R. H., B. N., Z. K. a A. K. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce M. C. v částce 100 854 644 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla konečně obviněným E. V., A. M., Z. K. a J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce PHM INTL v částce 20 739 017 Kč.
12. Naproti tomu byli podle § 226 písm. b) tr. ř. obvinění E. V., A. M., A. K. a Z. K. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 7 VZV 16/2012-4465, která jim kladla za vinu, že
v úmyslu zastřít původ finančních prostředků vědomě získaných trestnou činností pod bodem I) obžaloby spočívající ve zkrácení povinnosti k DPH, vybírali finanční prostředky v hotovosti z bankovních účtů společností zapojených do obchodů s PHM nebo je převáděli na bankovní účty dalších společností, které ovládali buď přímo, nebo prostřednictvím třetích osob, a z těchto účtů je následně rovněž v hotovosti vybrali, tak, že
obž. A. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. z účtu č. XY společnosti Z., IČ XY, XY, na který byly poukázány finanční prostředky z bankovního účtu společnosti C. S., IČ XY, XY, SR, vybral na pobočce Tatra banky v Bratislavě dne 29. 2. 2012 v hotovosti 150 000 EUR (tj. 3 726 000 Kč), které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem a
obž. Z. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. z účtu č. XY společnosti C. S., IČ XY, na který přicházely finanční prostředky pocházející z prodeje PHM, dovezených do ČR společností K., IČ 241 29 739 na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. vybral na pobočce UniCredit Bank Czech republik, a.s., v Praze dne 24. 2. 2012 v hotovosti 200 000 EUR (tj. 5 006 000 Kč), které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem,
neboť tento skutek není trestným činem.
13. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, podali odvolání všichni obvinění, tedy E. V., A. M., R. H., A. K., Z. K., J. V., B. N. a J. Š., a zúčastněné osoby Z. V., Z. M., L. Z., společnost F. C. I. L., společnost S. R. E., K. S.á, N. K. a I. K.
14. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně I. z podnětu odvolání obviněného E. V. u tohoto obviněného ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. tohoto obviněného při nezměněném výroku o vině a trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, II. z podnětu odvolání obviněného Z. K. a zúčastněné osoby I. K. ve výroku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, konkrétně v rozsudku blíže specifikovaného motorového vozidla, vydaného dne 6. 12. 2012 obviněným K., ve vlastnictví obviněného Z. K. a zúčastněné osoby I. K., které bylo zajištěno v rozsudku citovaným usnesením policejního orgánu, III. z podnětu odvolání zúčastněných osob Z. M., K. S., N. K., L. Z. a společnosti S. R. E., ve výrocích o zabrání náhradní hodnoty – v rozsudku blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví těchto zúčastněných osob, a v rozsahu zrušení podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, IV. z podnětu odvolání obviněných E. V., A. M., R. H., Z. K., B. N. a J. Š. v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč, a obviněnému J. Š. uložil povinnost společně a nerozdílně se shora uvedenými spoluobviněnými nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 33 203 440 Kč. Odvolání obviněného J. V. a zúčastněných osob Z. V. a společnosti F. C. I. L. pak Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl.
15. O odvolání obviněného A. K., jehož trestní věc předtím vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání tohoto obviněného částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody uložené tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému A. K. při nezměněném výroku o vině a trestu uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně se samostatně odsouzenými obviněnými E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. a J. Š., jemuž povinnost k náhradě škody byla uložena do výše 33 203 440 Kč, přičemž těmto samostatně odsouzeným obviněným byla tato povinnost k náhradě škody uložena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
16. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění E. V., A. M., R. H., Z. K., J. V., B. N. a J. Š. a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, obviněný A. K. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání první skupiny obviněných byla u Nejvyššího zaevidována pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021 a dovolání obviněného A. K. pod sp. zn. 3 Tdo 40/2021. Vzhledem ke splnění podmínek uvedených v § 23 odst. 3 tr. ř., tedy podmínek pro konání společného projednání a rozhodnutí, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021 obě trestní věci spojil ke společnému řízení o dovolání.
17. Obviněný E. V. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v rámci rekapitulace obsahu dovolání dalších obviněných bude Nejvyšší soud uvádět znění § 265b odst. 1 tr. ř. vždy ve znění účinném do 31. 12. 2021).
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že neexistuje jediný důkaz, který by mohl vést k závěru, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu, a že popsané jednání podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Odmítá, že by měl v úmyslu spáchat nějaký trestný čin. Odmítá i naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ve výroku o vině podle obviněného zcela absentuje konkretizace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která nebyla v rámci ČR realizována. Každé takovéto zdanitelné plnění musí mít konkrétní podobu, konkrétní výši, nemůže být uvedeno pouze ve virtuální podobě. Odvolací soud se touto zcela zásadní otázkou ani nezabýval a zasáhl tak do práva obviněného na spravedlivý proces. Při neexistenci daňového dokladu, který by prokazoval konkrétní fiktivní zdanitelné plnění, které nebylo realizováno, nemohl obviněný V. jednat tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
19. Obviněný podle svého názoru nebyl osobou, která by se jakýmkoli způsobem podílela na sestavování předmětných daňových přiznání k DPH, případně měla zákonnou či smluvní povinnost se jakýmkoliv způsobem podílet na daňovém přiznání k DPH u předmětných obchodních společností v inkriminovaném období. V průběhu celého dosavadního řízení nebyl proveden jediný důkaz, že by obviněný V. jakýmkoliv způsobem ovlivnil zpracovatele daňového přiznání k jednání vedoucímu ke zkrácení daně nebo že by jakýmkoliv způsobem porušil zákon o DPH.
20. Za nesprávný považuje obviněný i výrok o náhradě škody. Poukazuje na to, že z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, vyplývá, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle daňových předpisů. Nevzniká tedy zásadně z jednání, které má znaky trestného činu. Nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, ale je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona a jako takový je exekučně vymahatelný. V adhezním řízení může být uplatňován a projednán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobený trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr. Vzhledem k tomu, že nebylo nalézacím soudem vydáno usnesení podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, přesto že tento nárok na náhradu škody nemohl být uplatněn v adhezním řízení, bylo vedeno adhezní řízení v rozporu se zákonem, kdy tato vada se následně promítla i do rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, čímž došlo k tomu, že vůči obviněným byl vysloven výrok o náhradě škody vzniklé v daňovém řízení, a navíc vznikl jednáním jednatelů, kteří porušili své zákonné povinnosti.
21. Ani skutková zjištění týkající se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nemají podle obviněného oporu v provedených důkazech. Výběr peněžních prostředků jako takový osobou k tomu oprávněnou není a ani nemůže být trestným činem, stejně tak jako obchodování s PHM není trestným činem. Výrok o náhradě škody způsobené tímto trestným činem je navíc podle obviněného nejasný a tím i nevykonatelný.
22. Vzhledem k tomu, že u zájmových obchodních společností nebylo podle skutkových zjištění soudů zajištěno účetnictví, přičemž řádné vedení účetnictví bylo povinností jednatelů těchto společností, mělo být trestní stíhání od počátku vedeno proti jednatelům zájmových společností (pro trestné činy podle § 221 tr. zákoníku, podle § 254 tr. zákoníku, případně podle § 240 tr. zákoníku), kteří, ač si byli vědomi svých povinností, nepředložili předepsané evidence a účetnictví, o činnost společností se nezajímali, neplnili své zákonné povinnosti vůči správci daně. Tato skutečnost vyplývá zcela jednoznačně i z trestních oznámení finančních úřadů jakož i z trestního oznámení Finančně analytického útvaru MF ČR. Těmito otázkami se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly a osoby v postavení jednatelů dokonce ani nebyly vyzvány k vydání účetnictví, zejména k vydání evidence pro daňové účely ve smyslu § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Tyto daňové doklady jsou přitom zcela zásadní pro konkretizaci uplatněných zdanitelných plnění, která na území ČR nebyla realizována. Skutkové závěry obou soudu tak jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
23. Zásadním pochybením obou soudů je podle obviněného nesprávná aplikace zákona o DPH, ze kterého podle něj nevyplývá, že předmětem této daně je obchodování s pohonnými hmotami. Poukazuje na to, že DPH je univerzálně koncipovaná daň, která pokrývá všechny činnosti osoby registrované k DPH, přičemž plátce DPH podává z veškeré své činnosti jedno přiznání k DPH za celé zdaňovací období. Nelze tedy daňovou povinnost k DPH stanovit pouze z obchodování s PHM, když bylo důkazně prokázáno, že daňový subjekt měl další podnikatelské aktivity. Existuje-li pouze jedna správná daňová povinnost, je třeba ve všech případech posuzovat veškeré aktivity daňového subjektu najednou a nelze jakoukoliv aktivitu izolovat od ostatních. Orgány činné v trestním řízení však prokazovaly zkrácení DPH pouze z obchodování s PHM. Nezákonnost postupu těchto orgánů vyplývá podle obviněného i ze znaleckého posudku znalce Ing. Lukáše Eisenworta, který poukázal na to, že došlo u společnosti PHM INTL u obchodování s automobily k oddělení vyšetřování do separátní kauzy. Obviněný upozorňuje i na to, že předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání poté, co státní zástupkyni uložil, aby ještě téhož dne sdělila či případně předložila rozhodnutí o tom, jak policejní orgán naložil s touto vyloučenou věcí, konstatoval, že zkrácení DPH za jedno období je v tomto případě jediným skutkem, přičemž bylo-li by jen zčásti zastaveno, je v takovém případě zastaveno celé trestní stíhání ve vztahu k tomuto období, načež dodal, že žádné takové rozhodnutí založeno ve spise není. Po dalším doplnění dokazování předložením listinných důkazů bylo téhož dne dokazování skončeno a bylo přistoupeno k závěrečným návrhům. Výsledku šetření dozorové státní zástupkyně se však ani obviněný nedočkal. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze žádným způsobem zjistit, zda dozorová státní zástupkyně splnila pokyn předsedy senátu a předložila požadované rozhodnutí, případně jaký byl obsah tohoto rozhodnutí a jaké závěry byly odvolacím soudem učiněny. Obviněný dále odvolacímu soudu vytkl závěr, že rozsah zkrácení DPH bylo možno snadno zjistit i bez nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, neboť při neexistenci jiných podnikatelských aktivit daňových subjektů není problém rozsah zkrácení DPH z obchodů s PHM stanovit. Toto tvrzení odvolacího soudu je podle obviněného v rozporu s konstantní judikaturou, podle které je stanovení rozsahu zkrácení daně otázkou ryze odbornou, jejíž zodpovězení přísluší jen specializovanému znaleckému ústavu či znalci, který právě za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. Zkrácení daně posuzuje soud podle § 9 odst. 1 tr. ř., část věty za středníkem, samostatně, a to i v případě, že již bylo příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto. Oba soudy citované ustanovení nerespektovaly, neboť v případě, kdy stanovovaly výši zkrácení daně, učinily tak způsobem, který se vymyká zákonným zásadám pro posuzování předběžných otázek. I v tomto spatřuje obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces.
24. K dalšímu porušení práva obviněného na spravedlivý proces došlo ze strany odvolacího soudu tím, že se zákonným způsobem nevypořádal s návrhy obviněného na doplnění dokazování tak, že je neprovedl nebo je nehodnotil zákonným způsobem, nebo že je zcela pominul. Obviněný nesouhlasí s tím, že jeho návrhy na doplnění dokazování nebyly shledány důvodnými s tím, že nemohou nic na správnosti závěrů nalézacího soudu ve vztahu k vině obviněného změnit a že všechny o vině významné důkazy byly provedeny před nalézacím soudem. Takové obecné hodnocení důkazů odvolacím soudem je v přímém rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť odmítnutí důkazních návrhů nebylo ze strany odvolacího soudu řádně a přesvědčivě odůvodněno.
25. Obviněný V. namítá i to, že odvolací soud u většiny odvolacích námitek, resp. při jejich hodnocení pouze obecně konstatoval, že závěry a argumenty uváděné v odvoláních jsou zcela nepřijatelné, přičemž závěry nalézacího soudu hodnotil jako věcně správné, řádně odůvodněné a mající oporu v provedených důkazech. Ani v jednom případě odvolací soud podle obviněného neuvedl konkrétní skutečnost, důkazy, o které svá tvrzení opírá, resp. ze kterých vychází. Takovýmto postupem odvolacího soudu došlo podle obviněného k zdeformování obsahu dokazování, a to zejména při jejich hodnocení. Skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost z provedenými důkazy, skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo kdy jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Výrazem libovůle odvolacího soudu při hodnocení odvolacích námitek je hodnocení námitky k nezákonnosti domovních prohlídek spočívající v neodůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu. Přestože odvolací soud kritizoval nedostatečné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti vydaných příkazů, které spočívá v přechovávání dětské pornografie, jako nesprávné a označil je za selhání soudce či jeho kanceláře, nepovažoval ji za porušení principu spravedlivého procesu a za vadu způsobující neplatnost domovních prohlídek. Obviněný uvedl, že domovní prohlídka byla provedena v nemovitosti ve vlastnictví jeho manželky Z. V., tedy osoby trestně nedotčené. Stejný postup hodnocení odvolacích námitek obviněného jako při domovních prohlídkách použil odvolací soud při hodnocení námitek k provedeným odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu. I v případě hodnocení zákonnosti nařízených odposlechů vycházel ze skutkových zjištění a závěrů nalézacího soudu. Odvolací námitky obviněného označil jako nepřijatelné, neboť jejich jediným účelem je zpochybnit zákonnost nařízení odposlechů, které byly podle odvolacího soudu nezbytné, neboť jinými důkazními prostředky by organizátory předmětné trestné činnosti nebylo možno zjistit. Toto, jakož i další tvrzení odvolacího soudu, jsou v rozporu s obsahem provedených odposlechů. Obviněný tak má za to, že soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
26. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný V. v tom, že ve veřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2019 rozhodl odvolací soud usnesením podle § 23 odst. 1 tr. ř. tak, že se trestní věc obviněného K. vylučuje ze společného řízení k samostatnému projednání. Vrchní soud v Praze pak odvolání obviněného K. projednal samostatně ve veřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2020, v jehož průběhu provedl doplnění dokazování výslechem tohoto obviněného, ve kterém se obviněný vyjadřoval k mnoha významným skutkovým okolnostem a také k některým spoluobviněným, ačkoliv v jejich věci přímo s tímto související bylo již pravomocně rozhodnuto dne 13. 12. 2019. Rovněž hovořil o nátlaku, který na něj byl činěn ze strany Policie ČR. Takovýmto postupem bylo podle obviněného porušeno právo všech ostatních spoluobviněných na spravedlivý proces, neboť obvinění, stejně jako jejich obhájci, byli zbaveni možnosti vyjadřovat se k tvrzením obviněného K., klást mu otázky apod.
27. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný V. v tom, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, jakým způsobem a v jaké části bylo znovu rozhodnuto. Není zřejmé, v jaké části odvolací soud odvolání obviněného V. vyhověl a naopak v jaké části zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu není podle obviněného z tohoto důvodu vykonatelný a nemůže být podkladem k výkonu rozhodnutí. Z rozsudku podle obviněného nevyplývá ani to, jak odvolací soud rozhodl o odvolání A. M., R. H., Z. K., B. N., J. Š.
28. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný i v tom, že odvolací soud nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky. Poukazuje i na to, že soud prvního stupně několikrát hlavní líčeno odročil, aniž by o tom vydal usnesení.
29. Další okruh dovolacích námitek obviněného V. se týká výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Odvolací soud zde podle obviněného vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, že vozidla uvedená pod bodem a), registrovaná v evidenci motorových vozidel na společnost F. C. I. L., jsou ve faktickém vlastnictví obviněného V., kdy podle názoru soudu skutečnou vůlí obviněného V. bylo nabytí těchto vozidel do jeho vlastnictví. Přitom v bodě 1165. odůvodnění rozsudku nalézací soud vyjádřil pochybnosti o svém závěru, že shora uvedená vozidla byla pořízena přímo z výnosu trestné činnosti. Své rozhodnutí, že vozidla byla pořízena z výnosu z trestné činnosti, dovodil pouze z důkazně nepodložené teoretické dedukce. Nalézací soud pak doslova uvádí: „Soud sice bez pochybností nemohl dojít k závěru, že předmětné automobily byly zakoupeny přímo z výnosů z trestné činnosti, nicméně jde přinejmenším o skrytý majetek osoby, kdy v případě dohledání výnosů bylo možné uložit jeho propadnutí a tudíž je možné vozidla postihnout podle § 71 tr. zákoníku coby náhradní hodnotu“. Tímto konstatováním nalézací soud podle obviněného sám přiznal neexistenci zákonných podmínek pro postup podle § 71 tr. zákoníku. Nalézacím soudem nebylo důkazně prokázáno, že se stal trestný čin a že z této trestné činnosti obviněný získal výnos, jakým konkrétním jednáním jeho propadnutí zmařil, jaká byla hodnota původního výnosu z trestné činnosti a jaká je hodnota věci použité jako náhradní hodnota, zda si tyto hodnoty vzájemně odpovídají, a nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný V. byl vlastníkem předmětných automobilů.
30. Za vadu rozsudků obou soudů považuje obviněný i to, že ani rámcově nevyčíslil údajný majetkový prospěch obviněného a nestanovil alespoň přibližnou tržní cenu věcí, které mají připadnout státu. Platí totiž, že za splnění i ostatních podmínek může být propadnutí náhradní hodnoty uloženo jen do výše hodnoty věci, která připadne státu. Propadnutí náhradní hodnoty přitom může být uloženo jen do výše hodnoty věci, kterou pachatel zničil, poškodil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, odstranil nebo zužitkoval nebo jinak zmařil její propadnutí. Stejných pochybení se nalézací soud dopustil při rozhodování o propadnutí náhradní hodnoty částky 552 000 Kč. Při posuzování vlastnictví k této finanční částce vycházel odvolací soud opět ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (výpovědi svědků E., H., záznam o šetření v T. J. J.), které prokazují, že vlastnicí částky 552 000 Kč je Z. V., manželka obviněného. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující tvrzení obou soudů, že vlastníkem 552 000 Kč je obviněný E. V. Odvolací soud zpochybnil právo Z. V. mít statut oprávněné osoby pouze důkazně nepodloženými tvrzeními.
31. Odvolací soud nemůže podle obviněného v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o vině a výrok v některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně skončeno a nadále již je podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné.
32. Z těchto důvodů obviněný V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud až do svého rozhodnutí odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje a požádal o přednostní projednání tohoto návrhu.
33. Obviněný E. V. následně své dovolání doplnil podáním ze dne 21. 10. 2020, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, ve kterém upozornil na závěr odvolacího soudu, který konstatoval porušení práv zúčastněných osob a zrušil předmětné výroky o zabrání náhradních hodnot pod bodem 1. až 5. Učinil tak z podnětu odvolání zúčastněné osoby Z. M., která namítla, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by peníze na nákup nemovitostí pocházely od jejího otce či manžela. Doplněním dokazování bez přítomnosti obviněných by podle obviněného V. bylo porušeno právo všech spoluobviněných na spravedlivý proces, neboť obvinění, stejně jako jejich obhájci, by byli zbaveni možnosti vyjadřovat se k prováděným důkazům, což by vedlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Konstatováním odvolacího soudu o nerespektování práv zúčastněných osob současně podle obviněného došlo k nerespektování práv obviněných, zejména jeho a obviněného M., neboť odvolací soud nerespektoval zásadu beneficium cohaesionis tím, že za situace, kdy rozhodl ve prospěch zúčastněných osob, měl minimálně u obviněných V. a M. též rozhodnout v jejich prospěch. K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku pak namítnul, že soudy obou stupňů vůbec nezdůvodnily, v čem mnělo spočívat zastírání nelegálního původu finančních prostředků, kterými mělo být disponováno. Podle obviněného nepostačuje pouhé konstatování, že někdo činí s penězi finanční dispozice, ale musí být zřejmé, že účelem takového nakládání je právě zastření kriminálního původu finančních prostředků. Obecně totiž platí, že nikoli každé použití nelegálně získaných finančních prostředků naplňuje automaticky skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. O legalizaci výnosů jde pouze tehdy, kdy jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 216 tr. zákoníku. Pro daný případ je podle něj klíčové, že zastřením původu věci se rozumí jednání, kterým je informace o původu věci utajovaná nebo zkreslována. Žádné takové zdůvodnění přitom rozhodnutí obou soudů neobsahují. Závěrem obviněný V. poukázal na nepřiměřenou délku celého řízení, která trvala 8 let, aniž by se obviněný jakýmkoliv způsobem na případných prodlevách podílel. Poukázal i na totožnost jednání popsaného ve výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a na jednání popsané ve zprošťující části rozsudku nalézacího soudu.
34. Podáním datovaným ke dni 22. 4. 2021, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, pak obviněný V. informoval o tom, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 Tvo 28/2020, bylo zrušeno opravné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 3 To 22/2019, neboť jím podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k opravě zřejmé nesprávnosti písemného vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, ale naopak se odvolací soud tímto usnesením dostal do rozporu se zněním, ve kterém byl napadený rozsudek vyhlášen. Podle obviněného je tak prokázáno, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, obsahuje nesprávnosti, které lze napravit jedině jeho zrušením v řízení o dovolání. Obviněný v závěru tohoto podání opětovně navrhl přerušení uloženého trestu odnětí svobody.
35. Obviněný A. M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
36. Stejně jako obviněný V. i obviněný M. má s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za to, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu co do výroku o vině a trestu. V absenci tohoto výroku spatřuje porušení § 253 a násl. tr. ř. a svého práva na spravedlivý proces. Tento nedostatek nemůže být napraven ani odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Obviněný vyjadřuje pochybnost o tom, zda lze za srozumitelné považovat rozhodnutí odvolacího soudu, v němž není zmíněno výslovně, jak tento soud rozhodl o odvolání obviněného, ovšem obviněný si takový výrok může, se znalostí příslušné judikatury, z toho, co mu odvolací soud sděluje, dovodit.
37. Zbývající část dovolacích námitek opřel obviněný o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutková zjištění nekorespondují s provedenými důkazy.
38. Stran trestného činu podle § 240 tr. zákoníku obviněný zpochybnil zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky. K závěru o spáchání tohoto trestného činu ve formě spolupachatelství pak obviněný namítl, že soudy se nezabývaly tím, jak konkrétně a do jaké míry se měl na tvrzené trestné činnosti dalších obviněných podílet. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů tedy spatřuje v tom, že z provedených důkazů nelze dovodit míru aktivity obviněného M. na trestné činnosti obviněného V. a dalších spoluobviněných. Připomíná, že se měl trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustit šestnácti dílčími skutky. Pokud již soud dospěl k závěru o krácení daně ve větším množství případů, a přitom mělo jít o spolupachatelství většího počtu osob, měl se také individuálně zabývat tím, zda je prokázána účast obviněného na všech těchto skutcích a v čem konkrétně tato účast spočívala. V posuzovaném případě však nebylo nijak prokázáno ani odůvodněno, jak konkrétně a ve kterém konkrétním případě se měl obviněný na tvrzené trestné činnosti podílet. Nesouhlasí s tím, že by měl být jakýmsi učedníkem obviněného V. Samotné tvrzení o schůzkách je naprosto nekonkrétní a nemůže být popisem protiprávního jednání.
39. Z rozsudku nalézacího soudu není podle obviněného zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl dopustit tvrzeného skutku. Lze podle něj toliko dovozovat, že se nepodílel na všech komponentech skutku, jenž měl vést k nelegálnímu zkrácení daně, ale jeho podíl měl být toliko dílčí. Ani to však nelze tvrdit s naprostou jistotou. Odvolací soud navíc námitku, která se vztahovala k absenci konkrétního popisu skutku, jímž měl obviněný M. naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, v podstatě odbyl poukazem na to, že na adrese ve XY ulici se konala jednání, při kterých byly řešeny rozhodující skutečnosti týkající se páchané trestné činnosti. Není ale patrné, jestli se obviněný při těchto jednáních skutečně spolupodílel na zkrácení daně. Příslušné odvolací námitky soud druhého stupně zcela pominul. Výsledkem je absence skutkového zjištění podřaditelného skutkové podstatě tvrzeného trestného činu.
40. Absenci důkazů nemůže nahradit odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího. Příslušné závěry soudů jsou totiž pouze velmi obecné.
41. I pokud by se však obviněný účastnil jednání, která se nějak dotýkala nákupu PHM v zahraničí, pak tím není automaticky dáno a nelze tedy automaticky dovozovat, že se musel nutně podílet i na ujednáních směřujících k tomu, že prodej pohonných hmot nebude řádným způsobem zdaněn. I přes soudy dovozovanou zástupčí funkci je zřejmé, že rozhodoval obviněný V. Samo zadání k provedení nějaké obchodní či účetní operaci ještě nutně nemusí na straně příkazce znamenat, že je srozuměn s protiprávními důsledky této operace. Obviněný zpochybňuje, že chtěl zkrátit daň, a poukazuje na absenci zařazení jeho osoby do hierarchie spolčení osob. Míra či intenzita participace na protiprávním jednání by jistě musela nalézt svůj odraz minimálně ve výroku o trestu. Bylo tedy povinností soudu se jí zabývat a tuto participaci exaktním způsobem vyjádřit. Jinak je nejasné, zda je obviněný trestán za jedno zastoupení nepřítomného obviněného V., anebo za zcela plnohodnotnou zástupčí činnost, přičemž není ani jasné, do jaké míry obviněný M. obviněného V. zastupoval a do jaké míry jednal již s plnou rozhodovací pravomocí. Tato participace musela být menší, ale jejím rozsahem se žádný ze soudů nezabýval. Obviněný ani neměl z krácení daně žádný prospěch, neboť i podle soudů tento prospěch měla jeho manželka. Tento závěr soudů však nemá oporu v dokazování. Žádný z důkazů nesvědčí ani o aktivní účasti obviněného na trestné činnosti a o jeho přímém či nepřímém úmyslu. Závěry soudů jsou založeny toliko na dohadech.
42. Obviněný zpochybnil i svoje zavinění. Z žádného důkazu podle něj nevyplývá, že by byl informován o mechanismu zkrácení daně a že by věděl, k čemu daná činnost směřuje a čeho se chce dosáhnout. Ani sama vědomost o daňových únicích by podle něj neznamenala jeho úmysl. Ani těmito otázkami se podle obviněného odvolací soud nezabýval.
43. K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku obviněný M. namítá, že skutek, jehož se měl dopustit, zvolenou právní kvalifikaci podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku neumožňuje. Z rozsudků není vůbec patrné, jakým způsobem by měl být, ať již kýmkoliv z obviněných, zastírán původ věci, v tomto případě zřejmě finančních prostředků získaných prodejem PHM, a tedy naplněn znak trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Není představitelné, jak by se soudy popisovaným mechanismem dal zakrýt původ finančních prostředků. Finanční prostředky nebyly nijak ukrývány, nebyly zkreslovány informace o jejich vlastnictví, neboť orgány činné v trestním řízení identifikovaly finanční účty, na kterých tyto prostředky byly. Nelze hovořit o nepravdivých údajích příslušných evidencí nemovitostí či motorových vozidel nebo cenných papírů, vystavení dokladů s účelově uvedenými nebo zkreslenými údaji, tedy typicky fiktivních smluv, faktur atd. Finanční prostředky nebyly vloženy do podnikání, typicky do vkladů či obchodních společností atd. Jediné, co by bylo možné dovodit z konstrukce obžaloby, je, že finanční prostředky byly získány na úkor daňových povinností a poté byly odčerpány a utraceny. To ovšem na naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nemůže stačit. Předmětné finanční prostředky byly převáděny zcela transparentním způsobem z jednoho bankovního účtu na druhý, případně inkasovány z bankovního účtu v hotovosti. V žádném případě se tak nejednalo o tzv. praní peněz. Nedošlo totiž k tomu, že by byl zakryt původce platby či ten, kdo finanční prostředky inkasuje, a z popsaného jednání rozhodně nelze dovodit jakékoliv zakrývání původu finančních prostředků. Pokud jde o počet transferů, byl běžný a rozhodně svým počtem vůbec nijak nekomplikoval zjištění původního zdroje, tedy účtu, z něhož finanční prostředky primárně pocházely. Nic tedy nebylo zakrýváno. Navíc za situace, kdy byl soudy naprosto přesně a bez problémů popsán základní tok finančních prostředků, které byly získány prodejem PHM (z nichž údajně nebyla zaplacena DPH), nemohl být naplněn zákonný znak tohoto trestného činu v podobě „zastření“, tedy nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Na podporu této argumentace připojuje obviněný i stanovisko, které k rozsudku odvolacího soudu vypracoval prof. Jiří Jelínek.
44. Podle obviněného dále ve věci rozhodoval vyloučený orgán, kterým byl předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Horký, který v přípravném řízení rozhodoval o stížnosti společnosti F. C. I. L., proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2016, č. j. 7 VZV 16/2012-4055. Trestní řízení obviněných V. a spol. však bylo doslovně zmíněno hned v úvodu usnesení. Tuto skutečnost zjistil obviněný až po skončení veřejného zasedání, a proto nebyla tato námitka uplatněna před konáním veřejného zasedání o odvolání. Obviněný připouští, že jde o hraniční případ a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, publikované pod č. 76/2013 Sb. rozh. tr. Dodává, že jde sice o poněkud odlišný případ, nicméně je podle něj zjevné, že JUDr. Horký se v rozhodování o stížnosti zúčastněné osoby poměrně rozsáhle vyjadřuje i k samotné podstatě trestního stíhání, a tedy i k obviněným. V případě požadavku na nepodjatost navíc nelze vycházet z toho, zda je případná podjatost prokázána či nikoliv, ale z požadavku na vyloučení pochybností o nepodjatosti.
45. Poslední dovolací výhrada obviněného M. směřuje proti výroku ukládajícího obviněnému M. a obviněným E. V., Z. K., R. H. B. N. povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč. Nárok státu na zaplacení daně totiž není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému zaplacení daně, ale je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona a jako takový je exekučně vymahatelný. V adhezním řízení může být uplatňován a projednán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr.
46. Z těchto důvodu obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl odklad výkonu obou rozsudků, a to až do rozhodnutí o dovolání.
47. Obviněný R. H. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Obviněný H. má za to, že v jeho případě nebylo prokázáno úmyslné zavinění a že se tak nemůže jednat o účastenství. I po provedeném dokazování nebyl soud prvního stupně schopen určit a prokázat, jak se obviněný R. H. na projednávané trestné činnosti podílel, co věděl a co nikoliv, co mohl vědět a s čím měl být srozuměn. Odrazem toho byl i závěr soudu, že nebylo zjištěno, že by měl obviněný R. H. z celé věci a obchodu s PHM jakýkoliv prospěch, či že by obdržel jakékoliv plnění. Lze přitom považovat za logické, že pokud by se jakkoliv účastnil na celém procesu a o něm věděl, tak by s ohledem na velmi vysoký zisk, který měl být generován, chtěl na tomto podílet. Obviněný H. naopak o činnosti obviněného V. v tomto směru neměl ani základní představu a nebyl srozuměn s tím, že při této činnosti vzniká škoda ve formě krácení DPH.
49. Nalézací soud si podle obviněného nesprávně vyložil získaný videozáznam schůzky mezi nám a obviněným V., ze kterého dovozoval jeho vědomost o krácení daní. Zdůrazňuje, že z formulace použité E. V. při daném rozhovoru plyne, že zmiňovaná spolupráce je navrhovanou možnou aktivitou do budoucna, nikoliv popis něčeho, co se děje. Videozáznam je přitom z počátku roku 2011, přičemž trestná činnost přičítaná obviněnému R. H. spojená s činností společnosti P. měla začít už v srpnu 2010, a J. P., kterého měl obviněný H. do společnosti dosadit, má jako den vzniku funkce v obchodním rejstříku uveden 31. 8. 2010, tedy o půl roku dříve. Na schůzce zachycené na videozáznamu není přitom zmíněn žádný konkrétní ochod, který by spolu obvinění řešili. Obchodování s pohonnými hmotami není vůbec zmíněno. Jediná konkrétní obchodní aktivita, která je diskutována, je prodej sýrů. Formulace použitá E. V. přitom v žádném případě neznamená, že by mělo dojít ke zkrácení daně z přidané hodnoty, ale to, že nedojde k reálnému zatížení dané transakce odvodem DPH, neboť v souvislosti s dovozem zboží do jiného členského státu EU a jeho následným prodejem, by daň na vstupu byla shodná jako daň na výstupu. Proto pojem, že „nula od nuly DPHáčkový by pošla“. Tento postup je E. V. navrhován ve vztahu ke společnostem se sídlem na Slovensku. Obviněný R. H. se přitom měl podílet na skutcích souvisejících s činností společností P. a M. C. a ani u jedné z těchto společností není tvrzeno, že by prodej PHM probíhal i prostřednictvím některé společnosti se sídlem na Slovensku, tedy společnosti, která by mohla souviset s citovaným rozhovorem s E. V.
50. Naplnění nepřímého úmyslu u obviněného R. H. podle obviněného Vrchní soud v Praze nedovozuje z žádných konkrétních provedených důkazů, ale z pouhé mnohaleté známosti obviněného H. s obviněným V. a z toho, že obviněný V. disponoval určitým majetkem. Takováto paušalizace je však nepřípustná a je v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Obviněný V. nebyl před touto věcí odsouzen a stěží tak mohl R. H. předpokládat, že si prostředky k životu opatřuje trestnou činností. Z názoru Vrchního soudu by tak tedy plynulo, že pokud má někdo majetek, musel ho nabýt trestnou činností.
51. Podle obviněného dále nebyly provedeny žádné důkazy o tom, že obviněný věděl, že E. V. páchá či má v úmyslu páchat majetkovou trestnou činnost při obchodování s PHM, že neodvádí DPH či spotřební daň, a že obviněný při vědomí, že pro něho zajistí osoby do pozic bílých koňů, byl lhostejný k následku, který v důsledku toho nastane. Žádné takové důkazy však provedeny nebyly a ani být nemohly, protože R. H. takové povědomí o činnosti E. V. neměl.
52. Nepřípustné paušalizace se podle obviněného Vrchní soud v Praze dopustil i v závěrech o zištných motivech R. H., když z žádného z provedených důkazů neplyne, že by v souvislosti s šetřenou trestnou činností dosáhl R. H. jakéhokoliv zisku či majetkového prospěchu, což ostatně uzavřel i soud prvního stupně.
53. Obviněný proto uzavírá, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky ani ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ani k pomoci k tomuto trestnému činu, a nebylo prokázáno ani zavinění, alespoň ve formě nedbalosti, ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby – rozsah zkrácení daně, neboť u obviněného R. H. chybí jak vědomostní, tak volní složka úmyslu. Závěry Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze o naplnění subjektivní stránky jsou proto podle něj v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
54. Extrémní nesoulad se podle obviněného netýká jen subjektivní stránky, ale závěru, že jakkoliv obchodně či podnikatelsky spolupracoval s E. V. Soud prvního stupně tuto spolupráci dovodil z výpovědi svědka T., z jednoho telefonního rozhovoru ze dne 11. 4. 2012 a z uvedeného videozáznamu. Z těchto důkazu však nic takového neplyne, telefonní hovor se navíc uskutečnil až po době, kdy měla být trestná činnost páchána, když podle obžaloby tato byla ukončena v březnu 2012, a nemůže se tak k souzenému skutku vztahovat.
55. Nebylo rovněž prokázáno, že by obviněný R. H. zajišťoval společně s E. V. obsazení statutárního orgánu v některých ze společností, které se podílely na obchodování s PHM. Nebylo prokázáno, že by obviněný H. jakoukoliv osobu do statutárního orgánu některé ze společností dosadil. Pokud jej soudy uznaly vinným za takovéto jednání, je závěr soudů v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
56. V extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, je i závěr soudů, že obviněný H. poskytl obviněnému V. údaje J. J. a J. Š. Ani z jednoho z rozsudků není patrné kdy, kde a jak k tomu mělo dojít a z jakého důkazu to plyne. Jediným důkazem, kdy je v souvislosti s osobou obviněného H. zmiňováno jméno J. J. a J. Š., ovšem bez předání dalších údajů, je videonahrávka zajištěná v počítači při domovní prohlídce u obviněného H. Ani na této videonahrávce však obviněný H. obviněnému V. žádné údaje o svědku J. či svědku Š. nepředává, neboť části schůzky, kde je zmíněno jméno Š. a J., se obviněný H. neúčastnil poté, co odešel na WC. Tato skutečnost byla přitom potvrzena i Městským soudem v Praze. Pokud jsou jména Š. a J. uváděna, je to v době, kdy se obviněný H. jednoznačně schůzky neúčastnil a po jeho návratu mu nebyl obsah diskuze opakován.
57. Oporu v provedeném dokazování nemají ani závěry soudu o tom, že obviněný H. měl zajistit J. P. a toho řídit prostřednictvím O. P. s tím, že J. P. měl vybírat finanční prostředky a tyto předávat obviněnému H. Tento závěr je činěn pouze na základě výpovědi J. P.. Sám J. P. uvedl, že on sám se s obviněným H. nikdy nesetkal, kromě dvou případů, kdy byli společně náhodně přítomni pouze ve stejné kavárně a zde obviněného H. pouze viděl. Nikdy spolu nemluvili, nikdy spolu o ničem nejednali, nikdy od něho neobdržel žádné pokyny, peníze ani listiny k podpisu. A nikdy obviněnému H. nic nepředal. Rovněž uvedl, že obviněnému H. nikdy nepředal internetové bankovnictví k účtům společnosti P. nebo M. C. J. P. uváděl velké množství výběrů v bankách a vybrané peníze předával O. P.
58. Pravdivost výpovědi svědka P. v části, která měla obviněného H. usvědčovat, byla spolehlivě vyvrácena listinnými důkazy, a to zejména zprávami bank, u nichž měly být zřízeny účty, k nimž měl svědek P. podpisové právo, a z nichž měl podle svých tvrzení vybírat částky v hotovosti, neboť těmito zprávami bylo prokázáno, že z účtů u ČSOB provedl pouze drobné výběry a stejnou částku (1 000 Kč) na účet zase vložil a z účtu společnosti P. byl proveden v hotovosti pouze jeden. Výběr ve výši 5 500 000 Kč dne 14. 7. 2011 a podle výpovědi J. P. měla být tato částka předána obviněnému K. či K., nikoliv obviněnému H. ani svědku P., a rovněž soudem je tento výběr spojován s obviněnými K., K. a V. a nikoliv s obviněným H. Nebyl tak zadokumentován jediný výběr, který by byl proveden J. P. a byť i jen teoreticky by peníze mohly být předány obviněnému H. To, že je výpověď svědka P. vyloučena jako pravdivá, nezohlednil při rozhodování ani Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze a závěry o tom, že obviněný H. svědka P. dosazoval do statutárních orgánů jednotlivých společností, řídil ho a inkasoval jím vybírané finanční prostředky, je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
59. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku své závěry o vině obviněného R. H. dovozuje i z výpovědí svědka T. Závěry soudu jsou však v přímém rozporu s výpovědí tohoto svědka. Z jediné procesně použitelné výpovědi svědka T. z hlavního líčení konaného dne 5. 6. 2017 totiž neplyne, že by se účastnil nějakých schůzek s obviněným H. a V. jejichž předmětem byla příprava obchodu s PHM, jak dovozuje soud. K dotazu obhájce obviněného H., zda se jednotlivé schůzky týkaly i obchodu s PHM, pak tento svědek toto jednoznačně popřel. Ani z výpovědi svědka T. tak podle obviněného nelze dovodit žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno konstatovat, že by se obviněný H. jakkoliv podílel na obchodování s PHM a ani výpověďmi svědků P. a T. není nijak vyvráceno neprokázání naplnění zákonem požadované formy zavinění na straně obviněného.
60. Obviněný poukazuje i na část důkazů, která podle něj byla pořízena nezákonným způsobem. Jde o důkazy pořízené při domovní prohlídce u obviněného H. (z důkazů, které byly v řízení provedeny a z nichž jsou soudy činěny závěry, se jedná pouze o shora citovaný videozáznam schůzky obviněného H. a V., který však podle názoru obviněného H. jeho vinu nepotvrzuje, ale naopak vyvrací, soudy však z něho učinily závěr opačný). S námitkami obviněného se přitom soudy vypořádaly pouze částečně, nijak nereagovaly na námitku, že o konání domovní prohlídky byl pořízen protokol o provedení prohlídky jiných prostor, která měla být podle protokolu prováděna na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k prohlídce jiných prostor, přestože žádný takový příkaz vydán nebyl a byl vydán pouze příkaz k domovní prohlídce soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. Nt 5894/2012. Tento příkaz k domovní prohlídce navíc nebyl Obvodním soudem pro Prahu 4 řádně odůvodněn, neboť z jeho odůvodnění plyne, že orgány činné v trestním řízení mají v obydlí obviněného H. hledat důkazy týkající se tvorby a držení dětské pornografie, ačkoliv příkaz k domovní prohlídce byl vydán pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, a ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06. Argumentace soudu prvního stupně, že pasáž týkající se tvorby a držení dětské pornografie, se dostala do příkazu k domovní prohlídce pouhou písařskou chybou, která je omluvitelná, neboť jsou soudy přetíženy, se v kontextu judikatury Ústavního soudu jeví jako zcela bezpředmětná a to zejména s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03. Z ustálené judikatury Ústavního soudu podle obviněného vyplývá, že příkaz k domovní prohlídce, představuje velmi závažný prostředek, který musí být řádně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněn, přičemž v případě, že obviněný namítá jeho nezákonnost, je třeba se s takovou námitkou řádně vypořádat, nikoliv jen odkázat na přetíženost soudu.
61. Další pochybení Vrchního soudu v Praze spatřuje obviněný R. H. ve výroku o náhradě škody, kdy Vrchní soud v Praze uložil obviněným E. V., A. M., Z. K., R. H. a B. N. společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč, a to s ohledem připojení se poškozeného v částce 41 379 703 Kč, které učinil Finanční úřad XY ve vztahu k činnosti společnosti V. Za skutek týkající se společnosti V. však nebyl obviněný R. H. stíhán a odsouzen, a proto vůči němu nelze vztáhnout tento požadavek uplatněný poškozeným. S ohledem na to neexistuje připojení se poškozeného, které by směřovalo vůči R. H., a proto je uložení povinnosti nahradit škodu poškozené České republice, spolu s ostatními obviněnými ve výši 41 379 703 Kč, nezákonné.
62. Z těchto důvodů obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby ve věci sám zprošťujícím rozsudkem rozhodl, popř. aby zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
63. Obviněný A. K. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
64. Trestní stíhání je podle obviněného stiženo vadami spočívajícími v porušení ustanovení, jimiž má být zabezpečeno řádné objasnění věci a právo obhajoby. Protokol o výslechu obviněného K., který byl jako důkaz čten v hlavním líčení u soudu prvního stupně, je s ohledem na způsob jeho pořízení nepoužitelný. Bylo protokolováno něco, co během výslechu nezaznělo, a z tohoto důvodu přítomní obhájci odmítli protokol podepsat. Obviněný tak učinil až po nátlaku policie. Výslechu obviněného K. konaného dne 7. 12. 2012 se navíc neúčastnil obhájce, ačkoliv byl dán důvod nutné obhajoby. Protokol o tomto výslechu je tedy podle obviněného nepoužitelný a neměl být čten.
65. Odvolací soud se dále podle názoru obviněného vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, kdy pouze konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně a přípravné řízení proběhlo v souladu s trestním řádem, a ztotožnil se se skutkovými závěry nalézacího soudu. Jeho další argumentace, např. k námitce porušení zásady in dubio pro reo, je pak pouze obecná. Nevypořádal se ani s námitkou týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soudy rovněž nezohlednily důkazy, které závěry soudů, zejména v otázce subjektivní stránky, zpochybňují. Srozumění obviněného stran vytýkané skupinové trestné činnosti navíc nevyplývá z provedeného dokazování. Podpisy na listinách, ze kterých soudy srozumění dovozovaly, jsou padělané. Závěr o nadbytečnosti písmoznaleckého posudku je tedy nesprávný a neodůvodněný.
66. Není rovněž zřejmé, z čeho soudy dovodily naplnění subjektivní stránky na straně obviněného K.. Činnost pro společnost spočívající v jednání s obchodními partnery a uzavírání smluv na základě pokynů a bez přístupu k účetnictví společnosti neznamená, že by byl jakkoliv srozuměn se skutečností, že by mohlo docházet ke krácení daně. Při akceptaci této logiky by mohli být trestně odpovědní všichni obchodní zástupci při sjednávání obchodů, pokud by v rámci zastoupeného subjektu docházelo ke krácení daně. Z provedeného dokazování, včetně finanční situace obviněného, je naopak zřejmé, že na jeho straně absentovalo naplnění subjektivní stránky. Jeho jednání je navíc nezpůsobilé naplnit i objektivní stránku trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, neboť jednáním nebylo způsobeno zkrácení či vylákání daně, a obviněného tak nelze považovat za pachatele.
67. Z těchto důvodů obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
68. Obviněný Z. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
69. Stejně jako část ostatních obviněných i obviněný Z. K. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok o tom, jak soud druhého stupně rozhodl o odvolání podaném obviněným proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o vině a trestu.
70. V části dovolání týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná, nepravdivá a že je zde dán natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním (nepodloženým spekulacím) nemělo být přihlíženo. Tato skutková zjištění se tak nemohla stát zákonným podkladem pro právní posouzení.
71. Podle obviněného K. v rozhodnutích absentuje i jakékoliv skutkové zjištění o jeho konkrétním jednání, které by mohlo vést ke spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen. Právní konstrukci, která má tato zjištění nahrazovat, považuje za nepřijatelnou a nesprávnou. To se týká především toho, že oba soudy viní obviněného za daňový delikt, jehož se měly dopustit daňové subjekty, u nichž obviněný nebyl statutárním zástupcem či osobou, která mohla ovlivňovat obchodní činnost inkriminovaných společností. Pro kategorické tvrzení, že obviněný je trestně odpovědným za řádné plnění daňových povinností dotčených daňových subjektů a v návaznosti současně i celý řetězec dalších obchodních korporací, soudy neměly a ani nemohly mít spolehlivý podklad. Z napadeného rozhodnutí, ale i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nebyly náležitě objasněny základní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno naprosto spolehlivě dovodit, že se obviněný skutečně jednání popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dopustil. Výsledky provedeného dokazovaní neodpovídají tomu, že se obviněný jakkoli podílel na zpracování inkriminovaných daňových přiznání či že by alespoň znal jejich obsah.
72. Pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, soudy se nezabývaly otázkou, zda bylo obviněnému spáchání tohoto trestného činu skutečně prokázáno a zejména pak, zda jednání popsané ve skutkové větě naplňuje objektivní stránku tohoto zločinu. Po celé trestní řízení zůstalo nezodpovězeno, v čem mělo spočívat zastírání údajně nelegálního původu finančních prostředků, kterými obviněný disponoval. K řádnému odůvodnění nestačí konstatovat, že někdo dělá s penězi získanými trestnou činností nějaké finanční dispozice, ale musí být zřejmé, že účelem takového nakládání je právě zastření kriminálního původu věci. Ne každé použití nelegálně získaných finančních prostředků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Platí, že zastřením původu věci se rozumí jednání, kterým je informace o původu věci utajována nebo zkreslována. Žádné takové zdůvodnění rozhodnutí soudů neobsahují. Ke zdůvodnění, že se v posuzovaném případě jednalo skutečně o zastírání kriminálního původu peněz, nestačí poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že nejde o tentýž skutek jako u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tj. že jde o vícečinný souběh dvou skutků.
73. Jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek soudu prvního stupně, spočívá podle obviněného K. na principu kolektivní viny všech spoluobviněných a nehodnotí zavinění každého z obviněných zvlášť na základě výsledků provedeného dokazování, nýbrž souhrnně.
74. Z hlediska individuální trestní odpovědnosti je nepřípustné, aby byl obviněný shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti, aniž by byla postavena najisto subjektivní stránka. Rozhodně nelze dovodit závěry, že by obviněný alespoň byl srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (způsobit následek). Odvolací soud přitom zcela pominul skutečnost, že přinejmenším u části daňových subjektů byly prokázány i další obchodní aktivity nad rámec obchodování s PHM.
75. Pokud jde o způsob výpočtu rozsahu zkrácených daní, tyto částky byly soudem prvního stupně stanoveny jako rozdíl přiznané a odvedené daně od výše DPH odpovídající nákupní ceně PHM. Nalézací soud neuznal částky, které dotčené daňové subjekty uvedly ve svých daňových přiznání k DPH na řádcích č. 40. Uvedl přitom, že ve skutečnosti dotčené daňové subjekty neměly žádné významné vstupy s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, a tudíž tyto subjekty nemohly nárokovat odpočet z přijatých plnění od těchto společností. Tyto závěry nalézacího soudu však nekorespondují s provedeným dokazováním a ve svém důsledku zcela odporují příslušným ustanovení zákona o DPH. Obviněný je toho názoru, že rozsah zkrácené daně nebyl žádným hodnověrným způsobem stanoven. V popisu skutku chybí specifikace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která nebyla v České republice realizována.
76. Obviněný rozporuje i závěr o spolupachatelství. Chybí podle něj jakýkoliv údaj o tom, že by se obvinění jako spolupachatelé nějak dohodli na spáchání žalovaných trestných činů, a není nijak odůvodněno, na jakém základě mělo mezi nimi dojít alespoň ke srozumění o spáchání trestného činu, o formě jeho provedení nebo o jakémkoliv rozdělení úloh mezi. Neexistuje ani žádný důkaz o společném jednání.
77. Stejně jako někteří ostatní obvinění napadl i obviněný K. výrok o náhradě škody, neboť má za to, že nárok státu na zaplacení daně nemůže představovat nárok poškozeného na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení, neboť se jedná o nárok, který plyne daňovému subjektu přímo ze zákona. Kromě této výhrady je podle něj výrok o náhradě škody pod bodem A.IV. i vnitřně rozporný a ve svém důsledku nevykonatelný z toho důvodu, že odvolací soud při výčtu osob, které zavázal k solidární odpovědnosti, pochybil. Správně měla být všem osobám včetně obviněného J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 33 203 440 Kč. Pokud jde o rozdíl částek 41 379 703 Kč a 33 203 440 Kč, tzn. částky 8 176 263 Kč – k náhradě škody v té výši měli být zbývající obvinění E. V., A. M., Z. K., R. H. a B. N. zavázáni společně a nerozdílně.
78. Obviněný uzavírá, že celé trestní řízení bylo vedeno pouze jednostranně, a to v jeho neprospěch. Je podle něj zjevné, že dospět k závěru o jeho vině mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost nebylo možné. Od počátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení pracují pouze s indiciemi či podezřeními, z nichž konstruují zcela nepodložené závěry. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil jakéhokoli trestného činu.
79. Z těchto důvodů obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon soudních rozhodnutí.
80. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal i obviněný J. V., přičemž jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podáním ze dne 25. 1. 2022, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 31. 1. 2022, obviněný Nejvyššímu soudu sdělil, že bere zpět dovolání podané prostřednictvím obhájce, které je u Nejvyššího soudu evidováno pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021. Toto zpětvzetí dovolání vzal následně předseda senátu Nejvyššího soudu na vědomí usnesením ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021.
81. Obviněný B. N. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř.
82. S poukazem na posledně uvedený dovolací důvod obviněný, stejně jako někteří ostatní obvinění, namítá zmatečnost, nepřezkoumatelnost, nejednoznačnost a nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, který po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a novém rozhodnutí v rozsahu zrušení znovu rozhodl, a opomněl zbývající část odvolání zamítnout podle § 256 tr. ř., ani neuvedl, že v ostatním zůstává rozsudek nalézacího soudu v platnosti.
83. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný N. namítá, že mezi zjištěným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Rozporuje zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.
84. Ve výroku o vině podle obviněného zcela absentuje jakákoliv konkretizace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která podle soudů nebyla v České republice realizována. Absentuje rovněž konkretizace k jednotlivým dokladům, skutkům a obviněným. Vše je velmi obecné, založené na principu kolektivní viny. Stejně tak není konkretizováno, jak se měl obviněný jako spolupachatel na trestné činnosti podílet. S těmito námitkami se podle obviněného odvolací soud vůbec nevypořádal a není tak zřejmé, za co konkrétně byl obviněný odsouzen a o jaké důkazy soudy své závěry opřely.
85. V další části dovolání obviněný rekapituluje část svých odvolacích námitek (poukazuje na některá podle něj vyloženě nepravdivá tvrzení nalézacího soudu), načež uvádí, že odvolací soud se k těmto žádným způsobem nevyjádřil. Obviněný následně tyto podle něj nepravdivé skutkové závěry nalézacího soudu opakuje a vyvrací, resp. poukazuje na absenci důkazů k nim. S činností společností M. C., V. a ostatních neměl obviněný nikdy nic společného a neexistuje žádný důkaz pro závěr, že obviněný by v těchto společnostech jakkoliv vystupoval, činil nějaké objednávky PHM, prováděl finanční transakce, podílel se na vypracování či podobě přiznání těchto společností k DPH či prováděl nějaké jiné úkony, které by vedly nebo byly způsobilé vést ke zkrácení DPH. Provázanost se společností M. C. dovodily soudy pouze z účasti na jediné schůzce s odvoláním na výpověď svědka M. a problematické části výpovědi obviněného K., který to posléze popřel. Ani svědek M. ale neuvádí, že by se obviněný této schůzky nějak aktivně účastnil a že by do ní nějak zasahoval. Neplyne z ní žádná role, kterou soudy obviněnému přisuzují. Z provedených důkazů neplyne nic, co by mohlo vést k závěru, že obviněný má cokoliv společného s těmito společnostmi. Uznává, že ve společnosti P. I. byl jistou dobu v pozici statutárního orgánu, nicméně tato okolnost podle něj není trestná a nebylo doloženo, z jakého důvodu by toto jednání mělo být trestné a jak se tato účast promítla do úvah soudu v tom smyslu, že byl uznán vinným ze zkrácení DPH ve společnostech P., M. C. a V. Chybí i časová souvislost. Zdůrazňuje, že peníze nepřeváděl a auta nenakupoval.
86. Soudy podle obviněného v nyní projednávané věci pokládaly řadu věcí za notoriety, řadu skutečností předpokládaly či předjímaly a u všech činností obviněných dovozovaly úmysl páchat trestnou činnost. Subjektivní stránku zaměnily za následek jako za znak objektivní stránky trestného činu.
87. Obviněný rozporuje i celkovou výši zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené daně se totiž podle jeho názoru nezjišťuje pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady jsou příslušné faktury. Ty ale soudy v nyní projednávané věci nijak neosvětlily a nesnažily se je zajistit. Vzhledem k tomu, že se jedná o odbornou otázku, měl se k ní vyjádřit znalec. Soudy si rovněž protiřečí, když na jedné straně odmítají předmětným společnostem přiznat jakoukoliv jinou činnost a na druhé straně jim přiznávají obchod s automobily. Sám odvolací soud přiznal, že bylo vedeno vyšetřování zvlášť pro obchody s PHM a zvlášť pro obchody s automobily. Obviněný rovněž opakuje argumentaci obviněného V. týkající se dotazu předsedy senátu odvolacího soudu na státní zástupkyni ohledně zastavení trestního stíhání týkajícího se obchodu s automobily.
88. Podle obviněného soudy svými rozhodnutími popřely podstatu daně z přidané hodnoty, která je daní, jež je úzce vázána na obchodní činnost daňového subjektu, když tvrdí, že rozsah zkrácené DPH je v tomto případě celý objem obchodů s PHM a tomu odpovídající sazba DPH, ačkoliv z provedených důkazů je nepochybné, že všechny společnosti měly i jiné aktivity. I přesto soudy tvrdí, že podaná přiznání byla čistě fiktivní a že správce daně byl klamán ohledně všech číselných údajů. Přesnou výši škody přitom soudy vyčíslují a pomáhají si modelovou situací vycházející z nějakého pravděpodobného předpokladu. Závěry této modelové situace však poté neaplikují ve vztahu ke konkrétním obviněným, ke kterým přistupují kolektivně. Ačkoliv je vedení účetnictví úkolem jednatelů konkrétních společností, soudy dovozují, že za toto účetnictví odpovídají obvinění společně a nerozdílně. Postup soudů, podle kterých není ke stanovení rozsahu zkrácené daně zapotřebí účetnictví a které vycházely z celé řady předpokladů, proto obviněný povazuje za nezákonný.
89. Vzhledem k nesprávnému závěru o výši zkrácené daně je podle obviněného nesprávný i výrok o náhradě škody. Obdobně jako někteří ostatní obvinění i obviněný N. má za to, že nárok státu není nárokem na náhradu škody, který by bylo možno přiznat v trestním řízení, ale že jde o nárok vyplývající přímo ze zákona, který nemůže být uplatňován v adhezním řízení.
90. Stejně jako někteří ostatní obvinění i obviněný N. uplatnil námitky proti příkazu k domovním prohlídkám. I v tomto případě došlo podle obviněného N. k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. V důsledku nezákonného postupu při vydání příkazu k provedení domovní prohlídky nesouhlasí obviněný ani trestem propadnutí věcí, které byly zajištěny jako náhradní hodnota v průběhu domovní prohlídky. Absentuje podle něj rovněž důkaz o tom, že byly splněny předpoklady pro postup podle § 71 tr. zákoníku. V případě trestu propadnutí věci jako náhradní hodnoty je podle obviněného nutné určit hodnotu těchto věcí, tak aby bylo zřejmé, jak velká část škody má být tímto náhradním trestem nahrazena.
91. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak obviněný N., stejně jako někteří další obvinění, napadl postup odvolacího soudu, který trestní věc obviněného K. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání, v důsledku čehož se obviněný N. a ostatní obvinění nemohli k tvrzením obviněného K. vyjádřit a klást mu otázky.
92. Z těchto důvodů obviněný B. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby jej v plném rozsahu zprostil obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
93. Obviněný J. Š. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a k) tr. ř.
94. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) spatřuje v tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména ze strany odvolacího soudu, byla podmínka nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. naplněna jen ryze z formálního hlediska, nikoliv však z hlediska obsahového. Poukazuje na to, že od 5. 1. 2019 do 19. 11. 2019 neměl obhájce, přičemž odvolací soud dne 18. 11. 2019 nařídil k projednání odvolání veřejné zasedání na dny 9. - 13. 12. 2019, a teprve rozhodnutím z téhož dne podle § 39 tr. ř. ustanovil obviněnému z důvodu podle § 36 odst. 3 tr. ř. obhájce. Uvádí, že předseda senátu odvolacího soudu předem současného obhájce obviněného kontaktoval s dotazem, zda je ochoten a schopen obhajobu obviněného převzít, a to s ohledem na krátký termín blížícího se veřejného zasedání k projednání odvolání, avšak obhájce nebyl předem seznámen (ani pochopitelně nemohl být seznámen) s žádnými bližšími informacemi ohledně předmětu trestního řízení (snad jen vyjma počtu obviněných a rozsahu údajné trestné činnosti obviněného Š. v obecné rovině). Teprve po seznámení se s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy konkrétním meritem trestního řízení a nahlédnutím do soudního spisu mohl obhájce reálně vyhodnotit možnosti řádného poskytnutí obžaloby, přičemž nebylo v silách a možnostech obhájce se s trestním spisem o rozsahu více než 19 000 listů během méně než třech týdnů náležitě seznámit a prostudovat jej tak, aby obhájce mohl řádně a odpovědně vyhodnotit veškeré možné relevantní skutečnosti a připravit obhajobu. Podle obviněného nelze po obhájci požadovat, aby se na dobu dvou týdnů zcela vzdal a odložil všechny své ostatní povinnosti ve prospěch jediné věci (tohoto trestního řízení). Ani tak by však nebylo by v jeho reálných možnostech, aby za tak krátkou dobu obhajobu obviněného řádně připravil. Z toho důvodu obhájce obviněného požádal dne 25. 11. 2019 o odročení veřejného zasedání, avšak odvolací soud žádosti obhájce nevyhověl. Obviněný nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu o tom, že jeho osoby se týká pouze bod 1. b/, d/ rozsudku a s tím související důkazy, neboť jednotlivé skutky všech spoluobviněných měly být vzájemně úzce propojeny nejen personálně a úkolem obhájce bylo prověřit a zvážit veškeré dostupné skutečnosti a důkazy, které mohou mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu a seznámit se s kompletní spisovou dokumentací. I sám odvolací soud měl na přípravu veřejného zasedání bezmála devět měsíců. Obhájce obviněného Š. měl na přípravu obhajoby 19 dní (resp. 13 pracovních dní). O absenci obhájce přitom odvolací soud věděl od samotného počátku odvolacího řízení. V uvedeném postupu spatřuje obviněný porušení svého práva na obhajobu.
95. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný J. Š., stejně jako někteří ostatní obvinění, odvolacímu soudu vytýká, že odvolací soud o jeho odvolání nerozhodl v celém rozsahu, když rozhodl pouze o povinnosti k náhradě škody.
96. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak obviněný Š., obdobně jako někteří další obvinění, napadl postup odvolacího soudu, který trestní věc obviněného K. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání, čímž byl obviněný Š. podle svého názoru fakticky zbaven možnosti vyjádřit se k tvrzením jmenovaného obviněného, klást mu otázky atd. I tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
97. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný odvolacímu soudu nejprve vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu z jeho strany. Rozporuje přitom závěry soudu prvního stupně. Má za to, že z rozsáhlého dokazování při hlavním líčení nevzešel jediný důkaz toho, že by obviněný Š. jednal v přímém úmyslu krátit DPH či že si musel být vědom toho, že jím vyvíjené aktivity směřují ke krácení DPH. Není podle něj zřejmé, na základě jakých konkrétních, obviněnému známých skutečností mu muselo být zřejmé, že oficiální jednatelka paní P. ve společnostech fakticky nefunguje a je pouze tzv. bílým koněm, když i sám nalézací soud na jiném místě uzavírá, že samotný obviněný byl bílým koněm pouze plnícím pokyny jiných obviněných. Rovněž nebylo uvedeno, na základě jakých konkrétních, obviněnému známých skutečností si byl obviněný vědom toho, že podle pokynů fakticky zajišťuje praktickou stránku obchodování s PHM, které má charakter tzv. karuselového podvodu, neboli že se PHM dovážely za účelem vydělat na zkrácení DPH, když ze samotného „zajišťování praktické stránky obchodování“ soudem tvrzený nekalý účel (jímž mělo být krácení DPH) dovozovat nelze, nadto když ono „zajišťování praktické stránky obchodování“ nemělo žádný protiprávní charakter a jednalo se o zcela legální činnosti. Konečně není podle obviněného zřejmé, jakým způsobem ovlivnil nebo se měl podílet na rozhodování společníků obchodních společností, jejichž byl jednatelem/prokuristou, o jeho odvolání z uvedených funkcí před podáním předmětných daňových přiznání, když takové rozhodnutí je zcela mimo volní rozhodnutí jednatele a naopak je výsostnou kompetencí společníků.
98. Pokud by tedy již byl správný závěr soudu o tom, že se skutečně stal skutek popsaný v obžalobě, resp. v odsuzujícím výroku soudu prvního stupně, a že tento skutek je trestným činem, pak ve vztahu k obviněnému Š. nebylo náležitě (tj. bez důvodných pochybností) prokázáno zavinění, tedy úmysl podílet se na krácení DPH. Naopak jediný úmysl, který lze obviněnému Š. přičíst a z provedeného dokazování dovodit, je úmysl podílet se na obchodování s pohonnými hmotami za účelem získání finančních prostředků k umoření jeho tehdy existujících dluhů - tento účel je přitom vyjádřením zcela legitimního očekávání a předpokladu toho, že osoba vykonávající pro jakýkoliv subjekt nějakou práci (ať již v postavení zaměstnance či z pozice výkonu funkce) za odvedenou práci bude také finančně ohodnocena. Na podkladě provedených důkazů nemohly soudy obou stupňů dospět k jednoznačnému závěru, že obviněný Š. jednal a dopustil se stíhaného jednání v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, a pokud tak soudy učinily, pak tímto postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť soudy bezdůvodně dovodily jeho vinu za stavu evidentní důkazní nouze, přičemž jimi učiněná zjištění ohledně úmyslu obviněného jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tím podle obviněného došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
99. Z těchto důvodů proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby buď obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby nalézacímu soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z důvodu nevykonatelnosti napadeného rozsudku dále navrhl přerušit výkon tohoto rozhodnutí.
100. Dovolání všech obviněných bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve podáním ze dne 23. 10. 2020 k dovolání obviněných E. V., R. H., A. K., J. V. a B. N. a následně podáním ze dne 14. 12. 2020 k dovolání obviněných A. M., Z. K. a J. Š.
101. K argumentaci obviněného A. K., kterou tento obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tuto námitku obviněný nevznesl ve svém odvolání ani ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. V odvolání ve vztahu k tomuto výslechu namítal pouze nesprávnost či neúplnost protokolu. Ve své výpovědi ve veřejném zasedání pak uvedl, že „vypovídal oficiálně za přítomnosti právníka“ a že protokol odmítl podepsat v době, kdy „tam již nebyl právní zástupce Mgr. Kaplan“, ale místo něj byla přítomna jeho zástupkyně. Obviněný v předchozím řízení netvrdil, a netvrdí to ani v dovolání, že by snad v době výslechu v postavení obviněného v přípravném řízení ještě neuzavřel smlouvu s advokátem JUDr. Tomášem Kaplanem o obhajobě v trestním řízení. Obecně je plná moc pouze dokladem osvědčujícím uzavření dohody o plné moci, nedostatek průkazu plné moci lze zhojit. Proto pokud v tomto případě plná moc obsahuje datum vystavení následující po dni konání výslechu, nevyplývá z toho, že obviněný v době výslechu neměl obhájce. Je možno poznamenat, že námitku, kterou nyní uplatňuje obviněný A. K., v hlavním líčení vznesl obviněný E. V., přičemž soud prvního stupně se s ní podrobně a ve výsledku správně vypořádal. Dovolací námitky obviněného K. odpovídající tomuto dovolacímu důvodu jsou proto podle státního zástupce zjevně neopodstatněné.
102. K námitkám obviněného J. Š., uplatněným v rámci stejného dovolacího důvodu, státní zástupce uvedl, že lze souhlasit s obviněným, že odvolací soud mohl obviněnému obhájce ustanovit dříve než při nařízení veřejného zasedání. Podstatná je však skutečnost, že zákonná lhůta 5 dnů k přípravě na veřejné zasedání byla respektována; obhájce, jak uvádí, měl na přípravu 19 dnů. Obhajoba obviněného byla v době ustanovení obhájce vymezena podaným odvoláním, na což mohl nově ustanovený obhájce navázat. Obhájce po svém ustanovení měl také možnost přípravy obhajoby na základě porady s obviněným. Možnosti obhajoby tedy nelze poměřovat pouze rozsahem spisu a dobou od ustanovení obhájce do zahájení veřejného zasedání o odvolání. Z argumentace obviněného ani nevyplývá, zda a v jakém rozsahu obhájce využil možnosti nahlédnout do trestního spisu. Podle názoru státního zástupce nelze postup odvolacího soudu vykládat jako zásah do práva na obhajobu. Státní zástupce nepovažoval námitky obviněného J. Š. za důvodné.
103. K argumentaci obviněných E. V., B. N. a J. Š. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že by mělo jít o toho obviněného, který je dotčen na svém právu na obhajobu, konkrétně právu na tom, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a který, má-li za to, že byl ve svém právu zkrácen, ve svém zájmu podává dovolání. Obvinění však podle státního zástupce vyslovují nesouhlas s nepřítomností obviněného A. K. Navíc pomíjejí, že nešlo o případ, kdy by odvolací soud měl ve společném řízení jedním rozhodnutím rozhodnout o odvoláních všech obviněných. V této věci odvolací soud již v úvodu veřejného zasedání rozhodl o vyloučení věci obviněného A. K. pro jeho nepřítomnost ze zdravotních důvodů. Námitky obviněných tedy tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce nepřisvědčuje argumentaci obviněných o porušení práva na spravedlivý proces. O konání veřejného zasedání ve dnech 9. 12. 2019 až 13. 12. 2019 byli obvinění, včetně obviněného A. K., vyrozuměni, nikoli předvoláni. Obvinění ve svých dovoláních nenamítají, že by ve veřejném zasedání navrhovali provést důkaz výpovědí obviněného A. K. Návrh na jeho výslech učinila jeho obhájkyně až dne 13. 3. 2020 ve veřejném zasedání konaném již jen o odvolání tohoto obviněného, tedy již po právní moci rozsudku odvolacího soudu týkajícího se ostatních obviněných. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat svévoli zkracující právo obviněných na obhajobu.
104. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám, které jednotliví obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
105. Námitku obviněného V., že skutek popsaný ve výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, protože ve výroku o vině absentuje popis konkrétních fiktivních zdanitelných plnění, označil státní zástupce za neopodstatněnou. Bezprostřední význam pro naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podle něj může obecně mít podávání daňových přiznání s nepravdivými údaji, které jsou způsobilé vyvolat u správce daně omyl o rozsahu daňové povinnosti a vést k jejímu nesprávnému vyměření. Jednotlivá daňová přiznání, podávaná za zdaňovací období, a částky odpovídající nepravdivým údajům i výši zkrácené daně jsou ve výroku o vině konkrétně popsány. Ve vztahu k obviněnému E. V. je v popisu skutku vyjádřeno, že mj. zajišťoval zpracování přiznání k dani, v nichž byly uvedeny nepravdivé skutečnosti, a i tím se úmyslně podílel na zkrácení daně. Subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] byla v popisu skutku vystižena, a to ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům i k celému skutku. K námitce tohoto obviněného týkající se nesprávné aplikace zákona o DPH státní zástupce uvedl, že s obviněným lze sice souhlasit, že předmět daně není v těchto ustanoveních takto konkrétně vymezen, nelze však považovat obecná ustanovení upravující předmět a základ daně za irelevantní pro výpočet správné výše daně a v konečném důsledku i pro určení rozsahu zkrácené daně.
106. K námitkám obviněného B. N. státní zástupce uvedl, že z popisu skutku ve výroku o vině vyplývá, že obviněný zajistil dodávky a odběr pohonných hmot, zajistil dále nastrčené společnosti a osoby za ně formálně jednající a prováděl peněžní transakce. Obviněný podle soudu nezajišťoval podávání daňových přiznání. Pokud by jednáním relevantním pro naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku mělo být jen podávání daňových přiznání s nepravdivými údaji, mohlo by to vést k úvaze, že obviněný vytvořil spíše jen předpoklady pro spáchání trestného činu jinými osobami, které vyhotovovaly a podávaly daňová přiznání, čemuž by odpovídalo právní posouzení skutku jen jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudy však důvodně právně posoudily jednání obviněného jako spolupachatelství. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že v této věci nebylo zkrácení daně jen excesem z běžné obchodní činnosti, ale že šlo od počátku o účelové získání obchodních společností, které směřovalo ke zkrácení daně. Soud správně připomněl, že ke zkrácení daně může vést jakékoli jednání, kterým se zkreslují, předstírají či zamlčují určité skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti, čímž pachatelé způsobují např. zastření či snížení daňové povinnosti. Zkrácení daně je zvláštním případem podvodu. Jednání obviněného již zastíralo skutečný průběh obchodní činnosti, s níž byla spojena daňová povinnost. Soud prvního stupně mj. zjistil, že obviněný v souvislosti s účelovým založením společnosti P. také přímo jednal vůči správci daně, a to podáním přihlášky k registraci daně z přidané hodnoty, aniž by správci daně umožnil učinit si představu o skutečném smyslu budoucí činnosti daňového subjektu. Správce daně tak neměl konkrétní důvod realizovat např. vyhledávací činnost podle § 78 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při které by si mohl včas opatřit podklady pro zjištění pravého stavu věci, umožňující správné stanovení daně.
107. K námitkám obviněného B. N. a E. V. týkajícím se výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že obvinění vycházejí, stejně jako soudy v této věci, z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. Tento právní názor však podle státního zástupce vedle daňové povinnosti daňového subjektu, která je upravena normami finančního práva a o níž se rozhoduje mimo trestní řízení, připouští občanskoprávní povinnost k náhradě škody, a to nejen u těch pachatelů, kteří mají postavení statutárních orgánů obchodních společností, které jsou daňovými subjekty, ale i u těch pachatelů, kteří nejsou poplatníky či plátci daně. Tomuto právnímu názoru podle státního zástupce rozhodnutí soudů v této věci odpovídají.
108. K námitce obviněného E. V., že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tato námitka odpovídá důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v té variantě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. S námitkou obviněného však podle státního zástupce nelze souhlasit. Připomíná, že za věc (majetkovou hodnotu) získanou trestným činem lze považovat peněžní prostředky odpovídající zkrácené dani, jejichž konečným příjemcem byl obviněný, jak je zřejmé zejména z popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud nemohl dovodit, že jde přímo o tyto prostředky, bylo proto nutno mít za to, že byly spotřebovány, což je jedna z podmínek, obviněným pomíjená, pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Hodnota propadlých vozidel byla soudem zjištěna na základě posudku znalce, přičemž s peněžními prostředky, které byly také předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty, ani řádově nedosáhla výše peněžních prostředků získaných (po ekonomické stránce ušetřených) zkrácením daně. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit i námitku obviněného B. N. proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. K této námitce státní zástupce uvedl, že hodnota náhradní hodnoty by měla odpovídat hodnotě původní věci, námitka ovšem podle něj vychází z relevance způsobené škody a její výše a z vazby trestu na náhradu škody, což nejsou kritéria uvedená v § 71 tr. zákoníku.
109. K námitkám obviněného J. V. (jehož dovolání bylo obviněným vzato zpět – viz bod 80. odůvodnění tohoto usnesení) lze podle státního zástupce uvést totéž, jako k podobným námitkám obviněného B. N. Obviněnému nebyla kladena za vinu transparentní obchodní činnost, která by sama o sobě nebyla trestná. Jeho jednání spočívalo i v tom, že jako jednatel realizoval obchody spojené s daňovou povinností, ovšem místo toho, aby zajistil splnění povinností vůči správci daně, vyhnul se jí tím, že se odvolal z funkce jednatele společnosti K., a do této funkce jmenoval I. P., aniž by jí předal účetnictví společnosti, v důsledku čehož vůči správci daně zastřel skutečný smysl obchodních transakcí a znemožnil správné stanovení daně. Soud prvního stupně také zjistil, že společnost byla k dani z přidané hodnoty registrována v době, kdy obviněný uzavíral obchodní smlouvy, a že později obviněný jednal se správcem daně, kterému nepředložil účetní doklady, ač slíbil tak učinit, a následně se správci daně nepodařilo účetnictví zajistit. I toto jednání vůči správci daně mělo zastírací, tedy podvodný charakter. Za tohoto skutkového stavu byl podle názoru státního zástupce zcela podložený i právní závěr soudu o naplnění vědomostní i volní složky subjektivní stránky dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
110. K námitkám obviněného A. K. státní zástupce uvedl, že i tento obviněný, jak sám vypověděl, odevzdával finančnímu úřadu doklady, což spadalo do rámce jeho činnosti prokuristy, zahrnující i nakládání s peněžními prostředky a jednání s odběrateli. Podobně jako u obviněných B. N. a J. V. nelze striktně oddělovat úkony související s ekonomickou činností, která byla předmětem daně, od daňové stránky této činnosti, tedy od jednání vůči správci daně. K právnímu posouzení skutku lze tedy podle státního zástupce v případě obviněného A. K. uvést totéž, co bylo výše uvedeno u těchto dvou obviněných.
111. K dovolací argumentaci obviněného R. H. státní zástupce uvedl, že v úvahách soudu prvního stupně o formě a obsahu zavinění jsou vyjádřeny skutečnosti, které umožňují právní závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci na trestném činu ve formě nepřímého úmyslu, byť mohl být tento závěr formulován výstižněji. Soud především konstatoval srozumění obviněného (lhostejnost) s tím, že jeho jednání povede ke zkrácení daně z přidané hodnoty, což nutně zahrnuje i vědomost o možném způsobení následku trestného činu. Soud současně poukázal na to, že obviněný měl povědomost o provádění podvodů na dani z přidané hodnoty, a také na jiném místě vyložil, že tyto podvody jsou zdrojem atraktivního zločinného výnosu. Nelze proto reálně uvažovat tom, že by snad obviněný nebyl srozuměn s možností zkrácení daně ve větším rozsahu, odpovídajícím základní skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Soud ostatně uvedl (byť v souvislosti s odůvodněním výroku o náhradě škody), že obviněný měl přinejmenším základní představu o druhu a rozsahu činnosti, na které se podílel, a se vznikem škody byl obecně srozuměn. Tento závěr soudu odpovídá zásadám pro posuzování obsahu subjektivní stránky, neboť se nevyžaduje detailní představa účastníka o způsobu spáchání trestného činu hlavním pachatelem. Pokud soud konstatoval, že obviněný mohl a měl vědět, že trestná činnost bude spáchána ve velkém rozsahu, šlo o úvahu, která se týkala znaku kvalifikované skutkové podstaty, u něhož postačí zavinění ve formě vědomé nebo nevědomé nedbalosti. Z příslušných pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud učinil závěr o účasti obviněného na konkrétním trestném činu a o naplnění subjektivní stránky, vztahující se jak k účastenství, tak ke spáchání trestného činu, na základě relevantních důkazů přímých i nepřímých, nikoli jen z důvodu známosti obviněného s obviněným E. V., který disponoval určitým majetkem, jak obviněný namítá. Ostatně soud s oporou v provedených důkazech vyloučil, že by se tato známost omezovala na rodinné styky nebo na čistě osobní přátelství, pokud spolu obvinění probírali záležitosti obchodních společností a uplatňování daně z přidané hodnoty.
112. K námitce obviněného Z. K., že nemohl být subjektem trestného činu, neboť nebyl statutárním orgánem daňových subjektů, které se měly dopustit daňového deliktu, státní zástupce uvádí, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů. Nevyžaduje se, aby u pachatele nebo právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (§ 114 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), byla dána zvláštní vlastnost spočívající v tom, že jde o daňový subjekt. Podstata trestní odpovědnosti obviněného nebyla odvozována z toho, že by neplnil daňové povinnosti daňových subjektů. Připomněl, že zkrácením daně se rozumí jakékoli jednání, v jehož důsledku není daň vyměřena vůbec nebo je vyměřena nesprávně nižší. Nemusí jít jen o vyhotovení a podání daňového přiznání s nepravdivými či neúplnými údaji, ale může jít i o jiné podvodné jednání, např. zastírání skutečné povahy ekonomické činnosti, která je předmětem daně, prováděním různých peněžních transakcí, které vytvářejí zdání určitého průběhu obchodování, neodpovídajícího skutečnosti. Soudy spatřovaly v jednání obviněného součást řetězce dílčích jednání všech obviněných, což soudy vedlo k závěru, že se trestného činu dopustili jako spolupachatelé. Pokud tento obviněný uplatil i další, méně konkrétní námitky, spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními soudů, jimiž vytýká, že v popisu skutků, kterými byl uznán vinným, nejsou vyjádřeny skutkové závěry rozhodné pro jejich právní posouzení, státní zástupce uvedl, že popis skutku, právně posouzený jak zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obsahuje, pokud jde o objektivní stránku, popis podvodného jednání, které je podstatou zkrácení daně a jímž byla zastírána daňová povinnost, resp. daňová povinnost byla zatajována. Popis skutku je podkladem i pro právní závěr soudu o společném jednání jako podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť vyjadřuje koordinovanou a na sebe navazující činnost více osob. Pokud jde o subjektivní stránku spolupachatelství, tedy společný úmysl, nemusí jít jen o dohodu výslovnou, ale postačuje i dohoda konkludentní. Soud v této souvislosti poukázal např. na výpověď M. M. i dalších svědků, podle nichž obviněný Z. K. se s dalšími několika obviněnými zúčastnil obchodních jednání, což předpokládá srozumění se společným postupem. Obviněný zpochybňuje i právní závěr o subjektivní stránce trestného činu alespoň ve formě srozumění, které podle něj nezahrnovalo následek trestného činu. Podle státního zástupce však nelze striktně oddělovat ekonomickou činnost, která byla předmětem daně, od její daňové stránky. Svévolné střídání zúčastněných společností, nastrčení různých osob za ně jednajících, výběry a vklady peněžních prostředků u bank ve značných objemech, kterým byl zajišťován oběh finančních prostředků, to všechno jsou objektivní skutečnosti, ze kterých lze bez pochybností dovodit právní závěr o srozumění obviněných se způsobením následku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy s tím, že nebude možné řádné vyměření daně.
113. K námitce obviněného M., že popis skutků, jimiž byl uznán vinným, nezahrnuje skutečnosti naplňující objektivní a subjektivní stránku trestných činů, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky s různou mírou konkrétnosti, z nichž je navíc zřejmé, že obviněný neuznává skutková zjištění soudů. K tomu státní zástupce odkázal na vyjádření k podobným námitkám obviněného Z. K. V případě obviněného A. M. je v popisu skutku navíc vyjádřeno i aktivní přímé jednání obviněného vůči správci daně, spočívající v zajišťování vypracování a podání daňových přiznání s nepravdivými údaji, a to v návaznosti na vedení účetnictví. K argumentaci obviněného, že samotný obchod s pohonnými hmotami měl svoji legální část, státní zástupce uvedl (podobně jako k námitkám obviněného Z. K.), že ekonomická činnost má svoji daňovou stránku. V samotném modelu obchodování, jak byl zjištěn soudy, již byly zřejmé podvodné prvky (nastrčení různých osob, netransparentní nakládání s peněžními prostředky), které se projevily ve způsobu realizace daňových záležitostí. Objektivní stránku trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, spočívající v zastírání původu věcí získaných trestným činem, naplňovaly netransparentní výběry hotovosti, které se nijak neodrazily v účetnictví právnických osob, na což navázalo jejich spotřebování obviněnými nebo použití pro jejich soukromé potřeby. V případě obviněného A. M. to byly mj. nákupy nemovitostí nebo vložení peněžních prostředků do společností, jejichž byl jednatelem, přičemž zjevně nedeklaroval jejich skutečný původ.
114. Pokud jde o námitky obviněných A. M. a Z. K., které se týkají výroku o náhradě škody, státní zástupce souhlasil s obviněnými, že nárok státu na zaplacení daně vzniká podle hmotněprávních daňových předpisů vůči daňovým subjektům, kterými v tomto případě byly právnické osoby. Povinnost k náhradě škody však vznikla obviněným jako fyzickým osobám z důvodu protiprávního jednání, které je základním předpokladem odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013). V této souvislosti soud zjistil, že právnické osoby byly jen účelovými nástroji k trestné činnosti. Podle státního zástupce lze souhlasit s obviněným Z. K., že výrok, pokud jde o vyjádření pasivní solidarity, mohl být formulován i jinak, ovšem soudem použitá formulace podle něj nezpůsobuje nevykonatelnost rozhodnutí.
115. Ve vztahu ke všem obviněným státní zástupce dále poznamenal, že obvinění v dovoláních s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činí četné námitky, které odvíjejí od postupu soudu při opatřování, provádění a hodnocení důkazů nebo je spojují s náležitostmi rozhodnutí. Tyto námitky se však týkají práva procesního, a proto je pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Obvinění opakují svoje námitky z předchozích stadií řízení, přičemž dovozují porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces. Podle státního zástupce se soudy s těmito námitkami vypořádaly dostatečně a ve výsledku správně. Soud prvního stupně, před nímž bylo dokazování v hlavním líčení provedeno, ke svým skutkovým zjištěním dospěl na základě podrobného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich souvislostech. Svůj postup v souladu s § 125 odst. 1 věty první tr. ř. také vyložil. Pro ilustraci státní zástupce poukazuje na hodnocení výpovědi obviněných a svědků; např. v případě svědka P. T. soud, po reprodukci podstatných částí jeho výpovědi, nejprve konstatoval, že sama o sobě působila věrohodně, a následně ji podrobně hodnotil v kontextu dalších důkazů. Soud jeho výpověď také konfrontoval s obhajobou obviněných. Soud svoje skutková zjištění ve vztahu k jednotlivým obviněným vysvětlil v dalších pasážích odůvodnění rozsudku, a to s odkazem na konkrétní důkazy. Např. u obviněného Z. K. soud na základě listinných důkazů konstatoval, jaké postavení měl v různých společnostech zapojených do trestné činnosti, s odkazem na výpovědi jmenovitě uvedených svědků popsal jeho účast na obchodování s pohonnými hmotami; takto soud postupoval i při dalším vytváření svých skutkových zjištění. Současně je zřejmé, že se soud vypořádal s obhajobou obviněného, přičemž neignoroval skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch, což se pak odrazilo ve zprošťujícím výroku. Podle státního zástupce způsob hodnocení důkazů soudem nesvědčí o libovůli ani o tom, že by skutkové závěry byly odtrženy od obsahu provedených důkazů. Skutkový podklad pro navazující právní posouzení skutku tedy naprosto může obstát. Námitky obviněných, dovozující porušení práva na spravedlivý proces, nejsou opodstatněné.
116. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu (jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) lze podle státního zástupce naopak považovat námitku obviněného R. H., že mu byla uložena povinnost k náhradě škody i v tom rozsahu, v jakém za její způsobení není odpovědný. Státní zástupce však uvedl, že se nemůže vyjádřit k její důvodnosti, neboť z obsahu spisu, který má k dispozici (dozorový spis Vrchního státního zastupitelství v Praze), nelze rozsah uplatnění nároku na náhradu škody vůči tomuto obviněnému zjistit.
117. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce neodpovídá argumentace obviněného B. N. o možné překážce věci rozhodnuté. Odpovídající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný neuplatnil. Státní zástupce vychází z toho, že pokud tato okolnost skutečně nastala, týkala by se přímo obviněných, obvinění by o ní věděli a důrazně by ji uplatnili, neboť je jednoznačně v jejich prospěch.
118. K argumentaci obviněných E. V., A. M., Z. K., B. N., J. V. a J. Š. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitka, jak ji formuloval obviněný V., neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu by mohl chybět nebo být neúplný, pokud by např. odvolací soud výslovně nerozhodl o odvolání některého z více obviněných, nebo pokud by po zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části bylo nutno učinit rozhodnutí nové, ale odvolací soud by neučinil navazující rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně ani by ve věci sám nerozhodl. Takové vady však obviněný nenamítá. Podle názoru státního zástupce výroky rozhodnutí odvolacího soudu nemohou vyvolat objektivní pochybnosti o rozsahu, v jakém byl napadený rozsudek zrušen a v jakém rozsahu odvolací soud následně sám ve věci rozhodl. Přímo ve výroku je uvedeno (byť to podle názoru státního zástupce nebylo nutné), že nebyly změněny výroky o vině, o uloženém trestu odnětí svobody ani o dalších trestech zákazu činnosti a propadnutí náhradní hodnoty. Odvolací soud navíc i v odůvodnění svého rozsudku jasně vyjádřil, že odvolací námitky obviněného proti závěrům soudu prvního stupně o jeho vině nebyly shledány důvodnými a že i výrok o trestu odnětí svobody, pokud jde o druh a výměru trestu, byl shledán zákonným, přičemž nové rozhodnutí se týkalo jen způsobu výkonu tohoto trestu.
119. Ve zbytku státní zástupce k této námitce obviněných zaujal stanovisko vycházející z principu nedělitelnosti odvolání, z čehož vyplývá, že o něm nelze rozhodnout dvěma způsoby. Ani absence pasáže o tom, že výroky o vině a trestu zůstávají nezměněny, nemůže vyvolávat žádné objektivní pochybnosti o tom, že odvolací soud přezkoumal i tyto výroky a že dospěl k závěru, že rozsudek je v těchto částech správný a odvolání napadající tyto výroky není důvodné.
120. Pokud obviněný A. M. v dovolání namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť předseda senátu odvolacího soudu rozhodoval v této věci již v přípravném řízení o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně ze dne 29. 6. 2016, odpovídá tato námitka podle názoru státního zástupce důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na toto ustanovení obviněný sice neodkazuje, námitku však podle státního zástupce nelze pominout, neboť je tzv. ve hře právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo, aby o oprávněnosti trestního obvinění rozhodl nestranný soud. Jak sám obviněný uvádí, jde o hraniční případ, který není v trestním řádu výslovně upraven a zřejmě nebyl ani judikatorně řešen. Soudce rozhodoval o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně, která nevyhověla žádosti společnosti F. C. I. L. o zrušení zajištění tří vozidel. Tato rozhodnutí nejsou v § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. uvedena mezi úkony, které soudce učinil v přípravném řízení a které jsou důvodem pro jeho vyloučení v řízení před soudem. Při účasti soudce na úkonech přípravného řízení je však třeba zvážit, zda u něj nevznikl důvod k vyloučení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Ve věci řešené Nejvyšším soudem, na kterou obviněný odkazuje, soudce vyššího soudu rozhodoval o odvolání poté, co jako soudce nižšího soudu prováděl dokazování v hlavním líčení, při čemž se v souladu se zásadou bezprostřednosti seznámil s obsahem důkazů, na nichž byl založen rozsudek, který měl v řízení o odvolání přezkoumat. Oproti tomu v případě obviněného A. M. soudce odvolacího soudu rozhodoval o odvolání proti rozsudku více než tři roky poté, co v přípravném řízení vycházel jen z obsahu spisu a rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dílčí otázce související s předmětem trestního stíhání. S ohledem na tyto skutečnosti, zejména časový odstup od prvního rozhodnutí a způsob a rozsah, v jakém se mohl dříve s věcí seznámit, nelze podle státního zástupce přesvědčivě dovodit, že by si soudce na věc učinil názor jinak než v souvislosti s rozhodováním o odvolání. Proto podle státního zástupce nelze konstatovat, že by byl pro poměr k věci vyloučen. Státní zástupce považuje námitku obviněného za neopodstatněnou.
121. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl všechna dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
122. Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný E. V. a obviněný A. M.
123. Obviněný E. V. má za to, že státní zástupce vytrhává právní argumentaci obviněného z její logické posloupnosti, vyjadřuje se pouze k několika dovolacím námitkám, zatímco jejich jádro ponechává bez povšimnutí. Poukazuje i na to, že státní zástupce neměl k dispozici celý rozsáhlý trestní spis. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný trvá na tom, že odvolací soud měl o všech odvoláních podaných v jedné věci, v témže zasedání a to jedním rozhodnutím, že opačným postupem byli ostatní obvinění zbaveni možnosti vyjadřovat se k tvrzením obviněného K., klást mu otázky, zejména k novým skutečnostem týkajícím se policejního nátlaku na jeho osobu při jeho prvním výslechu dne 7. 12. 2012, čímž byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zopakoval, že žádným orgánem činným v trestním řízení nebyla dosud konkretizována fiktivní zdanitelná plnění, která podle soudů nebyla v ČR realizována, že tvrzení, že obviněný V. zajišťoval zpracování daňových přiznání, v nichž byly uvedeny nepravdivé skutečnosti, čímž se podílel na zkrácení daně, jsou důkazně nepodložena, nemají oporu v provedeném dokazování, že byl porušen zákon o DPH tím, že DPH je univerzálně koncipovaná daň, která pokrývá všechny činnosti plátce této daně, který podává z veškeré své činnosti jedno přiznání k DPH za celé zdaňovací období, takže daňovou povinnost v DPH nelze tedy stanovit pouze z obchodování s PHM, že nebylo prokázáno, že by obviněný V. ovlivnil zpracovatele DPH k jednání vedoucímu ke zkrácení daně nebo že by jakýmkoliv způsobem porušil zákon o DPH, a že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 71 tr. zákoníku. Obviněný setrval i na své argumentaci stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Závěrem poukázal na to, že obsahem jeho dovolání byla i další pochybení odvolacího soudu, na které státní zástupce nereagoval.
124. Rovněž obviněný A. M. ve své replice částečně zopakoval svoji dovolací argumentaci, zpochybnil, že by jeho jednáním mohlo dojít k naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, a uvedl, že není ani jasné, jakým konkrétním jednáním měl právě on tyto znaky naplnit. Chybí podle něj i popis příčinné souvislosti mezi tímto nepopsaným jednáním a tvrzeným následkem. Vzhledem k absenci popisu jeho role a jeho konkrétního jednání chybí v rozsudcích soudů i jasné vyjádření jeho zavinění. I kdyby byl přítomen předmětné schůzky, nečiní to z něj automaticky spolupachatele. Státní zástupce se podle obviněného vyhýbá i celé řadě dalších námitek. Ve vztahu k trestnému činu podle § 216 tr. zákoníku obviněný zopakoval, že soudy byl zjištěn základní tok finančních prostředků, které byly získány prodejem PHM (z nichž údajně nebyla zaplacena DPH), tedy logicky nemohl být naplněn zákonný znak trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v podobě zastření, a tedy nemohla být naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu. I soudy podle něj musely uznat, že jediné relevantní nemovitosti nebyly prokazatelně pořízeny z nelegálních zdrojů, a v tomto směru tak bude třeba dokazování doplnit ve vztahu k manželce obviněného. Podle obviněného si přitom odporují závěry, že obviněný jednak použil zisk z údajné trestné činnosti k nákupu nemovitostí a současně že zdroj prostředků na tyto nemovitosti bude ještě třeba zjišťovat. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný zopakoval podstatu svojí dosavadní argumentace. To samé platí i stran výroku o náhradě škody, kdy nově poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3139/17, podle kterého zkrácenou daň nelze považovat za škodu v soukromoprávním smyslu, a na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, podle kterého nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně. K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán (konkrétně předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Horký), uvedl, že tento soudce svůj názor pak poměrně rozsáhle prezentoval v rozhodnutí o stížnosti státní zástupkyně. Existovala tedy důvodná pochybnost jeho schopnosti nestranně ve věci rozhodovat. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012. Závěrem své repliky obviněný uvedl, že státní zástupce se podstatnou částí dovolací argumentace nezabýval. Z těchto důvodů obviněný M. setrval na svém dovolacím návrhu.
III. Přípustnost dovolání
125. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
126. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
127. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
128. Všichni obvinění uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění A. K. a J. Š. uplatnili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., obvinění E. V., B. N. a J. Š. dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a obvinění E. V., A. M., Z. K., J. V., B. N. a J. Š. i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný A. K. navíc své dovolání opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pro úplnost lze uvést, že uvedené důvody dovolání obvinění uplatnili ještě před účinností novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022.
129. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
130. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
131. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který od 1. 1. 2022 odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
132. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
133. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
134. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který od 1. 1. 2022 odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
135. Konečně, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který od 1. 1. 2022 odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
136. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
137. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení dovolacích námitek jednotlivých obviněných.
IV. Důvodnost dovolání
138. Nejvyšší soud se hned úvodem zabýval námitkou nesprávně označeného rozsudku soudu prvního stupně v záhlaví napadeného rozsudku odvolacího soudu. Na skutečnost, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019 je nesprávně jako odvoláním napadené rozhodnutí označen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, ačkoliv k vydání tohoto rozsudku došlo dne 19. 7. 2018, upozornili podáními ze dne 22. 4. 2021, resp. 27. 4. 2021, obvinění E. V. a J. V. (který vzal následně dovolání zpět). Stejná chyba se však vyskytuje i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020 týkajícím se obviněného A. K.
139. Nicméně vzhledem k tomu, že oba prvně jmenovaní obvinění uplatnili námitku nesprávného označení rozsudku soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsudku soudu odvolacího až po uplynutí lhůty k podání dovolání, nemohl Nejvyšší soud k této námitce přihlížet. V této souvislosti je možno poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř.
140. Je sice pravdou, že oba obvinění na uvedenou vadu upozornili poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 Tvo 28/2020, zrušil opravné usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým předseda senátu tohoto soudu opravil písařskou chybu týkající se právě označení odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu v záhlaví rozsudku soudu druhého stupně, nicméně tato skutečnost nemůže mít za následek prolomení lhůty pro podání dovolání, ve které je nutno alespoň v hrubých rysech uplatnit všechny dovolací námitky. Obvinění totiž stejnou námitku, kterou uplatnili ve stížnostech proti opravnému usnesení, mohli učinit i součástí jejich dovolání, které v zákonem stanovené lhůtě podali. Pokud tak neučinili, není možno na uvedenou formální vadu poukazovat až poté, co Nejvyšší soud jako soud stížnostní rozhodl o stížnostech proti opravnému usnesení.
141. Uvedená námitka by navíc, ani pokud by byla uplatněna včas, nemohla vést ke zrušení napadeného rozsudku (napadených rozsudků). Jakkoliv totiž nejde o tzv. písařskou chybu, jde na straně druhé o vadu, která se objevuje jak ve vyhlášeném rozhodnutí vrchního soudu, tak i v jeho písemném vyhotovení. Takováto vada však nemůže založit pochybnosti o tom, jaký rozsudek byl Vrchním soudem v Praze v odvolacím řízení přezkoumáván, jak se toho obvinění v dovolání domáhají. Rozsudek Městského soudu v Praze je totiž jednak správně označen hned v úvodu odůvodnění (v souladu se kterým je třeba vykládat i ostatní části rozsudku, tedy i jeho záhlaví), a jednak zejména v nyní projednávané věci soud prvního stupně vydal pouze jeden rozsudek, a to právě dne 19. 7. 2018. Žádný jiný rozsudek v této trestní věci vydán nebyl. Z toho důvodu nemůže takováto vada vést, i s ohledem na zásadu hospodárnosti trestního řízení, ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
142. Pokud jde o námitku obviněného A. M., že v řízení o dovolání se na rozhodnutí podílel předseda senátu JUDr. Bohuslav Horký, ačkoliv byly dány důvody pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť v této trestní věci rozhodoval v přípravném řízení o stížnosti společnosti F. C. I. L., Nejvyšší soud uvádí, že tuto námitku je možno projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv obviněný M. tento dovolací důvod ve svém dovolání výslovně neuplatnil. Citovaný dovolací důvod je totiž dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Nastíněná dovolací argumentace obviněného M. tak tomuto, byť výslovně neuplatněnému, dovolacímu důvodu odpovídá. Je ji však nutno vyhodnotit jako neopodstatněnou.
143. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Bohuslav Horký se v přípravném řízení podílel na rozhodování o stížnosti společnosti F. C. I. L. proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým bylo rozhodnuto podle § 79f tr. ř., za použití § 80 odst. 1 tr. ř. per analogiam, o nevyhovění žádosti této společnosti o zrušení zajištění příslušných motorových vozidel, které byly zajištěny policejním orgánem jako náhradní hodnota podle § 79f tr. ř. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 3 To 48/2016, uvedenou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
144. Podle § 30 odst. 2 věta druhá tr. ř. platí, že po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení toliko soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
145. Již z právě citovaného ustanovení je zjevné, že v nyní projednávané věci, ve které v přípravném řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní, nešlo ani o nařízení domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků, vydání příkazu k zatčení nebo rozhodování o vazbě. Podmínky pro vyloučení JUDr. Bohuslava Horkého z rozhodování o odvolání na základě citovaného ustanovení proto dány nebyly.
146. Pokud obviněný M. uvádí, že pochybnosti o nepodjatosti uvedeného předsedy senátu byly dány v důsledku způsobu jeho vyjadřování k šetřené trestné činnosti, neboť se, jak tvrdí obviněný, poměrně rozsáhle v citovaném usnesení vyjadřoval i k samotné podstatě trestního stíhání a tedy i k obviněným, je nutno konstatovat obecnost tohoto tvrzení, neboť obviněný neuvádí, jakým konkrétním vyjádření JUDr. Bohuslava Horkého coby předsedy senátu rozhodujícího o stížnosti mělo dojít k jím tvrzeném založení pochybností o jeho nepodjatosti. Nejvyšší soud však ani po prostudování předmětného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 3 To 48/2016, nezjistil žádné indicie o možné podjatosti jmenovaného předsedy senátu v důsledku jeho osobní zainteresovanosti na věci (pro poměr k věci). Je naopak možno konstatovat, že v citovaném usnesení není nikterak předjímán výsledek řízení před soudem stran viny obviněných. Stížnostní soud se toliko zabýval tím, zda nadále trvají podmínky pro zajištění náhradní hodnoty podle § 79f tr. ř., ve znění účinném do 17. 3. 2017. V této souvislosti se přitom nevyhnutelně musel zabývat i otázkou, zda se s ohledem na dosud opatřené důkazy jeví trestní stíhání jako důvodné, neboť v opačném případě by o zajištění náhradní hodnoty nebylo možno vůbec uvažovat. Rovněž se musel zabývat i důvody, které státní zástupkyni vedly k zajištění náhradní hodnoty, tedy skutečností, že obvinění byli schopni majetkový prospěch z trestné činnosti ukrýt jak před orgány daňové správy, tak před orgány činnými v trestním řízení. Pokud stížnostní soud, na jehož rozhodování se jako předseda senátu podílel i JUDr. Bohuslav Horký, dospěl k závěru, že podmínky pro zajištění náhradní hodnoty jsou splněny, přičemž však, jak je patrné z odůvodnění předmětného usnesení, nepředjímal výsledek řízení před soudem, neboť si byl vědom toho, že pouze soudu přísluší rozhodovat o vině obviněných, není takový postup zásadně způsobilý vyvolat pochybnost o schopnosti JUDr. Bohuslava Horkého nestranně se podílet na rozhodování o odvolání týchž obviněných v řízení před soudem. Obviněný ostatně, jak již bylo uvedeno, ani neuvedl žádná konkrétní problematická vyjádření tohoto předsedy senátu či procesní postupy, které by mohly zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
147. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uplatněnými s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Jde o námitky obviněného A. K. týkající se jeho výslechu konaného dne 7. 12. 2012, kterého se podle tohoto obviněného neúčastnil jeho obhájce, ačkoliv byl dán důvod nutné obhajoby, a námitky obviněného J. Š. o absenci obhájce po značnou část odvolacího řízení, kdy mu byl obhájce ustanoven až krátce před konáním veřejného zasedání.
148. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je možno nejprve v obecné rovině uvést, že tento spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním – srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. § 365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157-3158.
149. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného A. K. týkající se výslechu z přípravného řízení konaného dne 7. 12. 2012, touto námitkou se pečlivě zabývaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků. Nalézací soud v bodě 66. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že skutečnost, že se předmětného výslechu účastnil Mgr. Tomáš Kaplan, který byl v protokolu o výslechu označen za obhájce obviněného, a takto s ním bylo jednáno, ačkoliv plná moc byla podepsána a do spisu založena až dodatečně (dne 10. 12. 2012), neznamená, že by byl Mgr. Kaplan výslechu přítomen toliko jako fyzická osoba, s jejíž přítomností souhlasil policejní orgán, ani že si obviněný K. obhájce platně nezvolil. Odvolací soud k tomu v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku dodal, že uvedené okolnosti výslechu a dodatečného doložení plné moci nemohou samy o sobě zpochybnit zákonnost tohoto úkonu, a to i s ohledem na to, že ani přítomný obhájce obviněného převzetí plné moci od klienta nezpochybnil, a že práva obviněného na obhajobu tak byla respektována.
150. S těmito úvahami soudů nižších stupňů se ztotožňuje i soud dovolací, který má rovněž za to, že obviněný A. K. postupem policejního orgánu, který výslech tohoto obviněného za přítomnosti jeho obhájce provedl i přesto, že mu dosud nebyla předložena plná moc a aniž by tuto skutečnost zachytil v protokolu, nebyl jakkoliv zkrácen ve svém právu na obhajobu. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, plná moc je pouze dokladem osvědčujícím uzavření dohody o poskytování právních služeb, která nevyžaduje písemnou podobu. Absence tohoto dokladu tak neznamená, že vztah mezi obhájcem a jeho klientem nevznikl již dříve. Vzhledem ke způsobu vystupování obhájce Mgr. Kaplana a obviněného A. K. během předmětného výslechu, kdy i obviněný ve výpovědi při veřejném zasedání uvedl, že „vypovídal oficiálně za přítomnosti právníka“, je nutno učinit závěr, že obviněný obhájce měl již během tohoto výslechu. Protokol o něm je tedy procesně použitelným důkazem.
151. K námitce obviněného J. Š. vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak lze v konkrétnosti uvést, že obviněný neměl obhájce od 5. 1. 2019 do dne 19. 11. 2019, kdy mu byl soudem druhého stupně ustanovena obhájkyně Mgr. Zuzana Burčková Hillová. Veřejné zasedání k projednání odvolání mj. obviněného J. Š. bylo nařízeno dne 18. 11. 2019 a konalo se od 9. do 13. 12. 2019. Ustanovená obhájkyně tak měla 19 dnů k přípravě na veřejné zasedání.
152. Po takto stručně zrekapitulovaném vývoji stran obhajoby obviněného J. Š. v odvolacím řízení je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že námitka obviněného o absenci obhájce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neodpovídá. Skutečností totiž je, že tento obviněný při veřejném zasedání k projednání jeho odvolání a odvolání ostatních obviněných obhájkyni měl a že byla dodržena i lhůta pro přípravu na veřejné zasedání, která podle § 223 odst. 2 tr. ř. musí činit alespoň pět dnů. Obhájkyni obviněného byla přitom poskytnuta lhůta téměř čtyřikrát delší, a to při vědomí rozsáhlosti a složitosti věci.
153. Vedle toho, že se nejedná se procesní situaci, kterou předvídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obviněný obhájce v době konání veřejného zasedání měl a v době, kdy obhájce neměl, nebyly vůči němu činěny žádné úkony směřující k meritornímu rozhodnutí, nebylo postupem Vrchního soudu v Praze zasaženo ani do práva obviněného na obhajobu v materiálním smyslu. Je sice pravdou, že předseda senátu odvolacího soudu mohl obviněnému Š. obhájce ustanovit i dříve, avšak lhůtu na přípravu na veřejné zasedání v trvání 19 dnů lze považovat za dostatečnou. Lze se ztotožnit s názorem státního zástupce, že obhajoba obviněného Š. byla v době ustanovení obhájce vymezena podaným odvoláním, na což mohla a měla nově ustanovená obhájkyně navázat. Obhájkyně po svém ustanovení měla také možnost přípravy obhajoby na základě porady s obviněným. Možnosti obhajoby skutečně nelze poměřovat pouze rozsahem spisu a dobou od ustanovení obhájce do zahájení veřejného zasedání o odvolání. Z argumentace obviněného ani nevyplývá, zda a v jakém rozsahu obhájce využil možnosti nahlédnout do trestního spisu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že do ústavně zaručeného práva obviněného J. Š. na obhajobu postupem předsedy senátu odvolacího soudu zasaženo nebylo.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
154. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozsudky a řízení jim předcházející i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili obvinění E. V., B. N. a J. Š. Jeho naplnění spatřují tito obvinění, stručně vyjádřeno, v tom, že soud druhého stupně podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil řízení proti obviněnému A. K. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, čímž bylo ostatním obviněným znemožněno účastnit se výslechu obviněného A. K., který se uskutečnil v samostatném řízení, a klást tomuto obviněnému otázky.
155. Již z právě uvedeného je však podle Nejvyššího soudu zřejmé, že uvedená argumentace obviněných citovanému dovolacímu důvodu, který vyžaduje, aby byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, odpovídat nemůže. Posuzování, zda došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání (v nyní projednávané věci pouze ve veřejném zasedání, neboť před soudem prvního stupně bylo vedeno proti všem obviněným pouze jedno řízení), je totiž nutno vztahovat pouze k řízení, jehož je tento obviněný účastníkem, a nikoliv k jinému řízení vedenému proti jinému účastníkovi. Ve vztahu k jinému trestnímu řízení totiž není možné obviněného z původního trestního řízení považovat za stranu řízení a jako takovému proto pochopitelně není žádným způsobem garantováno právo na přítomnost při jednání soudu.
156. Právě uvedené platí i pro případ, kdy je trestní řízení proti jednomu z účastníků podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Jedná se totiž o zákonem předvídaný postup, kdy je k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů původně společné trestní řízení rozděleno na více trestních řízení. K tomuto postupu může, a také běžně dochází, i v řízení o odvolání (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ M. § 23. Vyloučení a spojení věci. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 325).
157. V nyní projednávané věci rozhodl o vyloučení trestního řízení proti obviněnému A. K. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí odvolací soud kvůli nepřítomnosti tohoto obviněného ze zdravotních důvodů. Učinil tak poté, co se obviněný A. K. nedostavil k veřejném zasedání konanému dne 9. 12. 2019, na kterém měla být projednána odvolání všech obviněných.
158. Uvedeným postupem soudu druhého stupně, kterým bylo sledováno zajištění rychlosti odvolacího řízení, navíc nedošlo ani k porušení práva ostatních obviněných na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že obvinění E. V., B. N. a J. Š., kteří se nyní dožadují přítomnosti při výslechu obviněného A. K., ke kterému došlo v samostatném odvolacím řízení, provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení, kterého byli účastníci, vůbec nenavrhovali. Pokud přitom tito obvinění měli za to, že výslech obviněného A. K. může přinést něco nového i z hlediska jejich trestní odpovědnosti, mohli výslech tohoto obviněného jako svědka navrhnout i přesto, že jeho odvolání bylo u Vrchního soudu v Praze projednáváno samostatně. Pokud nic takového neučinili a nyní v rámci dovolacího řízení, mimo rámec zákonem stanovených dovolacích důvodů, namítají, že se výslechu obviněného v jiném trestním řízení, který byl proveden na podkladě nikoliv jejich důkazní iniciativy a až poté, co bylo o jejich odvoláních rozhodnuto, chtěli účastnit a klást obviněnému otázky, je nutno tuto argumentaci odmítnout jako zcela účelovou. Pokud obvinění zmiňují jako jednu z okolností, o kterých obviněný A. K. v samostatném řízení o odvolání vypovídal, údajný policejní nátlak na tohoto obviněného, pak s touto otázkou se již vypořádal Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku týkajícího se tohoto obviněného, a to tak, že této argumentaci nepřisvědčil.
159. Nejvyšší soud závěrem vypořádání tohoto okruhu námitek obviněných uvádí, že obviněným není možno přisvědčit, ani pokud namítají, že odvolací soud je o všech v téže věci podaných odvoláních povinen rozhodnout současně v témže zasedání jedním rozhodnutím a že samostatným rozhodnutím může odvolací soud rozhodnout odděleně toliko o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání z důvodu uvedených v § 253 tr. ř., kdy rozsudek meritorně nepřezkoumává. Jedná se totiž o argumentaci zcela obecnou a účelově vytrženou z kontextu okolností nyní projednávané trestní věci. Tato argumentace navíc zcela opomíjí, že v nyní projednávané trestní věci došlo k zákonem předvídanému vyloučení věci podle § 23 odst. 1 tr. ř. Tato zásadní okolnost má za následek, že obviněnými citovaná pasáž komentářové literatury nemůže nyní najít uplatnění, neboť pokud je trestní věc (zde řízení o odvolání) jednoho z obviněných vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, je bez jakýchkoliv pochybností, že odvolací soud může a musí rozhodnout více meritorními rozhodnutími, a to zvlášť v každé trestní věci (v každém odvolacím řízení). K takové situaci navíc v praxi běžně dochází a argumentace obviněných by vedla k absurdnímu stavu, kdy by odvolací soud ve vyloučeném řízení nemohl meritorně rozhodnout samostatným rozhodnutím. Ani zde tedy obviněným nelze přisvědčit a je nutno uzavřít, že postup odvolacího soudu stran vyloučení trestního řízení proti A. K. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí nebyl svévolným, byl naopak racionálně podložený a nevedl k porušení práva ostatních obviněných na spravedlivý proces.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022
160. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, v jejichž rámci jednotliví obvinění zpochybnili svoje zapojení do mechanismu obchodování s PHM a následného krácení DPH. Tyto námitky uplatnili v různé podobě všichni obvinění. Jejich společným znakem je snaha se od trestné činnosti distancovat. Ačkoliv obvinění námitky tohoto charakteru uplatnili s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nutno konstatovat, že tyto čistě skutkové námitky se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení a pod uvedený dovolací důvod je proto není možno podřadit. Vzhledem k tomu však, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 k zákonnému zakotvení nového dovolacího důvodu, kdy nově v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, bylo uvedené skutkové námitky obviněných možno projednat v rámci tohoto nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
161. K nastíněným námitkám týkajícím se skutkových zjištění stran účasti jednotlivých obviněných na mechanismu systematického krácení DPH může Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině konstatovat, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obvinění snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, pak zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů (tedy i stran skutkových závěrů o zapojení jednotlivých obviněných do krácení DPH a určení jejich jednotlivých rolí) by mohl být vzhledem k rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, odůvodněn zjevným (extrémním) rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, popř. skutečností, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný i proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se pak jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
162. Po prostudování rozhodnutí soudů nižších stupňů a jim předcházejícího řízení, jednotlivých mimořádných opravným prostředku obviněných a po konfrontaci těchto se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a důkazů, ze kterých v rámci důkazního řízení soudy vycházely, je však Nejvyšší soud nucen konstatovat, že ani jedním z nastíněných případů závažných procesních pochybení, které by vedly k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, důkazní řízení v nyní projednávané věci zatíženo není. Soudy obou stupňů se naopak pečlivě rolí jednotlivých obviněných v mechanismu krácení DPH při obchodech s pohonnými hmotami zabývaly a zkoumaly, zda důkazní situace umožnuje učinit příslušné skutkové závěry, které byly nakonec vyjádřeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
163. V této souvislosti je současně možno konstatovat, že většina nyní uplatňovaných námitek projednatelných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, byla již podrobena přezkumu odvolacího soudu a s částí z nich se rovněž zabýval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Jestliže obvinění tyto námitky znovu uplatnili v nyní projednávaných dovoláních, je namístě připomenout, že v tomto směru převážně pouze opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je však zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
164. Pokud jde o postavení obviněného E. V., který ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že se nepodílel na sestavování předmětných daňových přiznání ani jejich zpracování neovlivňoval a že se tedy nedopustil porušení zákona o DPH, Nejvyšší soud po prostudování obou soudních rozhodnutí a spisového materiálu konstatuje, že tuto argumentaci je s ohledem na důkazní situaci nyní projednávané trestní věci nutno zcela odmítnout.
165. V trestním řízení totiž bylo bez pochybností prokázáno, že to byl právě obviněný E. V., kdo stál za celým mechanismem krácení DPH při obchodu s pohonnými hmotami, tento organizoval a řídil prostřednictvím dalších osob, ať už najímaných bílých koňů (různých kategorií) nebo jeho bližších spolupracovníků. Tyto závěry lze opřít jednak o výpovědi svědků, např. svědka T. (jehož věrohodností se nalézací soud zabýval v bodech 129. a násl. a v bodě 999. odůvodnění svého rozsudku), B., P., M. nebo spoluobviněného K., a jednak o provedené odposlechy. Pokud jde o svědecké výpovědi, Nejvyšší soud upozorňuje, že hodnocení věrohodnosti svědků je i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výsostným právem orgánu činného v trestním řízení (zde nalézacího soudu), který tyto důkazy prováděl. Za situace, kdy se nalézací soud věrohodností uvedených svědků, zejména pak svědka T., pečlivě zabýval, a to nejen izolovaně, ale i v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, proto nelze přisvědčit obviněnému V., který ve skutkových zjištěních na jejich základě učiněných spatřuje extrémní rozpor s provedenými důkazy. V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost některého svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, přičemž však dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
166. Pokud jde o odposlechy, jejich zákonností ve vztahu k obviněnému E. V. se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 4 Pzo 7/2020, přičemž uzavřel, že příslušným příkazem soudce, kterým byl povolen odposlechu a záznam telekomunikačního provozu na dobu od 21. 3. 2012 do 21. 7. 2012, nebyl porušen zákon. Zákonností a použitelností tohoto důkazního prostředku se tedy není třeba na tomto místě blíže znovu zabývat. Rovněž tak není třeba činit ve vztahu k domovním prohlídkám, neboť touto otázkou se pečlivě zabýval soud druhého stupně v bodě 34. odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019. I s těmito úvahami a závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a na ně odkazuje.
167. Za situace, kdy se nalézací soud s těmito i s ostatními provedenými důkazy pečlivě vypořádal a vyčerpávajícím způsobem rozvedl své úvahy, kterými byl veden při jejich hodnocení, kdy na výhrady obviněného týkající se domovní prohlídky obsáhle reagoval odvolací soud, a kdy se zákonností odposlechů se vypořádal i Nejvyšší soud v rámci citovaného rozhodnutí, není na tomto místě, i s ohledem na omezenou možnost přezkumu skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení, nutné všechny tyto usvědčující důkazy znovu rekapitulovat. Z hlediska celkové důkazní situace stran obviněného V., která jednoznačně vyznívá pro závěr o jeho vině stíhanými skutky, lze proto odkázat na bod 1129. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je tak v plně dostačujícím rozsahu učiněno.
168. Důkazní řízení pak ve vztahu k obviněnému E. V. není zatíženo ani vadou opomenutých důkazů, kterou tento obviněný ve svém dovolání rovněž namítá. K této argumentaci lze nejprve v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
169. K námitce opomenutých důkazů pak ve vztahu k nyní projednávané trestní věci může Nejvyšší soud blíže uvést pouze to, že odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, které obviněný V. uplatnil v závěru veřejného zasedání k projednání odvolání, vypořádal v bodě 38. svého rozsudku. Je sice pravdou, že tak učinil toliko obecným způsobem, nicméně je na druhou stranu nutné poukázat i na to, že ani obviněný V. ve svém dovolání konkrétním způsobem neuvádí, z jakého důvodu mohly jím navrhované důkazy (které ostatně ani konkrétně ve svém mimořádném opravném prostředku nespecifikuje) přispět k objasnění skutkového stavu, resp. vyvrátit do té doby přesvědčivé a důkazně podložené závěry o jeho vině. Nejvyšší soud se přitom jako soud dovolací může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou skutečně v obsahu (v textu) dovolání uplatněny, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů obviněný nemůže svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak to obviněný činí v této trestní věci (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Se stejnou mírou obecnosti, jakou ve svém dovolání zvolil i obviněný, proto Nejvyšší soud uzavírá, že jeho návrhy na doplnění dokazování se odvolací soud zabýval a že trestní řízení není zatíženo vadou opomenutého důkazu.
170. Z výše uvedených důvodů je ve vztahu k námitkám obviněného E. V. projednaným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, možno uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že tato nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že není dána ani vada opomenutých důkazů. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu lze proto dovolací námitky obviněného E. V. označit za neopodstatněné.
171. Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud i námitky obviněného A. M., jimiž se tento obviněný rovněž od mechanismu krácení DPH distancoval a zdůraznil legálnost samotného obchodování s pohonnými hmotami. Vina tohoto obviněného je totiž prokazována výpovědí obviněného K., kterému obviněný M. dával pokyny (někdy i prostřednictvím obviněného K.) a který obviněnému M. předával vybranou hotovost. Podle výpovědi svědka K. to byl dokonce přímo obviněný M., kdo měl na starosti finance. Otázce procesní použitelnosti této výpovědi věnovaly oba soudy nižších stupňů zvýšenou pozornost a s námitkami týkajícími se jeho výslechu v rámci přípravného řízení se pečlivě vypořádaly (nalézací soud v bodech 62. až 67. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 12. 2019). S jejich úvahami se navíc ztotožňuje i Nejvyšší soud. Z výpovědi obviněného K. z přípravného řízení tedy bylo možno v důkazním řízení vycházet. Zapojení obviněného M. dále vyplývá i z výpovědi svědka B., kterému obviněný rovněž dával pokyny a podle kterého se obviněný M. pravidelně účastnil schůzek, na kterých se probíralo obchodování s PHM. Angažovanost obviněného M. v obchodování s PHM a jeho znalost problematiky potvrdil mj. i svědek M. Odvolací soud rovněž ve vztahu k vině tohoto obviněného poukázal na některé okolnosti (nemajetnost, personální propojení ve společnostech, opuštění společností před zahájením obchodů), které samy o sobě sice nemohly odůvodnit závěr o úmyslném zapojení obviněného M. do krácení daně, které nicméně lze považovat za určité indicie, jež nebylo možno při hodnocení provedených důkazů stran viny obviněného M. pominout. Rovněž i Nejvyšší soud je toho názoru, že při dodržení požadavků na hodnocení důkazů uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. bylo možno učinit závěr o úmyslném zapojení obviněného M. do mechanismu krácení DPH. S ohledem na zjištěnou míru účasti jmenovaného obviněného na obchodech s PHM i na jeho kooperaci s ostatními obviněnými, od kterých např. přebíral milionové částky v hotovosti, totiž skutečně není možné rozumně uvažovat o tom, že by tento obviněný nevěděl, že celé „podnikání“ jeho tchána je založené na krácení daně. Ve světle těchto důkazů je pak správný závěr soudů, že obviněný M. se trestné činnosti dopustil ve formě přímého úmyslu. O žádném, natož extrémním rozporu tedy není možné uvažovat ani v případě tohoto obviněného.
172. Pokud obviněný M. namítá, že z rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl dopustit tvrzeného skutku, pak tuto obhajobu je rovněž nutno zcela odmítnout. Popis jednání tohoto obviněného jako spolupachatele je totiž podrobně popsán jak ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (str. 9), tak na dalších místech odůvodnění tohoto rozsudku (např. v bodě 1149.).
173. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného R. H. spadajícími pod rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jmenovaný obviněný ve svém dovolání rozporuje závěr o jeho účastenství na projednávané trestné činnosti, a to z důvodu chybějícího úmyslného zavinění, neboť podle svého tvrzení nevěděl, že obviněný V. se při obchodu s PHM dopouštěl trestné činnosti.
174. Po prostudování rozhodnutí soudů nižších stupňů a souvisejícího spisového materiálu však Nejvyšší soud uvádí, že obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy neshledal. Obviněný H. je z poskytování bílých koňů obviněnému V. pro potřeby jím řízeného mechanismu krácení DPH při obchodu s PHM, ve kterém soudy shledaly pomoc k trestnému činu podle § 240 tr. zákoníku, usvědčován zejména výpovědí svědka P. a svědka T. Věrohodností obou těchto svědků, zejména pak svědka T., který měl důvod vypovídat vůči obviněnému H. a V. zaujatě, se nalézací soud pečlivě zabýval, jak bylo ostatně rozvedeno výše v pasáži věnované obviněnému V. Jelikož se přitom soud prvního stupně nezpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů a dostál požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., nemá Nejvyšší soud ani v případě obviněného H. důvod do těchto odůvodněných závěrů jakkoliv zasahovat. Zapojení tohoto obviněného do projednávané trestné činnosti v pozici pomocníka, který pomáhal obviněnému V. shánět tzv. bílé koně (resp. na ně zprostředkovával kontakt), kterými byly obsazovány jednotlivé společnosti předtím, než bylo podáno daňové přiznání, tedy lze považovat za prokázané. Podklad v provedených důkazech má i závěr o vědomosti tohoto obviněného o rozsahu zkrácení daně, který vyplývá z videozáznamu ze schůzky obviněného V. a H. ze dne 7. 1. 2011, který soud prvního stupně přesvědčivým způsobem hodnotil v bodech 997. až 999. odůvodnění svého rozsudku. V ostatním lze stran obviněného H. v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v bodech 1152. až 1155. a odvolacího soudu v bodě 43.
175. Pokud obviněný H. zmiňuje, že nebylo prokázáno, že by měl ze zapojení do trestné činnosti nějaký majetkový či jiný prospěch, je možno pouze konstatovat, že prokázání takového prospěchu není znakem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku ani znakem pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
176. Důkazně podložené je i zapojení obviněného Z. K. do systému krácení DPH. Vina toho obviněného je prokazována nejen výpovědí obviněného K., svědka B. a P., ale i celou řadou listinných důkazů. Vzhledem k obecné povaze dovolací argumentace tohoto obviněného, který v zásadě své zapojení do mechanismu krácení DPH toliko popírá, čímž pokračuje v obhajobě, kterou uplatnil i před soudy nižších stupňů a se kterou se oba soudy pečlivě a správně vypořádaly, je na tomto místě s ohledem na omezený přezkum skutkových zjištění ze strany Nejvyššího soudu možno odkázat na body 1117. až 1128. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto odůvodnění, jakož i z obsahu ve věci provedených důkazů je zřejmé, že závěr o zapojení obviněného Z. K. do krácení DPH nejenže není v žádném rozporu s těmito důkazy, ale je naopak jejich logickým vyústěním. Důvodnou není ani stížnost tohoto obviněného na to, že byl odsouzen na základě kolektivní viny, neboť role obviněného K. byla pečlivě zkoumána a jeho specifické zapojení do mechanismu krácení daně bylo dostatečně podrobně zjištěno. Konkretizace zjištěného jednání tohoto obviněného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jakož i v jeho odůvodnění (např. v bodě 1122.), je navíc zcela dostatečná. Pokud se obviněný snaží vyvinit s poukazem na to, že daňového deliktu se dopustily daňové subjekty, ve kterých oficiálně nefiguroval, je možno uvést, že pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být kdokoliv, tedy i osoba odlišná od plátce daně nebo statutárních orgánů či prokuristů společnosti, která je plátcem daně. Obviněný K. navíc v naprosté většině společností formálně vystupoval, popř. jednal na základě plné moci. I pokud by však neměl žádný formální vztah ke společnostem, které DPH neodvedly (jako tomu bylo např. u obviněného V.), jeho trestní odpovědnost za zjištěné jednání to v žádném případě nevylučuje.
177. Oporu v provedeném dokazování mají i skutkové závěry týkající se obviněného A. K. Jeho rolí se soud prvního stupně pečlivě zabýval v bodech 1105. až 1116. odůvodnění svého rozsudku. Pokud obviněný namítá nepoužitelnost protokolu o svém výslechu z přípravného řízení, lze nad rámec odůvodnění naznačeného v části týkající se obviněného M. uvést, že všemi obviněným K. namítanými výhradami proti způsobu pořízení tohoto protokolu se zabývaly již soudy nižších stupňů, nalézací soud v bodech 62. až 66. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pak v bodě 31. odůvodnění rozsudku ze dne 13. 12. 2019, resp. v bodě 21. rozsudku ze dne 13. 3. 2020. S těmito úvahami se ztotožňuje i Nejvyšší soud, podle kterého není z důvodu komplexního, přesvědčivého a správného vypořádání ze strany soudů obou nižších stupňů nutné jejich úvahy na tomto místě znovu opakovat. S otázkou zmocnění obhájce obviněného K. v přípravném řízení se navíc vypořádal Nejvyšší soud v bodě 147. a násl. odůvodnění tohoto usnesení.
178. S obviněným K. nelze souhlasit ani v tom, že se soud druhého stupně nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Je sice pravdou, že odvolací soud do jisté míry odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, lze nicméně poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60), podle kterého se odvolací soud při zamítnutí odvolání může v zásadě omezit i na převzetí odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, a to s podmínkou, že napadené rozhodnutí skutečně na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
179. Pokud jde o navrhovaný důkaz písmoznaleckým znaleckým posudkem, tímto důkazním návrhem se zabýval odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 3. 2020, ve kterém rozvedl, z jakých důvodů není otázka pravosti podpisů obviněného K. na listinách pro jeho trestní odpovědnost podstatná a jedná se tedy o důkaz zjevně nadbytečný. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje a konstatuje, že o opomenutý důkaz v žádném případě nejde.
180. Soudy se rovněž pečlivě zabývaly i otázkou zavinění obviněného A. K., jakkoliv jeho dovolací argumentace je převážně v podobě skutkových námitek. Dospěly přitom k závěru, že s ohledem na rozsah své činnosti, podepisované smlouvy, výši v hotovosti vybíraných finančních prostředků, jakož i s ohledem na skutečnost, že pokud by mělo jít o legální obchodování, byla by budovaná obchodní struktura nesmyslná a činnost obviněného K. zbytečná, bylo možné dojít k závěru, že si tento obviněný byl vědom toho, že se podílí na činnosti, která směřuje ke zkrácení daně ve velkém rozsahu, a chtěl, aby se skupině tento následek podařilo způsobit. Ve vztahu ke krácení daně tedy soudy dovodily u obviněného A. K. přímý úmysl. Stran legalizace výnosů z trestné činnosti byl pak shledán úmysl nepřímý. S oběma těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Nelze přisvědčit obviněnému, že v takovém případě by bylo možné postihnout všechny obchodní zástupce, pokud by v rámci zastoupeného subjektu docházelo ke krácení daně. Obviněný pomíjí značnou nestandardnost průběhu obchodování s PHM v nyní projednávané trestní věci, kdy do tohoto byly jednak zcela nadbytečně zapojovány osoby, které k tomu neměly žádné kompetence (to je i případ obviněného K.), jednak byly se značnou frekvencí vybírány velké peněžní částky v hotovosti, načež v daňových přiznáních byla deklarována téměř nulová daňová povinnost. Již z těchto skutečností, kterých si musel být obviněný K. dobře vědom, byla trestnost jeho počínání zřejmá. Pokud v něm pokračoval, bylo možné učinit závěr jak o jeho vědomosti o nezákonnosti takového obchodování, tak o jeho vůli směrem k trestněprávně relevantnímu následku, tedy ke zkrácení daně.
181. Pokud jde o část dovolání obviněného B. N. zaměřenou na skutková zjištění soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud má za jednoznačně důkazně podložené závěry o zapojení tohoto obviněného do obchodování s PHM v rámci společnosti P., kdy tato skutečnost vyplývá např. z výpovědi svědka M. Jednání jménem této společnosti ostatně nezpochybňuje ani sám obviněný. Jeho následný formální odchod z této společnosti a její převedení na bílého koně, na kterého se měl zaměřit zájem orgánů činných v trestním řízení, je přitom v této trestní věci se opakující modus operandi, který se vyskytuje u více společností, které obchodovaly s pohonnými hmotami, a který byl dostatečně vysvětlen v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Pokud jde o zapojení do obchodování stran společnosti M. C. a V., je sice pravdou, že za tyto společnost obviněný nejednal, nicméně jako osoba se zkušenostmi s obchodováním s pohonnými hmotami (k tomu viz bod 1096. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) jim v počátečních fázích obchodování s PHM pomohl navázat nezbytné kontakty a uvést je na trh. Tuto jeho roli popisuje nalézací soud v již citovaném bodě 1096. odůvodnění svého rozsudku. Stran společnosti M. C. je doložena účast obviněného N. na schůzkách, na kterých se dojednávaly obchody této společnosti se společností T. O. Pokud jde o společnost V., je pravdou, že svědek M. ze společnosti OMV Česká republika uvedl, že si nemyslí, že by společnost V. někdo doporučil. V tomto směru je tedy nutné učinit výhradu oproti formulaci skutkové věty v rozsudku nalézacího soudu, ve které se uvádí, že obviněný B. N. doporučil do společnosti OMV Česká republika společnost V., která v řetězci nahradila společnost P. Z postavení obviněného N. v mechanismu obchodování s PHM a následného krácení DPH je nicméně zřejmé, že to byl právě on, kdo měl klíčové kontakty na dodavatele a odběratele PHM. Pokud tedy poté, co skončila spolupráce mezi společností P. a OMV Česká republika, se na druhou jmenovanou společnost obrátila společnost V. se zájmem o spolupráci při obchodování s pohonnými hmotami, nelze při znalosti role obviněného N. v systému obchodování s PHM řízeném obviněným V. učinit jiný závěr než ten, že to byl právě obviněný N., kdo nejen společnosti P., ale i ostatním společnostem, včetně společnosti V., zprostředkoval klíčový kontakt na obchodního partnera, společnost OMV Česká republika.
182. Pokud jde o otázku zavinění na straně obviněného B. N., nalézací soud správně vycházel ze zjištění o aktivním a významném zapojení tohoto obviněného do trestné činnosti celé skupiny vedené obviněným V., zejména v počátcích jejího páchání, při navazování důležitých obchodních kontaktů v sektoru pohonných hmot. Vzhledem k těmto úzkým vazbám na obviněného V. a M. (obviněný K. jej například považoval za jednoho ze svých nadřízených) soud prvního stupně správně dovodil, že bylo nereálné, aby obviněný N. o skutečné povaze obchodů s PHM (i s ohledem na cenu, za kterou PHM prodávaly, která byla nižší, než jakou mohla nabídnout legálně si počínající konkurence) nevěděl a domníval se, že daň je řádně odváděna. Obviněný si musel být kriminální povahy počínání celé skupiny vědom i s ohledem na množství bílých koní (osob zadlužených a bez jakékoliv kvalifikace pro obchodování s pohonnými hmotami), které ve společnostech vystupovaly, popř. na které byly společnosti převáděny. Ani závěru soudů o zavinění ve formě přímého úmyslu tedy nelze ničeho vytknout.
183. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že byl odsouzen na principu kolektivní viny, neboť jeho specifikou a od ostatních obviněných odlišnou rolí v mechanismu krácení DPH se soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly.
184. Námitky skutkové povahy týkající se subjektivní stránky uplatnil i obviněný J. Š. Rovněž i touto otázkou se, stejně jako u ostatních obviněných, zabýval již soud prvního stupně, a to v bodě 1092. odůvodnění svého rozsudku. Nalézací soud dovodil úmyslné zavinění tohoto obviněného z kontextu jeho působení při obchodování s PHM, do kterého se, ačkoliv k tomu neměl žádnou kvalifikaci, zapojil pouze s vidinou toho, že se zbaví svých dluhů. Vycházel rovněž ze zjištění o tom, že společnost V. byla, stejně jako ostatní společnosti, před podáním daňového přiznání převedena na jinou osobu (bílého koně) a že obchodování se přesunulo na jinou společnost (z chodícího bílého koně, kterým byl i obviněný Š., na nechodícího bílého koně). Z těchto zjištěných okolností bylo skutečně možno dovodit vědomost obviněného J. Š. o pravé povaze obchodování s PHM a jeho vůli k naplnění cíle takového počínání. V závěrech soudů tedy nelze spatřovat žádný, natož extrémní rozpor s provedeným dokazováním.
185. Ke skutkovým námitkám obviněných, v rámci kterých bylo rozporováno zapojení jednotlivých obviněných do mechanismu krácení DPH, tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v závěrech soudů neshledal některou z vad předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022
186. Pokud předchozí část dovolacích námitek byla čistě skutkové, resp. procesní povahy, někteří obvinění v rámci svých mimořádných opravných prostředků uplatnili i námitky, které se týkají právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Tyto námitky tedy bylo možno projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [který odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, jež obvinění, vzhledem k tomu, že dovolání podávali před tímto datem, takto i označili]. Jde o námitky týkající se povahy daně z přidané hodnoty a s tím související otázky vyčíslení jejího zkrácení, absentující konkretizace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, spolupachatelství obviněných, posouzení jednání obviněných V., M. a K. jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku a konečně výroku o náhradě škody a možnosti jejího uložení.
187. Stran námitky obviněného V. a N., že soudy obou stupňů svými rozhodnutími popřely povahu daně z přidané hodnoty, která je daní univerzální, je třeba ji vztahovat ke všem činnostem daňového subjektu a nelze ji izolovat pouze na obchody s pohonnými hmotami, Nejvyšší soud uvádí, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém popsal, že s ohledem na zcela marginální podíl obchodu s automobily na činnosti předmětných společností, jakož i na to, že vozidla měla být kupována v cizině (bez DPH) a prodávána v tuzemsku (s DPH), nelze ani v tomto směru dovodit, že by nezahrnutí těchto obchodů obviněné nějak poškodilo z hlediska rozsahu zkrácení daně. Tuto úvahu považuje Nejvyšší soud za správnou a zdůrazňuje (jak ostatně zmiňuje i odvolací soud), že skutečnost, že daň z přidané hodnoty je daní postihující celou činnost daňového subjektu, nebrání zjištění rozsahu zkrácení této daně při prokázání toho, že vstupy uváděné v daňovém přiznání (resp. deklarovaná výše zaplacené DPH na vstupech) jsou zcela fiktivní a ničím nepodložené.
188. Zjištění rozsahu zkrácené daně nebrání ani skutečnost, že se nepodařilo zjistit konkrétní zdanitelná plnění, o které byla DPH podvodně snížena. Podstatou nyní projednávané trestné činnosti totiž bylo právě to, že předmětné společnosti nevedly účetnictví, takže po zahájení trestního řízení nebylo možno písemnými důkazy doložit, že deklarovaná zdanitelná plnění byla fiktivní. Tento závěr však bylo možno dovodit z ostatních zjištěných okolností týkajících se předmětných společností. Jde zejména o zjištěné pohyby na účtech jednotlivých společností, kdy v hotovosti vložené finanční prostředky byly obratem posílány na účty společností dodávajících pohonné hmoty a finanční prostředky utržené za prodej pohonných hmot v tuzemsku byly ihned po jejich připsání na účet v hotovosti přeposílány na účty jiných zájmových společností či v hotovosti vybírány. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že tyto zcela nestandardní pohyby na účtech zcela vylučují jakékoliv jiné soustavné podnikatelské aktivity a že je rovněž zcela nereálná představa o obchodních aktivitách v tuzemsku, z nichž by vznikl deklarovaný nárok na odpočet daně na vstupu, který se v zásadě blížil prodejní ceně dovezených pohonných hmot, aniž by dodavatelské společnosti daňových subjektů bylo možno správcem daně identifikovat, přičemž žádného dodavatele se zjistit a dohledat nepodařilo, nebyl ani zjištěn z výpisů z účtů jednotlivých daňových subjektů, a že představa, že by v těchto objemech bylo placeno dodavatelům plnění daňovými subjekty jinak, než převodem z účtu na účet, je rovněž zcela iluzorní.
189. Za takto popsaného stavu tedy soudy mohly učinit závěr o zcela fiktivním charakteru předmětnými společnostmi deklarovaných přijatých zdanitelných plnění, která snižovaly DPH na vstupu až téměř k nule, a mohly tak učinit i při absenci jednotlivých účetních dokladů, které pravděpodobně nikdy ani nebyly vyhotoveny. Z toho důvodu nebylo ani možno výčet těchto fiktivních plnění konkrétně uvést ve skutkové větě rozsudku, jak požadovali obvinění V., K. a N.
190. S právě uvedených úzce souvisí i otázka rozsahu zkrácené daně, kterou soudy stanovily jako rozdíl mezi daní, která měla být přiznána, a daní, která v důsledku protiprávního jednání obviněných přiznána byla v jednotlivých daňových přiznáních. Rovněž i s touto otázkou se odvolací soud pečlivě vypořádal v bodě 28. napadeného rozsudku, ve kterém se zabýval i otázkou, zda rozsah zkrácení DPH bylo možno zjistit i bez nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika. Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, a to jak pokud jde o způsob stanovení výše zkrácené daně, tak pokud jde o otázku nezbytnosti znaleckého posudku. Obvyklá praxe, kdy při stanovení rozsahu zkrácené daně se zpravidla vychází ze znaleckého posudku, se totiž v nyní projednávané věci neuplatní. Je tomu tak právě s ohledem na její specifické okolnosti, kdy předmětné společnosti nevyvíjely žádnou jinou podnikatelskou činnost a kdy, jak bylo výše uvedeno, byla dovozena fiktivnost všech deklarovaných přijatých zdanitelných plnění. Tyto okolnosti naopak umožnily nalézacímu soudu stanovit rozsah zkrácené daně i bez znaleckého dokazování.
191. Pokud jde o obchod s automobily, pro který mělo být podle některých vyjádření vedeno samostatné trestní stíhání, obviněný V. a N. poukazují na to, že nebylo zjištěno, jaký byl jeho výsledek. K této poznámce je nutno uvést, že Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v rozsahu dovolacích námitek. Není přitom jeho úkolem obecnou a bližšími skutečnostmi nepodloženou dovolací argumentaci domýšlet a pátrat po okolnostech, které v ní byly pouze naznačeny. Takovými vadami trpí stran údajné jiné trestní věci, jejímž předmětem měly být daňové úniky související s obchodem s automobily, i dovolání obviněného V. a N. Tito obvinění v zásadě pouze namítají, že se od státní zástupkyně nedozvěděli, jak uvedená trestní věc dopadla, aniž by Nejvyššímu soudu nabídli jakoukoliv související právní argumentaci. Takový prostý poukaz na nějakou, ničím nedoloženou okolnost, však nemůže obstát a být předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, neboť jeho povaha je ryze hypotetická a není založena na žádných konkrétních skutečnostech, ze kterých by bylo možné činit právní závěry. Označení takových skutečností a nabídnutí příslušné právní argumentace je přitom v dovolacím řízení úkolem pouze osob, které dovolání podávají, nikoliv Nejvyššího soudu.
192. Pokud jde o otázku spolupachatelství části obviněných, je v této souvislosti na místě poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
193. Ve světle výše uvedeného neobstojí námitka obviněného V., že se nepodílel na vyhotovení daňových přiznání a že neporušil zákon o DPH. K tomu lze pouze stručně uvést, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku není nutné, aby pachatel sám daňové přiznání sestavil a za daňový subjekt podal. Podstatou nyní projednávané trestné činnosti, která byla páchána ve spolupachatelství více osob, totiž bylo právě to, že obviněný E. V. za společnosti, které DPH neodvedly, nikdy formálně nevystupoval a finanční operace vždy řídil pouze prostřednictvím jiných osob. Jde přitom o v praxi běžnou situaci, kdy hlavní pachatel není formálně zapojen do činnosti daňového subjektu, využívá najímané bílé koně a spoléhá na to, že právě na tyto osoby bude soustředěn zájem orgánů činných v trestním řízení.
194. Závěr o spolupachatelství je s ohledem na skutková zjištění o existenci vědomostní i volní složky ve vztahu k projednávané trestné činnosti správný i v případě obviněného M.
195. S ohledem na úmyslné zapojení obviněného K. a na zjištěnou dělbu rolí mezi jednotlivými obviněnými obstojí závěr o spolupachatelství i v případě tohoto obviněného. Skutečnost, že obviněný K. se na krácení daně podílel pouze dílčím způsobem, přičemž k samotnému zkrácení daně došlo i přičiněním ostatních obviněných, je totiž samotnou podstatou spolupachatelství. Neobstojí ani námitky obviněného K., že jeho jednáním nebylo způsobeno zkrácení či vylákání daně, neboť obviněný byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, přičemž, jak již bylo uvedeno, spolupachatelství není podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná.
196. Rovněž i v případě obviněného K. lze závěr o spolupachatelství označit za správný, neboť i v případě tohoto obviněného bylo důkazně podloženo jeho zapojení do systému krácení DPH a jeho úmyslné zavinění. Stejně jako v případě ostatních obviněných (zejména obviněného K. a N.) není závěru o spolupachatelství na závadu, že ke spáchání trestné činnosti tento obviněný přispěl pouze dílčím způsobem.
197. Závěr o spolupachatelství pak u obviněného N. vychází z toho, že jako osoba s kontakty na důležité obchodní partnery v oblasti obchodování s PHM přispěl právě jako určitý zprostředkovatel těchto obchodů ke spáchání projednávané trestné činnosti. Z tohoto hlediska přitom není rozhodné, že tento obviněný, stejně jako ostatní obvinění, svým vlastním jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Stejně tak není podstatné, že tento obviněný byl jednatelem společnosti M. C. pouze do 8. 11. 2011 a společnosti P. I. do 27. 5. 2011. Jeho trestná činnost totiž nespočívala v podání daňových přiznání (které bylo podáno až následně dosazenými bílými koňmi), nýbrž především právě ve zprostředkování obchodu s PHM.
198. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných V., M. a K. týkajícími se posouzení jejich jednání jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Ani zde však obviněným není možné dát za pravdu.
199. Jmenovaní obvinění namítli, že jednáním, které je jim kladeno za vinu, tedy že obvinění V. a M. řídili a obviněný K. (a obviněný K., který však dovoláním závěr o spáchání trestného čin podle § 216 tr. zákoníku nerozporuje) realizoval výběry hotovosti z účtů ovládaných společností obchodujících s PHM, nemůže být naplněna objektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, neboť, stručně řečeno, pro transparentnost tohoto jednání nemohl být naplněn znak „zastření“. Není podle nich jasné, jak by se výběry peněz v hotovosti dal zakrýt původ těchto finančních prostředků, a poukazují na sofistikovanější způsoby obvyklého páchání této trestné činnosti.
200. Výše nastíněnou obhajobu obviněných je však nutno odmítnout jako zcela lichou. Je nepochybně pravdou, že výběr peněz v hotovosti z účtu obchodní společnosti oprávněnou osobu sám o sobě nenaplňuje znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, to však platí pouze tehdy, jestliže je tato operace řádně zaevidována a zachycena v účetnictví této společnosti, takže je možné sledovat tok a osud těchto prostředků. V nyní posuzované věci tomu však bylo právě naopak, neboť obvinění K. a K. z pokynů obviněného V. a M. soustavně vybírali velké finanční částky v hotovosti, a to tak, aby tyto nemohly být zajištěny orgány finanční správy, popř. orgány činnými v trestním řízení, a to zpravidla ihned po jejich připsání na účet, načež tyto peníze končily neznámo kde, pravděpodobně v jiných zahraničních společnostech ovládaných obviněnými. Jak již bylo výše uvedeno, trestná činnost obviněných byla založena právě na tom, že společnosti, skrze které obvinění tuto daňovou trestnou činnost páchali, zásadně nevedly účetnictví a v daňových přiznáních uplatňovaly zcela fiktivní odpočty DPH, které neměly žádný reálný základ. Je sice pravdou, že způsoby páchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku se různí, přičemž bývají používány i sofistikované metody, na které naráží i někteří obvinění ve svých dovoláních, nicméně i prostý nezaevidovaný výběr hotovosti, jehož cílem je zastřít kriminální původ takto vybraných peněz, a tím je uchránit před konfiskací v daňovém či trestním řízení (jak se tomu stalo i v této trestní věci, kdy velká část výnosu z daňové trestné činnosti nebyla nikdy dohledána), může naplnit znaky trestného činu podle § 216 tr. zákoníku, a to i přesto, že se jedná svým způsobem o činnost primitivní a nesofistikovanou, postrádající jakoukoliv větší fantazii. I skrze ni totiž obvinění dosáhli z jejich pohledu kýženého výsledku, tedy že výnosy z daňové trestné činnosti se z velké míry nepodařilo dohledat a byly použity neznámým způsobem. V tomto duchu se ostatně s otázkou naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku vypořádal i soud prvního stupně. Nejvyšší soud proto nad rámec výše uvedeného na odůvodnění jeho rozsudku odkazuje.
201. S ohledem na zjištěné úmyslné zapojení obviněného K. do trestné činnosti neobstojí ani námitky tohoto obviněného proti závěru o naplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu podle § 216 tr. zákoníku. Z provedených důkazů (viz výše) je totiž zcela evidentní, že tento obviněný páchal tuto trestnou činnost v úmyslu přímém, přičemž k naplnění ostatních kvalifikačních znaků postačuje zavinění alespoň nedbalostní (ačkoliv i v jejich případě lze dospět k závěru o úmyslném zavinění).
202. Pokud jde o výrok o náhradě škody, vůči tomuto uplatnili výhrady obvinění V., M., H., K. a N. Tito obvinění mají za to, že zkrácenou daň nelze státu přiznat výrokem o náhradě škody podle § 228 tr. ř., neboť nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení. Obviněný K. vedle toho brojí i proti formulaci adhezního výroku soudem druhého stupně a tento výrok považuje za vnitřně rozporný a nevykonatelný.
203. Nejvyšší soud se nejprve zabýval namítanými vadami stran formulace adhezního výroku. Z výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, se podává, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jím byli obvinění E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. zavázáni společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč a dále že obviněný J. Š. byl zavázán společně a nerozdílně se shora uvedenými spoluobviněnými nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 33 203 440 Kč. V odůvodnění tohoto výroku pak odvolací soud uvedl, že v daném případě připojení státu prostřednictvím správce daně Finančního úřadu XY u hlavního líčení s částkou 41 379 017 Kč je tedy nutno považovat za konečné připojení, jímž byly moderovány předchozí připojení k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody. Pokud jde o obviněného A. K., tento byl v samostatném rozsudku zavázán se samostatně odsouzenými E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. a J. Š., jemuž povinnost k náhradě škody byla uložena do výše 33 203 440 Kč, nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč.
204. Je skutečností, že formulace adhezního výroku ze strany Vrchního soudu v Praze není šťastná a že by bylo lépe adhezní výrok formulovat tak, jak navrhuje obviněný K., tedy že všem obviněným včetně obviněného J. Š. mělo být uloženo zaplatit státu na náhradě škody společně a nerozdílně částku 33 203 440 Kč, a, pokud jde o rozdíl částek 41 379 703 Kč a 33 203 440 Kč, tedy částku 8 176 263 Kč, měli být k její náhradě solidárně zavázáni toliko ostatní obvinění vyjma obviněného J. Š.
205. Současně je třeba upozornit na to, že výrok soudního rozhodnutí je třeba interpretovat spolu s nosnými důvody jeho odůvodnění. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, se přitom podává, že v daném případě připojení státu prostřednictvím správce daně Finančního úřadu XY u hlavního líčení s částkou 41 379 017 Kč je tedy nutno považovat za konečné připojení, jímž byly moderovány předchozí připojení k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody (bod 65. odůvodnění citovaného rozsudku).
206. Nazíráno na adhezní výrok optikou poměrů nyní projednávané trestní věci vyjádřených v odůvodnění citovaného rozsudku, nelze než dospět k jednoznačnému výkladu, a to takovému, že obviněný J. Š. byl spolu s ostatními jmenovanými obviněnými zavázán k náhradě škody ve výši 33 203 440 Kč a že ostatní obvinění, tedy E. V., A. M., A. K., Z. K., R. H., B. N., byli nad rámec této částky zavázáni k náhradě škody ve výši toliko 8 176 263 Kč, jejich celková solidární povinnost k náhradě škody tedy činí 41 379 703 Kč. Nejde tedy o případ, že by této skupině obviněných nezahrnující obviněného J. Š. bylo uloženo nahradit škodu dvakrát, jednou ve výši 33 203 440 Kč a podruhé ve výši 41 379 703 Kč. Takový výklad by zcela odporoval skutečným hmotněprávním poměrům nyní projednávané věci i procesní situaci určované tím, že se poškozená Česká republika platně připojila k trestnímu řízení toliko s nárokem na náhradu škody v celkové výši 41 379 017 Kč. Z tohoto důvodu bylo na místě vyhodnotit námitku obviněného Z. K. týkající se formulace adhezního výroku jako nedůvodnou.
207. Pokud jde o zbývající argumentaci, kterou uplatnili obvinění V., M., H., K. a N., která se týká povahy nároku na náhradu škody v případě zkrácení daně a možnosti jejího přiznání v trestním řízení Nejvyšší soud uvádí, že pro řešení této otázky jsou stěžejní závěry uvedené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku). Dalším případem, kdy by mohla přicházet v úvahu možnost dovodit odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané trestným činem, je situace, v níž je pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.), takže tato odlišnost by mohla odůvodnit výrok o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení vůči pachateli trestného činu, je-li jím někdo, kdo zároveň není plátcem, resp. poplatníkem daně, na jejíž nedoplatek byl vydán platební výměr. To se obdobně týká i jiných povinných plateb ve smyslu § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2594 až 2597].
208. V nyní projednávané věci vycházel nalézací soud při závěru o důvodnosti uplatněného nároku státu na náhradu škody z toho, že stát se coby poškozený nepřipojil co do nároku na úhradu daňové povinnosti vůči daňovým subjektům, ale vůči obviněným, kteří svým společným jednáním způsobili, že povinné subjekty daň řádně neodvedly, a jelikož šlo o účelové společnosti obsazené bílými koňmi bez majetku, tak je vůči těmto společnostem splnění daňové povinnosti vyměřené správcem daně fakticky nevymahatelné. Soud prvního stupně tak obviněné k náhradě škody zavázal na základě obecné odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, přičemž poukázal právě na výše citovaný judikát velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
209. Nejvyšší soud k této otázce uvádí, že z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., se podává, že ačkoliv je výše zkrácené daně zásadně nárokem, který nelze přiznat v trestním řízení v rámci adhezního výroku, tato skutečnost neznamená, že pachatelům trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nemůže být náhrada způsobené škody uložena z titulu zákonného ručení statutárního orgánu za závazky společnosti, jestliže odpovědný člen představenstva škodu způsobenou společnosti neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost, nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. K takovým situacím může dojít tehdy, jestliže je evidentní, že pachatel jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr apod. je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci (srov. výše citované usnesení velkého senátu). Ručitelský závazek člena statutárního orgánu, na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku), byl do 31. 12. 2013, tedy i v době rozhodné z hlediska nyní projednávané trestní věci, zakotven v případě akciové společnosti v § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), a v případě společnosti s ručením omezeným pak v tomtéž ustanovení za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku. Od 1. 1. 2014 je ručitelský závazek stanoven v § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a to pro všechny právnické osoby soukromého práva.
210. Nelze se tedy ztotožnit s obviněnými, podle kterých není uložení povinnost k náhradě škody v případě daňového trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nikdy možné. Zavázání pachatelů k této náhradě z titulu jejich ručitelského závazku vyplývajícího z předpisů soukromého práva (podle obchodního zákoníku) naopak možné je. Podmínkou je však vznik jejich ručitelského závazku vůči věřiteli právnické osoby v důsledku porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
211. Lze připomenout, že v nyní projednávané věci obvinění ke krácení daně z přidané hodnoty využívali síť několika společností s ručením omezeným, které obchodovaly s pohonnými hmotami. Prostřednictvím těchto společností byla DPH zkrácena.
212. V případě společnosti s ručením omezeným je však za dobu účinnosti obchodního zákoníku (do 31. 12. 2013), tedy i v období, kdy došlo ke spáchání nyní projednávané trestné činnosti, o vzniku ručitelského závazku možno uvažovat toliko u jednatelů (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 6 obchodního zákoníku). V případě jiných osob než jednatelů vznik ručitelského závazku vůči věřiteli, který nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti, nepřichází v úvahu.
213. Výše uvedené v poměrech nyní projednávané věci znamená, že obvinění, kteří nebyli jednateli příslušných společností s ručením omezeným, prostřednictvím kterých ke krácení daně z přidané hodnoty docházelo, nemohou být zavázáni k náhradě škody z titulu ručitelského závazku ve smyslu závěrů usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. Jedná se obviněného E. V., A. M., R. H., kteří jako jednatelé za tyto společnosti nikdy nevystupovali, netížila je tak povinnost péče řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku a kteří z toho důvodu nemohou být podle předpisů soukromého práva odpovědni za její porušení.
214. Závěry uvedené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., však vedle odpovědnosti z titulu ručitelského závazku předpokládají i další, obecnou odpovědnost za škodu způsobenou trestným činem, která v případě daňových trestných činů vychází z toho, že pachatelem takového trestného činu může být i jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, takže tato odlišnost by mohla odůvodnit výrok o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení vůči pachateli trestného činu, je-li jím někdo, kdo zároveň není plátcem, resp. poplatníkem daně, na jejíž nedoplatek byl vydán platební výměr.
215. Takovou povinnost k náhradě škody by v případě obviněných V., M. a H. (a ostatně i u ostatních obviněných, byť tito byli i jednateli předmětných společností) bylo možno dovodit z ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) který byl účinný v době spáchání projednávané trestné činnosti a podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Z hlediska toho, o jakou právní povinnost se jedná, totiž není rozhodné, o jaké předpisy objektivního práva, případně jakého právního odvětví, jde (např. předpisy práva občanského, správního či trestního), občanský zákoník tak vychází z koncepce tzv. generálního deliktu, podle které může být každé protiprávní jednání při splnění dalších předpokladů deliktem (ŠKÁROVÁ, M. § 420. Škoda. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1203). Podle právě citované literatury platí, že došlo-li ke spáchání trestného činu, je takové jednání vždy protiprávním úkonem ve smyslu občanskoprávní odpovědnosti. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012.
216. Je tedy možno učinit závěr, že i u obviněných, kteří nebyli v rozhodné době členy statutárních orgánů společností, skrze které byla páchána nyní projednávaná trestná činnost, je možno shledat jejich občanskoprávní odpovědnost k náhradě škody způsobené trestným činem, a je tedy možné je coby pachatele trestné činnosti k její náhradě zavázat výrokem podle § 228 tr. ř., na základě zákonné odpovědnosti podle § 420 obč. zák., neboť se svým jednáním zakládajícím trestný čin podle § 240 tr. zákoníku dopustili porušení právní povinnosti. Nejedná se tedy bezprostředně (primárně) o závazek z titulu zkrácené daně, kterou je třeba doměřit dotčeným obchodním společnostem v daňovém řízení. Jde naopak o závazek z deliktu vzniklý na základě předpisů občanského práva, který vznikl i jiným osobám než členům statutárních orgánů společností, jež byly plátci DPH. Z toho důvodu může být povinnost takovou škodu nahradit uložena v rámci adhezního výroku.
217. K otázce náhrady škody je tedy možno shrnout, že byť Vrchní soud v Praze neformuloval výrok o náhradě škody zcela precizním způsobem, lze tento dílčí nedostatek překlenout výkladem při zohlednění skutečné výše nároku na náhradu škody, se kterým se poškozená Česká republika připojila k trestnímu řízení. Pokud jde o možnost přiznání nároku na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 240 tr. zákoníku, bylo v případě obviněných, kteří v rozhodné době vystupovali jako jednatelé předmětných společnosti s ručením omezeným, které nesplnily svoji daňovou povinnost, dovodit jejich povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem na základě tzv. ručitelského závazku vyplývajícího z § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 6 obchodního zákoníku. Obviněným, kteří formálně jako jednatelé příslušných společností nevystupovali, pak bylo možné uložit povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem na základě § 420 obč. zák., neboť tito (stejně jako ostatní obvinění) způsobili škodu porušením právní povinnosti.
218. Pokud jde o ostatní právní námitky obviněných, ty nebyly Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů shledány opodstatněnými.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022
219. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných E. V. a B. N., které se týkají trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku. Toliko pro úplnost a přehlednost Nejvyšší soud uvádí, že přestože byl tento trest uložen i obviněnému K. a obviněnému Š. bylo uloženo zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku, tito obvinění námitky proti tomuto trestu a ochrannému opatření (který jim byl navíc uložen k jiným věcem) neuplatňují.
220. Nejvyšší soud rovněž pro přehlednost znovu z hlediska těchto trestů a výroků o nich rekapituluje, že dovoláními napadenými rozhodnutími byl obviněnému V. uložen (podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku) úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to tří motorových vozidel formálně vedených na společnost F. C. I. L. a dále finančních prostředků zajištěných při domovní prohlídce v domě č. p. XY v ulici XY, Praha 5, ve výši 552 000 Kč. Obviněnému N. pak byl tento trest uložen (rovněž podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve vztahu k šesti hodinkám nalezených při domovní prohlídce v bydlišti obviněného N. a L. Z.
221. Městský soud v Praze pak (s určitou mírou zjednodušení) uložení těchto trestů odůvodnil (bod 1165. rozsudku) tak, že v případě obviněného V. a jemu uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to třech motorových vozidel vedených na společnost F. C. I. L., vycházel ze závěru, že vedení těchto automobilů na jmenovanou společnost bylo důsledkem zastřených právních úkonů, kdy skutečnou vůli jednajícího bylo nabytí těchto vozidel do vlastnictví obviněného V. Nalézací soud považoval uvedenou společnost za účelový konstrukt sloužící tomu, aby obviněný V. mohl na jednu stranu vystupovat jako nemajetná osoba bez příjmů, ale na druhé straně si mohl fakticky užívat vysoce nadstandardního životního stylu. Jakkoliv neměl nalézací soud za prokázané, zda prostředky v podobě hotovosti na tato vozidla pochází či jsou získané z obchodu s PHM, nebo z jiných aktivit obviněného V., a nemohl tak bez pochybností dojít k závěru, že předmětné automobily byly zakoupeny přímo z výnosů z trestné činnosti, uzavřel, že jde přinejmenším o (skrytý) majetek osoby, který by v případě konkrétního dohledání výnosů bylo možné propadnout, a tudíž je vozidla možné postihnout podle § 71 tr. zákoníku coby náhradní hodnotu. Pokud nalézací soud obviněnému dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty co do částky 552 000 Kč, které byly v hotovosti zajištěny u obviněného při domovní prohlídce, pak soud neuvěřil verzi obviněného, že šlo o částku náležející jeho manželce, která mu ji svěřila jako zálohu na novou kuchyň. Vycházel z odposlechů, ze kterých plyne, že to byl obviněný, kdo měl k dispozici finanční prostředky a který také finančně zajišťoval svoji rodinu a své milenky, či na straně druhé ze zjištění, že jeho manželka v rámci daňových přiznání nevykazovala příjmy, kterým by odpovídala takto rozsáhlá investice. Navíc byly tyto peníze zajištěny v tašce obviněného v obálce odesílatele U. R., s ručně vyplněnými údaji adresáta V. P. Zatímco manželka obviněného nemá s touto společností ani s adresátem žádnou zjevnou spojitost, souvislost s obviněným je zcela zřejmá (společnost U. R., zajišťovala virtuální sídlo společnosti C. T., přes kterou docházelo k prodeji dovezených PHM, přičemž V. P. v této společnosti vystřídal dne 27. 8. 2012 obviněného Z. K.).
222. V případě obviněného N. a trestu propadnutí náhradní hodnoty v podobě šesti hodinek nalézací soud uložení tohoto trestu odůvodnil (bod 1182. rozsudku) tím, že pokud obviněný přímo figuroval ve společnostech podílejících se páchání řešené trestné činnosti (respektive některé dokonce zakládal), a ačkoliv nebylo zjištěno, jaký konkrétní výnos obviněný dostával, bylo možno předpokládat, že šlo o částky minimálně srovnatelné s částkami, které dostávali osoby na nižších stupních skupiny, respektive „obyčejní“ bílí koně (M. B. 25 až 40 tisíc Kč, J. P. 35 tisíc Kč, J. J. 20 tis. Kč). V situaci, kdy nalézací soud dospěl k závěru o získání alespoň takto vysokého výnosu z trestné činnosti, který však nebyl konkrétně dohledán, bylo možné přistoupit k trestu propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně k propadnutí pánských hodinek zajištěných u obviněného v rámci domovní prohlídky.
223. Zákonností a přiměřeností takto uložených trestů se následně k odvolání obviněných a dalších zúčastněných osob zabýval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Ve vztahu obviněnému V. odvolací soud uvedl, že pokud obviněný jednal jako osoba řídící společnosti (daňové subjekty), jejichž prostřednictvím byla krácena DPH z obchodů s PHM, pak je zcela na místě uložení i trestu propadnutí náhradní hodnoty, neboť není pochyb o tom, že propadlé věci jsou ve vlastnictví obviněného a jsou současně splněny všechny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu ve vztahu k v rozsudku konstatovaným vozidlům i peněžním prostředkům. Vrchní soud při ztotožnění se ze závěry nalézacího soudu zdůraznil, že nalézací soud správně ve vztahu k uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, v daném případě předmětných motorových vozidel, vycházel z faktického stavu, nikoli ze stavu, který cíleně obviněný vytvářel ve spolupráci se zahraniční právnickou osobou ve snaze vyhnout se ztrátě svého majetku v souvislosti s předmětným trestním stíháním. Ve vztahu obviněnému N. a uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty odvolací soud uvedl, že uložení tohoto trestu směřuje alespoň k částečnému odčerpání majetkového prospěchu, který trestnou činností získal, to při zjišťovaném zištném motivu jednání obviněného.
224. Pro úplnost pak lze dále doplnit tolik, že soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného K. a zúčastněných osob Z. M., JUDr. K. S., N. K., L. Z. a společnosti S. R. E. výroky o trestu propadnutí náhradní hodnoty resp. výroky o zabrání náhradní hodnoty týkajících se těchto osob částečně zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. se věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
225. Pokud jde dovolací námitky obviněného V., pak je zřejmé, že tento obviněný (opět s určitou mírou zjednodušení) jednak zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů jak ohledně vlastnictví motorových vozidel, tak i částky 552 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce, jednak poukazuje na to, že sám nalézací soud měl pochybnosti o tom, že předmětné automobily byly zakoupeny přímo z výnosů z trestné činnosti. Současně poukázal na to, že nalézacím soudem nebylo důkazně prokázáno, že se stal trestný čin a že z této trestné činnosti obviněný získal výnos, jakým konkrétním jednáním jeho propadnutí zmařil, jaká byla hodnota původního výnosu z trestné činnosti a jaká je hodnota věci použité jako náhradní hodnota, zda si tyto hodnoty vzájemně odpovídají, a nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný V. byl vlastníkem předmětných automobilů. V tomto ohledu za vadu rozsudků obou soudů považuje obviněný i to, že ani rámcově nevyčíslily údajný majetkový prospěch obviněného a nestanovily alespoň přibližnou tržní cenu věcí, které mají připadnout státu. Platí totiž, že za splnění i ostatních podmínek může být propadnutí náhradní hodnoty uloženo jen do výše hodnoty věci, která připadne státu. Propadnutí náhradní hodnoty přitom může být uloženo jen do výše hodnoty věci, kterou pachatel zničil, poškodil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, odstranil nebo zužitkoval nebo jinak zmařil její propadnutí.
226. Pokud jde dovolací námitky obviněného N., podle tohoto obviněného absentuje důkaz o tom, že byly splněny předpoklady pro postup podle § 71 tr. zákoníku. V případě trestu propadnutí věci jako náhradní hodnoty je podle něj nutné určit hodnotu těchto věcí, aby bylo zřejmé, jak velká část škody má být tímto náhradním trestem nahrazena.
227. Pokud oba obvinění námitky proti uvedenému trestu podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve konstatovat, že tyto námitky (s ohledem na jejich zdůvodnění) a novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022, přezkoumal z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je totiž zřejmé, že obvinění namítají (s určitou mírou zjednodušení, blíže k dovolací argumentaci obviněných výše v tomto usnesení), že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (nebyly splněny důvody pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku).
228. Jakkoliv by tedy bylo možno tyto námitky obviněných podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a nyní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.), nejedná se z dále rozvedených důvodů o námitky opodstatněné. Nejvyšší soud činí tento svůj závěr při vědomí toho, že k náležitému odůvodnění všech podmínek předpokládaných pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle dále citovaného ustanovením § 71 odst. 1 tr. zákoníku ze strany obou nižších soudů lze mít určité výhrady.
229. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze trest propadnutí náhradní hodnoty uložit tehdy, jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří. V takovém případě mu soud může uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.
230. K uvedenému trestu a podmínkám, za kterých jej lze uložit, považuje Nejvyšší soud za nutné dále, jakkoliv nejprve v obecné rovině, uvést, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku má v podstatě povahu náhradního trestu, a to ve vztahu k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podobně, jako je tomu v případě náhradního trestu odnětí svobody u trestu domácího vězení (§ 61 tr. zákoníku), trestu obecně prospěšných prací [§ 65 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] a peněžitého trestu (§ 69 odst. 1 tr. zákoníku), byť je vázáno na poněkud jiné předpoklady, a navíc lze kombinovat propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a propadnutí náhradní hodnoty (§ 71 odst. 2 tr. zákoníku). Účelem trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku (nebo zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku) je tedy možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci výnosu z trestné činnosti (z důvodu jeho zničení, zužitkování apod.). Proto podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli propadnutí náhradní hodnoty až do výše hodnoty zmařené věci či jiné majetkové hodnoty, a to za splnění následujících podmínek: a) pachatel jedná některým ze zde uvedených způsobů vůči věci nebo jiné majetkové hodnotě, kterou by soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, b) jednání pachatele spočívá v tom, že takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu ještě před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak její propadnutí zmaří.
231. Náhradní hodnota se vyjadřuje především v penězích, a proto se jí rozumí zejména peněžní ekvivalent věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou by jinak mohl soud prohlásit za propadlou. Proto soud stanoví výši náhradní hodnoty zpravidla v konkrétní peněžní částce odpovídající hodnotě věci nebo jiné majetkové hodnotě, která by jinak přicházela v úvahu jako předmět propadnutí. Dikce zákona ovšem nevylučuje, aby soud určil jako propadlou náhradní hodnotu jinou věc či jinou majetkovou hodnotu, která bude svou hodnotou (cenou) odpovídat hodnotě (ceně) původní věci či jiné majetkové hodnoty, která mohla být prohlášena za propadlou. Nelze však vyloučit, že se pachatel může snažit znemožnit zjištění hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, která měla být předmětem propadnutí, resp. že v době rozhodování o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty již původní věc nebo jiná majetková hodnota, kterou mohl soud prohlásit za propadlou, nebude k dispozici. Proto může soud stanovit její hodnotu (cenu) na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Jejich podkladem pak budou dostupné informace o původní věci nebo jiné majetkové hodnotě, pokud umožní kvalifikovaný odhad její hodnoty (ceny). V případě vyžádání odborného vyjádření nebo přibrání znalce k podání znaleckého posudku se bude postupovat podle § 105 a násl. tr. ř. (PÚRY, F. § 71. Propadnutí náhradní hodnoty. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 925-926).
232. Konfrontuje-li Nejvyšší soud tato obecná východiska ohledně zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku s námitkou obviněných, že (z důvodů podrobně rozvedených shora v tomto rozhodnutí) nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu, musí nejprve, pokud jde o otázku, zda a koho byly zajištěné věci (motorová vozidla a hodinky) a zajištěná finanční hotovost, odkázat na podrobná a pečlivá odůvodnění obou rozsudků nižších soudů, která Nejvyšší soud rámcově konstatoval v předchozích odstavcích, neboť se s nimi zcela ztotožňuje.
233. S ohledem na výše uvedené je pak nutno odmítnout i další námitku obviněného V. o nenaplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle obviněného nebylo nalézacím soudem důkazně prokázáno, že se stal trestný čin a že z této trestné činnosti obviněný získal výnos. K této námitce lze uvést, že nalézací soud přistoupil k ukládání trestů a mimo jiné i k ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku teprve poté, co uzavřel, že se obviněný dopustil jednak zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. K námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že obviněný z této trestné činnosti získal výnos, se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto rozhodnutí.
234. Pokud obviněný poukazuje na to, že sám nalézací soud měl pochybnosti o tom, že předmětné automobily byly zakoupeny přímo z výnosů z trestné činnosti, pak tato námitka je zcela bezpředmětná. Náhradní hodnotou, jejíž propadnutí může soud uložit, totiž může být jakákoli věc náležející výlučně pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, publikované pod č. 11/2016 Sb. rozh. tr., či ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.). Není vůbec podstatné, zda taková věc, jež má sloužit jako náhradní hodnota, má nějaký vztah ke spáchanému trestnému činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, publikované pod č. 11/2016 Sb. rozh. tr.). Může to tedy být věc získaná čistě legálně, respektive pomocí legálně nabytých prostředků, která ani nijak nebyla použita ke spáchání trestného činu, respektive nebyla k tomuto účelu určena.
235. Lze nicméně připustit (k další části dovolací argumentace obviněného V.), že se soudy v rámci odůvodnění uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku zcela důsledně nezabývaly porovnáním toho, jaká byla hodnota původního výnosu z trestné činnosti a jaká je hodnota věcí použitých jako náhradní hodnota a zda si tyto hodnoty vzájemně odpovídají, respektive je hodnota těchto věcí nižší. V tomto ohledu lze totiž dát obviněnému za pravdu, že propadnutí náhradní hodnoty může být uloženo jen do výše hodnoty věci, kterou pachatel zničil, poškodil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, odstranil nebo zužitkoval nebo jinak zmařil její propadnutí.
236. Jinak vyjádřeno, soud může podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku vyslovit propadnutí náhradní hodnoty maximálně v takové výši, která odpovídá hodnotě věci, jíž se mohl týkat trest propadnutí věci, který pachatel svým jednáním zmařil. Je tedy vyloučeno propadnutí náhradní hodnoty, jejíž hodnota je vyšší oproti hodnotě věci, která měla být prohlášena za propadlou. Právě proto jsou nejvhodnější náhradní hodnotou peníze, neboť výši, ve které budou prohlášeny za propadlé (coby náhradní hodnota), lze bez potíží přizpůsobit hodnotě věci, které se měl týkat trest propadnutí věci.
237. S ohledem na uvedené však obviněnému V. již nelze dát za pravdu, že by z provedeného dokazování nevyplýval a nebyl nevyčíslen majetkový prospěch tohoto obviněného z trestné činnosti na straně jedné a ohodnocení věcí, na které dopadá propadnutí náhradní hodnoty na straně druhé.
238. V tomto ohledu lze za majetkovou hodnotu či prospěch, který obviněný V. získal posuzovanou trestnou činností, považovat peněžní prostředky odpovídající zkrácené dani, jejichž konečným příjemcem byl obviněný, a to nejen s ohledem na jeho jednání, které je popsáno pod bodem 2. výroku o vině, kterým byl uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.
239. Z tohoto popisu tak na straně jedné vyplývá, že obviněný V. (společně s obviněnými M., K. a K.), v úmyslu zastřít původ finančních prostředků vědomě získaných trestnou činností pod bodem 1) rozsudku nalézacího osudu spočívající ve zkrácení povinnosti k DPH, vybírali finanční prostředky v hotovosti z bankovních účtů společností zapojených do obchodů s PHM nebo je převáděli na bankovní účty dalších společností, které ovládali buď přímo, nebo prostřednictvím třetích osob, a z těchto účtů je následně rovněž v hotovosti vybrali (a to způsobem a jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu) a takto celkem obvinění V., M., K. a K. s cílem ztížit identifikaci finančních prostředků a zajistit si výnos z trestné činnosti, odčerpali v hotovosti nejméně 768 776 650 Kč, kdy takto získaná hotovost byla jimi použita k obchodování a pro další podnikání, a to pro obchodování s automobily, nákupy luxusních automobilů a nákupy a výstavbu nemovitostí a dále blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu.
240. Z odůvodnění rozsudku je také zřejmé, že pokud soud nemohl dovodit, že jde přímo o tyto prostředky získané trestnou činností či věci získané za tyto prostředky a pokud bylo nutné vycházet z toho, že tyto prostředky byly obviněným spotřebovány, což je jedna z podmínek, obviněným pomíjená, pak zde byly podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty.
241. Na straně druhé pak byla soudem zjištěna a vyčíslena hodnota zajištěných vozidel obviněného, a to na základě posudku znalce. Vozidlo FERRARI 458F Italia bylo znalecky oceněno na 4 227 000 Kč, vozidlo MERCEDES BENZ, CLS 350 CDI na částku 1 562 000 Kč a vozidlo VW SCIROCCO na částku 428 000 Kč. Je zjevné, že pokud se k takto oceněným vozidlům připočte finanční hotovost 552 000 Kč zajištěná při domovní prohlídce, pak hodnota věcí a peněžní prostředky, které se staly předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty, ani řádově nedosáhla výše peněžních prostředků získaných (po ekonomické stránce ušetřených) zkrácením daně.
242. V případě dovolacích námitek obviněného V. tak bylo možno uzavřít, že jakkoliv bylo možno tyto námitky podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a nyní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nejedná se z výše uvedených důvodů o námitky opodstatněné.
243. Poněkud jednodušší situace byla v případě dovolacích námitek obviněného N. Tento obviněný s odkazem na obě varianty důvodu dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vznesl námitky proti výroku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty s odůvodněním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro užití § 71 tr. zákoníku, „neboť je třeba určit hodnotu věcí, které mají propadnout, aby bylo zřejmé, jak velká část škody má být tímto trestem nahrazena“.
244. Jakkoliv by bylo možno tuto námitku podřadit pod uvedený důvod dovolání, je nutno současně uvést, že výše náhradní hodnoty by měla odpovídat hodnotě původní věci či prospěchu získaného trestnou činností. Námitka obviněného však vychází z relevance způsobené škody a její výše a z vazby trestu na náhradu škody, což ale nejsou kritéria uvedená v § 71 tr. zákoníku. Ani tato námitka proto nemohla být shledána opodstatněnou. s Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022
245. Pokud jde o námitky obviněných E. V., A. M., Z. K., B. N. a J. Š., kteří namítají absenci výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o zbývající části jejich odvolání, poté, co z podnětu odvoláních těchto obviněných došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, lze uvést, že tato argumentace spadá pod rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který odpovídá obviněnými uplatněnému dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jedná se však o námitky neopodstatněné.
246. Při posuzování opodstatněnosti této dovolací argumentace jmenovaných obviněný je totiž třeba vycházet ze skutečnosti, že odvolání zásadně tvoří jediný celek, tedy jeden opravný prostředek (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 20. 6. 1990, sp. zn. 11 To 32/90, publikované pod č. 14/1991 Sb. rozh. tr.), a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 209/2007, ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 557/2010, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1501/2016). Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 17, ročník 2002, T 417, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 20, ročník 2003, T 486, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 23, ročník 2003, T 531). Je přitom nutno mít na zřeteli, že odvolání v trestním řízení se mj. v tomto směru liší od odvolání v občanském soudním řízení, kde odvolací soud může o odvolání rozhodnout současně několika různými výroky (např. napadený rozsudek částečně zrušit a částečně jej potvrdit).
247. Tento závěr Nejvyšší soud činí při vědomí toho, že Ústavní soud v některých jím přezkoumávaných věcech zaujal názor opačný (nález ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19). Přístup Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud naopak v jiných svých rozhodnutích akceptoval (např. v usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19).
248. S touto rozpornou judikaturou Ústavního soudu se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení z téhož dne sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ve kterých vyložil, že případné lpění na přepjatém právním formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, by ve svém důsledku dokonce mohlo vést k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v neveřejném zasedání usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, pokud by se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud zároveň v citovaných rozhodnutích poukázal na to, že i když odvolací soud explicitně odvolání obviněného v části námitek, kterým nepřisvědčil, nezamítl, implicitně správnost všech dalších výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Pokud se tedy oba soudy nižších instancí náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv, nemohlo být jejich postupem porušeno žádné z jeho základních práv, především pak právo na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dodal, že lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl – ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení. Dovolací soud proto v těchto rozhodnutích uzavřel, že uvedený procesní postup soudů druhého stupně sice není v plném souladu s některými posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem.
249. Nejvyšší soud se v této trestní věci, stejně jako to učinil např. v usnesení ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, nebo ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020, s uvedenými závěry vyslovenými v citovaných usneseních ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 a sp. zn. 8 Tdo 944/2019, plně ztotožňuje i při řešení nyní projednávaných dovolání. Činí tak i z toho důvodu, že odvolací soud se všemi podanými odvoláními v odůvodnění svých dvou rozsudků zabýval, napadený rozsudek soudu prvního stupně z hlediska vytýkaných vad přezkoumal a k jednotlivým námitkám, tedy i k těm, které neshledal opodstatněnými, stanovisko zaujmul. Lze proto uzavřít, že námitky obviněných E. V., A. M., Z. K., B. N. a J. Š. týkající se vady výrokové části rozsudku soudu druhého stupně jsou z výše uvedených důvodů neopodstatněné.
250. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ve výše uvedených trestních věcech Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 3 Tdo 79/2020 a sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, byly podány ústavní stížnosti, které byly usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2195/20, resp. ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022
251. Vzhledem k tomu, že předchozí námitky obviněného A. K., který je jako jediný výslovně uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. jemu odpovídajícím dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebyly shledány opodstatněnými, nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu. To stejné lze uvést i k ostatním obviněným, kteří, byť implicitně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, ve svých mimořádných opravných prostředcích ve spojení s jinými jimi označenými dovolacími důvody uplatnili.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
252. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovoláních všech obviněných (vyjma obviněného J. V., který vzal dovolání zpět) rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Z toho důvodu nemohl vyhovět návrhům některých obviněných o odklad nebo přerušení výkonu uložených trestů.
253. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).