Plný text
3 Tdo 40/2026-3514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Pavel Koutník proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To 195/2025-3463, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 24/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Pavla Koutníka odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 2 T 24/2024-3411, uznal obviněného Pavla Koutníka (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil jednáním uvedeným ve výroku rozsudku.
2. Za to byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech po dobu 3 (tří) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného zaměřené do výroku o trestu a obviněný do všech výroků napadeného rozsudku. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To 195/2025-3463, tak, že je oba podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř., neboť vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, a i přes tyto vady odvolací soud odvolání obviněného zamítl.
5. Po rekapitulaci skutku, pro nějž byl odsouzen, konstatoval, že tento neměl oporu v provedeném dokazování. Ve věci zůstaly pochybnosti jak o subjektivní, tak objektivní stránce trestného činu.
6. Předně popřel, že by odpočty byly uplatněny v rozporu s § 72 –§ 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v účinném znění (dále jen „ZDPH“), které obšírně citoval. Poté vytkl soudu prvního stupně, že neuvedl, v rozporu s kterým konkrétním ustanovením dovolatel postupoval, když údajně jednal v úmyslu snížit daňovou povinnost společnosti. Následně připomněl problematiku neutrality DPH. Zdůraznil, že jím jednající společnost zboží a služby uváděné na fakturách reálně přijala a realizovala jimi svoji ekonomickou činnost. Za rozporný s provedeným dokazováním pak označil rozsudek obvodního soudu v té části, ve které uváděl, že obviněný věděl, že plnění nebyla přijata od společností uváděných v kontrolním hlášení, neboť v tomto směru toto rozhodnutí postrádalo logickou úvahu, od koho jiného by tedy byla. Stejně tak mu vyčetl, že nekonkretizoval, která plnění existovala a která nikoliv. Uzavřel tedy, že bylo prokázáno, že všechna plnění společnost použila pro svoji ekonomickou činnost, a tím tedy byly splněny předpoklady pro daňový odpočet.
7. Dále pak obviněný uvedl, že skutečnost, že nejednal přímo se statutárními orgány společností, neměla být handicapem, naopak je zcela běžné, že za společnosti nejednají výlučně statutární orgány, ale jimi zmocněné osoby. Z provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že obviněný by věděl o tom, že se jednalo toliko o prázdné schránky a jejich prostřednictvím tedy nemohlo být zboží a služby dodány. Povědomí obviněného bylo pouze dovozováno a nikoliv prokázáno. Totéž platilo i stran jeho vědomosti o tom, že statutárními orgány společností jsou cizinci s nejasným původem či dokonce neexistující osoby. Naopak obviněný všechny své obchodní partnery ověřil v dostupných registrech, zda jsou plátci DPH, zda má evidovaný účet u finanční správy, či zda není evidován jako nespolehlivý plátce daně. Nezjistil však žádné negativní poznatky. Shrnul, že jeho společnost uhradila cenu včetně DPH, a on nemohl být zodpovědný za splnění daňové povinnosti jiných subjektů.
8. Následně obšírně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce prokázání subjektivní stránky daňových deliktů (usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014) a Nejvyššího správního soudu k otázce daňového odpočtu) a principu neutrality daně (rozsudek ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 5 Afs 252/2014, rozsudek ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 9 Afs 160/2020, rozsudek ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 4 Afs 89/2021).
9. Za další pochybení označil tu skutečnost, že soud nerozlišil, kterým jednáním měl obviněný zkrátit daňovou povinnost a kterým vylákat neoprávněnou výhodu na dani. K tomu poukázal na fakt, že společnosti tím nevznikl žádný majetkový prospěch, neboť uhradila faktury včetně DPH.
10. Obviněný tedy shrnul, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť neuplatnil pravidlo in dubio pro reo. Subjektivní stránku trestného činu toliko předpokládal, ale neprokázal nade vši pochybnost. Současně nebyla žádným neochvějným důkazem prokázána dohoda obviněného s kýmkoliv na páchání daňové trestné činnosti, která by však byla pro její uskutečnění nutná.
11. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 7 To 195/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele a obecných východisek uplatněných dovolacích důvodů konstatoval, že ty námitky, kterými obviněný napadal rozhodná skutková zjištění, vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, neboť nevyjadřovaly zjevný rozpor s obsahem důkazů, ale byly toliko prezentací skutkového děje podle přání obviněného. Stejně tak státní zástupce neshledal v napadených rozhodnutích ani porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatou dovolacích námitek obviněného byl tedy toliko nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu.
13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiřadil výhrady vůči existenci zákonných znaků přisouzeného trestného činu, avšak s tím, že se s ním minuly v té části, ve které je obviněný založil na polemice s výsledky provedeného dokazování. Ve zbylé části je pak státní zástupce shledal neopodstatněnými.
14. Nejprve státní zástupce připomněl podstatu přisouzeného trestného činu a obecně podstatu odvodů DPH a uplatňování tzv. odpočtů. K tomu následně odkázal na mechanismus popsaný soudem prvního stupně s tím, že zdůraznil, že obviněný naplnil stíhanou skutkovou podstatu jednak nelegálním snížením výměry daně o neoprávněně uplatněné odpočty a jednak tím, že vylákal, respektive se pokusil vylákat, nadměrný odpočet. Obviněný nemohl plnění uvedené na fakturách převzít, tím pádem byly tyto faktury fiktivní, a ani nárok na odpočet nemohl být oprávněný. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného pak postačovalo prokázání jeho jednání, aniž by bylo třeba zkoumat, jaké jiné subjekty poskytly předmětná plnění. To ostatně ani bez součinnosti obviněného nelze. Současně, pokud by obviněný odebral plnění od jiného dodavatele, plátce DPH, a tedy mu vznikl nárok na odpočet, nebyl by důvod neuvést je v daňovém přiznání řádně a správně. V této souvislosti soud rozlišil, která plnění byla fiktivní a která byla skutečně provedena, byť od jiných dodavatelů (body 90. až 95. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné uplatnění nároku na odpočet je třeba, aby byly v daňovém přiznání uvedeny pravdivé údaje podložené skutečnými doklady, což ovšem obviněný neučinil. V tomto kontextu pak neobstály ani poukazy na princip daňové neutrality, neboť ten je založen na pravdivém a skutečném párování daní na vstupu a výstupu v rámci dodavatelského řetězce. To se v nyní projednávaném případě nestalo. Obviněný tedy svým jednáním naplnil všechny znaky přisouzeného trestného činu.
15. Co se pak týkalo složky zavinění, nebylo možno uvěřit, že by nebyla naplněna ve formě úmyslu, a to s poukazem na nestandardní způsob obchodování, kdy dovolatel i při znalosti všech významných okolností jednal veden záměrem snížit vlastní daňovou povinnost, respektive vylákat daňovou výhodu. To je patrné ze způsobu a charakteru jeho činnosti. Za nepřiléhavý pak označil i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť to řešilo situace, kdy obviněný zahrnul do účetnictví faktury za práce, které nebyly provedeny v celém rozsahu, aniž by se však soud zabýval tím, v jaké míře byly skutečně provedeny. V nyní projednávaném případě se ovšem soudy pravdivostí obviněným uváděných údajů zabývaly. 16. Třetí reklamovaný dovolací důvod pak nemohl být naplněn, neboť jeho imanentní součástí je existence některého z dalších důvodů dovolání v řízení před soudem prvého stupně, který ovšem v nyní posuzovaném případě naplněn nebyl.
17. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
24. Konečně pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu. Obviněný fakticky uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., a v jejich rámci pak námitky skutkové i právní povahy směřující výlučně proti výroku o vině.
28. V první řadě nemohl Nejvyšší soud nezaznamenat, že (dovolací) argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho odvolání a jeho námitky již byly vypořádány soudem odvolacím. Za takové situace se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě o takovou situaci šlo, neboť soudy se v předcházejícím řízení podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
29. Pokud jde o námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod se vztahuje na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
30. Obviněný uplatnil tento důvod dovolání výlučně v jeho první variantě, neboť (jak vyplynulo již z úvodu jeho dovolání) namítal existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Nutno ovšem konstatovat, že tak učinil toliko formálně, neboť z vlastní argumentace pak žádný konkrétní rozpor nevyplynul. Obviněný opětovně a často opakovaně prosazoval vlastní hodnocení důkazů ve vztahu k dílčím skutkovým zjištěním, z čehož následně vyvodil odlišná skutková zjištění anebo alespoň pochybnosti stran těch učiněných soudem prvního stupně. Takovýto způsob argumentace neměl a nemá v dovolacím řízení své místo. Jak bylo uvedeno již shora, dovolací soud je oprávněn skutkovou stránku věci zkoumat toliko za situace, kdy skutková zjištění učiněná soudy v předcházejícím řízení vyplývají z neakceptovatelných postupů a jsou tak zcela neudržitelná. Ani v dovolacím řízení se tudíž nelze domáhat toliko přehodnocení důkazů či jejich souhrnu ku spokojenosti obviněného. Tak tomu bylo i v tomto případě a Nejvyšší soud proto nemohl výhrady obviněného vyslyšet.
31. Dovolací argumentaci obviněného je nutno v první řadě konfrontovat se skutkovými závěry, ke kterým soudy po provedeném dokazování došly. Tyto skutkové závěry (s určitou mírou zjednodušení a s odkazem na podrobný popis jednání obviněného popsaný ve výroku rozsudku obvodního soudu) spočívají v tom, že obviněný v úmyslu snížit daňovou povinnost společnosti uplatnil v rozporu s ustanovením § 72 a 73 ZDPH, v přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě účelově vytvořených faktur obsahujících v některých případech sice existující přijatá plnění, o nichž však věděl, že nebyla přijata od společností uvedených na příslušných daňových dokladech a kontrolních hlášeních, v některých případech plnění fiktivní.
32. Takto učiněná skutková zjištění pak je nutno považovat za skutková zjištění, která jsou výsledkem dokazování, kterému co do rozsahu a kvality nelze ničeho vytknout a koneckonců tak nečiní ani obviněný. V této trestní věci se tak provedené důkazy důvodně staly podkladem, na němž bylo možno dospět k uceleným skutkovým zjištěním ohledně stíhaného skutku (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Současně bylo zřejmé, že soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a současně i v souhrnu s ostatními ve věci provedenými důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a právě v rámci tohoto procesu došlo k odstranění veškerých pochybností a nesrovnalostí, které teď obviněný vyzdvihuje, aniž by však reflektoval penzum všech ve věci provedených důkazů a jejich přínos pro vyobrazení celého děje. Z uvedeného důvodu pak nebyl současně dán žádný prostor pro uplatnění zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, jak se toho domáhal obviněný.
33. Podstata argumentace obviněného tkvěla jednak v zcela formalistickém lpění na označení porušení konkrétní povinnosti stanovené v ZDPH a stejně tak rozlišení konkrétních fiktivních faktur, a jednak na tvrzení, že všechny obchody proběhly řádně včetně dodání plnění využitého následně pro další ekonomickou činnost společnosti, jejímž jménem obviněný jednal. K prvnímu okruhu nutno zdůraznit, že obviněný zcela zjevně odmítl vzít v úvahu povahu svého jednání, tak jak ji popsaly soudy prvního a druhého stupně. Z odůvodnění jejich rozhodnutí totiž zcela imanentně vyplynulo, že obviněný například přeprodával automobil ze společností, v nichž figuroval on nebo osoby jemu blízké, skrze jinou společnost s nedohledatelnými nebo zcela laxními statutárními orgány a nulovou činností (body 90., 92. a 95. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nebo jednal s v té době již zesnulým Petrem Neuwirthem a tento mu i v době po své smrti dovážel (měl dovážet) deklarované zboží (body 91. a 92. odůvodnění soudu prvního stupně), nebo jedinými obchody dodavatelských společností měly být údajně ty s obviněným, aniž by po nich kromě jeho tvrzení byly jakékoliv dohledatelné údaje (platby na účtech, výpovědi svědků, faktický pohyb zboží apod., viz body 91. a 93. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) či obchody, které podle dokladů proběhly zcela jinak než tvrdil obviněný, a jeho výpověď zůstala zcela osamocena (viz bod 94. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby do třetice vysvětloval obviněnému, v čem spočívala jeho trestná činnost či aby jej přesvědčoval o správnosti skutkových zjištění za situace, kdy tato byla zcela pregnantně, logicky a srozumitelně odůvodněna již soudy v předcházejících řízeních, proto na tato odůvodnění v podrobnostech odkázal. Právě s ohledem na absurdnost tvrzených obchodních vztahů v kontextu všech ve věci provedených důkazů, okolností a zázemí společností, osoby, které za uvedené společnosti jednaly či jednat měly, bylo nutno odmítnout požadavky obviněného na specifikaci konkrétní povinnosti. Skutková podstata trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku totiž žádný takový požadavek nevznáší, naopak postihuje faktické podvodné jednání pachatelů vůči orgánům finanční správy. To bylo v nyní posuzované věci beze zbytku naplněno (viz bod 100. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto důvodu bylo nutno námitky obviněného označit za zcela liché a míjející se s dovolacími důvody.
34. Ze shora uvedených odkazů na odůvodnění zcela imanentně vyplynulo, že obchody tak, jak byly vůči finanční správě deklarovány, neproběhly a ani proběhnout nemohly. Často již z jejich podstaty vyplynulo, že zcela postrádaly ekonomický smysl s ohledem na kondici obchodních partnerů a fungování či vůbec odraz v reálném světě, když v některých případech měla konkrétní úkony činit v té době již zesnulá osoba. Na tomto místě se slušelo zdůraznit i to, že obviněný nebyl stíhán za to, že nejednal přímo se statutárními orgány dodavatelských společností, ale za to, že tyto buď úmyslně obcházel nebo využíval k včlenění jejich společností do dodavatelského řetězce tak, aby vytvořil mezičlánek, který mu zajistí možnost formálně deklarovat daň na vstupu a následně uplatnit její odpočet na výstupu. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možno vůbec konstatovat ani formální naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
35. K námitkám pořiditelným pod reklamovaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nutno shrnout, že se s ním zcela minuly, neboť nikterak neidentifikovaly jakékoliv vady důkazního řízení zakládající neospravedlnitelnost skutkových zjištění, ale zůstaly toliko v rovině polemiky se skutkovým stavem přijatým soudem prvního stupně, respektive předložením vlastního hodnocení obviněného, které však postrádalo oporu v provedeném dokazování.
36. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů, tedy toho formulovaného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
37. Pod tento dovolací důvod by sice bylo možno subsumovat námitky obviněného vůči objektivní a subjektivní stránce trestného činu, současně však Nejvyšší soud musel předeslat, že tyto námitky nebyly nikterak konkretizované, respektive, že z kontextu celého dovolání vyplývá, že jsou vystavěny výlučně na vlastní verzi skutkového děje formulovaného obviněným. Tím ovšem byly předem odsouzeny k odmítnutí, neboť obviněný je formuloval až jako námitky sekundární závislé na úspěchu námitek skutkových, které však nebylo možno vyslyšet (viz shora).
38. Trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku se zjednodušeně řečeno dopustí ten, kdo ve větším rozsahu nafinguje situaci, za které by měl vlastní daňovou povinnost nižší, než ve skutečnosti má, či situaci, kdy by byl oprávněn čerpat nějakou z daňových výhod, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. S ohledem na skutečnost, že bylo prokázáno, že obviněný vytvářel řetězec dodavatelských korporací, respektive společnosti včleňoval do obchodních řetězců, aniž pro to byl jakýkoliv logický či rozumný a ekonomicky obhajitelný podklad (vyjma toho zajistit si nižší daňovou povinnost či dokonce odpočet daně), byla tím beze zbytku naplněna i objektivní stránka přisouzeného trestného činu.
39. Na výše uvedených skutkových závěrech soudů, které se staly podkladem pro právní posouzení jeho protiprávního jednání, nemůže ničeho změnit ani námitka obviněného ohledně principu tzv. daňové neutrality. K tomuto daňovému principu lze v obecné rovině uvést že DPH nemá na hospodářský výsledek podnikatele (plátce DPH) žádný vliv, neboť plátce si může DPH zaplacenou svému dodavateli (daň na vstupu) odečíst od částky DPH, kterou má odvést do systému a kterou inkasoval od svých odběratelů v rámci platby za uskutečněné zdanitelné plnění (daň na výstupu). Pro princip neutrality DPH je však zásadní párování daně na výstupu s daní na vstupu, kdy toto párování musí zahrnovat složku týkající se jak subjektů onoho páru, tak i konkrétního zdanitelného plnění, které bylo předmětem obchodu mezi nimi. Jakékoliv nejasnosti či neprůkaznosti u některé z těchto složek narušují neutralitu DPH, neboť pak nelze určit, kolik z DPH na výstupu již bylo odvedeno do daňového systému jako daň na vstupu.
40. Jakkoli je tedy na základě uvedeného daňového principu daňová povinnost rovnoměrně rozložena mezi jednotlivé subjekty dodavatelského řetězce tak, že v konečném výsledku zaplatí každý z jeho aktérů daň odpovídající jím vytvořené přidané hodnotě (rozdíl mezi daní na výstupu a na vstupu), pak tento princip pozbývá opodstatnění za situace, kdy je uměle vytvořená pouze fiktivní daň na vstupu právě včleněním mezičlánku zajišťujícím toliko možnost odečtu takové daně, jak tomu je v této trestní věci.
41. Uvedené argumentaci obviněného tak nebylo z uvedených důvodů možno přitakat, a to ani odkazem na jím uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zmíněné párování daně na výstupu s daní na vstupu, a především podmínky takovéhoto párování daní nezpochybňuje ani dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudek ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, uveřejněný pod č. 4336/2022 Sb. rozh. NSS). Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu totiž také vyplývá, že dodavatel zdanitelného plnění nemusí být jednoznačně identifikován, to ovšem platí pouze pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl a zdanitelné plnění nepochybně proběhlo. To však není situace odpovídající této trestní věci, neboť ze skutkových zjištění nižších soudů naplnění těch podmínek, které jsou pro uplatnění uvedeného daňového principu nezbytné, zjištěno není.
42. Stejný závěr pak bylo nutno přijmout i stran námitky nevědomosti obviněného o tom, že dodavatelské společnosti jsou nefunkční a jsou pouhými fiktivními články řetězce zajišťujícími možnost snížení vlastní daňové povinnosti. V podrobnostech Nejvyšší soud může odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně body 100. a 101. v návaznosti na body 90. až 95. Pouze stručně pro podtrhnutí absurdnosti této argumentace lze doplnit, že nebylo možno obviněnému uvěřit, že by nevěděl, že k prodeji automobilu mezi společnostmi ovládanými jím nebo jeho otcem nebylo třeba dalšího subjektu, či snad dokonce, že mu předmětná plnění skutečně poskytovala zemřelá osoba. Ze skutkových závěrů přímo bije do očí, že veškeré obchodní transakce byly činěny vědomě s jediným cílem docílit fiktivního snížení vlastní daňové povinnosti, respektive v některých případech získání refundace nadměrného odpočtu. Proto Nejvyšší soud ani námitky tohoto charakteru nevyslyšel.
43. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných vad nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
44. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části minula s rozsahem dovolacích důvodů a v té části, ve které s notnou dávkou benevolence zvolený dovolací důvod naplnila, zjevně postrádala opodstatnění.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
45. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem bylo zjevně neopodstatněné.
46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu