Plný text
3 Tdo 447/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. I. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025, č. j. 10 To 88/2024-589, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh jednání
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2024, č. j. 17 T 7/2024-557, byl obviněný A. I. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 5,5 roku s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym) 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,25 % ročně jdoucím od 19. 7. 2024 do zaplacení.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že během letních prázdnin roku 2017 při využití nepřítomnosti ostatních členů domácnosti začal při společném sledování filmu svou nezletilou dceru AAAAA, ročník XY, osahávat po celém jejím těle a svlékat ji, čemuž nezletilá z důvodu svého nízkého věku nerozuměla, bylo jí to však nepříjemné, žádala jej a křičela na něho, aby ji nechal být, snažila se jej odstrčit, avšak obviněný ji chytil za obě ruce a navzdory její snaze škubat tělem jí zasunul penis do vagíny a vykonal na ní soulož s ejakulací mimo nezletilou. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Proti němu obviněným vznesené odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2025, č. j. 10 To 88/2024-589, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nižším soudům vyčetl, že nedůvodně neprovedly důkaz navrhovaným doplněním gynekologických zpráv a dále shledal zjevný rozpor obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními.
5. Poptávané doplnění gynekologických lékařských zpráv označil obviněný za zásadní, neboť dosavadní lékařské zprávy cílily na otázku, zda poškozená je či není pannou. Naproti tomu obviněný shledával potřebným zaměřit lékařskou zprávu na značnou fyziologickou rozdílnost svou a poškozené v době údajného znásilnění. Šlo o to zjistit, zda gynekologický nález u poškozené může odpovídat jejímu tvrzení, že ve svých devíti letech byla vaginálně znásilněna dospělým mužem, aniž by takový akt způsobil viditelná poranění či zanechal jizvy. Z dosavadních lékařských zpráv přitom vyplývá, že poškozená může být nadále pannou, což by spáchání stíhaného činu zcela vyloučilo. Z lékařské zprávy tak pramení pochybnosti, které by při uplatnění zásady in dubio pro reo panovat neměly.
6. K rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy obviněný odmítl závěry nižších soudů, které dovodily pravdivost výpovědi poškozené. V ní je totiž řada protichůdných údajů a mnoho jejích sdělení je v rozporu i se svědeckými výpověďmi.
7. Obviněný se ohradil proti závěru nižších soudů, že důkazem svědčícím o jeho vině by bylo znalecké zkoumání poškozené psychologem Mgr. Šnorkem. Ten shledal převažujícími aspekty svědčící ve prospěch věrohodnosti poškozené, což však dle obviněného je tvrzení velmi kontroverzní, neboť znalec současně zmínil, že k pravdivosti či nepravdivosti se nelze z odborného hlediska vyjádřit a posouzení specifické věrohodnosti je složité, neboť znalec vyšetřil pouze posuzovanou bez možnosti zkoumat obviněného, případně hovořit se svědky. Znalec také připustil, že slyšení dalších osob by na jeho znaleckých závěrech teoreticky něco změnit mohlo. Údaje sdělované poškozenou znalec také relevantně neverifikoval a příkladmo u jejího sebepoškozování vyšel toliko z jejího tvrzení. Proti závěrům psychologa Mgr. Šnorka stran poškozené obviněný vyzdvihl dobrozdání psychiatricko-sexuologických znalkyň zkoumajících jeho osobu, které nepotvrdilo jeho zvýšené sklony ke lhaní či vymýšlení. Tyto znalkyně také jako nejpravděpodobnější motivaci stanovily touhu po sexuálním uspokojení, a za nepravděpodobné naopak označily, že obviněný by pohlavní styk vykonal za účelem získání si převahy a moci či za účelem využití pohlavního styku jako formy trestu. V rozporu s tímto znaleckým závěrem prvostupňový soud však dovodil, že sexuální útoky odpovídají osobnostnímu založení obviněného, který agresivitu vnímá jako legitimní způsob sebeprosazení. Jestliže tedy prvostupňový soud vyvodil, že impulsem znásilnění mělo být dovolatelovo agresivní chování, tak tento závěr vylučuje dobrozdání soudních znalkyň, dle nichž jiná motivace, než eventuální touha po sexuálním uspokojení nebyla zjištěna.
8. Ve vztahu k poškozené obviněný namítl, že ta průběh skutku popisuje třemi odlišnými způsoby. Napřed se měla otce ptát, co dělá, následně tvrdila, že ji obviněný chytil za ruce a ona se je snažila odstrčit, a na závěr skutek popsala tak, že ji obviněný držel za ruce i nohy a ona se bránila cukáním. Obviněný namítl, že si stěží lze představit, jak by se mohl skutek udát tak, jak jej poškozená popisuje – jak by se mohla pokoušet jej odstrčit, když ji držel za ruce, jak by mohl obviněný provést znásilnění, při němž měl držet poškozenou za všechny končetiny a poškozená se měla bránit škubáním? Prvostupňový soud tyto tři popisy mísí dohromady a vytahuje z nich pouze některé pasáže, kdy například v popisu skutku je vynecháno tvrzení o držení poškozené za obě nohy.
9. Ve výpovědi poškozené je rovněž zarážející nesrovnalost v tom, že poškozená tvrdila, že zpočátku neměla absolutní tušení, co se děje, ačkoliv na straně druhé popisovala znásilnění ze strany jejího bratrance, které se mělo odehrát pár měsíců předtím a při jehož popisu uváděla takové detaily, jako je poševní ejakulace. O znásilnění bratrancem nikomu neřekla, protože se měla bát pomsty, současně však tvrdila, že za bratrancem po tomto zážitku již nikdy nejela a není tedy zřejmé, jaké pomsty by se měla bát.
10. Poškozená také rozporně tvrdila, že o znásilnění ze strany obviněného poprvé řekla záchranářům při převozu do nemocnice. Podle záchranářky MUDr. Endlové totiž nic takového neuváděla a zmínila se toliko o tom, že se s obviněným hádají a že znásilněna měla být v minulosti bratrancem. Na tom nic nemění ani alkoholemie poškozené, neboť pokud v ní sdělila, že ji znásilnil bratranec, pak jistě mohla rovnou uvést i to, že ji měl znásilnit též dovolatel. Až v lékařské zprávě z následujícího dne je obsaženo sdělení poškozené, že měla být znásilněna obviněným, což uvedla až poté, co za poškozenou do nemocnice přijela její matka. O té navíc poškozená tvrdila, že s ní má ideální vztah, zatímco dle hospitalizační zprávy měla poškozená vypovědět, že s matkou nejlepší vztahy nemají. Poškozená také opakovaně sdělovala, že po prožitém znásilnění se měla uchýlit k sebepoškozování, to však vyvrací sdělení ordinace AgaMa i výpověď její matky, které žádné sebepoškozování nezaznamenaly. Poškozená rovněž tvrdila, že obviněný ji často trestal, pro což nosila i v létě dlouhé oblečení k zakrytí, takový styl jejího oblékání však vyvrátilo vícero svědků, včetně její nevlastní sestry K. Š. Rozporné je i tvrzení poškozené o jejím špatném psychickém rozpoložení v důsledku mučivých vzpomínek na znásilnění od obviněného, neboť z výpovědi svědka K. vyplynulo, že poškozená má pověst „snadno dostupné“ holky. K témuž se měl vyjádřit i obhajobou navrhovaný soused T. K., jehož slyšení ze strany prvostupňového soudu provedeno nebylo. Že psychický stav poškozené nebyl takový, jak jej líčí, dokresluje i to, že celá věc vyšla najevo, když poškozená byla v intoxikaci alkoholem po party s kamarády převážena do nemocnice.
11. Pro nevěrohodnost poškozené svědčí rovněž to, že navzdory údajnému traumatizujícímu zážitku v podobě znásilnění se poškozená k obviněnému chtěla v průběhu roku 2022 přestěhovat, pravidelně jej navštěvovala, a to přesto, že tvrdila, že se kontaktu s ním vyhýbala v jednom kuse. Poškozená rozporně tvrdila, že naposledy u obviněného byla před letními prázdninami, což však je v kontrastu s výpovědí přítelkyně obviněného P. P., dle níž byla poškozená u nich opakovaně i po prázdninách a naposledy byla poškozená u svého otce 20. 10. 2022, to znamená po své hospitalizaci, při níž uváděla, že ji měl znásilnit. Pokud prvostupňový soud argumentoval, že motivací poškozené k návštěvám obviněného byly její kamarádky bydlící v lokalitě, tak poškozená sama uvedla, že čas trávila s obviněným například i při nákupech a zároveň za ním dobrovolně chodila i v době, kdy sama s matkou bydlela nedaleko něho a nemusela tedy tak do onoho místa dojíždět kvůli návštěvě kamarádek. Poškozená rovněž uváděla, že v únoru 2023 měl na ni obviněný řvát a měl se pokusit ji udeřit, dovolatelova partnerka P. a jeho matka K. však shodně uvedly, že k žádnému napadení nedošlo.
12. Zásadní dopad na věrohodnost poškozené má její tvrzení o jejím znásilnění bratrancem. Prvostupňový soud toto její tvrzení bagatelizoval nepravdivě argumentací, že poškozená se k tomuto údajnému sexuálnímu útoku vyjádřila velmi stručně, ačkoliv poškozená naopak popisovala toto tvrzené znásilnění velmi podrobně, včetně nitropoševního vyvrcholení. Přes provedené úkony trestního řízení prověřující údajné znásilnění bratrancem, však ona trestní věc byla odložena. Dovolatel vyčetl též nižším soudům, že ve vztahu k věrohodnosti poškozené nijak nehodnotily další neprokázaný pokus údajného znásilnění, a to osobami ze školy. O tom poškozená referovala v úředním záznamu dne 11. 8. 2022, aniž by se tam zmínila o dalších dvou údajných znásilněních, jednak ze strany bratrance a jednak ze strany otce.
13. Obviněný dále vyčetl nižším soudům jednostranné přihlédnutí k svědeckým výpovědím v jeho neprospěch, a naopak relativizaci svědeckých výpovědí svědčících v jeho prospěch. Ty přijaly zjednodušující náhled, kdy tvrzenou zkušenost nevlastních sourozenců poškozené postavily nad vjem ostatních svědků, kteří byli v domácím prostředí obviněného velice často. Kdyby tedy obviněný vytvářel v rodinném prostředí atmosféru psychického teroru, jistě by se k němu poškozená při návštěvách neměla tím způsobem, jak tito svědci popisují. Nesrozumitelně se nižší soudy vypořádaly také s výpověďmi svědků J. K. a J. K., z nichž vyplývá možná motivace matky poškozené vytvořit z obviněného dokonalého pedofila. Prvostupňový soud tyto výpovědi odklonil se zdůvodněním, že jsou nepřátelské ve vztahu k poškozené a její matce, ambivalentně však oba soudy přistoupily k výpovědi nevlastních sester poškozené i bývalé manželky obviněného, u kterých je taktéž zřejmá negativní motivace, a přesto soudy tyto výpovědi vyhodnotily jako věrohodné. U výpovědi nevlastní sestry poškozené M. Š. se obviněný zásadně ohradil proti tvrzení prvostupňového soudu, že M. Š. má trpět posttraumatickou stresovou poruchou vyvolanou vzpomínkami na napadení, kterého se vůči ní měl dopustit obviněný. Z lékařských zpráv sice vyplynulo, že tato svědkyně má trpět posttraumatickou stresovou poruchou a nelze ji proto vyslechnout v hlavním líčení, nebylo však uvedeno, že důvodem onemocnění měl být nějaký útok ze strany obviněného. To plyne i z výpovědi této svědkyně, z níž nic nenasvědčuje tomu, že by měla mít posttraumatický syndrom spojený s údajným útokem ze strany obviněného.
14. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
15. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že obviněný opakuje v dovolání obhajobu, kterou uplatnil již v dřívějších fázích řízení, s níž se nižší soudy náležitě vypořádaly. Uplatnění označeného dovolacího důvodu si obviněný ztížil tím, že k němu odcitoval svou argumentaci z dříve podaného odvolání, tedy z opravného prostředku s podstatně jinak vymezenými důvody. Dovolatelova argumentace se proto spíše jen náhodně sešla s první a třetí variantou tvrzeného dovolacího důvodu – to jednak pokud dovolatel namítl příkrý rozpor mezi znaleckým posudkem k jeho osobě a soudy zjištěnou motivací, a jednak pokud namítl nevyhovění svému důkaznímu návrhu opatřit další gynekologickou zprávu.
16. K opomenutému důkazu státní zástupce vyzdvihl, že odmítnutí dalšího gynekologického vyšetření poškozené odůvodnily soudy věcně adekvátním způsobem, totiž jeho nadbytečností. Navíc dovolatelem požadovaná zpráva postrádá i vypovídací potenci, neboť není s to potvrdit ani vyvrátit, zda byla poškozená v roce 2017 dovolatelem znásilněna způsobem popsaným ve skutkové větě. Z výpovědi poškozené ani její matky přitom není zřejmé, že by měl tehdy způsobit poškozené jakékoliv zranění, a to také není zapotřebí k naplnění znaků soulože.
17. Rozpor mezi dokazováním a skutkovým zjištěním dovolatel spatřuje v tom, že prvostupňový soud konstatoval, že sexuální útoky odpovídají osobnostnímu založení dovolatele a jím projevované agresivitě, ačkoliv dle psychiatricko-sexuologického posudku se jiná než sexuální motivace (například získání si převahy a moci) jeví jako nepravděpodobná. Státní zástupce zdůraznil, že pro naplnění znaků zločinu znásilnění není určující zjištění motivu pachatelova jednání, pachatel znásilnění může jednat se sexuální motivací a současně může projevit násilné rysy své osobnosti, takže sexuální motiv a násilné jednání se navzájem nevylučují, ale spíše doplňují. Pokud by tedy dovolání v této části vůbec odpovídalo prvé alternativě dovolacího důvodu, bylo by zjevně neopodstatněné, neboť žádný (natožpak zjevný) rozpor založen není, a navíc zjištění stran motivu není určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu.
18. K námitkám obviněného, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomněl, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Z bohaté judikatury navíc plyne, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, ledaže by vygradovalo až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, že výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Tato námitka obviněného nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022. Tento nový dovolací důvod úzce navazuje na soudní praxí vymezená dřívější pochybení a změna spočívá jen v tom, že ona pochybení jsou s účinností od 1. 1. 2002 přímým obsahem dovolacího důvodu a není proto zapotřebí dovozovat je (jak tomu bylo dříve) extenzivním výkladem. Sumárně vyjádřeno, Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces, a v takovém extrémním případě by se porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není, a ani být nemůže, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají. V projednávaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by zásada in dubio pro reo byla porušena, neboť nižší soudy pochybnosti neměly, což logickým způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
19. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného proti odmítnutí jeho důkazních návrhů i proti skutkovému zjištění o motivu jeho jednání jsou zjevně neopodstatněné a námitky opřené o zásadu in dubio pro reo žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Vyslovil též souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
20. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
21. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky však příliš nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž agregovaně vznáší různé výhrady. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Těmto podmínkám by co do konkrétnosti vymezení namítaného rozporu snad mohly vyhovovat výhrady obviněného týkající se závěru o motivaci jeho jednání. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu však vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale současně, aby tento rozpor byl zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce s nimi v příkrém rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Jde tedy o dvě podmínky, které musí být naplněny kumulativně, což v případě obviněným konkretizovaného rozporu stran jeho motivace dáno není.
25. Pachatelova motivace sama není znakem skutkové podstaty znásilnění, takže i kdyby obviněným namítaný rozpor založen byl, těžko by se týkal skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku. Naplněna však není ani druhá z kumulativních podmínek totiž zjevnost rozporu, neboť to, co obviněný za rozpor označuje, ve skutečnosti žádným (natožpak zjevným) rozporem není. Dovolatelem napadaná argumentace z bodu 53. prvostupňového rozsudku nevyjadřuje nic jiného, než že motivace spočívající v sexuálním uspokojení (tak, jak tato motivace vyplývá z psychiatricko-sexuologického posudku) byla realizována agresí coby nástrojem sloužícím k dosažení sexuálně motivovaného cíle. Prvostupňový soud tedy netvrdí, že obviněný by byl ve svém počínání prvoplánově motivován agresí, ale „jen“ že tento instrument využil k naplnění jiného cíle, totiž svého sexuálního uspokojení. Závěry prvostupňového soudu extrahované z psychiatricko-sexuologického posudku jak k sexuálnímu predátorství obviněného (sexuální motivace), tak k jeho osobnostnímu nastavení (ochota využít k prosazení své vůle všech prostředků včetně agrese) tedy nejsou v žádném rozporu, ale naopak do sebe dobře zapadají a navzájem se snoubí.
26. S prvou alternativou uvedeného dovolacího důvodu se spíše míjejí námitky obviněného, jimiž brojí proti věrohodnosti poškozené, neboť ty představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami nižších soudů. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
27. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Ten však buduje upínáním se na jednotlivosti, které selektuje z celku, upřednostňuje či zveličuje jejich význam, pro což mu uniká celkové vyznění a jádro sdělované informace. Obviněný se takto koncentruje na jednotlivé dílčí výroky poškozené, které izoluje a porovnává s rovněž vyseparovanými sděleními dalších osob bez souvztažnosti k ostatním okolnostem sdělovaným jak uvnitř jednotlivé výpovědi samotné, tak mezi jednotlivými výpověďmi navzájem a rovněž též vyplývajícím z dalších provedených důkazů. Takto extrahované sdělení pak obviněný absolutizuje či generalizuje a touto cestou se snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí ve všech informacích, které poškozená poskytla. Výpovědi však nutno vnímat v celém jejich kontextu, a ne zjednodušeně, jak činí obviněný. Takto například obviněný vyzdvihuje, že sebepoškozování poškozené si nevšimla ani její matka ani ve zdravotnickém zařízení AgaMa. To však neznamená, že k sebepoškozování nedocházelo, akorát v určitý moment nebylo seznatelné. Obdobně absolutizačně obviněný přistupuje k výpovědi poškozené o jejím letním odívání do dlouhého oblečení, které však neznamená, že poškozená by permanentně a výlučně chodila v plně zakrývajícím oděvu, ale že v obdobích, kdy byly zjevné známky sebepoškozování, volila takové komponenty šatstva, které příslušnou tělesnou partii více či méně zahalovaly.
28. Obdobnou umělou „černobílou“ optiku obviněný nasazuje i na další dílčí sdělení poškozené. Dovozuje, že určité jevy se nemohou vyskytnout souběžně. Tedy, že poškozená buď obviněným znásilněna byla a pak jej nemohla navštěvovat, chtít se k němu přestěhovat, chovat se rozverně před kamarády a nezmínit se o svém znásilnění při převozu sanitkou do nemocnice. Anebo se k obviněnému přestěhovat chtěla, navštěvovala jej, chovala se družně či až podbízivě před svými kamarády a pomlčela o údajném znásilnění při převozu sanitkou do nemocnice, ale pak znásilněna být nemohla. Takto strojově, algoritmicky a přímočaře ovšem mnohovrstevnatá lidská psychika nefunguje. Z tohoto důvodu bývá pravidelně u kauz nesoucích vyšší potenciál emočního náboje a stresu pro oběť zadáván psychologický znalecký posudek, který obdobné pro laika nepochopitelné jevy odborně vyhodnocuje a zasazuje do osobnostního nastavení a psychického fungování oběti.
29. Z tohoto pohledu jevy, které vyzdvihuje obviněný (návštěvy otce, záměr přestěhovat se k němu, nesdělení svého znásilnění otcem ihned v sanitce, rozverné chování před kamarády) tak sotva mohou mít nějaký dopad na její tvrzení o tom, co se vůči ní odehrálo ze strany jejího otce. To platí jak z důvodů, které vyložily již nižší soudy, tak i v souvislosti s tím, že je otázkou, zda například obviněným vyčítané rozverné chování poškozené mezi přáteli a její pověst snadno dostupné holky nebyla spíše než příčinou údajně nepravdivé výpovědi, naopak následkem její předčasné sexualizace v důsledku závadového počínání obviněného. Obdobné dopadá i na výtku obviněného, že poškozená se účastnila oslavy s kamarády, při níž se silně intoxikovala alkoholem. Do arzenálu obranných mechanismů lidské psychiky patří mimo jiné i to, že oběť má tendenci si sama před sebou ospravedlňovat a umenšovat, co se vůči ní odehrálo a transformovat to pro sebe samu do vnitřně přijatelnější roviny zdánlivé uvolněnosti, úsměvnosti či odlehčenosti tak, aby skutečné vnímání (negativního prožitku aktivity vnucené jí násilím) bylo utlumeno. To pak může vést k paradoxním situacím, kdy laické okolí se domnívá, že oběť je vesele naladěna, účastní se různých večírků, baví se apod. Do stejné kategorie spadá i eventuální „mediální obraz“ traumatu vůči jejímu okolí, který oběť prezentuje jednak v souladu se snahou o otupení jeho skutečného vnitřního vnímání a jednak s cílem předejít zesměšňování, ostrakizaci či jiné nežádoucí reakci okolí (tzv. rozpačitý smích, smích skrz slzy apod.). Vyjádřeno jinak, negativní psychický stav se nemanifestuje permanentní lítostí, výlučně depresivní symptomatikou, nekomunikativností a podobně, ale traumatizovaný jedinec zhusta hledá zástupné aktivity, které jej mají rozptýlit.
30. Pokud obviněný v souvislosti s posouzením psychického fungování poškozené napadal znalecký posudek znalce Mgr. Šnorka, pak se jedná spíše o nepochopení znaleckého úkolu a pozice znalce v trestním řízení. Posláním psychologického znalce není vyhodnocení věrohodnosti pro účely zjišťování skutkového stavu (to přísluší soudu), ale psychologický znalec pracuje s psychologickými aspekty věrohodnosti probanda, kdy zejména zkoumá soulad psychologických (ne)kvalit určitého jedince s jeho vnějšími projevy, reaktibilitou a průpisem vnitřního prožívání do jeho chování vnímatelného navenek. Znalec takto například vyhodnocuje, zda probandem sdělované údaje pojí emoční doprovod vyplývající z osobnostního nastavení jedince. Právě pro tato specifika znaleckého zkoumání znalec Mgr. Šnorek konstatoval, že k pravdivosti či nepravdivosti výpovědi poškozené (kategorie soudního řízení) se z odborného (psychologického) hlediska vyjádřit nemůže. To však nezakládá žádnou kontroverzi znaleckého posudku, jakou dovozuje obviněný.
31. Ten také psychologickému znalci Mgr. Šnorkovi nedůvodně vytýká, že nekriticky přijal tvrzení poškozené o jejím sebepoškozování. V medicínských disciplínách je pravidlem, že velký díl anamnestických údajů pochází od pacienta, takže z tohoto hlediska by nebylo nic zarážejícího na tom, že znalec pracoval s informací od poškozené o jejím sebepoškozování. To navíc nespadá mezi aktivity, které by postižený jedinec vystavoval na odiv. V projednávaném případě však sebepoškozování poškozené potvrzuje její kamarádka BBBBB (pseudonym), která se o tomto zmiňovala již v úředním záznamu z února 2023, který byl součástí spisu, jenž měl znalec k dispozici při zpracování posudku v únoru 2024. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že pro znalecké zkoumání není úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. zapovězeným zdrojem informací. Z tohoto hlediska tak námitka obviněného o práci znalce s neověřenými anamnestickými údaji neobstojí.
32. Soudy se také náležitě zabývaly otázkou předchozích sexuálních zkušeností poškozené a jejího údajného znásilnění bratrancem. Správně odlišily rozdílnost důkazních situací v nynějším i tamním případě a opodstatněně dovodily, že neprokázané tvrzení poškozené ve vztahu k jejímu bratranci nezakládá s ohledem na ostatní provedené důkazy v nyní projednávané věci pochybnosti o její věrohodnosti ohledně jednání dovolatele. Ten i v okruhu těchto námitek navíc dovozuje prvky svědčící pro nevěrohodnost poškozené opomíjením celkového kontextu její výpovědi a upínáním se na zdánlivě významné segmenty, jejichž důležitost však při komplexním náhledu na výpověď poškozené pohasíná. Obviněný takto vyzdvihuje vzpomínku poškozené na bratrancovu ejakulaci do její pochvy a z toho, že poškozená takto exaktně popsala sexuální interakci, chce zpochybňovat její tvrzení, že v době nyní stíhaného skutku nevěděla, čeho se obviněný vůči ní dopouští. Při komplexním vnímání její výpovědi však je zřejmé, že její exaktní vyjádření k bratrancově ejakulaci nepředstavovalo něco, čemu by poškozená v té době rozuměla, ale že šlo o zpětné uvědomění si dříve proběhlých událostí, které poškozená teprve až s odstupem času a po nabrání určitých životních zkušeností svedla popsat. Jinak řečeno, sdělení poškozené o bratrancově ejakulaci pochází až z jejího adolescentního věku, v němž si již dokázala vysvětlit, čemu byla vystavena, zatímco v době dřívější včetně doby stíhaného skutku tomu, čemu byla vystavena ze strany bratrance i otce, ještě nerozuměla. Ve skutečnosti tedy v tvrzení poškozené o tom, že v době stíhaného jednání nevěděla, o co jde, na straně jedné, a v tvrzení o ejakulaci bratrance do její pochvy na straně druhé, žádný rozpor není.
33. Obdobné platí i o dovolatelem napadaných údajných rozporech v popisu skutku ze strany poškozené. I zde se obviněný snaží izolovat určitý pojem (držet), tento zgeneralizovat do jeho nejobvyklejší podoby (držení rukama) a takto zpracovaný termín následně nasadit na širší oblast rozmanitějších aktivit zahrnujících různé typy znehybnění. Touto metodou obviněný dovozuje nesrozumitelnost skutkových zjištění, kdy se výpověď poškozené snaží interpretovat tak, že snad ji obviněný měl rukama držet za nohy, ačkoliv poškozená nic takového neuváděla a zmínila toliko své znehybnění. To je patrné nejen z verbálního vylíčení, ale i z toho, jak poškozená své znehybnění vyšetřovatelce při výslechu ukázala (viz č. l. 96 p. v.). „Držení“ za nohy tedy poškozená netvrdila tak, jak tomu obviněný chce rozumět, aby mohl uměle dovozovat nejasnosti, ale popisovala své znehybnění, při němž nemohla efektivně hýbat ani rukama, ani nohama (viz č. l. 98).
34. Do kategorie obecných polemik a stesků nad hodnotícími úvahami nižších soudů spadá i výtka obviněného, že soudy stavěly výpověď nevlastních sourozenců poškozené nad vjemy ostatních svědků referujících o fungování rodinného prostředí obviněného. Tyto stesky nelze podřazovat pod prvou alternativu uplatněného dovolacího důvodu. Navíc kritizovaný postup nižších soudů je více než logický, neboť kamarádi, sousedé či jiné osoby nesdílející společnou domácnost, nemohou mít z přirozených důvodů takový vhled do rodinného soužití, jakým disponují členové domácnosti. Osoby zvenčí, i kdyby byly mimořádně blízkými přáteli, zpravidla budou pouhými návštěvami netrávícími v domácnosti 24 hodin denně, takže většinou mohou sledovat nanejvýš určitý užší segment komunikace členů domácnosti a sotva si svedou učinit plastický obrázek o soužití jejích členů. To platí tím spíše, že projevy přísnosti či dokonce agresivita se zpravidla odehrává tzv. „za zavřenými dveřmi“, takže vzájemné soužití ve společné domácnosti se navenek často může jevit jako harmonické a problémy v něm prosakují ven jen spíše výjimečně a útržkovitě.
35. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit výhradu týkající se neopatření dalších gynekologických zpráv k poškozené. Tyto by dle dovolatele měly objasnit nikoliv otázku jejího panenství, nýbrž to, zda přes značnou fyziologickou rozdílnost obviněného coby dospělého muže a poškozené coby tehdy devítileté dívky, mohlo dojít ke koitu, aniž by to nezpůsobilo viditelná poranění či jizvy. Technickou (ne)proveditelnost takové soulože lze označit za rozhodné skutkové zjištění, obviněnému však nelze přisvědčit, namítá-li, že opatření jím poptávaných gynekologických zpráv bylo odmítnuto neopodstatněně. Dosavadní gynekologické lékařské zprávy referují o absenci poranění (starších i nových) hymenu poškozené a o jeho prostupnosti pro balonek o obvodu 84 mm, tj. o průměru 2,7 cm. Tyto lékařské zprávy nepotvrzují ani nevylučují koitus, a tím odpovídají i na dovolatelův (v podstatě jen jinak formulovaný) dotaz o technické proveditelnosti soulože.
36. Kdyby totiž koitus nemohl proběhnout bez poranění či jizev, tak by gynekologická zpráva musela koitus vyloučit, protože poranění ani jizvy nalezeny nebyly. Jinak řečeno, obviněný se jinou formulací téhož dotazu snaží poptávat odpovědi na něco, co již zodpovězeno bylo. Pro úplnost nutno dodat, že s ohledem na věk poškozené v době sexuální interakce bylo těžko možno zjistit, nakolik byla vaginální penetrace hluboká – mělký průnik do vulvy či dokonce interfemorální sex versus hluboké vniknutí, kdy se penis až po kořen dostává do vaginy poškozené. Takže i z tohoto pohledu není žádný další prostor pro gynekologické zkoumání.
V. Způsob rozhodnutí
37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí, a jednak výhrady, které se s ním sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů