Plný text
3 Tdo 46/2026-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podala obviněná O. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 To 162/2025-263, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 12/2025, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 To 162/2025-263, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2025, č. j. 3 T 12/2025-219, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále také jen „okresní soud“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 3 T 12/2025-219, byla obviněná O. B. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku o vině rozsudku okresního soudu)
dne 11. 8. 2023 v době kolem 8:00 hod. v obci XY ze zahrady na vlastním pozemku pomocí železné tyče úmyslně rozbila celkem 26 skleněných výplní skleníku o rozměru 142x45x0,5 cm, který se nacházel bezprostředně za plotem na sousedním pozemku č. XY, čímž poškozenému M. W. způsobila škodu poškozením v celkové výši 15 439 Kč.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku soud obviněné uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému M. W. částku 15 439 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O následném odvolání obviněné proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 To 162/2025-263, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná O. B. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. K prvnímu z nich uvedla, že rozhodným skutkovým zjištěním je počet skleněných tabulí, které měla údajně rozbít, neboť od toho se odvíjí výše škody a také trestnost jejího jednání. K tomuto skutkovému zjištění však nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to „obhlídka na místě“ a vyšetřovací pokus navržené k důkazu při hlavním líčení a fotodokumentace předložená při veřejném zasedání. Přiznává, že ze svého pozemku v rozčílení hodila na pletivový plot, v jehož bezprostřední blízkosti stál předmětný skleník, sloupek, kdy v důsledku jeho dopadu se pletivový plot vydul a tím došlo k vysklení cca 3 skleněných tabulí. Popírá však, že by měla opakovanými údery železnou tyčí naráz rozbít celkem 26 ks tabulí.
6. Soudy nižších stupňů dovozují její vinu prakticky ze dvou důkazů, a to z výslechů údajně nezaujatých svědků J. G. a P. H., kteří uvedli, že ji při rozbíjení skleněných tabulí přímo viděli. Navržený důkaz provedením prověrky na místě, případně předložená fotodokumentace, však měly tato svědectví vyvrátit a prokázat, že z místa, kde svědci stáli, nebylo na předmětný skleník přes hustý porost vidět. Obviněná rovněž nesouhlasí se závěrem, že předmětní svědci jsou nezaujatí. Jedná se o pracovníky, kteří byli najati a placeni rodinou W., resp. synem poškozeného R. W., jehož výpověď navíc byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako nevěrohodná. Odvolací soud pak pravděpodobně neporozuměl tvrzením obhájkyně a nesprávně dovodil, že snad měla říct, že se na předložených fotografiích nachází předmětný skleník, když podle odůvodněním v bodě 20. svého usnesení nepovažoval za potřebné doplnit o tyto fotografie dokazování. Skleník se na fotografiích samozřejmě nenacházel, neboť byl již dávno jako černá stavba demontován, avšak faktem zůstává, že pokud by krajský soud provedl fotodokumentaci a prohlídku na místě jako důkaz, vyvrátil by tím pravdivost tvrzení obou zmiňovaných svědků.
7. Dovolatelka od začátku popírá, že by naráz rozbila celkem 26 skleněných tabulí. Nebylo přitom ani vyjasněno, jakým konkrétním předmětem tak měla učinit, přičemž v okolí se nacházel pouze sloupek z plotu mající i betonovou patku, který by však vůbec nebyla fyzicky schopna zvednout, poponést či opakovaně zvedat. Nebylo ani vyjasněno, jakým způsobem k rozbití skleníku mělo dojít, když mezi skleníkem a místem, kde stála, se nacházel pletivový plot s výškou 2,2 m. Soud prvního stupně a následně ani soud odvolací neuvěřily, že by sloupek důrazně opřela o plot, který se vydul a tím narazil na skleník a vysklil některé tabule. Nicméně už dále ani nepopsaly, jak fakticky mělo k útoku dojít. Navrhovaný vyšetřovací pokus měl pak potvrdit právě tu skutečnost, že pro ženu v jejím věku, při její drobné tělesné konstituci, vůbec není fyzicky možné, aby tzv. „na jeden zátah“ vybila jakoukoli kovovou tyčí celkem 26 velkých skleněných tabulí. Vzhledem k vyčíslení škody na cca 15 000 Kč by pro posouzení jejího jednání jako trestného činu bylo potřeba prokázat, že rozbila alespoň dvě třetiny předmětných tabulí, tj. minimálně 18 ks.
8. Soudy nižších stupňů navíc zcela pominuly její nijak nezpochybněné tvrzení, že R. W. večer před incidentem zboural předmětný plot a jaký vliv to mohlo mít na skleník, když sami odborníci J. G. a P. H. vypověděli, že by se báli bourat plot těsně vedle skleníku, aby nedošlo k jeho poškození. V návaznosti na tuto skutečnost se pak stávají irelevantními také tvrzení svědků, že předcházející den viděli skleník zasklený, když syn poškozeného začal bourat plot v okolí skleníku až po jejich odchodu.
9. Samotný postup řízení je poměrně nestandartní a nahrává tomu, že ani nemohly být řádně provedeny důkazy. Trestní oznámení bylo poškozeným a jeho manželkou učiněno dne 11. 8. 2023, tj. v den spáchání předmětného skutku. Ona sama však byla poprvé předvolána k podání vysvětlení na Policii České republiky až dne 22. 10. 2024, přičemž až tehdy se dozvěděla, že je proti ní vedeno trestní řízení a co je jí kladeno za vinu. V mezidobí poškozený přistoupil k demontáži předmětného skleníku, která byla dokončena dne 16. 8. 2024. V době, kdy se dozvěděla o probíhajícím trestním řízení, tak již neměla možnost na svou obranu navrhovat provedení jakýchkoli důkazů, neboť tyto již neexistovaly (skleník byl dávno kompletně demontován a na místě samém se tak žádné „stopy“ již nenacházely).
10. Žádný z orgánů činných trestním řízení se nevyjádřil k její námitce, že jednání, které je jí kladeno za vinu, nemohla vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu a tělesné konstituci spáchat. Namísto toho se spokojily s tvrzeními výše uvedených svědků, přestože navrhovala důkazy k prokázání, že nehovoří pravdu. Má za to, že snahou orgánů činných v trestním řízení nebylo zjistit materiální pravdu, ale mít případ vyřešený co nejrychlejší a nejjednodušší cestou.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že s odkazem na kontext celé věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Spor mezi ní a rodinou poškozeného je historický a jeho prapůvodem je vedení hranice sousedících pozemků. Plot byl postaven mimo skutečnou hranici na přání jejího otce. Pro stavbu nového plotu pak požadovala, aby rodina poškozeného nechala vyhotovit nový geometrický plán, což však oni odmítli učinit. Aby uklidnila vytvořenou konfliktní situaci, navrhla, že jej nechá vyhotovit ona sama na své náklady, přičemž rodina poškozeného písemně odsouhlasila poskytnutí součinnosti při jeho zpracování. Poté, co byl geometrický plán zpracován a zaplacen, však odmítli potřebnou a již přislíbenou součinnost poskytnout. Následně den před projednávaným skutkem přistoupil R. W. k vybourání části plotu, který vlastnila, čímž došlo k „otevření“ hranice mezi oběma pozemky. V návaznosti na toto jednání syna poškozeného se podivuje, proč nebyly ze strany orgánů činných v trestním řízení zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku (tedy zbourání plotu patřícího obviněné bez jejího souhlasu), a pro jednání podstatně nižší společenské škodlivosti byla ona sama již odsouzena. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost prověřovat všechny skutečnosti, jež mohou značit spáchání trestného činu, o kterých se jakýmkoli relevantním způsobem dozví. Dovolatelka je navíc ze strany rodiny poškozeného cíleně šikanována a v tomto jednání vidí cílenou snahu rodiny dostat se k jejímu majetku. Jako významný argument pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe považuje skutečnost, že předmětný skleník byl černou stavbou a v době spáchání skutku bylo na její popud vedeno řízení o odstranění stavby. Klade si otázku, jak velká může být společenská škodlivost jednání spočívajícího v rozbití pár skel mnoha desítek let starého skleníku, jehož stavba ani nebyla povolena, a u něhož je zřejmé, že v krátké době buďto nutně bude muset být demontován, nebo bude nařízeno jeho odstranění. Samotné rozbití skel ani není důvodem pro to, aby nebylo možno přemístit celý skleník. Tím, že toto poškozený neučinil, potvrdil, že mu fakticky žádná škoda nevznikla, neboť bez ohledu na to, zda skla byla nebo nebyla vysklena, celý skleník sám demontoval a zlikvidoval. Je s podivem, že ke kontextu celé věci nebylo v řízení nijak přihlíženo, resp. naopak byl fakt, že se jedná o skleník blízkého příbuzného, považován za přitěžující okolnost.
12. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 To 162/2025-263, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2025, č. j. 3 T 12/2025-219, „ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil, resp. aby zrušil výrok o vině a veškeré na něj navazující výroky“, a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem podotkl, že výhradami obviněné, nyní v dovolání opakovaně uplatněnými, se již zabýval soud prvního stupně a následně i soud odvolací, který rozsudek okresního soudu přezkoumal dostatečně důkladně a s výhradami obviněné se adekvátně vypořádal. Ačkoli obviněná odcitovala úplné zákonné znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svou argumentaci vystavěla výhradně na vadě tzv. opomenutých důkazů ve smyslu jeho poslední alternativy. Vybočila-li snad ve své argumentaci z dosahu podmínek pro uplatnění výhrady nedůvodně neprovedených důkazů, jak tomu bylo v případě vyjádření nespokojenosti s průběhem přípravného řízení, resp. dobou, která uplynula od podání oznámení do prvního úkonu, kdy se mohla k podstatě věci vyjádřit, či v případě komentáře k tomu, že se soudy při hodnocení důkazů blíže nevěnovaly části její výpovědi, v níž poukázala na jednání R. W. večer před činem, jedná se o takové procesní námitky, které neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.
14. Pod tzv. opomenuté důkazy spadají pouze případy odmítnutí provedení důkazu navrženého účastníkem řízení, aniž by soudy svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, popř. situace, kdy soudy sice důkaz provedly, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Nutnou podmínkou pro úspěšné uplatnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, aby se jednalo o takové návrhy na doplnění dokazování, které jsou podstatné ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V posuzované věci se o takový případ zjevně nejedná, jelikož oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zcela dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů k doplnění dokazování nepřistoupily, a to včetně těch důkazních návrhů, jež nyní dovolatelka zdůrazňuje ve svém mimořádném opravném prostředku (viz bod 16. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 20. odůvodnění usnesení soudu krajského). Trestní řád v § 2 odst. 5 a 6 ani jinde nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Je na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, jež má význam pro zjištění skutkového stavu. Současně ovšem platí, že řízení před soudem nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásada vyplývající z čl. 36 Listiny pak musí být vykládána tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné k prokázání svých tvrzení. Tomu pak odpovídá i povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. V projednávané věci soudy z uvedených zásad nijak nevybočily, přičemž neprovedení navržených důkazů důvodně opřely především o jejich zjevnou nadbytečnost.
15. Důkazní návrh v podobě fotodokumentace byl učiněn až v odvolacím řízení, nicméně se nejedná o takový důkazní návrh, který by bylo možno považovat za podstatný ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem. Rozhodně se nejednalo o fotografie zachycující místo poškození, nezachycovaly situaci na místě v době činu ani poškození oken skleníku. Směrodatná pro posouzení skutku byla fotodokumentace pořízená na místě policejním orgánem. Na základě ní a ve spojení s výstupem z katastrální mapy a měřičským náčrtem si soudy nižších stupňů mohly dobře představit situaci na místě. Ani z formulace použité v dovolaní nelze dovodit, že by tento konkrétní důkazní návrh měl prokazovat jakékoli rozhodné skutkové zjištění, které by mohlo být určující pro naplnění znaků trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž mělo jít o důkaz, který měl sloužit výhradně k popření tvrzení svědků P. H. a J. G. ve snaze o znevěrohodnění jejich výpovědí. To samé lze uvést i k návrhu na provedení prohlídky na místě, který byl učiněn ze strany obhajoby při hlavním líčení dne 8. 4. 2025. Provedení tohoto důkazu bylo navrženo k popření výpovědi výše uvedených svědků, přičemž jeho vypovídací hodnota by byla v podstatě nulová, neboť by mohl být proveden až v době, kdy předmětný skleník již neexistuje, a rovněž vegetační poměry porostu na místě se musely oproti době spáchání skutku nepochybně změnit. Stejné skutečnosti pak platí i v případě návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu učiněného rovněž v hlavním líčení dne 8. 4. 2025, který měl simulovat rozbití skleněných tabulí na skleníku, který se již na místě nenacházel. Nelze pak souhlasit s názorem, že osoba ve věku necelých 71 let a výšky odpovídající vzrůstu obviněné není fyzicky schopná v poměrně krátké době rozbít několik skleněných výplní nacházejících se na objektu skleníku v těsné blízkosti pozemku, z něhož je možno pomocí použitého předmětu způsobilého k rozbití křehkého skla na tyto tabule dosáhnout, třeba i přes pletivový plot. Ze str. 22 protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2025 vyplývá, že poslední dva důkazní návrhy soud prvního stupně zamítl procesním usnesením, které nemusí obsahovat odůvodnění. Vyšel nicméně z nadbytečnosti takových důkazních návrhů.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v obecné rovině podřaditelná námitka, v níž se obviněná domáhá aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. I přes nižší míru společenské škodlivosti jejího jednání však soudy nižších stupňů správně dovodily, že v tomto případě jde z hlediska všech určujících skutečností o protiprávní čin podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadně přitom platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a pouze v případě méně závažných trestných činů lze tento závěr korigovat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost je pak třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Za skutečnosti, které by měly být z hlediska uplatnění této zásady podstatné, dovolatelka považuje v podstatě pouze okolnosti, které předcházely jejímu jednání, tedy postupně gradující sousedský spor, a dále zmiňuje i konečný osud skleníku s tím, že v době skutku bylo vedeno řízení o odstranění stavby. Předchozí neurovnané vztahy však nemohou zakládat beztrestnost úmyslného poškození cizího majetku a je otázkou, zda takové vyhrocování sousedského sporu má být posouzeno ve prospěch či v neprospěch pachatele. Rovněž skutečnost, že cizí věc nevznikla v souladu s právními předpisy a je o jejím dalším osudu vedeno správní řízení, závadnost poškození cizí věci nesnižuje pod míru takové společenské škodlivosti, kdy by již poškozující jednání s následkem škody kolem 15 000 Kč nemělo být posouzeno jako trestný čin. Rozsah náhrady škody se určuje s přihlédnutím k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu jejího poškození a není podstatné, zda poškozený v budoucnu přistoupí k její opravě či nikoli. Možnost jiného odpovědnostního postihu, v tomto případě soukromoprávního z titulu náhrady škody za protiprávní jednání, současně neznamená, že je vyloučena odpovědnost trestní a z ní vyplývající důsledky. Tato je vyloučena pouze tehdy, když uplatnění odpovědnosti vyplývající ze soukromého práva dostatečně chrání hodnoty, jejichž ochrana je sledována i právem trestním, a nástup trestní represe by byl v daném případě excesivní. To však v případě jednání obviněné konstatovat nelze. Ani způsob provedení činu či jiné okolnosti vztahující se k jeho povaze jej neodlišují od jiných běžně se vyskytujících případů trestného činu poškození cizí věci. Pohnutky obviněné nadto musely být zcela malicherné, když vycházely ze snahy se jistým způsobem mstít bratrovi, s nímž desítky let nekomunikuje, za jednání ve snaze narovnat nesprávné vytyčení hranice mezi sousedními pozemky a za odmítnutí podílet se na nákladech vyhotovení geometrického plánu. V posuzovaném případě jde o takové protiprávní jednání, za které obviněná musí nést trestní důsledky a její námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 18. Na toto vyjádření zareagovala obviněná prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou. Stanovisko státního zástupce označila za ryze formální, když konkrétně sdělenými dovolacími námitkami se relevantně nezabývá a z velké části je koncipováno jen jako deklarace a vysvětlení zákonné úpravy bez návaznosti na konkrétní případ. V částech, které se mají týkat této trestní věci, jsou argumenty státního zástupce též natolik vágní, že je nelze považovat za obsahové vypořádání se s námitkami obhajoby. Vyjádření v odst. 27, že řízení o odstranění stavby skleníku stále probíhá a odstranění může být hypoteticky přikázáno až v budoucnu, svědčí o neznalosti věci, neboť dané řízení již bylo pravomocně zastaveno poté, co rodina W. skleník odstranila sama ještě před rozhodnutím stavebního úřadu. 19. Pohledem třetí osoby, včetně orgánů činných v trestním řízení, pro které jde o rutinu, lze danou věc považovat za nepříliš významnou, na druhé straně je však třeba ji vnímat i z pohledu obviněné – třiasedmdesátileté vysokoškolsky vzdělané dámy, která nikdy nebyla účastna žádného trestního stíhání a samotné odsouzení vnímá jako bezprecedentní zásah do své osobnosti a zejména důstojnosti, což má dopad i na její zdravotní stav. Obviněná nesouhlasí ani se závěrem státního zástupce, že provedení navržených důkazů nemohlo mít vliv na právní posouzení věci. V řízení neexistuje jiný důkaz údajného rozbití skleníku než výpovědi svědků H. a G., a proto bylo prověření jejich výpovědí (zda mohli ze svého místa na skleník vidět) důležité. Za tím účelem byla potřebná prověrka na místě, nebylo možné si učinit dostatečnou představu jen z fotografií či map. Podobně důležitý byl také vyšetřovací pokus, kterým mohlo být zjištěno, zda obviněná mohla s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a tělesnou konstituci rozbít najednou 26 velkých skleněných tabulí. Státní zástupce uzavřel, že toho schopna byla, avšak není jasné, jak k tomu dospěl. 20. Nesprávným způsobem byla vyhodnocena i námitka týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Povinností státu je hodnotit nejen to, zda jsou naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, ale také charakter jednání, jeho reálné důsledky, společenskou škodlivost, osobnost pachatele a veškeré okolnosti daného případu, včetně toho, co mu předcházelo a jaká byla motivace pachatele. Obviněná nesouhlasí se stanoviskem státního zástupce, že existence předchozího sousedského sporu ani skutečnost, že skleník byl černou stavbou, nejsou v dané souvislosti důležité. Výše uvedené skutečnosti obviněná nenamítala jednotlivě, nýbrž ve svém souhrnu, a právě tento souhrn je pro posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe podstatný. Poukazovala nejen na to, že spory mezi ní a bratrem existují, ale také na to, proč vznikly a kdo je rozdmýchává. Orgány činné v trestním řízení přehlížejí, že skutečný spor mezi nimi vznikl až jako důsledek toho, že syn poškozeného R. W. zboural obviněné plot bez jejího souhlasu. Obviněná do té doby skleník stojící zčásti na jejím pozemku tolerovala, poté se však již obrátila na stavební úřad. Pokud uvedené okolnosti, ani v jejich kombinaci, státní zástupce nepovažuje za relevantní pro argumentaci zásadou subsidiarity trestní represe, pak je otázkou, jaké skutečnosti by tuto relevanci měly založit. Je jasné, že musí jít o okolnosti výjimečné, avšak nelze dospět do stavu, kdy se nezohledňuje vůbec nic. Není smyslem trestního práva, aby byla postihována natolik banální věc, jako je právě tato, při znalosti všech okolností a s vědomím, že žádná škoda poškozenému reálně nevznikla, neboť skleník musel být stejně demontován (jinak by to poškozenému nařídil stavební úřad) a nebyl obnoven. Podání trestního oznámení bylo osobní mstou za to, že si obviněná dovolila podat podnět stavebnímu úřadu k odstranění černé stavby – skleníku. Pokud by stát takovému jednání – schválnosti ze strany poškozeného – přiznal relevanci a právní ochranu, pak by to zcela popíralo smysl trestního práva jako prostředku ultima ratio. Obviněná proto na podaném dovolání trvá a argumenty státního zástupce nepovažuje za relevantní.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
21. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
22. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je také třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují označeným důvodům dovolání.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
26. Posledně citovaný dovolací důvod obviněná uplatila v jeho druhé variantě, jejíž podstata tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – přestože v opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vytýkanou vadu zakládající některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., ač tak učinit měl, anebo takovou vadou své řízení či meritorní rozhodnutí dokonce sám zatížil. Dále se proto Nejvyšší soud zaměřil na to, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba.
27. Drtivá většina námitek obviněné směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění a je formálně podřazována pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento však ve skutečnosti naplněn nebyl, neboť údajně opomenuté důkazy ve skutečnosti opomenuty nebyly a ve zbytku se jedná o prostou polemiku se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Obviněná sice soudům formálně vytýká, že dospěly k takovým závěrům o průběhu skutkového děje, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, reálně však tuto námitku nepodpořila žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedla jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci činu, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho nadále prosazuje vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy vyhodnoceny, poplatný její obhajobě uplatňované v dřívějších stádiích trestního řízení, podle níž žádnou tyčí do skleněných tabulí nebouchala, toho by ani nebyla fyzicky schopná, a poškodit mohla maximálně tak tři tabule neúmyslně po odhození sloupku na pletivo, které se v důsledku toho nečekaně vydulo až ke skleníku. Pokud dva svědci tvrdí něco jiného – že ji přímo viděli, jak skleník rozbíjí nějakou tyčí, pak lžou, nejsou nestranní, asi proto, že si je na práci najala rodina poškozeného.
28. Z hlediska skutkových námitek je dovolání obviněné ve své podstatě jen opakováním její dřívější obhajoby, včetně argumentů vznesených v odvolání, s níž se ovšem soudy nižších stupňů dostatečně a věcně správně vypořádaly. Odkázat lze zejména na body 18. a 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (které navazují na dříve podrobně rozebrané výpovědi jednotlivých svědků) a na bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Je zjevné, že okresní soud hodnotil důkazy objektivně a kriticky. Například v bodě 18. podrobně vysvětlil, proč neuvěřil zásadní části výpovědi svědka R. W., že viděl dovolatelku, jak skleník rozbíjí, neboť tato výpověď se lišila od jeho původního vyjádření v rámci přestupkového řízení a tento rozpor nebyl schopen dostatečně věrohodně vysvětlit. Odsouzení dovolatelky soud prvního stupně založil především na výpovědích svědků P. H. a J. G., kteří nebyli a nejsou na věci nijak zainteresováni, a vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil právě těmto svědkům a nikoli obhajobě obviněné. Ani Nejvyšší soud nemá důvod o věrohodnosti výpovědí uvedených svědků pochybovat. Pokud oba shodně a nezávisle na sobě uvedli, že po příjezdu na místo slyšeli silný hluk rozbíjeného skla, který je logicky zaujal, pak netřeba pochybovat o tom, že si dokázali najít místo, z něhož na onen zdroj hluku uvidí. Je třeba jednoznačně odmítnout konstrukci dovolatelky, že tito svědci nejsou nezaujatí, pokud si je na práci najala rodina poškozeného. Obviněná tím prakticky naznačuje, že s ohledem na určitý smluvní závazek vůči poškozenému, resp. jeho synovi (tedy snad v důsledku jakési těžko pochopitelné bezmezné vděčnosti najatých dělníků vůči „chlebodárci“), uvedení svědci neváhali podle pokynů rodiny poškozeného křivě obvinit jinou osobu a opakovaně proti ní nepravdivě svědčit v trestním řízení, čímž samozřejmě výrazně riskovali i své vlastní trestní stíhání. Podobné úvahy Nejvyšší soud nepovažuje za přijatelné.
29. Nesouhlasí ani s argumentem, že bez provedení „obhlídky na místě“, fotodokumentace místa činu předložené krajskému soudu a vyšetřovacího pokusu nebylo bezpečně prokázáno, kolik tabulí obviněná rozbila. Jak zřetelně vyplývá z odůvodnění meritorních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, tyto o celkovém počtu rozbitých tabulí neměly žádné pochybnosti, a to jednak na základě výpovědí slyšených svědků a jednak fotodokumentace pořízené policejním orgánem bezprostředně po činu (viz č. l. 45 procesního spisu). Stejně tak není pravdou, že by se soudy nijak nevyjádřily k námitce obviněné, že tato nebyla fyzicky schopná trestný čin popsaným způsobem spáchat. Naopak jasně konstatovaly, že této obhajobě nevěří, a to už s ohledem na výpovědi svědků P. H. a J. G., které vyhodnotily jako věrohodné, a kteří obviněnou při rozbíjení skleněných tabulí přímo viděli.
30. Pokud se dovolatelka podivuje nad tím, proč byla k podání vysvětlení na policii v rámci trestního řízení poprvé předvolána až v říjnu 2024, když skutek se stal v srpnu 2023 a poškození ihned podali trestní oznámení, že do té doby údajně vůbec nevěděla, co je jí kladeno za vinu, že se proti ní vede trestní řízení apod., pak postačí jí připomenout, že zmíněný časový odstup je dán evidentně tím, že v mezidobí proti ní bylo pro týž skutek vedeno řízení přestupkové (viz č. l. 41-93 trestního spisu), což jí bylo nepochybně známo.
31. Jak už bylo naznačeno, Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. K tomu nejprve v obecné rovině zdůrazňuje, že trestní řád neurčuje žádná konkrétní pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn nesporně byl.
32. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). Žádné z těchto povinností se soudy nižších stupňů nezpronevěřily.
33. Jako opomenuté důkazy obviněná konkrétně označila neprovedení vyšetřovacího pokusu, prověrky na místě a fotodokumentace, kterou předložila odvolacímu soudu. Pokud jde o první dva důkazní návrhy vznesené při hlavním líčení dne 8. 4. 2025, tyto okresní soud zamítl jako nadbytečné, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č. l. 215 verte procesního spisu (str. 22 protokolu o jednání). Důvod zamítnutí je zřejmý z celkového kontextu písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pak z jeho bodu 19. Ke zjevné nadbytečnosti navržených důkazů se následně vyjádřil i krajský soud (viz bod 20. odůvodnění jeho usnesení), přičemž zároveň vysvětlil i to, proč sám k důkazu neprovedl fotodokumentaci, kterou předložila obhájkyně obviněné při veřejném zasedání dne 4. 9. 2025. Z protokolu o tomto jednání navíc vyplývá (č. l. 251-251 verte), že dotčená fotodokumentace formálně jako důkaz, který by měl být ve veřejném zasedání proveden, ani nebyla navržena. Obhájkyně ji předložila v podstatě jen na podporu svých předchozích tvrzení prezentovaných v odůvodnění odvolání. V tomto případě se tak ani nejedná o kvalifikovaný důkazní návrh, o němž by musel odvolací soud rozhodnout přímo při jednání a jeho případné zamítnutí adresně odůvodnit v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí.
34. Nejvyšší soud považuje, zcela ve shodě se soudy nižších stupňů, návrhy obviněné na doplnění dokazování za nadbytečné. Zjevně nejde o důkazy, které by měly reálný potenciál zvrátit dosavadní výsledky dokazování a přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o předkládanou fotodokumentaci a prověrku na místě, z výpovědí svědků P. H. a J. G. nevyplývá zcela přesné místo, odkud sledovali jednání obviněné (viz č. l. 213 verte – 214 verte). Jak už bylo řečeno, není důvodu pochybovat o tom, že pokud je zaujal silný a delší dobu trvající zvuk odpovídající rozbíjení skla, jistě si dokázali najít místo, odkud na zdroj tohoto hluku uvidí. Na daném místě, včetně bezprostřední blízkosti předmětného skleníku, se nepohybovali poprvé, naopak jej již dobře znali. Žádný relevantní výsledek by nemohl přinést ani dovolatelkou navržený vyšetřovací pokus, a to už proto, že nebyl nalezen a ztotožněn konkrétní předmět, jímž skla rozbíjela, navíc byl daný skleník z místa v mezidobí odstraněn. Odhlédnout nelze samozřejmě ani od toho, že i kdyby daný předmět nalezen byl a podařilo se snad nějakým způsobem „vytyčit obrysy“ někdejšího skleníku, pak by podobný „vyšetřovací pokus“, resp. jeho výsledek, byl z valné části založen na tom, zda by sama obviněná prohlásila, jestli je nebo není schopna daný předmět zvednout a určitým způsobem s ním manipulovat. Vzhledem k umístění skleníku v těsné blízkosti drátěného pletiva (viz fotodokumentace na č. l. 45 a 101 spisu) Nejvyšší soud nepochybuje, že za pomoci vhodného předmětu byla velkoplošné skleněné výplně o tloušťce pouhých 5 mm schopná rozbít i starší žena menšího vzrůstu.
35. Ze shora uvedeného plyne, že veškerá argumentace obviněné týkající se „skutkového“ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je neopodstatněná.
36. Jediná námitka obviněné, která formálně spadá pod druhý označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je ta, jež se týká vadné aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V ostatním je tvrzení o vadné právní kvalifikaci skutku založeno opět na primárním zpochybnění skutkových zjištění soudů, polemice s hodnocením důkazů atd. (viz výše). 37. V druhém segmentu dovolací argumentace Nejvyšší soud musí obviněné přisvědčit nejméně potud, že soudy nižších stupňů se nedostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly s otázkou možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Okresní soud zmíněnou otázku „vyřešil“ pouze nicneříkajícím obecným konstatováním v bodě 20. odůvodnění rozsudku a krajský soud se jí nezabýval vůbec. V bodě 20. odůvodnění svého usnesení toliko konstatoval (což s naznačenou otázkou souvisí, ale zjevně to tak nebylo míněno), že na jednání obviněné měly vliv dlouhodobé spory s rodinou poškozeného, že šlo o reakci na předchozí odstranění jejího plotu, že jednala zjevně afektu a pod vlivem emocí, neboť se jinak jedná o zcela bezúhonnou osobu, aby ovšem v hned následující větě bez dalšího uzavřel, že i přesto jde o trestný čin, neboť škoda dosáhla hranice 10 000 Kč.
38. Předmětná trestní věc je na první pohled velmi specifická v tom, že mezi obviněnou a poškozeným, resp. jeho rodinou, je blízký příbuzenský vztah a řešenému jednání prokazatelně předcházely dlouhou dobu trvající vzájemné spory, jejichž předmětem byla mimo jiné i stavba daného skleníku, resp. jeho umístění. K tomu přistupuje dosavadní naprostá trestní bezúhonnost obviněné a škoda jen mírně převyšující minimální hranici škody nikoli nepatrné, tj. částku 10 000 Kč. Již z uvedeného je zřejmé, že otázce aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo třeba věnovat mimořádně velkou pozornost. Ve skutečnosti se ovšem stal pravý opak, okresní i krajský soud tuto otázku v podstatě úplně ignorovaly.
39. Je třeba, aby nižší soudy na podkladě dosud provedeného dokazování a, pokud to bude nezbytné, po jeho dalším případném doplnění, posoudily jednání obviněné právě i z hlediska ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, jakým způsobem nahlížejí na jeho společenskou škodlivost, a v návaznosti na to pak prezentovaly jasný a přehledně odůvodněný závěr, zda za dané situace je či není uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněné namístě. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů musí být patrné, jakým způsobem (a proč) nahlížejí na obhajobu obviněné v tom směru, že to byla ona, kdo byl po celou dobu šikanován rodinou poškozeného, že ne ona, nýbrž poškozený a jeho rodina, vyvolávali ony dlouhou dobu trvající vzájemné spory (nebo, zda to byla naopak obviněná, kdo byl notorickým „stěžovatelem“ a „potížistou“, spory vyvolávala ona atd.), že předmětnému činu bezprostředně předcházelo, tedy prakticky bylo jeho spouštěčem, jednání syna poškozeného, který protiprávně zboural plot obviněné, že předmětný skleník byl černou stavbou dokonce zčásti zasahující na pozemek obviněné, s ohledem na tehdy již běžící řízení o odstranění stavby a negativní stanovisko obviněné k jeho dodatečnému povolení by tak jako tak musel být v krátké době odstraněn, a tudíž s ohledem na svůj nevalný technický stav fakticky nevyhnutelně zničen, neboť jeho přesunutí na jiné místo bylo nereálné, atd. Pokud by se snad veškerá naznačená tvrzení obviněné uplatněná v rámci její obhajoby ukázala být pravdivými, pak je jasné, že by to na otázku společenské škodlivosti činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku muselo mít vliv, a to tím spíše, že obviněná je osobou dosud bezúhonnou. Žádná z výše uvedených skutečností, na něž obviněná poukazuje, by sama o sobě zjevně nemohla vést k závěru, že s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku předmětné jednání nemůže být trestným činem, avšak jinak tomu může být v případě jejich kumulace. Otázkou popsaných podstatných skutečností a specifických okolností činu se však soudy nižších stupňů pohříchu vůbec nezabývaly.
40. Nejvyšší soud absolutně nehodlá naznačovat, jakým způsobem by dané skutečnosti a okolnosti měly být posouzeny a jak by mělo být v této věci v konečném důsledku rozhodnuto. To je prvořadým úkolem soudů nižších stupňů, které provádějí dokazování a před nimiž se nachází těžiště soudního řízení. Pokud by se k daným otázkám důležitým z hlediska ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku měl za stávající situace vyjadřovat Nejvyšší soud, znamenalo by to, že by prakticky suploval činnost soudů nižších stupňů a k dané kruciální otázce by se vyjádřil jako vůbec první. To samozřejmě nelze připustit, v tom smysl řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku nespočívá.
V. Způsob rozhodnutí
41. Z výše popsaných důvodů nemohou meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že k dovolání obviněné podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 To 162/2025-263, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2025, č. j. 3 T 12/2025-219, zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
42. Věc se tím vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. Z předchozích odstavců tohoto odůvodnění je zřejmé, jakým způsobem by tento soud, případně poté i soud odvolací, měl dále postupovat, na jaké skutečnosti by měl zaměřit svoji pozornost, čím vším by se měl v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí zabývat (bez ohledu na to, zda bude znovu rozhodnuto o vině dovolatelky nebo naopak o zproštění obžaloby). Dotčené soudy se musejí důsledně vypořádat se zásadními obhajovacími argumenty obviněné uplatněnými v průběhu řízení, včetně podaného odvolání a nyní i dovolání, nevyjímaje ty, jimiž zpochybnila způsob (ne)aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 43. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).