Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2025, č. j. 1 To 99/2024-962, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 32 T 3/2023-901, uznal obviněného J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 6. 4. 2021 poté, co v průběhu dne poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a její sestřenici nezletilou BBBBB (pseudonym), narozenou XY, přivezl na jejich žádost z XY do XY, následně využil jejich finanční tísně, kdy jej ve večerních hodinách požádaly o odvoz zpět do XY, a pod smyšlenou legendou, že on nemá ve vozidle pohonné hmoty ani finanční hotovost na jejich koupi, přemluvil poškozenou nezletilou AAAAA k pohlavnímu styku za úplatu s tím, že pokud tak neučiní, tak je vysadí z auta a nechá na místě, přičemž za tímto účelem prostřednictvím mobilního telefonu v době od 20:46 hodin do 22:06 hodin opakovaně kontaktoval zákazníka P. K., načež poškozenou vysadil s pokyny u budovy České pošty s.p. ve XY, na náměstí XY, kam kolem 23:00 hodin přijel P. K. svým osobním motorovým vozidlem, do kterého poškozená nezletilá AAAAA dle pokynů obžalovaného J. F. nastoupila, a jeli k tenisovým kurtům ve XY na ulici XY, kde P. K. poblíž zaparkoval, předal poškozené platbu za pohlavní styk ve výši 1.500 Kč, načež si dle jeho instrukcí sedla na zadní sedadla vozu, svlékla se a on na ní vykonal s jejím souhlasem vaginální pohlavní styk s vyvrcholením do vlastního trička, načež poškozenou nezletilou AAAAA vysadil opět před budovou České pošty s.p. ve XY, na náměstí XY, kde si poškozená nasedla do vozidla obžalovaného J. F. a předala mu částku 1.500 Kč, z níž si obžalovaný ponechal nejméně polovinu a zbývající částku předal poškozené nezletilé AAAAA.
2. Za toto jednání a další sbíhající se skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, č. j. 5 T 36/2022-800, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 3 To 234/2024, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2023, č. j. 32 T 71/2021-415, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 4 To 212/2023, ve vztahu k obviněnému J. F. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1 T 64/2022-306, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2023, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2021, č. j. 6 T 49/2021-364, který nabyl právní moci 6. 1. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl výrok o vině a výrok o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2025, č. j. 1 To 9/2024-962, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Dovolání zároveň podal i proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to proti výrokům o vině a trestu. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i) a m) tr. ř.
5. Předně dovolatel namítá procesní vadu, kterou spatřuje v tom, že v řízení před soudem prvního stupně, předseda senátu nenařídil podle § 186 písm. e) tr. ř. předběžné projednání obžaloby a po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. nevrátil věc státnímu zástupci k došetření za účelem odstranění závažných procesních vad, kterou spatřoval v neupozornění obviněného na změnu právní kvalifikace a neumožnění učinit návrhy na doplnění dokazování. Podle dovolatele nemůže soud splnit povinnost státního zástupce, kterou mu ukládá ustanovení § 176 odst. 2 věta druhá tr. ř. Pokud není taková vada odstraněna, nemůže být podle obviněného další řízení před soudem zákonné, tedy zákonný není ani rozsudek vydaný v tomto řízení. Dovolatel nesouhlasí s tím, že vada může být zhojena tím, že návrhy na doplnění dokazování může podat v řízení před soudem. 6. Obviněný dále namítá v rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně se vyhrazuje proti tomu, že soud prvního stupně opírá rozhodná skutková zjištění uvedená ve skutkové větě výroku o vině o výpovědi z přípravného řízení, ať už jde o výpověď samotného obviněného nebo vyjmenovaných svědků. Podle jeho názoru se jedná o procesně nepoužitelné důkazy, protože soud měl vycházet ze skutečností, které byly probrány v hlavním líčení a odkázal na § 220 odst. 2 tr. ř. Dovolatel též rozporuje způsob, jakým předsedkyně senátu odstraňovala rozpory ve výpovědích provedených v přípravném řízení a hlavním líčení. Podle jeho názoru svým postupem porušila ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. a § 211 odst. 3 tr. ř. a proto jsou takové důkazy procesně nepoužitelné.
7. Dále dovolatel spatřuje rozpory ve výpovědích svědkyň AAAAA a BBBBB, jejichž výpovědi považuje za nepoužitelné důkazy a svědkyně za nedůvěryhodné, protože v průběhu řízení měnily výpovědi. Soud prvního stupně rozpory ve výpovědích podle názoru obviněného neodstranil, takže o skutkovém stavu věci zůstaly i po provedeném dokazování pochybnosti. Dovolatel je přesvědčen, že svědkyně AAAAA trpí patologickou lhavostí. Závěry znalkyně PhDr. Anděly Vaculíkové jsou podle obviněného vnitřně rozporné, když na jedné straně znalkyně tvrdí, že psychologické aspekty obecné věrohodnosti svědkyně AAAAA jsou snížené pro intelektovou nedostatečnost a na druhé straně je označována za průměrně inteligentní, psychicky zdravou, bez uvedených handicapů. Proto dovolatel navrhl přibrání jiného znalce, nicméně odvolací soud jeho návrh zamítl, stejně jako další navržené důkazy, které považoval za nadbytečné, čímž jej zkrátil na jeho právu na spravedlivý proces. Navrhované důkazy byly podle dovolatele nedůvodně neprovedeny. Dovolatel také předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů. 8. Obviněný dále v rámci svého dovolání, a to dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítá svůj skutkový omyl negativní ohledně věku poškozené. Podle jeho názoru mu nebylo prokázáno, že věděl, že poškozené ještě není 18 let. Proto nejednal úmyslně, a tedy skutek uvedený ve výroku rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ani skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 9. V závěru svého podání nesouhlasí s neaplikací ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku a v návaznosti na to ani ustanovení § 44 tr. zákoníku při ukládání trestu, protože soud prvního stupně měl a mohl upustit od uložení souhrnného trestu a také je přesvědčen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. I tuto námitku podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. Dovolatel má také za to, že nebyly splněny podmínky na zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2024, č. j. 32 T 3/2023-901, odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. 11. V doplnění dovolání obviněný uvedl, že souhrnný trest, který mu byl uložen, je v extrémním rozporu se zákonnými hledisky, zásadami pro ukládání trestů a jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe. Tuto argumentaci podřazuje pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. písm. h) a i) tr. ř. 12. Obviněný dále doplňuje dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož prostřednictvím namítá porušení zákonných pravidel upravujících přítomnost obviněného při výslechu svědků podle § 209 odst. 1 tr. ř., konkrétně svědkyně AAAAA a BBBBB a v této souvislosti též uvedl, že předsedkyně senátu mu neumožnila klást svědkyním otázky.
13. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2025, č. j. 1 To 99/2024-962, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2024, č. j. 32 T 3/2023-901, a přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že procesní námitka pochybení přípravného řízení, kdy nebyl obviněný řádně a včas upozorněn na změnu právní kvalifikace a nebylo mu umožněno učinit návrhy na doplnění dokazování, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Státní zástupce je přesvědčen, že se nejedná o takové porušení procesních předpisů, které by nebylo možné napravit v řízení před soudem a shrnuje podmínky kumulativně stanovené pro postup podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., které v projednávané trestní věci nejsou podle něj naplněny. 16. Státní zástupce považuje nesouhlas obviněného se způsobem provádění výslechů svědkyň AAAAA a BBBBB za námitku sice podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nicméně nikoli opodstatněnou. Vymezil zákonné podmínky pro postup podle § 209 odst. 1 tr. ř., kdy se chrání svědek nepřítomností obviněného při jeho výslechu, a dospěl k závěru, že předsedkyně senátu rozhodla správně a stejně tak umožnila obviněnému plně realizovat jeho právo na obhajobu. 17. Vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl tím, že podané dovolání je z podstatné části vystavěno na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž soudy dospěly. S velkou mírou tolerance podřadil námitky dovolatele pod první a třetí alternativu dovolacího důvodu, nicméně námitky jsou podle jeho názoru neopodstatněné. Státní zástupce považuje dokazování realizované Krajským soudem v Ostravě za úplné a bezvadné. Po podrobné analýze procesu dokazování neshledal ani rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ani přítomnost opomenutých důkazů. 18. Státní zástupce k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konkluduje, že námitky dovolatele jsou mimo tento dovolací důvod, ať už jde o jeho tvrzení, že trestný čin nespáchal, a proto neměl být uznán vinným nebo jeho snahu rozporovat subjektivní stránku přisouzených trestných činů. 19. Výhrady k nepřiměřeně přísnému trestu nespadají podle státního zástupce pod dovolatelem vytýkané dovolací důvody, tj. § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Přesto se jimi státní zástupce zabýval a je přesvědčen, že obviněnému byl uložen druh trestu, který je přípustný a ve výměře, která odpovídá všem zákonným požadavkům. 20. Konečně poslední námitka, kterou dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., taktéž není podle státního zástupce opodstatněná, což vyplývá z toho, že ani rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu nejsou zatíženy nedostatky, na které cílí druhá varianta uvedeného dovolacího důvodu.
21. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 22. Obviněný využil svého práva na kontradiktorní proces a k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. V úvodu vysvětlil, že námitky opakuje proto, jelikož se s nimi soudy řádně nevypořádaly, a že podstatou jeho dovolání není hodnocení jednotlivých důkazů. Podle jeho názoru je dovolání v souladu s teoretickými úvahami státního zástupce, které uvádí v bodech 5. a 6. jeho vyjádření a nad rámec dodává, že v kompetenci Nejvyššího soudu je i posouzení, zda v předcházejících fázích řízení nebyla porušena základní lidská práva garantovaná Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami a smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Dovolatel navázal výčtem námitek, které uvedl již v dovolání (např. porušení § 176 odst. 2 tr. ř., § 209 odst. 1 tr. ř., § 202 odst. 2 a 4 tr. ř., § 207 odst. 2 tr. ř., § 211 odst. 3 tr. ř.). Vyjádření nepřináší žádné nové námitky, které jsou podřaditelné pod dříve uplatněné dovolací důvody.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
24. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
26. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i) a m) tr. ř. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV.
Důvodnost dovolání 34. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá usnesení odvolacího soudu, zároveň však i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, tedy soudu prvního stupně, konkrétně výrok o vině a trestu z tohoto rozhodnutí. Z obsahu jeho dovolání je dále zřejmé, že obviněný na podkladě uvedených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i), a m) tr. ř. uplatňuje námitky právní, skutkové i procesní povahy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
35. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že svědkyně AAAAA a BBBBB byly bezdůvodně a v rozporu s podmínkami uvedenými v § 209 odst. 1 tr. ř. vyslýchány v jeho nepřítomnosti a následně po jejich výsleších mu nebylo umožněno pokládat jim dotazy. V takovém postupu shledává obviněný porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení podle § 209 odst. 1 tr. ř. a § 202 odst. 2, 4 tr. ř. 36. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím je obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného jsou převážně upraveny v ustanoveních § 202 odst. 2 až 5 tr. ř., § 204 odst. 2 tr. ř., § 209 odst. 1 tr. ř. a § 211 odst. 1, 5 tr. ř. Výjimkou je § 263 odst. 4 tr. ř. pamatující na nepřítomnost obviněného omezeného na svobodě, § 314q odst. 1 tr. ř. vyžadující trvalou přítomnost obviněného u veřejného zasedání o schválení dohody o vině a trestu a v případě vedení řízení proti mladistvému (§ 64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). V těchto případech je tedy nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání jednoznačným důvodem pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3160–3161). 37. Svědecká výpověď patří mezi nejvýznamnější důkazní prostředky, v rámci kterých se plně realizuje zásada bezprostřednosti a ústnosti (vyjádřená v ustanoveních § 2 odst. 11 a 12 tr. ř.), přičemž se tento důkazní prostředek provádí za přítomnosti a případně i součinnosti procesních stran, tedy i obviněného. Na straně druhé trestní řád připouští v § 209 odst. 1 tr. ř. výjimky z přítomnosti obviněného u výslechu svědka v hlavním líčení, pokud existuje obava (mimo jiné) z nepříznivého ovlivnění výpovědi svědka osobou obviněného, za současného zachování práva na obhajobu. Otázku, zda je nutno poskytnout svědkovi takovouto ochranu, řeší soud samostatně podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004). 38. Pokud Nejvyšší soud aplikoval výše uvedené zákonné podmínky upravující nepřítomnost obviněného u výslechu svědka podle § 209 odst. 1 tr. ř. na právě projednávanou věc, pak mohl uzavřít, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem a právo na obhajobu dovolatele neporušil. Je tomu tak proto, že náležitě zohlednil charakter trestné činnosti, k níž měly obě svědkyně vypovídat (zjednání dítěte jinému za úplatu za účelem soulože), věk obou svědkyň (v době činu patnáctileté, respektive čtrnáctileté), postavení poškozené AAAAA (zvlášť zranitelná oběť, která je podle výsledků znaleckého dokazování osobou manipulovatelnou), stejně jako významné kritérium pro zvolený postup, a to blízký vztah mezi obviněným a svědkyněmi. Logickou úvahou pak soud dospěl k závěru, že skutečně existuje obava, že by svědkyně za přítomnosti obviněného u jejich výslechu nevypověděly pravdu. Podle trestního řádu postačí dovození obavy k tomu, aby soud přistoupil k této formě ochrany svědka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). 39. Pokud pak obviněný namítá, že mu nebylo umožněno klást svědkyním otázky prostřednictvím předsedkyně senátu, pak protokoly o hlavním líčení o tomto jeho tvrzení nesvědčí. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2023 vyplývá, že obviněný se po výslechu svědkyň vrátil zpět do jednací síně, potvrdil, že výpovědi viděl a slyšel a byla mu umožněna porada s obhájcem. Následně se k výpovědi svědkyň vyjádřil a požádal o přerušení hlavního líčení za účelem porady s obhájcem o případných otázkách obviněného na svědkyně. Na č. l. 70 protokolu o hlavním líčení zachycující výslech svědkyně AAAAA, je v rámci odstavce, v němž je popsáno, co sdělil obviněný uvedeno: „Otázky položí obhájce“, což se také stalo, když následovaly dotazy obhajoby, které byly položeny oběma svědkyním. Ve vztahu k výpovědi svědkyně BBBBB dokonce obviněný uvedl: „Otázky nemají smysl“. 40. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Ostravě postupoval v souladu s trestním řádem, byly naplněny zákonné podmínky pro konání výslechů svědkyň AAAAA a BBBBB bez přítomnosti obviněného ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř., a bylo mu umožněno klást svědkyním prostřednictvím svého obhájce otázky a k výpovědím se vyjádřit. Lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou tedy neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně brojí proti vyvození rozhodných skutkových zjištění soudů, která jsou v rozporu zejména s jeho výpovědí a výpovědí svědkyně P. Obviněný vylučuje, že by se jednání, kterým byl uznán vinným, dopustil. Současně namítá, že byly bezdůvodně zamítnuty jeho návrhy na dokazování, čímž byl zkrácen na právu na spravedlivý proces.
42. Nejvyšší soud považuje za nutné k takto koncipovaným námitkám obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.
43. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
44. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.
45. Námitky obviněného lze s velkou mírou tolerance podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině lze předně uvést, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
46. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Ty se totiž ve skutečnosti vztahují ke způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým závěrům, které z nich soudy učinily, neboť s nimi obviněný nesouhlasí a předestírá vlastní hodnocení a závěry. V této souvislosti považuje výpovědi svědkyň AAAAA a BBBBB za nedůvěryhodné, protože obě svědkyně lhaly, výpovědi měnily a mezi jejich výpověďmi z přípravného řízení a z hlavního líčení jsou podstatné rozpory, aniž by však dovolatel uvedl, které konkrétní rozpory má na mysli. Domnívá se, že soud prvního stupně svým postupem rozpory ve výpovědích svědkyň neodstranil a o skutkovém stavu věci zůstaly po provedeném dokazování pochybnosti. Obviněný dále rozporuje závěry znalkyně PhDr. Vaculíkové ohledně patologické lhavosti svědkyně AAAAA a vlastní úvahou dochází k opačnému závěru. Proto navrhl provést další znalecký posudek na svědkyni AAAAA, který by ideálně měl prokázat jeho závěry, nicméně jeho návrh byl zamítnut. 47. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů přímé či nepřímé povahy, které byly dostatečné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny důkazy byly řádně obstarány a provedeny, tedy jsou procesně použitelné. Rozsah dokazování určuje soud v souladu se zákonným požadavkem nezbytnosti pro rozhodnutí, který „vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi“ [ŠÁMAL, Pavel. § 2 (Základní zásady trestního řízení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 35]. Rozsah dokazování tedy není neomezený a není určován návrhy a požadavky stran a pouze soud určí na základě své úvahy, které důkazy provede a které naopak považuje za nadbytečné. Veškeré úvahy ohledně důkazů pak uvede v odůvodnění svého rozhodnutí, včetně důvodů, pro které odmítl provést navržené důkazy. 48. V návaznosti na výše uvedené pak lze také konstatovat, že soud prvního stupně provedené důkazy následně hodnotil ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, na základě svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Důkazy a jejich hodnocení jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. body 43. až 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se pečlivě věnoval jednotlivým důkazům tak, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelné a přezkoumatelné. Důkazy soud hodnotil z hlediska závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti, učinil právní a skutkovou analýzu výstupů a zjištění z jednotlivých důkazních prostředků, které hodnotil ve vztahu k dalším důkazům, přičemž taková analýza je postavena na logice, právních znalostech, souvislostech a okolnostech případu. Nelze tedy dojít k závěru, že jde o svévolné hodnocení důkazů, které nemá oporu v provedeném dokazování, což ve svém důsledku potvrdil i soud odvolací, který se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil (srov. body 32. až 41. usnesení odvolacího soudu). Pouhý nesouhlas dovolatele se způsobem hodnocení důkazů a závěry z toho vzešlými nemůže znamenat nesprávnost takového rozhodnutí, popřípadě nezakládá tvrzené rozpory skutkových zjištění a provedených důkazů. Spíše se jedná o subjektivní náhled dovolatele, který je však vyvrácen zákonně provedeným dokazováním a z něj ustáleným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
49. Vina dovolatele tak byla spolehlivě prokázána na základě výpovědí svědkyň AAAAA a BBBBB, znaleckého posudku znalkyně Vaculíkové, výpovědi svědka K., komunikace mezi svědkem K. a telefonními čísly užívanými dovolatelem, facebookového profilu, který byl mimo jiné dovolatelem zneužíván ke sjednávání sexu a zneužitím fotografií svědkyně T. z jejího facebookového profilu.
50. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nebylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť rozsah dokazování je dostačující, stejně tak způsob hodnocení provedených důkazů odpovídá požadavkům uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění rozsudku naplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Dovolací námitky ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které byly navíc dovolatelem uplatněny již v dřívějších fázích trestního řízení a byly již soudy pečlivě vypořádány, jsou neopodstatněné a spolehlivě vyvrácené (Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně).
51. K další námitce obviněného, kterou lze podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy (opomenuté důkazy), a to jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem, uvádí Nejvyšší soud následující. 52. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
53. Nejvyšší soud upozorňuje, že nelze ztotožňovat procesní postup spočívající v odmítnutí provedení důkazu, který považuje soud za nadbytečný, se situací, kdy nejsou nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný nad rámec důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, navrhl výslechy svědků E. F., Z. B., P. L., K. F., M. F., E. F. a A. F. k otázce obecné věrohodnosti svědkyň AAAAA a BBBBB, které měly být podle návrhu obhajoby podpořeny kamerovými záznamy od Města XY od ubytovny XY ze dne 5. 4. 2021 a 6. 4. 2021, záznamem Policie v Ostravě, zda taxikáři nahlásili dívky za nezaplacené jízdy v letech 2020 a 2021 a zjištěním totožnosti osob/mužů, které měly být s dívkami na XY. Dále obviněný navrhl opětovně vyslechnout svědka K. K. a zjistit, pod jakým jménem byla ubytována svědkyně A. M. B. v hotelu v XY. V závěrečné řeči navrhl obhájce dovolatele výslech S. B. Ve veřejném zasedání před odvolacím soudem pak předložil nedatované fotografie s požadavkem na jejich provedení. 54. Soud prvního stupně precizně a komplexně odůvodnil, proč odmítl tyto obhajobou navrhované důkazy (srov. bod 42. rozsudku soudu prvního stupně), resp. v čem spatřoval nadbytečnost jejich provedení. Nadbytečnost je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Odvolací soud se plně ztotožnil s odůvodněním odmítnutí provedení nadbytečných důkazů soudem prvního stupně (srov. bod 38. a 42. odůvodnění soudu prvního stupně) a ze stejných důvodů odmítl navrhované doplnění dokazování (nově v odvolacím řízení o přibrání jiného znalce za účelem vyšetření duševního stavu a také nedatované fotografie), přičemž poučil obviněného s ohledem na mimořádný rozsah navrhovaného doplnění dokazování, že druhoinstanční soud v trestním řízení nenahrazuje činnost soudu prvního stupně (srov. bod 34. a 35. usnesení odvolacího soudu). Ani námitka opomenutých důkazů tedy není důvodná.
55. Soudy v projednávaném případě respektovaly princip presumpce neviny, protože orgány činné v trestním řízení vinu obviněného dokazovaly, v potřebné míře ji zjistily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/2008) a soudy se s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného, jíž neuvěřily z důvodů, které vysvětlily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/2008). 56. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Stejně tak se nejedná o případ opomenutých důkazů, když soudy odmítly provést navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění neshledal opodstatněným. K dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř.
57. V rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřuje v absenci povědomí o věku poškozené AAAAA. Dovolatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že věděl, kolik bylo poškozené roků, a naopak bylo prokázáno, že mu svědkyně BBBBB řekla, že poškozená je již dospělá. Obviněný tedy měl za to, že je jí více než 18 let. V tom pak spatřuje absenci subjektivní stránky, tedy zavinění ve formě úmyslu, který se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty, včetně věku poškozené, u obou trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu. Uvádí také, že trestný čin nespáchal a neměl být uznán vinným, aniž by konkrétně vymezoval nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
58. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.]. 59. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva, typicky trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, Nejvyšší soud přezkoumává to, zda skutek, tak jak ho zjistily soudy, naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. 60. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky dovolatele nespadají pod zvolený dovolací důvod, neboť ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům soudů, a to s tvrzením, že se posuzovaného skutku nedopustil, respektive, že skutečný věk poškozené neznal. Pak se ale obviněný se svojí dovolací argumentací nachází mimo uvedený dovolací důvod. Nad rámec uvedeného tak lze jen doplnit, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti, že se skutek stal tak, jak je uveden ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a vzhledem k úplnosti a správnosti provedeného hmotněprávního hodnocení soudem prvního stupně není ani pochyb o tom, že obviněný znal věk poškozené, což soud dovodil zejména z výpovědí poškozené AAAAA a svědkyně BBBBB, které považoval za věrohodné. Ze žádného důkazu nevyplývá opak, jak nepravdivě tvrdí dovolatel. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že námitky podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou nedůvodné. 61. Dovolatel v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v tom, že soud prvního stupně při ukládání trestu neaplikoval ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku a v návaznosti na to ani ustanovení § 44 tr. zákoníku. Opíraje se o uvedená ustanovení trestního zákoníku dovolatel tvrdí, že soud prvního stupně měl a mohl upustit od uložení souhrnného trestu, protože mu byl dne 26. 8. 2024 rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 3 To 234/2024-866, uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců nepodmíněně, který lze podle jeho úvah považovat za trest dostatečný. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Zároveň je podle jeho názoru naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. 62. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), nikoli otázky týkající se druhu a výměry trestu. Námitky takovéhoto charakteru však obviněný neuplatňuje, a pokud byl obviněnému uložen souhrnný trest, pak mu byl uložen správně při respektování všech zásad uvedených v § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
63. Pokud obviněný shledal vadným výrok o trestu s poukazem na jeho nepřiměřenost, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky nelze pod žádný uplatněný dovolací důvod podřadit. Do druhu a výše trestu, které vzešly z volné úvahy soudu, není možné prostřednictvím dovolání zasahovat, respektive jen zcela výjimečně v případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které zasahují do základních práv a svobod obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). O takový případ se však v této trestní věci nejedná, neboť druh a výše trestu byly soudem prvního stupně řádně a logicky odůvodněny a trest, který byl obviněnému uložen, byl uložen při splnění všech zákonných požadavků a v souladu s jeho účelem. Postup podle § 44 tr. zákoníku není s ohledem na výši trestní sazby u zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a výši dříve uloženého trestu odnětí svobody možný. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 64. Trestní řád dále umožňuje napadnout výrok o trestu s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., o který obviněný své námitky také opírá. 65. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 66. S ohledem na uvedené tak lze konstatovat, že pokud byl obviněnému podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku (za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku) uložen (souhrnný) trest odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, a jestliže byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v sazbě 5 až 12 let, pak tento jemu uložený trest co do svého druhu i výše zcela respektuje zákonné hranice. Uplatněné námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu tak tento (ani žádný jiný) dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují a jsou tedy nedůvodné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
67. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž namítal nesplnění podmínek pro zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle § 256 tr. ř., když byly v řízení předcházejícímu rozhodnutí o odvolání dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 68. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě tehdy, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv měly být dány obviněný vytýkané vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a i) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek uvedené dovolací důvody nenaplnila, a proto nemohlo dojít k naplnění ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. I tato námitka obviněného je neopodstatněná. K procesním námitkám 69. Obviněný dále uplatňuje (procesní) námitky, které nebylo možné podřadit pod žádné dovolací důvody. Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného (popsaným výše v tomto usnesení pod body 5. a 6.) předně připomíná, že dovolání je (s určitou mírou zjednodušení) určeno k nápravě nejzávažnějších vad rozhodnutí ve věci samé. Z dovolací argumentace obviněného ohledně těchto námitek vyplývá, že se jedná o námitky čistě procesní povahy, neboť jimi obviněný zpochybňoval řádnost procesního postupu soudů nižších stupňů, který vedl k jeho odsouzení. Dovolání však nelze podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z taxativně (relativně úzce) vymezených dovolacích důvodů. Pokud jsou uplatňovány námitky proti procesnímu postupu, který vedl k vynesení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., pak tyto námitky musejí odpovídat některému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až g), l) nebo m) tr. ř., které mají veskrze povahu tzv. zmatečních důvodů. Jinými slovy, nikoli každé procesní pochybení lze v dovolání úspěšně namítat. Muselo by jít o některý ze zmíněných případů tak zásadního porušení procesních pravidel, pro které nemůže napadené rozhodnutí jako spravedlivý výsledek procesu obstát. Nejvyšší soud sice může v rámci dovolacího řízení zasáhnout, pokud dojde nezákonným postupem formálně nenaplňujícím některý z dovolacích důvodů k natolik zásadnímu porušení základních práv dovolatele (např. právo na obhajobu, právo na spravedlivý proces – viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), nicméně to není případ této trestní věci. Nejvyšší soud se tak těmito námitkami obviněného zabýval pouze z toho pohledu, nakolik se mohla tato případná procesní pochybení nižších soudů dotknout práv obviněného, a to zejména již zmíněného práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
70. Obviněný předně tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k závažné procesní vadě spočívající v tom, že po podání obžaloby předseda senátu nenařídil podle § 186 písm. e) tr. ř. předběžné projednání obžaloby a po tomto předběžném projednání obžaloby nevrátil podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc státnímu zástupci k došetření za účelem odstranění závažné procesní vady. Tato vada podle jeho názoru spočívala v porušení povinnosti státního zástupce upozornit před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce na změnu právní kvalifikace a zjistit, zda navrhují doplnění vyšetřování podle § 176 odst. 2 tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že tuto vadu nelze zhojit v pozdějších fázích trestního řízení a povinnost státního zástupce nemůže splnit soud. Tedy celé další řízení bylo nezákonné, a přestože na tuto vadu oba soudy upozornil, vada přípravného řízení byla nezákonně zhojena v dalším řízení. 71. K námitce obviněného lze nejprve ve stručnosti shrnout, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno a usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému doručeno dne 28. 1. 2022 pro přečiny kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 6–7). Následně bylo dne 27. 5. 2022 protiprávní jednání obviněného překvalifikováno na zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, na což byl ve smyslu ustanovení § 160 odst. 6 tr. ř. upozorněn a toto upozornění mu bylo doručeno 1. 6. 2022, jeho obhájci 22. 6. 2022 (č. l. 8). Dne 24. 1. 2023 předložil policejní orgán návrh na podání obžaloby pro spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 251–254). Dne 2. 3. 2023 byla ve věci podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 282–286). Sdělení o podání obžaloby bylo obhájci doručeno 9. 3. 2023 (č. l. 293). Upozornění na změnu právní kvalifikace ve smyslu § 176 odst. 2 tr. ř. bylo obhájci doručeno 9. 3. 2023. Dne 9. 3. 2023 podal obhájce návrh na nařízení předběžného projednání obžaloby a na rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, protože státní zástupce podal v rozporu s ustanovením § 176 odst. 2 tr. ř. obžalobu, aniž by zjistil, zda obviněný a jeho obhájce nechtějí pro zamýšlenou změnu právní kvalifikace doplnit vyšetřování. Upozornění na poslední změnu právní kvalifikace bylo krajským státním zastupitelstvím vyhotoveno dne 24. 2. 2023, z něhož se mimo jiné podává: Uvedená změna právní kvalifikace je toliko výsledkem právního posouzení zjištěného skutkového stavu a nevyžaduje doplnění dokazování v přípravném řízení.
72. Z výše uvedeného vyplývá, že odlišností v právní kvalifikaci státního zástupce v podané obžalobě při zachování totožnosti skutku, je zvlášť přitěžující okolnost u přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu odstavce 3 písm. a) uvedeného ustanovení. Je tedy patrné, že se nejedná o zcela jinou a překvapivou právní kvalifikaci, kterou obhajoba nemohla předpokládat, a to i s ohledem na podstatu a motiv trestného jednání obviněného, když zároveň jde o skutečnost, která nevyžaduje další zásadní dokazování v přípravném řízení. Uvedenou námitkou se oba soudy zabývaly a byla řádně, komplexně a přezkoumatelně vypořádána (viz body 2. a 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudy připustily, že postup státního zástupce nebyl zcela v souladu s ustanovením § 176 odst. 2 tr. ř., které primárně zaručuje osobě, proti níž se řízení vede, plné uplatnění jejího práva na obhajobu. Nicméně se nejedná o tak závažnou procesní vadu, kterou by nebylo možné napravit v řízení před soudem, jak předpokládá postup podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., který navrhovala obhajoba a k němuž soud prvního stupně nepřistoupil a ve věci nařídil hlavní líčení. Právě hlavní líčení je stadium trestního řízení, v němž probíhá dokazování v nejširším rozsahu, což vychází z aktuálního pojetí hlavního líčení jako silného typu oproti slabému typu přípravného řízení, v němž je rozsah dokazování omezen v závislosti na jeho formě. Zjednodušeně řečeno, v řízení před soudem probíhá dokazování v takovém rozsahu, který je nezbytný pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to za maximální součinnosti stran. Pokud bylo stěžejním argumentem dovolatele, že byl tímto postupem zkrácen na svém právu na obhajobu, pak Nejvyšší soud nemůže takové námitce přisvědčit, protože ve věci bylo řádně zahájeno trestní stíhání pro skutek, který je popsán v obžalobě, obviněný byl v souladu s trestním řádem zastoupen obhájcem, jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení mu bylo umožněno plně využívat svých práv, zejména měl právo se k věci vyjádřit, včetně právní kvalifikace skutku, mohl uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Lze uzavřít, že byla dodržena pravidla kontradiktorního řízení a princip rovnosti zbraní, kdy každá ze stran měla možnost hájit své zájmy tím, že jí bylo umožněno navrhnout nebo předkládat důkazy k podpoře svého tvrzení nebo na svoji obhajobu.
73. Dále se dovolatel vyhrazuje proti tomu, že soud prvního stupně opírá rozhodná skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině o výpovědi z přípravného řízení, ať už jde o výpověď samotného obviněného nebo v dovolání vyjmenovaných svědků. Podle jeho názoru se jedná o procesně nepoužitelné důkazy, kdy soud měl vycházet ze skutečností, které byly probrány v hlavním líčení. V tomto směru obviněný odkázal na § 220 odst. 2 tr. ř. Dovolatel též rozporuje způsob, jakým předsedkyně senátu odstraňovala rozpory ve výpovědích provedených v přípravném řízení a hlavní líčení a má za to, že porušila ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. a § 211 odst. 3 tr. ř.
74. I tato argumentace obviněného má povahu procesních námitek, které neodpovídají žádnému z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž i s touto námitkou se řádně a úplně vypořádal již odvolací soud (srov. bod 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jak vyplývá ze spisového materiálu, a bylo již uvedeno i výše, celé dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem, konkrétně ustanoveními § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Stejně tak postup při odstraňování rozporů ve výpovědích obviněného a svědků, které namítá dovolatel, byl v souladu s trestním řádem. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že předsedkyně senátu po výslechu obviněného, případně některého ze svědků, pokud zjistila podstatné rozpory v jejich předchozích výpovědích, přistoupila k přečtení protokolů o jejich výsleších z přípravného řízení podle ustanovení § 207 odst. 2, resp. § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Po přečtení konstatovala zjišťované (podstatné) rozpory a dotázala se obviněného a svědků se na jejich důvod. Jestliže poté dala prostor stranám, aby mohly klást otázky, a to i ve vztahu k dřívějším výpovědím, čehož strany využily, pak se nepochybně nemohlo jednat o žádné procesní pochybení soudu, neboť k tomuto procesnímu postupu musel soud obligatorně přistoupit. Na tom nic nemění ani ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., neboť přečtením uvedených protokolů v souladu s uvedenými ustanoveními došlo v rámci hlavního líčení k provedení důkazu v řízení před soudem a bylo možno k němu přihlédnout.
V.
Způsob rozhodnutí
75. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu