Plný text
3 Tdo 61/2026-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podala obviněná E. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 To 289/2025-61, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 38/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 T 38/2025-49, byla obviněná E. Š. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že
dne 21. 3. 2025 v době od 16:20 hod. do 16:40 hod. po silnici č. XY ve směru jízdy od XY do XY směrem k prodejně Penny market, po požití alkoholických nápojů řídila osobní motorové vozidlo tov. Zn. Škoda Octavia reg. zn. XY, kdy jí bylo elektronickým přístrojem Dräger Alcotest 7510, č. ARLF-0567, v 16:53 hod naměřeno 2,87 ‰ alkoholu v krvi a v 16:59 hod. 2,59 ‰ alkoholu v krvi.
2. Za to byla odsouzena podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč skládajících se ze 100denních sazeb po 500 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel ve výměře 2 (dvou) let a 3 (tří) měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 To 289/2025-61, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřila proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a které opřela „především“ o to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná konstatovala nesprávné vyhodnocení důkazů a skutkového stavu a nesprávné vyměření uloženého trestu. Současně poukázala na princip neviny formulovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy totiž nedostatečně zohlednily prohlášení viny učiněné obviněnou, ačkoliv to bylo základním právem obviněné a současně založilo povinnost soudu zohlednit tento institut jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Obviněná totiž tím, že prohlásila vinu, projevila značnou sebereflexi a upřímnou lítost a tím, že soudy tuto skutečnost nevzaly v úvahu, zasáhly do jejího práva na řádnou obhajobu, respektive jej zcela ignorovaly.
6. V druhé části svého dovolání obviněná zopakovala, že podává dovolání zaměřené zejména vůči výroku o trestu z důvodů jeho nepřiměřenosti. Soudy totiž nezohlednily dovolatelkou učiněné prohlášení viny, což bylo ovšem nutno považovat za zásadní polehčující okolnost. Připomněla, že vedle prohlášení viny měly být vzaty v úvahu i její osobní poměry, postoj k věci, jediný záznam v evidenční kartě řidiče za 20 let. Je tedy osobou bezúhonnou a plně vědoma toho, co způsobila, k čemuž měl soud přihlížet, a nikoliv jen hodnotit závažnost skutku. Navíc má zadržené řidičské oprávnění, takže trest zákazu činnosti již zcela řádně vykonává.
7. S ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 To 289/2025-61, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 T 38/2025-49, a věc vrátil zpět soudu prvního stupně. Současně navrhla, aby dovolání byl přiznán odkladný účinek.
8. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a podstaty dovolacích námitek obviněné konstatoval, že argumentace uplatněná v rámci podaného mimořádného opravného prostředku je doslovným zopakováním jejího odvolání. Státní zástupce se přitom s úvahami okresního soudu i s reakcí odvolacího soudu na námitky obviněné zcela ztotožnil. Po připomenutí obecných východisek a limitů dovolacího řízení konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesla dovolatelka výtky vůči výroku o trestu formulované jako nesouhlas s trestem zákazu činnosti. Takovou námitku však pod žádný ze zákonných důvodů dovolání podřadit nelze. Výrok o trestu je možno napadat primárně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a pod reklamovaným dovolacím důvodem toliko za situace, kdy výrok o trestu je vystavěn na nesprávném posouzení otázky hmotného práva (např. otázka souběhu trestných činů). V rámci dovolání tak nelze, až na zcela výjimečné případy extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů, uplatňovat výhrady vůči nepřiměřenosti trestu. Takový konečně rozhodně trest uložený obviněné nebyl, když odpovídal jak okolnostem přitěžujícím, tak těm polehčujícím. Dovolatelčino subjektivní přesvědčení o nepřiměřenosti uloženého trestu tak postrádalo reálný základ. V podrobnostech pak státní zástupce odkázal na bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stejně tak bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
11. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
12. Nejvyšší soud nemohl ignorovat tu skutečnost, že obviněná uvodila jí vybraný dovolací důvod slovem „především“, které se ovšem nepoužívá pro jasný a definitivní výčet, ale toliko pro výčet otevřený. Takovýto způsob ovšem není v souladu s požadavky zákona konkrétně § 265f tr. ř., neboť ten uvádí mezi náležitostmi dovolání explicitní odkaz na zákonné označení zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit právě shora zmíněné povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obviněnou zvolená formulace jí proto nemůže v rozporu s tímto ustanovením umožnit generální revizi celého rozhodnutí, ale je třeba její volbu považovat za výslovnou a jednoznačnou, byť použila obrat připouštějící širší výklad, který by však odporoval účelu zákona. V tomto směru tedy Nejvyšší soud důrazně apeluje na obhájce obviněné (ostatně již opakovaně), aby dovolání podaná jménem svých klientů činil pečlivěji a zcela jednoznačně v souladu se zákonem.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněná brojila především proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatovala, že soud odvolací její námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněná však tento důvod výslovně nenamítla. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
17. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že vlastní argumentace obviněné směřovala výlučně vůči výroku o trestu, kterým jí byl podle jejího přesvědčení uložen trest nepřiměřený.
19. Předně je nutno předeslat, že dovolání podané obviněnou je zcela identické s jí podaným odvoláním (s výjimkou vyjmenování důvodů dovolání a uvedení dovolacího soudu v konečném návrhu). S jejími námitkami byl tedy již konfrontován odvolací soud, který je beze zbytku vypořádal. Již tato skutečnost zpravidla indikuje odmítavý výsledek dovolacího řízení (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu v zásadě ztotožnil, a proto poskytne jen stručné odůvodnění k jednotlivým námitkám.
20. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Vezme-li Nejvyšší soud v úvahu, že v druhé části (která ve své podstatě duplikovala samostatnou dovolací argumentaci a jevila se spíše jako nepozornost obhájce při využití jiného vzoru podání) zaměřené výslovně vůči výroku o trestu, jakož i podstatu všech dovolacích námitek, nutno předeslat, že obviněná brojila výlučně proti uloženému trestu.
21. Výrok o trestu může být napadán zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat trestu podle vlastních představ dovolatele. Pouze za situace, kdy dovolatel namítá vady jiného právního posouzení otázky hmotného práva, jakým mohou být například otázka souběhu trestných činů jako esenciálního předpokladu pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, lze výtky vůči uloženému trestu subsumovat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je však třeba zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
22. Pokud obviněná vyčítala soudu druhého stupně nesprávné vyhodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, učinila tak výlučně formálně uvedením tohoto slovního spojení, aniž by však vznesla jakékoliv konkrétní výhrady, které by takovému závěru, byť vzdáleně, svědčily. Zároveň obviněná svým dovoláním ani nemohla výrok o vině, a tím pádem nesprávná skutková zjištění napadat, když již své odvolání zaměřila výlučně do výroku o trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Zároveň lze z obsahu jejího podání dovodit, že reálně obviněná tyto své abstraktní výtky svázala pouze s nesprávnou výměrou trestu. Obviněná v podstatě vyjádřila přesvědčení, že soudy nedostatečně zohlednily jí učiněné prohlášení viny, a tím jí byl uložen nepřiměřený trest. V tomto ohledu je třeba připomenout, že ani zavedení institutu prohlášení viny jako jednoho z prvků konsensuality v trestním řízení nemělo vést (laicky řečeno) k obchodování s tresty ke spokojenosti pachatelů, jak si mnohdy obvinění či jejich obhájci mylně vykládají, při vědomí toho, že zohlednění tohoto institutu má bezpochyby při hodnocení postoje obviněného k věci v rámci úvah o trestu své místo. Na druhou stranu jej ovšem nelze přeceňovat jako nějakou privilegovanou polehčující okolnost, kterou by měl soud povinnost promítat do svých myšlenek výrazněji nad jiné, nebo dokonce nad ty přitěžující. V tomto ohledu ani zavedení tohoto procesního institutu nic nezměnilo na tom, že soud není vázán žádnými pravidly pro hodnocení míry polehčujících nebo přitěžujících okolností, jeho úvahy jsou naopak volné a ohraničeny toliko zákonnými limity (hranicemi trestních sazeb a možnostmi ukládání alternativních trestů). V nyní posuzovaném případě tomu tak bylo, neboť soud prvního stupně explicitně uvedl v rámci svého odůvodnění, že při ukládání trestu zohlednil i obviněnou učiněné prohlášení viny, stejně jako její dosavadní bezúhonnost včetně té řidičské (viz bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současně však akcentoval i závažnost jí spáchaného deliktu, tedy to, že její ovlivnění alkoholem téměř trojnásobně překročilo hranici, v rámci které i nadprůměrně schopní řidiči jsou způsobilí ovládat bezpečně vozidlo. Stejně tak skutečnost, že se v tomto stavu pohybovala na silnici první třídy v době nejhustšího provozu, kdy tedy riziko ohrožení bylo naopak značnou měrou zvýšeno. Obdobně se vyjádřil i odvolací soud na str. 2 svého rozhodnutí a Nejvyšší soud se s ním plně ztotožnil, a to včetně úvah o vhodnosti ukládání důrazných trestů zákazu činnosti za takovou trestnou činnost jako účelných pro ponaučení pachatelů. Totéž lze pak vztáhnout i na vypořádání námitky, že trest zákazu činnosti obviněná již vykonává, neboť jí bylo řidičské oprávnění zadrženo. Jak správně podotkl krajský soud, doba zadržení jí bude do výměry trestu zákazu činnosti podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku započtena.
23. Obviněná odkazovala v rámci své dovolací argumentace také na svá základní lidská práva, konkrétně presumpci neviny, která byla podle jejího mínění v řízení porušena. Avšak neuvedla již žádnou argumentaci, která by se k této otázce vázala. Uvedená námitka je pak do značné míry překvapivá, neboť sama obviněná skutková zjištění nikterak nezpochybňovala v žádné fázi řízení, naopak kladla veliký důraz na učiněné prohlášení viny. Nejvyšší soud se tedy omezil toliko na konstatování, že neshledal v napadených rozhodnutích ani řízení jim předcházejícím ničeho, co by indikovalo jakýkoliv zásah do základních lidských práv a svobod obviněné a vzhledem k jejímu zvolenému procesnímu postupu tím méně pak do presumpce neviny a práva na obhajobu. Zároveň je nutno konstatovat, že pokud obviněná chtěla spojit své domnělé nároky na trest odpovídající jejím představám s některým z katalogu základních práv, pak tak učinila zcela neúspěšně a bohužel v kontextu věci i nesmyslně a v podstatě vnitřně rozporně. Čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod totiž stanovuje právo spočívající v tom, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Obviněná však sama vinu prohlásila, tedy takto konstruovanou argumentaci nezbylo než označit za vnitřně rozpornou. Z kontextu celého dovolání obviněné vyplynulo, že se spíše domáhala benefitů, které jí podle jejího přesvědčení měly vyplynout z jejího procesního postupu (uložení jiného trestu než zákazu činnosti) a ve svých úvahách zašla až k tomu, že by se mělo jednat o její základní právo. I tato myšlenka je ovšem zcela mylná. Z ústavního pořádku nevyplývá právo na trest, který by si obviněný přál a byl by mu pohodlný. Takovým postupem by naopak byla funkce trestání jako účinné ochrany a prevence společnosti limitována na pouhou formalitu bez vlastního výchovného obsahu. Takovéto námitky tedy Nejvyšší soud kategoricky odmítl.
24. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněné bylo zamítnuto, ačkoliv obviněná vytýkala vady, které nyní (nesprávně) podřadila pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněnou uplatněných vad nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
25. Lze tedy uzavřít, že všechny dovolací námitky obviněné se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů obsaženým v § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
26. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr. ř.
27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu