Plný text
3 Tdo 640/2025-666
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 177/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 T 177/2024, byl L. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem I) výroku o vině uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu se spoluobviněným T. Š. (dále jen „spoluobviněný“), jednáním spočívajícím v tom, že: 1) v době od ledna do dubna 2023 v XY s úmyslem se neoprávněně obohatit, vylákali z poškozené H. M. pod záminkou investic do nemovitostí prostřednictvím jistého B. J. z XY, z nichž měla mít vysoký zisk, a oproti Smlouvám o zápůjčce finančních prostředků, částku 25.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 16. 1. 2023 v restauraci XY v XY, částku 300.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 31. 1. 2023 v italské kavárně v XY ulici v XY, částku 400.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 16. 2. 2023 v italské kavárně v XY ulici v XY, a částku 100.000 Kč, kterou jim poškozená předala dne 19. 4. 2023 rovněž v italské kavárně v XY ulici v XY, ačkoli B. J. ve skutečnosti neexistuje, k žádným obchodům s nemovitostmi nedocházelo a oba obžalovaní byli v dané době ve špatné finanční situaci, byla proti nim vedena exekuční řízení na milionové částky a řízení insolvenční, a do současné doby i přes výzvy poškozené vložené peníze nevrátili, pouze v lednu a v únoru 2023 dostala od L. Š. vždy po částce 12.000 Kč, které jí má posílat pan J., což učinil zřejmě proto, aby svoji legendu učinil věrohodnější, čímž poškozené H. M. způsobili škodu v celkové výši 825.000 Kč, 2) v lednu 2023 v XY s úmyslem se neoprávněně obohatit vylákali z poškozené H. B. pod záminkou investic do nemovitostí pozemků prostřednictvím jistého B. J. z XY, z nichž měla mít vysoký zisk, a oproti Smlouvě o zápůjčce finančních prostředků, částku 25.000 Kč, kterou jim dne 16. 1. 2023 v italské kavárně v XY ulici v XY předala sestřenice poškozené H. M., jíž H. B. své peníze za tímto účelem svěřila, ačkoli B. J. ve skutečnosti neexistuje, k žádným obchodům s nemovitostmi nedocházelo a oba obžalovaní byli v dané době ve špatné finanční situaci, byla proti nim vedena exekuční řízení na milionové částky a řízení insolvenční, a do současné doby i přes výzvy poškozené vložené peníze nevrátili, čímž poškozené H. B. způsobili škodu ve výši 25.000 Kč, celkem tak poškozeným způsobili škodu ve výši 850.000 Kč,
a pod bodem II) výroku o vině byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době do června 2023 při telefonických hovorech, když se ho H. M. v souvislosti s uzavřenými Smlouvami o zápůjčce finančních prostředků ptala, kdy jí vyplatí nějaké zisky, úroky, popřípadě jí vrátí vložené peníze, jí několikrát sdělil, že pokud nevydrží a nepočká s termínem výplaty finančních prostředků, tak obchod kvůli ní zkrachuje a přijdou o peníze a v této souvislosti jí sdělil, že zná spoustu známých lidí a byl by nerad, aby někomu zapalovali barák, uváděl, že má doma zbraň a dále ji nepřímo zastrašoval Albánci, Dagestánci, mafií a dalšími skupinami osob, hovořil o vyhoření bytů nebo domů, čímž v poškozené H. M. vzbudil důvodné obavy o její zdraví a majetek. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené H. M. škodu ve výši 801.000 Kč společně s úrokem z prodlení z částky 801.000 Kč, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně, jdoucího ode dne následujícího po dni seznámení obviněných se spisem, tj. ode dne 11. 9. 2024 do zaplacení, a poškozené H. B. škodu ve výši 25.000 Kč.
4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Uvedeným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 T 177/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozhodnutí jeho se týkající. Odvolání podal rovněž spoluobviněný, a to do výroku o náhradě škody.
7. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, a to tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
8. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, podal obviněný L. Š. dovolání (č. l. 597–601 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
9. Úvodem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu. Svou žádost odůvodňoval hospitalizací na lůžkovém oddělení psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích, která významně ovlivňuje jeho osobní situaci a schopnost nastoupit do výkonu trestu. Ze zpráv, které přiložil k podanému dovolání, má vyplývat, že trpí Touretteovým syndromem, obsedantně kompulzivní poruchou a anxiózně depresivním syndromem, kdy jej tato vrozená neurologicko-psychiatrická onemocnění vyřadila z běžného života a znemožnila mu pracovat, a proto pobírá invalidní důchod III. stupně. Z doložených lékařských zpráv pak má vyplývat, že se doposud nepodařilo dosáhnout remise za pomocí psychofarmak a dalších léků.
10. Následně obviněný přistoupil k samotné dovolací argumentaci, kde vyjádřil přesvědčení, že byl uznán vinným na základě neúplného a nesprávně hodnoceného dokazování, přičemž nebylo prokázáno, zda se skutky kladené mu za vinu skutečně staly. Nedošlo tak k řádnému objasnění skutkového stavu věcí.
11. Obviněný se vymezil proti svědeckým výpovědím poškozených H. M. a H. B., které označil za nevěrohodné a nepravděpodobné. Vyjma nepřímých svědeckých výpovědí neexistuje žádný objektivní důkaz, přímý či nepřímý, o tom, že by mu poškozená H. M. předala finanční prostředky. Dovolatel je přesvědčen, že právní závěry prvostupňového i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozené H. M. a poškozené H. B. a náležitě se nevypořádal ani s otázkou věrohodnosti těchto poškozených. 12. Obviněný měl výhrady i proti hodnocení výpovědí svědků I. M. a H. M. Zdůrazňoval, že se jedná o výpovědi zprostředkované, tj. svědectví z doslechu. Uvedl, že soudy byly povinny hodnotit důkazy nejen samostatně, ale především v kontextu provedených důkazů, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, na kterou poukazoval (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 994/18), avšak odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Zmínění svědci jsou rodiči poškozené, kteří pouze reprodukovali informace od poškozené H. M. O incidentu se dozvěděli v různých časových obdobích výlučně od ní. Soudy proto měly tyto výpovědi hodnotit důsledněji z hlediska jejich důkazní síly, objektivity a věrohodnosti. 13. Dále obviněný uvedl, že opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědi poškozené H. M. a její matky H. M. Poškozená H. M. uvedla, že mu nejprve převedla částku 25.000 Kč, v lednu částku 300.000 Kč, v únoru částky 400.000 Kč a 100.000 Kč. Tyto finanční prostředky jí měla poskytnout Česká spořitelna, za což měsíčně splácela 6.240 Kč. Její matka, svědkyně H. M. uváděla, že ona sama poskytla své dceři zápůjčku ve výši 130.000 Kč. Jedná se o údaj nekorespondující s výpovědí poškozené, která se při podrobném popisu svých závazků o této zápůjčce nezmínila. Ve spise se nadto nenachází informace, které by podpořily tvrzení poškozené M., že od ní obviněný přijal 825.000 Kč. Výpověď dovolatele zásadně oslabuje důkazní sílu výpovědi poškozené M., a naopak potvrzuje existenci vážných pochybností o pravdivosti jejích tvrzení. Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že „skutečnost, že poškozená na rozdíl od svého vyjádření v přípravném řízení, v hlavním líčení podrobně nevysvětlila, od koho si předmětné prostředky půjčila a ani na to nebyla dotazována, neznamená, že její výpověď nekoresponduje s výpovědí její matky, případně s dalšími provedenými důkazy.“ Předání částky 825.000 Kč neprokazují ani pokladní doklady. Z těch jen vyplývá, že poškozená vybrala částku 670.000 Kč a její matka – svědkyně H. M., že vybrala částku 130.000 Kč. Stejně tak o této skutečnosti nevypovídají smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi poškozenou a B. J. (pozn. v dovolání nesprávně uvedeno J.) ze dnů 16. 1. 2023 a 1. 2. 2023, podle jejichž obsahu měly být poškozené poskytnuty zápůjčky v celkové výši 825.000 Kč. Tyto smlouvy však neodstraňují ani obviněným poukazované rozpory, nejsou v souladu s dalšími důkazy uvedenými ve spise, a ani neprokazují předání předmětných finančních prostředků. Tato skutečnost vyjma tvrzení poškozené nevyplývá z žádného důkazu.
14. I když hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně trpělo závažnými nedostatky, odvolací soud neshledal námitky dovolatele důvodnými a jako nadbytečné zamítl jeho v podaném odvolání vznesené důkazní návrhy s tím, že rozsah provedených důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. 15. Obviněný rovněž namítl, že se soudy náležitě nevypořádaly s otázkou autenticity a integrity zvukových nahrávek a písemné komunikace předloženými poškozenou H. M. Do trestního spisu byl založen pouze textový přepis údajné komunikace bez ověření její autenticity. Předložení fotografií poškozenou je nepodstatné, neboť textový přepis mohl být kdykoliv upraven či pozměněn. Z tohoto důvodu má obviněný vážné důvody pochybovat o pravosti a integritě těchto záznamů. Soudy jsou přitom povinny se s těmito pochybami vypořádat, neboť musí postupovat podle zásady oficiality, materiální pravdy a zásady vyhledávací a hodnotit důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z tohoto důvodu navrhoval přibrání znalce, který by ověřil autenticitu jak zvukové nahrávky, tak předložené textové komunikace. Posouzení autenticity elektronického důkazu je technickou otázkou vyžadující odbornou analýzu, nikoliv právním posouzením. Lze pochybovat, že by soudy byly schopny samostatně posoudit pravost těchto elektronických důkazů bez přibrání znalce. Ani jeden ze soudů se nezabýval metadaty spojenými se zvukovými záznamy a přepisy tvrzené komunikace. Přitom právě metadata obsahují významný prvek při ověřování autenticity elektronických důkazů. Soud prvního stupně však ve svém odůvodnění pouze konstatoval, že nemá o autenticitě audionahrávek pochyb a neshledává důvod pro to považovat výpověď poškozené za nevěrohodnou. Odvolací soud se pak námitkami dovolatele vypořádal ryze formalisticky, když toliko uvedl, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů zcela zákonným a logickým způsobem. Některé jeho námitky pak zcela pominul, jiné označil za nedůvodné, aniž by se s nimi vypořádal, čímž fakticky znemožnil plnohodnotné přezkoumání věci a zmařil účel odvolacího řízení. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními proto podle obviněného nadále trvá, a je tak dán i uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle § 265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje v plném rozsahu, popřípadě, aby rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a případně též vadné řízení mu předcházející, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 499/2025.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, zdůraznil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky. V návaznosti na to státní zástupce odkázal na skutková zjištění soudů obou stupňů s tím, že nepovažuje za nutné se námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat.
19. Podle státního zástupce obviněný převážně rozporuje učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů. Z větší části se jedná o totožné námitky, které uplatňoval v řízení před soudy obou stupňů, a kterými se soudy podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. V odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, které důkazy provedly a jaká skutková zjištění z nich vyplývají. Za situace, kdy nemělo provádění dalších důkazů potenciál cokoliv změnit, tak není pochybením, pokud soudy nepřistoupily na návrh obviněného na doplnění dokazování stran odborného přezkoumání audio nahrávek a textové komunikace, jejichž autentičnost obviněný rozporuje. Odvolací soud se nadto logicky vyjádřil, z jakého důvodu na návrh obviněného nepřistoupil, a proto nelze v dané situaci hovořit o zatížení napadeného rozhodnutí vadou tzv. opomenutého důkazu. Podle názoru státního zástupce nelze přehlédnout, že obviněný v podaném dovolání nenabízí jinou verzi proběhlých událostí, ale snaží se toliko znevěrohodnit svědky a prezentovat verzi, že částku přesahující 800.000 Kč nepřevzal. Z rozhodnutí soudů je však zřejmé, proč soudy přiznaly relevanci svědeckým výpovědím a považovaly je za věrohodné. Samotná okolnost, že o výši jednotlivých vylákaných částek hovoří někteří svědci odlišně, podle státního zástupce nic nemění na celkových závěrech, přičemž je obvyklé, že si dílčí aspekty věci svědci v paměti uchovávají odlišně. Jako stěžejní pro napadené rozhodnutí státní zástupce vidí to, že vyjma přímých důkazů spočívajících ve výpovědi poškozených a obsahu konverzace vyhodnocené optikou § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jsou tyto doplňovány řadou nepřímých důkazů listinného charakteru anebo právě svědectvími z doslechu.
20. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
22. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 11 To 95/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 23. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 24. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku rovněž soud odvolací.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
29. Obviněný brojil proti neprovedení jím navrhovaného znaleckého zkoumání elektronických materiálů předložených poškozenou H. M. (záznam vzájemné textové komunikace společně s fotografiemi obsaženými v konverzaci a audiozáznamy telefonických rozhovorů) v řízení před odvolacím soudem. Takovou námitku je možné považovat za uplatnění výše zmíněného dovolacího důvodu ve variantě tzv. opomenutého důkazu. S ohledem na obsah spisového materiálu a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu však jeho námitce nelze přiznat důvodnost.
30. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
31. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
32. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně nevznesl žádný důkazní návrh směřující k ověření autenticity a vypovídající hodnoty elektronických důkazů předložených poškozenou H. M. V podaném dovolání uvedl, že k rozptýlení pochybností o obsahu těchto důkazů měl konat soud prvního stupně z úřední povinnosti v souladu se zásadami materiální pravdy, oficiality a zásady vyhledávací. Nejvyšší soud s ohledem na tuto argumentaci zdůrazňuje, že § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada vyhledávací) ani § 2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů) nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o autenticitě provedených elektronických důkazů obsahem whatsappové komunikace a audiozáznamy telefonické komunikace mezi poškozenou H. M. a dovolatelem. Z nahrávek vyplývala geneze vztahu mezi poškozenou a obviněným, který je zpočátku, tedy v době poskytování peněz poškozenou, velmi přátelský až rodinný, a později, když se poškozená opakovaně dotazuje na výnosy z investice, se překlápí od vyhýbavé vysvětlující komunikace v textových zprávách až k výhružkám vůči poškozené v telefonátech (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
33. Důkazní návrh na zadání znaleckého zkoumání předložených audionahrávek zpochybňujíc jejich autenticitu dovolatel učinil až součástí svého řádného opravného prostředku. O tomto návrhu odvolací soud řádně rozhodl tak, že návrh pro nadbytečnost zamítl. Svůj postup velmi podrobně odůvodnil v bodě 7. odůvodnění svého usnesení. Ve vztahu ke všem důkazům, tedy jak těm, jejichž přezkoumání znaleckým zkoumáním se obviněný domáhá, tak veškerým ostatním (výslechy svědků, poškozených, listinné důkazy – smlouvy, pokladní doklady o výběru hotovosti apod.), odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil nejen z hlediska jejich vnitřní přesvědčivosti, ale i z hlediska jejich souladu s ostatními důkazy. O autenticitě psané konverzace neměl pochyby již z toho důvodu, že spolu s písemným textem byly zaslány fotografie, na kterých byl vyobrazen jak dovolatel, tak spoluobviněný T. Š. při činnostech korespondujících s obsahem textových zpráv a se skutečností (např. pořízení si tetování zjevného při veřejném zasedání odvolacího soudu). Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud poukázal na genezi vztahu mezi poškozenou H. M., dovolatelem a spoluobviněným T. Š. zachycenou v textové komunikaci a odpovídající vývoji událostí v reálném světě. O autentičnosti zachycené komunikace proto neměl pochyb ani odvolací soud a požadavku na znalecké zkoumání nevyhověl. Stejný závěr přijal odvolací soud i ve vztahu k pořízeným audionahrávkám, jejichž obsah zcela zapadal do kontextu projednávaného případu a zcela odpovídal ostatním důkazům provedeným ve věci. Na nahrávkách je opakovaně hovořeno o spoluobviněném T. Š. Na záznamu je připuštěno, že poškozená „tam má 850“, čímž je myšlena evidentně právě investice poškozené. Na tuto část rozhovoru navazuje sdělení dovolatele, že „tam má dva a půl milionu a T. 1,6.“ Na konci záznamu jsou zachyceny výhružky, pro které byl dovolatel pod bodem II. výroku o vině odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání v podaném dovolání nijak nerozporuje. Posledním elektronickým důkazem, který obviněný v podaném dovolání explicitně nezmiňuje, ale z kontextu podaného dovolání je zjevné, že zpochybňuje i jeho autenticitu, je přeposlaná zpráva od B. J., osoby, která je prokazatelně smyšlená, a která měla obviněnou uklidnit, aby zatím nepožadovala slíbené výnosy z investice. Závěr o pravosti této zprávy, resp. o tom, že byla poškozené jako pravá přeposlána, vyplývá vyjma okolností případu i ze samotných smluv o zápůjčce, kde je uvedena právě tato fiktivní osoba. Navíc, jak podotkl odvolací soud, obsahuje zpráva množství chyb, které by velmi pravděpodobně neučinil člověk s vysokoškolským vzděláním magisterského stupně.
34. Závěrem je možné v obecné rovině uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Právě poslední jmenovaná situace nastala v projednávané věci. Veškeré provedené elektronické důkazy zapadají do uceleného řetězce a potvrzují jak vzájemně, tak ve spojení s dalšími provedenými důkazy ucelený obraz o průběhu skutkového děje, který je logickým vyústěním všech důkazů. Za takovéto situace, přestože s tím obviněný nesouhlasí, je nutné považovat závěr o nadbytečnosti znaleckého zkoumání předložených elektronických důkazů za opodstatněný.
35. Obviněný v podaném dovolání dále rozporoval posouzení věrohodnosti poškozených H. M., H. B. a svědků I. M. a H. M., a skutkový závěr soudu, že mu byly předány peněžní prostředky v celkové výši 850.000 Kč. Tento závěr podle něj nevyplývá z provedeného dokazování, resp. je s ním v extrémním rozporu, který neodstranil ani soud odvolací ve svém rozhodnutí, pročež tento rozpor nadále trvá.
36. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
37. K namítanému nedostatečnému posouzení věrohodnosti poškozených svědkyň H. M. a H. B., jejichž výpovědi představují klíčový důkazní podklad pro závěr o vině, a svědeckých výpovědí svědků H. M. a I. M. (rodičů poškozené H. M.), je vedle výše uvedených omezení dovolacího přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem nutno zdůraznit i skutečnost, že hodnocení věrohodnosti svědka (poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost jmenovaných svědkyň způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že výpovědi poškozených H. M. a H. B., svědkyně H. M. i výpověď svědka I. M. shledaly soudy věrohodnými, neboť korespondovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že si byl vědom i skutečnosti, že výpovědi rodičů poškozené H. M. jsou částečně tzv. výpověďmi z doslechu a v tomto ohledu také o nich referoval (explicitně uvedl, že se svědci o dané záležitosti dozvěděli od své dcery). Rozhodně se není možné ztotožnit s tvrzením obviněného, že výpovědi H. M. a H. M. jsou navzájem protichůdné v otázce původu finančních prostředků, které mu měly být předány. Je důležité uvést, že poškozená H. M. popsala původ veškerých finančních prostředků v přípravném řízení. V hlavním líčení pak pouze stručně uvedla, že poté, co neměla již další finanční prostředky pro investici, si vzala na financování své investice půjčku u banky, a to postupně ve výši 300.000 Kč, 400.000 Kč a 100.000 Kč. Všechny půjčené peníze předala obviněnému a spoluobviněnému. Investice byla poskytnuta oproti smlouvám o zápůjčce uzavřených mezi poškozenými a fiktivní osobou – B. J. Částky uvedené v těchto smlouvách korespondují s doklady o výběrech hotovosti poškozenou H. M. a v jednom případě poškozenou a její matkou H. M. Svědkyně H. M. uvedla, že dne 16. 2. 2023 vybrala 130.000 Kč, které dceři půjčila na investici, a že poškozená H. M. ve stejný termín vybrala 270.000 Kč (což potvrzují výběrní pokladní doklady), a následně poškozená H. M. celkovou částku 400.000 Kč předala téhož dne obviněným. Tato suma je pak uvedena ve smlouvě o zápůjčce finančních prostředků. Pokud u hlavního líčení podrobně nevysvětlila (na rozdíl od své výpovědi v přípravném řízení), odkud si finanční prostředky půjčila, hodnotu její výpovědi to nijak nesnižuje, neboť v podstatných aspektech (že si půjčila peníze na investici v celkové výši 400.000 Kč a předala je obviněným) plně koresponduje s ostatními důkazy provedenými ve věci, a to takovým způsobem, že o výsledcích provedeného dokazování nelze mít pochyb.
38. O přijetí finančních prostředků a podvodném jednání obviněného vyjma výpovědi samotné poškozené H. M. svědčí i výpověď další poškozené H. B., která na doporučení H. M. investovala 25.000 Kč, a která byla jednou přítomna předání peněz, které z ulice přes sklo pozorovala, konkrétně částky 100.000 Kč (kterou poškozená H. M. předtím vybrala v bance) (bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak o předání částek v celkové výši 850.000 Kč svědčí množství listinných důkazů, a to především pokladní doklady o výběru hotovosti, ve spojení se smlouvami o zápůjčce (resp. smlouvami o investování) uzavřenými mezi poškozenými a neexistující osobou B. J., nepřímo také výpovědi rodičů poškozené H. M., kteří se o investování dozvěděli právě od své dcery. V neposlední řadě o průběhu skutkového děje vypovídají i výše poukazované elektronické důkazy předložené poškozenou H. M., a to textová komunikace skrze WhatsApp včetně fotografií, nahrávka telefonických rozhovorů mezi poškozenou H. M. a dovolatelem a přeposlaná zpráva od neexistujícího B. J. (osoby zavázané ze smluv o zápůjčkách, obviněnými vydávanými za smlouvy investiční, kdy v přeposlané zprávě je užit titul Mgr.). Jak bylo uvedeno již výše v bodech 33. a 34. tohoto usnesení, tak z těchto zpráv vyplývalo jak předání 850.000 Kč, tak vyvíjející se vztah mezi poškozenou H. M. a obviněným, který byl zpočátku velmi přátelský, ale po požadavcích na slíbené výnosy z investic, resp. informace o nich, přešel do vztahu nepřátelského, a to takové intenzity, že naplnil skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze opomenout, že postava B. J., skrze kterou měla investice probíhat a zavázanou ze smluv o zápůjčkách, měla poškozené zaslat vysvětlující zprávu, kterou jí obviněný přeposlal. Provedeným dokazováním však bylo postaveno najisto, že osoba B. J. je čistě fiktivním konstruktem (adresa uvedená ve smlouvách je adresou Českého rozhlasu a osoba, jíž skutečně patří rodné číslo ve smlouvách, je naprosto odlišná, přičemž její jméno ani příjmení není ani náznakem podobné B. J.). Jak shrnul soud prvního stupně v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku, tak „všechny výše vedené důkazy do sebe zapadají, tvoří ucelený řetězec, soud tak neměl nejmenších pochybností o tom, že se obžalovaní jednání uvedeného shora ve výroku dopustili, tj. že pod záminkou investic do nemovitostí vylákali na počátku roku 2023 od poškozené H. M. částku celkem 825 000 Kč a z poškozené B. částku 25 000 Kč, resp. že následně obžalovaný Š. po telefonu vyhrožoval poškozené H. M. způsobem, který u ní vzbudil obavu o zdraví a majetek.“ Argumentace obviněného přitom stojí právě na izolování jednotlivých důkazů bez jejich zasazení do vzájemného kontextu, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jednotlivé izolované důkazy samy o sobě dostatečně neprokazují, že k předání peněz došlo, ale právě společně tvoří ucelený důkazní řetězec, který logickým způsobem jednotlivé důkazy propojuje a vytváří ucelený obraz okolností, ve kterých je spatřováno naplnění skutkových podstat trestných činů kladených dovolateli za vinu.
39. Se závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i odvolací soud, který v závěru bodu 7. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „lze uzavřít, že soudem prvého stupně učiněné skutkové závěry mají spolehlivou oporu ve správně a logicky zhodnocených důkazech, nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti a odvolací soud se s nimi mohl plně ztotožnit. Bezpředmětné jsou pak námitky odvolatele na porušení zásady ‚in dubio pro reo‘, neboť její aplikace připadá v úvahu jen v případě, pokud má soud pochybnosti, což ovšem na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť jak již bylo výše opakovaně odvolacím soudem konstatováno, soud prvého stupně při hodnocení důkazů postupoval zcela zákonným a logickým způsobem a dospěl tak ke správným skutkovým zjištěním. V tomto směru tak již není třeba ničeho dalšího dodávat k podrobnému a správnému odůvodnění napadeného rozsudku.“
40. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Berouně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
41. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že se soudy „nesprávnou realizací důkazního řízení dostaly do kolize s postuláty spravedlivého procesu, jelikož byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
42. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
43. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
44. Obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný však žádnou takovou námitku explicitně nevznesl a jím užitá argumentace uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Veškerou svou argumentací, která je již vypořádána výše, obviněný brojil proti stabilizovaným skutkovým zjištěním. Jeho uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak zůstává prostou formální deklarací bez argumentační opory. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. Pouhé konstatování, že hmotněprávní posouzení je nesprávné či nedostatečné, rozhodně nemůže vést k tomu, aby Nejvyšší soud z vlastní inciativy ze všech možných hledisek zkoumal právní závěry soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp. náznakem námitky obviněného směřující vůči hmotněprávnímu hodnocení stabilizovaných skutkových zjištění, se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.
45. Obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil jemu uložený výkon trestu odnětí svobody, a to z důvodu zdravotní psychiatrické hospitalizace. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný návrh ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. učiněn nebyl, a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Jen pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud byl ze strany soudu prvního stupně vyrozuměn o tom, že obviněný byl propuštěn z psychiatrické nemocnice s tím, že se u něj jednoznačně nejednalo o akutní psychický stav, a že se může jednat i o účelovost ze strany pacienta, který si pobyt snažil prodlužovat. Odložení nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodu je nadto trestním řádem řešeno v jeho § 322, kde dává zákonodárce tuto možnost předsedovi senátu soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.
IV.
46. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný L. Š., odmítl.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu