Plný text
3 Tdo 650/2024-4228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 28/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 224/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 28/2023, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
jako hlavní stavbyvedoucí (podle hlavního stavebního deníku stavby) na stavbě s názvem akce „XY–XY“, jako autorizovaný technik v oboru TD02 – dopravní stavby, nekolejová doprava, číslo autorizace – 1400185 a jako zástupce objednatele (M - SILNICE a.s.) pro věci technické při provádění stavby neřídil provádění stavby v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z ustanovení § 153 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), přičemž obecná odpovědnost za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mu navíc vyplývala i z pracovní smlouvy na funkci absolvent – stavební technik společnosti Silnice Hradec Králové a.s., uzavřené dne 10. 8. 1998 – zejména pak část III. bod 3, a navazujících dodatků ze dne 7. 12. 1998 s nabytím platnosti a účinnosti dnem 1. 1. 1999 a ze dne 30. 3. 2007 a navazujícího popisu pracovní náplně ze dne 8. 2. 2013, resp. 6. 3. 2013 pro funkci stavbyvedoucího hlavní stavební výroby, kdy je mimo jiné povinen organizovat a řídit práce na stavbě, zodpovídat za dodržování závazků vyplývajících z uzavřených smluv a provozních plánů, zodpovídat za dodržování kvality prováděných prací a kontrolovat dodržování technologického postupu,
když v průběhu bouracích prací SO 202 (most ev. č. XY) nijak nereagoval na vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce, které přímo vyplývalo z ohrožení stability původní klenbové konstrukce poté, co pravá polovina původního silničního tělesa – násypu za patou klenby nad opěrou číslo 1 byla v rozporu s projektovou dokumentací ve stupni dokumentace pro stavební povolení (dále jen DPS) a projektové dokumentace pro provedení stavby (dále jen PDPS) vytěžena zřetelně pod úroveň paty původní klenby již dne 15. 8. 2014, přestože nebylo doposud provedeno celkové podepření klenby mostu, kdy uvedenou skutečnost měl rozpoznat minimálně již dne 18. 8. 2014 coby účastník kontrolního dne stavby, a nepodnikl opatření k odvrácení bezprostředního hrozícího nebezpečí úmrtí a zranění osob spočívající v tom, že nařídí zastavení dalších prací při odtěžování násypu do doby, než bude klenba účinně podepřena,
a následkem uvedeného nedbalostního jednání a opomenutí v důsledku pokračování v odtěžování násypu došlo dne 4. 9. 2014 v 14:38 hodin v městysi XY, na silnici č. XY, Kraj Vysočina ke zřícení konstrukce původního mostu číslo XY (stavební objekt SO 202 podle členění v projektové dokumentaci) do prostoru říčky koryta zvané XY, přičemž v době, kdy hrozilo zřícení mostu, se na místě staveniště nacházelo nejméně 7 osob, následkem této havárie mostu došlo k bezprostřednímu nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví a škody, a to:
k následnému usmrcení celkem 4 (čtyř) osob – dělníků pracujících pod mostem a provádějících podpírání klenby a to:
1. M. M., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poškození několika pro život důležitých orgánů či orgánových komplexů,
2. J. P., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění více životně důležitých orgánů a orgánových komplexů,
3. J. N., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění důležitých orgánů a orgánových komplexů,
4. L. B., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo drtivé poranění postihující více částí těla, orgánů hlavy, krku, trupu a končetin,
jednak k následnému zranění dalších dvou osob – dělníků pracujících pod mostem a provádějících podpírání klenby a to:
1. J. B., který utrpěl pohmoždění a oděrky 3 cm velké na temeni hlavy vlevo, podvrknutí krční páteře, pohmoždění a oděrku v krajině levé lopatky, což si vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl převezen z místa havárie vozidlem RZP do nemocnice v Havlíčkově Brodě, po kterém byl propuštěn do domácího léčení, které pokračovalo zejména formou rehabilitace do 27. 11. 2014,
2. E. P., který utrpěl komplexní poranění pánve, frakturu nosních kostí bez dislokace, frakturu 3. – 5. žebra vlevo bez dislokace, minimální aortální léze, frakturu příčných výběžků L4, 5, vícečetné drobné lacerace pravé ledviny, crus syndrom, zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl transportován z místa havárie do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kdy byl do 3. 10. 2014 hospitalizován, následně přeložen do Univerzitné nemocnice Košice s dobou hospitalizace do 11. 12. 2014, poté do Letecké vojenské nemocnice, a.s. Košice s dobou hospitalizace do 19. 12. 2014; následně propuštěn do domácího léčení, kdy omezení na běžném způsobu života trvalo minimálně do 26. 11. 2015;
a zároveň k ohrožení zdraví osoby – obsluhy stavebního stroje t. z. New Holand Kobelco E 235 SR T. N.
2. Jednalo se již o několikáté rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy, zjednodušeně vyjádřeno, předchozími rozhodnutími byly opakovaně rušeny rozsudky soudu prvního stupně ohledně různých spoluobviněných a věc byla buď vracena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. odvolací soud sám ve věci rozhodoval. Je nutno uvést, že v této trestní věci již jednou rozhodoval i Nejvyšší soud, kdy předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 13 To 28/2023, usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023, k dovolání obviněného M. H. zrušil, a to podle § 265k odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), ohledně jeho osoby a podle § 265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 261 tr. ř. (beneficium cohaesionis) i ohledně dalších tří obviněných, kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, stejně jako zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Stejným usnesením pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání spoluobviněného R. B.
3. Za uvedený přečin byl obviněný M. H. soudem druhého stupně odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
4. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech pro další spoluobviněné, kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 28/2023, podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný má předně za to, že odvolací soud nesplnil to, co po něm požadoval Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí, tj. posoudit vztah obviněného ke způsobenému následku, a to i z hlediska dalších obviněných. Odvolací soud měl posoudit, zda zde byli jiní obvinění, kteří měli bližší vztah ke způsobenému následku, a zda tedy postavení obviněného bylo natolik zásadní, že je mu třeba přičíst trestněprávní odpovědnost. Odvolací soud ve vztahu k obviněnému pouze vyseparoval důkazy, které určitým způsobem souvisí s obviněným a jeho vztahem k předmětné stavební akci, ale vůbec nevedl úvahu nad tím, zda vztah obviněného ke způsobenému následku je natolik zásadní, že dosahuje trestněprávní relevance. Odvolací soud se pak ani nezabýval tím, zda jím zjištěné skutečnosti přece jenom neodůvodňují aplikaci § 12 odst. 1 (zjevně myšleno odst. 2) tr. zákoníku. Nesprávnost postupu odvolacího soudu je potvrzena i tím, že nedošlo k posouzení vztahu i u ostatních obviněných ke způsobenému následku. Všichni obvinění měli různé postavení, různé funkce, různá oprávnění či povinnosti apod., avšak odvolací soud dovodil u všech obviněných stejný podíl na způsobeném následku, což je účelové a nesprávné hodnocení. Soud druhého stupně založil trestněprávní odpovědnost nejen u obviněného na tom, že měl-li každý z obviněných jakýkoli vztah ke způsobenému následku, tj. pohyboval-li se někdo z obviněných kolem předmětného mostu a aktivně neučinil nic k odvrácení jeho pádu, je trestně odpovědný bez dalšího. Takové hodnocení je však v přímém rozporu s tím, co požadoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023. Navíc odvolací soud pouze zopakoval důkazy již provedené (stavební deník, projektová dokumentace, zápis z kontrolních dnů apod.), ovšem ze žádného z těchto důkazů nevyplýval vztah jednotlivých obviněných ke způsobenému následku.
7. První argumentační okruh, který lze v dovolání obviněného vysledovat, se týká příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Obviněný má za to, že odvolací soud rezignoval na zkoumání příčin škodlivého následku, které sám dovodil na základě provedeného dokazování, přičemž se omezil na opakování toho, že obviněný byl stavbyvedoucím, vedl ohledně stavby komunikaci, byl přítomen na několika kontrolních dnech, což je důvodem pro dovození jeho trestní odpovědnosti. Odvolací soud dokonce popřel své vlastní předchozí rozhodnutí ve věci, kterým vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval mimo jiné zhodnocením míry zapojení obviněných do provádění stavebních prací na uvedeném místě a účastí určitých osob na schvalování probíhajících postupů, případně připomínkami ke způsobu dosavadního provádění prací. Napadený rozsudek je z toho důvodu nesprávný, neboť absence posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu představuje nesprávné právní posouzení skutku. Soud druhého stupně uvádí, že práce na odtěžování násypu a budování podpěrné skruže na místě řídili stavbyvedoucí B. a S., ale z toho ještě nelze uzavřít, že by odpovědnost za vyvolání stavu obecného ohrožení měli nést výlučně tito dva obvinění. Následně uvádí, že pokud byl problémem, který vedl k vyvolání stavu obecného ohrožení, nedostatek koordinace mezi pracemi na dvou sousedních stavebních objektech, pak bylo nutné brát v úvahu i to, které osoby měly tuto součinnost zajišťovat a dohlížet na návaznost prací na těchto dvou stavebních objektech. Tento závěr je podle obviněného velmi podstatný, protože zakládá zcela novou příčinu způsobení obecného ohrožení a je současně v rozporu s popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž dává obviněnému za vinu nikoli nedodržování projektové dokumentace (jak se uvádí v popisu skutku ve výroku rozsudku), ale nedostatek koordinace na sousedních stavebních objektech SO 102.2 a SO 202. Odvolací soud navíc velmi fluidně přechází mezi příčinami, které jsou spatřovány v nedodržování projektové dokumentace a nedostatečné koordinaci. Odvolací soud měl za pomoci umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti určit tu konkrétní příčinu, které vedla k následku ve formě obecného ohrožení dělníků vyskytujících se na předmětné stavbě. Popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neobsahuje popis tvrzené nedostatečné koordinace mezi stavebními objekty ani popis zanedbání dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., nýbrž neřízení stavebního objektu SO 202 v souladu s projektovou dokumentací. Ve skutkové větě by přitom měly být obsaženy všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, který je v něm soudem shledán. V popisu skutku nejsou vůbec zohledněna všechna porušení povinností, kterých se obviněný měl dopustit, ačkoli se podle odvolacího soudu jedná o příčiny způsobeného následku. Odvolací soud dokonce uvádí, že koordinace postupů na formálně oddělených stavebních objektech byla klíčový problém, čili nedává žádný smysl, že obviněný byl odsouzen za nedodržování projektové dokumentace. Z tohoto důvodu tak mohl odvolací soud těžko posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu a spatřovat v nedostatku koordinace příčinu pádu mostu, neboť zde byly jiné příčiny, které bezprostředně směřovaly k pádu mostu, a jedná se o řízení stavby stavbyvedoucími B. a S., kteří přímo řídili a nařizovali práce, v jejichž důsledku došlo k pádu mostu. Obviněný je toho názoru, že nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech ani nekontrolování spoluobviněných B. a S. není příčinou, která vede ke vzniku tvrzeného následku. Nedostatečná koordinace jednotlivých prací totiž může způsobit maximálně prostoje ve výstavbě nebo neekonomické vedení stavby, nikoli však obecné ohrožení. Obecné ohrožení může způsobit pouze příčina, která přímo způsobuje navození ohrožujícího stavu. I kdyby tedy obviněný nekoordinoval postup prací (což konečně ani nebylo jeho povinností) a nedošlo by k dodržení postupu jednotlivých prací podle bodu 3.5.4 projektové dokumentace, pak to byli právě a výlučně stavbyvedoucí S. a B., kteří přímo řídili a dohlíželi na stavební objekty SO 202 a SO 102.2 a měli tak rozpoznat nebezpečnost situace. Obviněný si stále klade otázku, proč by on měl být odpovědný za práci jiných stavbyvedoucích, kteří byli na stavbě proto, aby konkrétní stavební objekty vedli a dohlíželi na dodržování projektové dokumentace, nebo proč by měl být odpovědný za nedodržování projektové dokumentace, pokud to byli stavbyvedoucí S. a B., kteří měli tuto povinnost plnit. Odpovědnost obviněného je tak založena na principu kolektivní viny a odvolací soud vůbec nerozklíčoval, jaký podíl měli jednotliví obvinění na způsobeném následku. Podle názoru obviněného případná nedostatečná koordinace mezi stavebními objekty, jakož i zanedbání dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., rovněž ani nespadá pod rozsah ustanovení § 153 odst. 1 stavebního zákona. Stavbyvedoucím podle § 134 odst. 2 stavebního zákona je osoba, která zabezpečuje odborné vedení prováděné stavby a má pro tuto činnost oprávnění podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 360/1992 Sb. Podle § 19 písm. e) zákona č. 360/1992 Sb. platí, že autorizovaný technik je v rozsahu oboru, popřípadě specializace, pro který mu byla udělena autorizace, oprávněn odborně vést provádění stavby nebo její změny v pozici stavbyvedoucího. Obviněný nemá odbornou autorizaci pro stavbu mostů čili nemohl být při své specializaci stavbyvedoucím pro objekt SO 202 a nemohl být schopen rozeznat nebezpečí vzniklé při pracích na mostu. Konečně i sám odvolací soud uvádí, že příčinou pádu mostu bylo odtěžení násypu pod patu klenby bez předchozího podepření klenby, čili odvolací soud nemůže uvádět, že obviněný nedostatečně koordinoval práce a nekontroloval práci stavbyvedoucích B. a S., protože tyto skutečnosti nejsou příčinou vzniklého následku, tj. obecného ohrožení. Závěr o existenci příčinné souvislosti, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty, zkrátka nemůže obstát a jedná se tak o nesprávné právní posouzení.
8. Pokud jde o naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, tak v důsledku obecně nebezpečného jednání jsou lidé vydáni nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví, přičemž musí jít o ohrožení bezprostřední. Naplnění zákonného znaku skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti je proto třeba ve vztahu k vydání lidí v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví vždy posuzovat na podkladě individuálních okolností případu významných pro závěr, zda v důsledku zaviněného (nedbalostního) jednání pachatele došlo ke konkrétnímu a bezprostřednímu ohrožení. Obviněný je přesvědčen, že nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech nepředstavuje bezprostřední ohrožení lidí, protože k bezprostřednímu ohrožení lidí dochází až v situaci, kdy dochází ke konkrétní činnosti bezprostředně směřující ke vzniku ohrožení. K bezprostřednímu ohrožení však mohlo dojít za daných skutkových okolností pouze tím, že stavbyvedoucí B. a S. vedli své stavební objekty způsobem, který nebyl podle odvolacího soudu v souladu s projektovou dokumentací. Obviněný v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1243/2005, ze kterého vyplývá, že v případě trestného činu obecného ohrožení spáchaného z nedbalosti tím, že strojvůdce přehlédne znamení stůj a vjede na železniční přejezd, na němž nejsou spuštěny závory, nelze bez dalšího uzavřít, že tím došlo ke způsobení stavu obecného nebezpečí; došlo-li by například k takové situaci v době, kdy se v blízkosti přejezdu žádné vozidlo nenacházelo, ke vzniku obecného nebezpečí by nedošlo. Obviněný si je vědom skutkové odlišnosti obou případů, nicméně obecně platí, že ne každé porušení povinností vyplývajících ze zaměstnání či postavení má za následek automaticky vznik obecného ohrožení. Tedy, i kdyby platilo, že obviněný nedostatečně koordinoval jednotlivé práce nebo že nedostatečně kontroloval práci stavbyvedoucích B. a S., tak to ještě automaticky neznamená, že se dopustil přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Tato tvrzená jednání, resp. opomenutí nesměřují bezprostředně ke vzniku ohrožení, natož pak v porovnání s jednáním, resp. opomenutím stavbyvedoucích B. a S. Závěry odvolacího soudu proto obviněný shledává nedostatečně podložené, předčasné, a tudíž prozatím i nepřesvědčivé, protože odvolací soud při svých úvahách zcela pominul hledisko bezprostřednosti, které je však pro závěr o naplnění skutkové podstaty a konkrétně objektivní stránky naprosto neopomenutelné. A zde se částečně projevuje onen různý vztah jednotlivých obviněných ke způsobenému následku. Odvolací soud však tento evidentně rozdílný vztah založený primárně na rozdílném porušení povinností jednotlivých obviněných přešel a dovodil stejnou míru odpovědnosti u všech obviněných. Obviněný dále odkazuje na závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 8. 1981, sp. zn. 4 Tz 42/81, publikovaného pod č. 24/1982 Sb. rozh. tr., který, byť řešil jinou skutkovou situaci, tak i jeho závěry lze použít, protože Nejvyšší soud judikoval, že pro stav obecného ohrožení se vyžaduje, aby z jednání pachatele bezprostředně hrozilo konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví většímu počtu lidí nebo nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku; takový stav nezpůsobuje bez dalšího jednání, spočívající v zanedbání pedagogického dozoru na určitou dobu nad skupinou žáků základní školy, ovládajících plavání, při plaveckém výcviku v bazénu určeném pro plavce, když obviněný, který vykonával nad skupinou osmi žáků základní školy pedagogický dozor v průběhu plaveckého výcviku v bazénu bez toho, aby někoho pověřil dozorem, opustil svěřenou skupinu a odplaval na druhý konec bazénu, přičemž v době jeho nepřítomnosti se jeden 13letý žák potápěl a přitom zůstal ležet na dně bazénu; z vody byl vytažen pozdě, když už se nacházel ve stavu klinické smrti, a přes poskytnutou lékařskou péči zemřel. Pokud totiž odvolací soud argumentuje zanedbáním kontroly stavbyvedoucích B. a S. ze strany obviněného, pro jeho údajnou nadřazenost a vyšší odbornost, tak i kdyby hypoteticky takovou povinnost obviněný měl, tak i přesto by nedošlo ke spáchání přečinu, a to právě s ohledem na absenci bezprostředního ohrožení. Bezprostřední ohrožení za dané situace mohli vyvolat výhradně stavbyvedoucí B. a S. nerespektováním projektové dokumentace a vydáváním pokynů k pracím, které nakonec vedly k pádu mostu.
9. Poslední okruh dovolacích námitek se týká postavení obviněného jako stavbyvedoucího. Obviněný zdůrazňuje, že pro oblast XY–XY nebyl stavbyvedoucím, který by zodpovídal za bezpečnost při provádění stavby. Jako stavbyvedoucí byl zodpovědný za realizaci úseku od XY po XY. Odvolací soud zcela přeceňuje význam stavebního deníku, protože jen ze skutečnosti, že se do něj někdo podepsal, dovozuje jeho povinnost být seznámen s projektovou dokumentací a v konečném důsledku jeho odpovědnost za pád mostu. Odvolací soud tak činí zcela paušálně, podle principů kolektivní viny. Stejná situace platí i pro účast na kontrolních dnech, protože jen proto, že se někdy někdo objevil na kontrolním dnu, tak to z něj činí osobu odpovědnou za pád mostu, protože povinností každého, kdo se účastní kontrolního dnu, je pečlivě projít stavbu a rozpoznat všechna nebezpečí bez ohledu na své postavení, postavení ostatních osob nebo svých odborných znalostí. Závěry odvolacího soudu jsou naprosto absurdní a zcela se vymykají reálné situaci na stavbě. Navíc soud druhého stupně věc podává zcela lakonicky, že obviněný byl stavbyvedoucí, byl přítomen na kontrolních dnech, podepisoval se do stavebního deníku a byl účasten e-mailové komunikace, ale už se vůbec nezabývá například významem stavebního deníku a skutečností, že je do někdo vepsán jako stavbyvedoucí. Státní zástupce podle obviněného nebyl schopen zmapovat skutečné postavení všech obviněných, a proto obžaloval všechny, kteří měli jakýkoli vztah k předmětné stavbě. Obviněný odmítá závěr, že jako osoba s autorizačním oprávněním v průběhu bouracích prací SO 202 nijak nereagoval na vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce. Vzhledem ke skutečnosti, že se v daném okamžiku obviněný na předmětné stavbě vůbec nepohyboval, a hlavně pohybovat nemusel, není reálné, aby mohl na vznikající nebezpečí reagovat. Obviněný nebyl nikým informován o tom, že dochází k postupu v rozporu s projektovou dokumentací, ani o vzniku jiných porušení, která by představovala vznikající nebezpečí. Pokud je obviněnému vyčítáno, že již při kontrolním dnu dne 18. 8. 2014 měl zjistit, že násyp je zřetelně vytěžen pod úroveň paty klenby, tak odvolací soud opět nevysvětluje, proč je to právě obviněný, který měl zachraňovat situaci a zabývat se souladem stavu prací s projektovou dokumentací, když oba stavební objekty SO 202 a SO 102.2 byly v plné gesci stavbyvedoucích B. a S., kteří byli na tyto stavební objekty přiděleni svými zaměstnavateli, nikoli však obviněným, jak implikuje odvolací soud, pokud uvádí, že obviněný na ně měl dohlížet. Úlohou obviněného v celé stavbě byla pouze a jenom koordinace (resp. zprostředkování) prvotní komunikace mezi společnostmi BÖGL a KRÝSL a STRABAG. Sám obviněný však další práce nekoordinoval, nevedl ani neorganizoval, když konečně to nebylo ani jeho povinností. Pokud pak na stavbě vznikalo nebezpečí, byly to právě osoby přítomné na stavbě a osoby organizující práce na stavbě, které měly vznikající nebezpečí rozpoznat, zamezit mu a informovat o něm příslušné osoby. Byli to stavbyvedoucí S. a B., kdo se bezprostředně pohybovali v okolí stavby, kteří prokazatelně věděli či měli a mohli vědět o vznikajícím nebezpečí a kteří přitom nedbali tohoto nebezpečí a neodvrátili jej. Z těchto skutečností však nemůže být činěn odpovědným obviněný na základě kolektivní viny. Zproštění obžaloby v případě obviněného D. je pak již jen tečkou za nespravedlivým a těžko vysvětlitelným přístupem odvolacího soudu vůči obviněnému. Zproštění obžaloby v tomto případě jen podporuje naprosto nepoužitelné závěry odvolacího soudu o účasti jednotlivých obviněných na způsobení následku, protože obviněný D. byl viněn ze skutečnosti, že v průběhu bouracích prací nereagoval na vznikající nebezpečí, které měl rozpoznat jako účastník kontrolního dne minimálně již dne 18. 8. 2014 a jako autorizovaná osoba. Obviněný si klade otázku, proč on byl shledán vinným za jednání, které bylo identicky kladeno za vinu i obviněnému D. Vysvětlení odvolacího soudu, že obviněnému D. bylo kladeno za vinu hlavně nezajištění realizační projektové dokumentace, je absurdní, protože jak obviněnému D., tak obviněnému H. bylo kladeno za vinu nereagování na vznikající nebezpečí, které měli rozpoznat jako účastníci kontrolního dne minimálně již dne 18. 8. 2014, a nezajištění provádění prací v souladu s projektovou dokumentací, se kterou se měli seznámit.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací soudu zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Pokud jde o námitky obviněného týkající se významu jeho jednání pro způsobení škodlivého následku, má státní zástupce za to, že z pokynu Nejvyššího soudu, aby se odvolací soud zabýval otázkou, zda jednání obviněného bylo dostatečně významnou příčinou škodlivého následku a zda měl při svém postavení možnost ovlivnit průběh odtěžování násypu a zajištění mostu, obviněný mylně dovozuje, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako nedostatečně škodlivé ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce má za to, že tímto směrem pokyn dovolacího soudu nesměřoval. Pouze mělo být reagováno na obhajobu obviněného, že jeho jednání příčinou škodlivého následku nebylo. K tomu státní zástupce poukazuje na obsáhlé úvahy odvolacího soudu v příslušných bodech odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud zde zejména konstatuje, že obviněný byl podle vlastní výpovědi hlavním stavbyvedoucím celé stavby a jako hlavní stavbyvedoucí byl uveden i ve stavebním deníku objektu SO 202 „rekonstrukce mostu“, podepsal protokol o předání staveniště dne 4. 8. 2014, z projektové dokumentace měl znát návaznost prací na obou objektech – že před odtěžením k patě klenby musí být klenba podepřena, na stavbě se zúčastňoval kontrolních dnů, zastřešoval odborné řízení celé stavby, s ostatními stavbyvedoucími vedl živou korespondenci zaměřenou zejména na dodržení termínů jednotlivých prací – za účelem dohnání časového skluzu, a že pokud by klenba měla být skutečně řádně podepřena, netrvalo by to předpokládaných 5 dní ale řadu týdnů. Za daných okolností považuje státní zástupce za zcela přiléhavou úvahu odvolacího soudu, že klíčovým problémem byla časová koordinace prací na dvou sousedících objektech a že celé staveniště převzal právě obviněný. Pokud obviněný považuje vedle ostatních stavbyvedoucích jednotlivých staveb svou roli za nevýznamnou, popsané skutečnosti vyvolávají závěr zcela opačný. Totiž že to byl právě obviněný, kdo mohl nejsnáze rozpoznat a řešit rozpor mezi rychlým odtěžováním zeminy na jedné stavbě a nedokončeným podepřením mostu na druhé stavbě. Pokud by někdo takovou koordinaci zajistit měl, obviněný byl první, kdo přicházel v úvahu, neboť pod něj spadaly obě stavby – na rozdíl od ostatních obviněných. Tím je zodpovězena i zmínka obviněného o možném posouzení jeho jednání za užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo příliš významnou příčinou příliš závažného škodlivého následku, než aby bylo možno posoudit jeho jednání jako nedostatečně škodlivé a tím nikoliv soudně trestné. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce námitku o chybějící příčinné souvislosti za námitku spíše proti právnímu posouzení skutku, neboť obviněný brojí proti tomu, že by jako společný stavbyvedoucí obou staveb měl povinnost tyto koordinovat. Jedná se však o námitku, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Pokud k tomu obviněný namítá, že nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech nebyl příčinou pádu mostu, jedná se o námitku spíše skutkovou. Neopřenou však o žádný z dovolacích důvodů. Toto tvrzení obviněného nadto odporuje zcela základním obecným zkušenostem běžného člověka. I bez odborných znalostí lze učinit úsudek, že pokud má být most v době uvolnění jeho opěry podepřen, musí být časově koordinována činnost dělníků tak, aby jedni opěru neuvolnili dříve, než druzí most podepřou. Podobně by například nebylo možné pokládat vozovku před vybudováním násypu nebo v servisu spustit vozidlo před nasazením kol. Každému musí být zřejmé, že bez koordinace samostatně pracujících týmů nelze vybudovat žádnou stavbu, aniž by na ní hrozily průtahy nebo škody. Nebo oběti na životech, jak tomu bylo v předmětné trestní věci.
13. Pokud jde o námitky obviněného týkající se otázky bezprostřednosti ohrožení, státní zástupce připomněl, že obviněný v dovolání brojí proti tomu, že by svým jednáním naplnil jeden z judikaturou vyžadovaných znaků předmětného trestného činu – totiž aby vyvolané nebezpečí hrozilo „bezprostředně“. Obviněný má podle státního zástupce zjevně za to, že bezprostřednost ohrožení lidí se vztahuje k jednání pachatele, a nikoliv k existenci vzniklého nebezpečí. Mezi svým jednáním a ohrožením dělníků pod mostem a na mostě proto žádnou bezprostřednost nespatřuje, pokud v danou chvíli zřícení tyto dělníky osobně neřídil. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1243/2005, ve věci, v níž strojvůdce projel na červenou přes železniční přejezd, u něhož se však nenacházela žádná vozidla. Nepřiléhavost uvedeného judikátu je podle státního zástupce očividná – mohl by být užit pouze, pokud by se v blízkosti mostu v době narušení jeho statiky ani v době jeho pádu žádné osoby nenacházely. Když opak je pravdou – na mostě pracoval bagrista a následně v době jeho pádu se pod ním nacházeli dělníci. V této části odpovídá dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, neboť již ze skutečnosti, že po ohrožení dokonce následoval škodlivý následek, je zřejmé, že ohrožení muselo být bezprostřední.
14. Pokud jde o postavení obviněného jako hlavního stavbyvedoucího, má státní zástupce za to, že v této části by se mohlo jednat o námitku proti skutkovému zjištění soudů, které shledaly, že obviněný působil na stavbě jako hlavní stavbyvedoucí. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu připomněl, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, jak je patrno z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ústavní soud k tomu ve stejném rozhodnutí dodal, že dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti důvodu podle písm. h) tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka obviněného týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Obviněný podle státního zástupce svou námitku požadovaným způsobem nevymezil. Zejména se ani nepokusil přiřadit ji nějaké z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání proto v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nadto je tvrzení obviněného podivné, neboť na obou stavbách zanechával četné stopy spíše jako stavbyvedoucí. Kdyby bylo jeho úkolem zajistit jen „prvotní komunikaci“, patrně by nevedl zaznamenaná odborná jednání, nečinil by zápisy do stavebního deníku ani by se neúčastnil kontrolních dnů. Pokud by skutečně byla úkolem obviněného jen ona „prvotní komunikace“ není vysvětlitelné, proč by na předmětných stavbách popsaným způsobem dále působil. Pozvání zúčastněných společností na „první schůzku“ mohl zajistit kdokoliv bez odborných znalostí z oblasti stavebnictví a nedávalo rozumný smysl, aby byl takovým úkolem pověřen právě obviněný se svou vysokou kvalifikací.
15. Jelikož má státní zástupce za to, že námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
16. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou ze dne 1. 8. 2024, ve které se podrobně a nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým argumentům státního zástupce. Setrval proto na svém návrhu na rozhodnutí o dovolání.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
25. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. H. jím brojí proti výroku o vině přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž v rámci několika okruhů dovolacích námitek rozporuje závěr odvolacího soudu o naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu.
26. Po prostudování napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a předloženého spisového materiálu v konfrontaci s obviněným vytýkanými vadami může Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného jsou jak skutkové, tak právní povahy. Takovéto konstatování činí Nejvyšší soud současně s výhradou, že obviněný tyto své námitky z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v podaném dovolání příliš srozumitelně pod jednotlivé dovolací důvody nepodřadil. Výhrady lze mít i ke kvalitě příslušné dovolací argumentace (z hlediska jejího vztahu k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům). O tom svědčí již bod III./4 dovolání, ve kterém obviněný uvádí, že „své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V této části, stejně jako v dalších částech dovolání, však absentuje upřesnění, kterou variantu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatňuje [což není zřejmé ani u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Formálně tak není vyjádřeno, zda se obviněný domnívá, že uvedený dovolací důvod je naplněn proto, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo proto, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
27. Z obsahu dovolání v každém případě nevyplývají námitky, které by svědčily pro názor obviněného, že je naplněna druhá a třetí varianta důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na straně druhé však z dovolání obviněného vyplývají konkrétní námitky, kterými obviněný (zejména) brojí proti závěrům soudů nižších stupňů týkajícím se jeho postavení coby (hlavního) stavbyvedoucího a dále proti závěrům týkajícím se významu jeho jednání pro způsobení škodlivého následku a bezprostřednosti hrozícího ohrožení. Jakkoliv obviněný ve vztahu k těmto otázkám mísí dohromady argumentaci skutkové a právní povahy, lze s ohledem na podobu této jeho dovolací argumentace mít za to, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný pravděpodobně mínil uplatnit námitky, které se mají vztahovat pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto skutkovým námitkám obviněného, tak jak byly koncipovány v podaném dovolání, však Nejvyšší soud uvádí, že tyto lze pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze stěží.
28. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud shora uvedená východiska týkající se možnosti dovolacího soudu přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, je nutno konstatovat, že obviněný v podaném dovolání existenci zjevného (extrémního) rozporu fakticky netvrdí. Namísto toho pokračuje v dosavadním způsobu obhajoby spočívajícím v prosté polemice se způsobem hodnocení důkazů, která se však předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Není skutečně úlohou Nejvyššího soudu, aby znovu reprodukoval a hodnotil provedené důkazy. Jeho zásah do oblasti skutkových zjištění by mohl přicházet v úvahu pouze v případě těch nejtěžších vad důkazního řízení, jak bylo konstatováno shora.
30. I přes problematické podřazení skutkových námitek týkajících se postavení obviněného jako (hlavního) stavbyvedoucího však Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující.
31. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy při posuzování trestní odpovědnosti obviněného M. H. vycházely z toho, že tento obviněný působil v rámci stavební akce XY–XY jako tzv. hlavní stavbyvedoucí. Zohlednily přitom, že jmenovaný obviněný se spolu s dalšími osobami zúčastněnými na dané stavební akci účastnil kontrolních dnů a že činil zápisy i do stavebního deníku firmy BÖGL a KRÝSL ve vztahu ke stavebnímu objektu SO 202, který vedl obviněný S. Měly za prokázané, že obviněnému H. byla známa spojitost prací na stavebních objektech SO 102.2 a SO 202 a že byl účastníkem korespondence, když se řešil problém zpoždění prací prováděných společností BÖGL a KRÝSL, která se dožadovala toho, aby byl nejprve odtěžen materiál nad klenbou, a neprovedením těchto prací odůvodňovala zpoždění vlastní činnosti ve fázi podepírání klenby mostu. Soudy uzavřely, že obviněný H. v podstatě zastřešoval odborné řízení celé stavby, jako zástupce objednatele sledoval a kontroloval práci dodavatelů a subdodavatelů a řešil případné vznikající problémy.
32. Proti těmto závěrům soudů nižších stupňů obviněný namítá, že pro danou konkrétní stavební akci týkající se mostu v obci XY nebyl stavbyvedoucím, který by zodpovídal za bezpečnost při provádění stavby. Jako stavbyvedoucí byl zodpovědný za realizaci jiného úseku. V daném okamžiku se na předmětné stavbě vůbec nepohyboval ani pohybovat nemusel. Nebyl nikým informován o tom, že dochází k postupu v rozporu s projektovou dokumentací, ani o vzniku jiných porušení, která by představovala vznikající nebezpečí. Jeho úlohou na celé stavbě byla pouze a jenom koordinace (resp. zprostředkování) prvotní komunikace mezi společnostmi BÖGL a KRÝSL a STRABAG. Další práce nekoordinoval, nevedl ani neorganizoval, což nebylo ani jeho povinností. Pokud pak na stavbě vznikalo nebezpečí, byly to právě osoby přítomné na stavbě a osoby organizující práce na stavbě, které měly vznikající nebezpečí rozpoznat, zamezit mu a informovat o něm příslušné osoby.
33. Nejvyšší soud uvedené námitky obviněného posoudil a dospěl k závěru, že nejsou důvodné.
34. Je skutečností, že na stavbě týkající se mostu v obci XY obviněný H. jako stavbyvedoucí nepůsobil. To mu však ani není kladeno za vinu. Jmenovaný obviněný působil jako stavbyvedoucí na jiné části dané stavební akce, která byla rozdělena na více dílčích úseků. Obviněný H. však na této stavební akci působil jako tzv. hlavní stavbyvedoucí. To ostatně ani sám nerozporuje. Brojí nicméně proti závěrům soudů nižších stupňů týkajícím se obsahu této funkce a povinností z ní vyplývajících. Zjednodušeně vyjádřeno namítá, že jeho úkolem bylo toliko zajištění prvotní komunikace mezi zúčastněnými stavebními společnostmi, nikoliv dohlížet na odbornou (technickou) stránku prováděných stavebních prací a tyto koordinovat. S takovou obhajobou se však Nejvyšší soud neztotožnil.
35. Pokud jde o funkci tzv. hlavního stavbyvedoucího, kterou zastával obviněný M. H., je skutečností, že tato funkce není zákonem definovaná. Tzv. hlavní stavbyvedoucí může zpravidla působit u staveb prováděných hlavním zhotovitelem. Povinnosti obviněného H. jako hlavního stavbyvedoucího bezprostředně nevyplývají ani z jeho pracovněprávního vztahu, neboť jmenovaný obviněný byl u společnosti M – Silnice zaměstnán jako stavbyvedoucí hlavní stavební výroby. Povinnosti hlavního stavbyvedoucího pak nejsou definovány ani v jeho pracovní náplni, která se vztahuje k funkci stavbyvedoucího hlavní stavební výroby.
36. Ani za takového stavu, kdy právními předpisy nejsou stanoveny povinnosti vyplývající z funkce hlavního stavbyvedoucího, se však obviněný M. H. nemůže své odpovědnosti zprostit. Je tomu tak proto, že obviněný, ačkoliv se v rámci své obhajoby pokouší od faktické realizace stavební činnosti distancovat, se do ní ve skutečnosti zapojoval v podstatně větší míře, než jak nyní prezentuje. Jeho činnost jako hlavního stavbyvedoucího v žádném případě nespočívala pouze v zajištění prvotní komunikace mezi zúčastněnými stavebními společnostmi. Obviněný H. totiž do stavebních (demoličních) prací zasahoval i po věcné stránce, o čemž svědčí zápisy do stavebního deníku, ze kterých se podává, že obviněný H. měl povědomí o tom, co se na stavbě činí, jak probíhají stavební práce a na tento průběh reagoval např. urgencemi k „okamžitému zahájení prací v korytě“ (dne 25. 8. 2024). Při těchto úkonech a pokynech se přitom z povahy věci, bez ohledu na to, zda vystupoval jako „běžný“ stavbyvedoucí či jako tzv. hlavní stavbyvedoucí, musel zajímat i o odbornou (technickou) stránku věci a o to, zda jím vyžadovaný postup je v souladu s projektovou dokumentací. Tato povinnost pro něj ostatně vyplývala i z jeho pracovní náplně (zvláštní pracovní náplň pro výkon funkce hlavního stavbyvedoucího obviněný neměl). Při vědomí skutečnosti, že funkce tzv. hlavního stavbyvedoucího, jak již bylo uvedeno, není právními předpisy definována, je tak možno o postavení obviněného H. v rámci předmětné stavební akce uvažovat jako o „společném stavbyvedoucím“. Nebylo sice jeho povinností organizovat a řídit každodenní průběh prací na stavbě (to skutečně náleželo „běžným“ stavbyvedoucím), nicméně i přesto v rámci své koordinační činnosti musel mít na zřeteli požadavky vyplývající z projektové dokumentace. Opačný výklad jeho postavení by byl jednak absurdní, neboť by znamenal, že hlavní stavbyvedoucí se při své činnosti nemusí zajímat o odborné požadavky na provádění stavební činnosti (že tyto může zcela ignorovat), a jednak by neodpovídal pracovní náplni obviněného M. H., kterou byl vázán i přesto, že na dané stavební akci nepůsobil jako „běžný“ stavbyvedoucí, nýbrž jako tzv. hlavní stavbyvedoucí. K této otázce je tak možno uzavřít, že soudy nižších stupňů se při posuzování postavení obviněného H. nedopustily libovůle, když naopak vycházely ze skutečné (faktické) role tohoto obviněného v rámci předmětné stavební akce. Jakkoliv to obviněný výslovně nenamítl, Nejvyšší soud neshledal mezi jejich skutkovými závěry týkajícími se otázky postavení obviněného M. H. coby tzv. hlavního stavbyvedoucího a obsahem příslušných provedených důkazů žádný, natož extrémní rozpor.
37. Další okruh dovolacích námitek obviněného se týká příčinné souvislosti, tedy významu jednání obviněného H. pro způsobení škodlivého následku.
38. Tuto obhajobu lze shrnout tak, že obviněný v rámci uvedené výhrady v podstatě namítá, že není zřejmé, jestli je mu kladeno za vinu nedodržování projektové dokumentace nebo nedostatečná koordinace stavbyvedoucích, přičemž nebezpečnost situace měly rozpoznat jiné osoby na stavbě, primárně spoluobvinění S. a B. Nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech ani nekontrolování spoluobviněných S. a B. pak podle obviněného není příčinou, která vedla ke vzniku škodlivého následku. V této souvislosti také poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe.
39. Je zřejmé, že uvedené námitky směřují převážně proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Tyto právní námitky tak bylo možno podřadit a projednat v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutkové povahy je pak námitka týkající se otázky, zda nedostatek koordinace vedl ke vzniku škodlivého následku. Tato námitka by tedy mohla odpovídat důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však opět, stejně jako v případě námitky týkající se postavení obviněného, primárně o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů. V každém případě jsou však jak právní, tak skutkové námitky obviněného týkající se příčinné souvislosti, neopodstatněné.
40. Je tomu tak proto, že počínání obviněného M. H., který v rámci předmětné stavební akce vystupoval v postavení tzv. hlavního stavbyvedoucího (viz výše), nepochybně bylo jednou z příčin vzniku škodlivého následku v podobě způsobení obecného nebezpečí. Je přitom zřejmé, že posouzení této otázky částečně souvisí s postavením obviněného, který skutečně jako tzv. hlavní stavbyvedoucí neměl na starosti řízení každodenních prací na stavbě, které bezesporu náleželo „běžným“ stavbyvedoucím. Jak ovšem bylo již uvedeno, obviněný v rámci svého postavení vystupoval takovým způsobem, že fakticky ovlivňoval dění na stavbě, kdy zejména urgoval zahájení či pokračování určitých prací. Rovněž již bylo konstatováno, že při těchto úkonech nemohl pominout odbornou (technickou) stránku věci a musel se zajímat i o to, zda jsou jeho pokyny v souladu s projektovou dokumentací a zda při jejich realizaci nedojde k ohrožení života, zdraví či majetku. Pokud tedy dal např. dne 25. 8. 2014 pokyn k okamžitému zahájení prací v korytě řeky (tzn. pod mostem), musel se zajímat i o to, zda je stavba (demolice) v takovém stavu, aby takový pokyn bylo možno bezpečně splnit. Nedostatečnost koordinace „běžných“ stavbyvedoucích tak v případě obviněného H. spočívala právě v nerespektování požadavků vyplývajících z projektové dokumentace. Při této koordinaci totiž, jak bylo opakovaně uvedeno, musel obviněný mj. vycházet i z projektové dokumentace a tuto reflektovat, byť nebyl v postavení „běžného“ stavbyvedoucího a nemusel s ní tedy pracovat na denní bázi. Pokud obviněný koordinoval práce mezi jednotlivými stavebními objekty v rozporu s těmito požadavky a vydával závazné pokyny pro stavbyvedoucí, kteří na jejich základě poslali pracovníky pracovat pod nezajištěný most, přičemž současně docházelo k odtěžování jeho násypu, nelze mít pochybnosti o tom, že takové jednání obviněného H. bylo jednou z významných příčin škodlivého (tragického) následku.
41. Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že osob zodpovědných za vznik takového následku bylo více. Šlo zejména o stavbyvedoucí S. a B., kteří byli bezprostředně zodpovědní za řízení stavby (jednotlivých stavebních objektů) v rozporu s projektovou dokumentací. Odpovědnost uvedených dvou obviněných na škodlivém následku je jistě nejvyšší, jak ostatně konstatovaly již soudy nižších stupňů. Je však nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tato skutečnost neznamená, že odpovědnost za vyvolání stavu obecného nebezpečí by měli nést výlučně tito dva obvinění. Nejde přitom o uplatňování nepřípustného principu kolektivní viny, jak obviněný namítá, nýbrž o nutnost vyvození postihu vůči všem osobám, které zanedbaly své povinnosti a v důsledku toho způsobily škodlivý následek.
42. V situaci, kdy se na vzniku škodlivého následku podílí více příčin (zde pochybení více osob), je při posuzování příčinné souvislosti nutno vycházet ze zásady umělé izolace jevů a zásady gradace příčinné souvislosti. V obecné rovině lze uvést, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězce příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, a tam uvedenou judikaturu.
43. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci, je možno učinit závěr, že ačkoliv jednání obviněného M. H. spočívající v nedostatečné koordinaci prací na dvou sousedních stavebních objektech (resp. v takové koordinaci, která neodpovídala požadavkům vycházejícím z projektové dokumentace) zcela jistě nebylo jedinou příčinou škodlivého následku, jednalo se o příčinu z hlediska tohoto následku významnou. Jak již bylo uvedeno, obviněný H. uděloval pokyny týkající se postupu bouracích prací a nereflektoval přitom omezení vyplývající z projektové dokumentace, která jednoznačně zapovídala odtěžování násypu mostu pod úroveň paty klenby bez jejího podepření. Byť nepochybně bylo povinností stavbyvedoucích S. a B. takto nepostupovat, nelze pochybení těchto obviněných, kteří rovněž porušili své povinnosti a pokynům obviněného H. vyhověli, klást obviněnému H. k dobru. Zjednodušeně vyjádřeno, ani pochybení ostatních osob zúčastněných na stavbě obviněného H nezbavují viny. Pochybení tohoto obviněného je přitom pro vyvození trestní odpovědnosti dostatečně významnou příčinou škodlivého následku. Je nutno souhlasit se státním zástupcem, že to byl právě obviněný, kdo mohl nejsnáze rozpoznat a řešit rozpor mezi rychlým odtěžováním zeminy na jedné stavbě a nedokončeným podepřením mostu na druhé stavbě. Pokud by někdo takovou koordinaci zajistit měl, obviněný byl první, kdo přicházel v úvahu, neboť pod něj spadaly obě stavby – na rozdíl od ostatních obviněných. Význam pochybení obviněného H. je přitom natolik významný, že skutečně nebylo možno, i s ohledem na tragické následky, uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na kterou obviněný rovněž poukázal.
44. Pokud jde o spíše skutkovou námitku týkající se toho, zda nedostatek koordinace vedl ke vzniku škodlivého následku, ani zde nebylo možno obviněnému přisvědčit. Lze toliko stručně konstatovat, že pokud by obviněný stavby koordinoval v souladu s projektovou dokumentací a stavbyvedoucím S. a B. např. uložil, aby další odtěžování zeminy probíhalo až po podepření mostu, nepochybně by při respektování uvedeného pokynu ke škodlivému následku nedošlo. Oprávněním tak učinit přitom obviněný H. nepochybně fakticky disponoval. Tolik k otázce příčinné souvislosti.
45. Nejvyšší soud se konečně dostává ke třetímu okruhu dovolacích námitek, který se týká otázky bezprostřednosti hrozícího nebezpečí. V rámci této argumentace obviněný zjednodušeně vyjádřeno namítá, že jednání, které je mu vytýkáno (nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech), nemohlo bezprostředně vést ke vzniku obecného ohrožení. Bezprostřední ohrožení mohli podle něj za dané situace vyvolat výhradně stavbyvedoucí S. a B. nerespektováním projektové dokumentace a vydáváním pokynů k pracím, které nakonec vedly k pádu mostu.
46. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou. Je přitom zřejmé, že i zde obviněný vychází ze svého přesvědčení, že nebylo jeho povinností kontrolovat dodržování projektové dokumentace a že jeho jednání není v příčinné souvislosti se škodlivým následkem. K těmto otázkám se Nejvyšší soud vyjádřil výše v tomto rozhodnutí. Jak ovšem již shora uvedeno, i přes skutečnost, že práce na stavbě bezprostředně řídili a kontrolovali stavbyvedoucí S. a B., roli obviněného H. coby tzv. hlavního stavbyvedoucího nelze bagatelizovat. Je tomu tak proto, že tento obviněný prostřednictvím pokynů koordinoval práce na předmětném úseku, přičemž časová návaznost jednotlivých kroků (podepření klenby, odtěžování násypu) byla klíčová pro dodržení bezpečnostních opatření vyžadovaných projektovou dokumentací. Na to výslovně upozorňoval i projektant v projektové dokumentaci. Pokud obviněný uděloval pokyny týkající se postupu stavebních (demoličních) prací, projektová dokumentace ho musela zajímat. Špatná koordinace jednotlivých prací na úzce souvisejících stavebních objektech, za kterou nese svůj díl odpovědnosti i obviněný H., tak vedle pochybení ostatních zúčastněných osob vedla ke zřícení mostu. K němu došlo v době, kdy se pod mostem i na mostě pracovalo. Nebezpečí pádu bezprostředně hrozilo, byť pochopitelně nebylo zřejmé, kdy přesně se klenba zřítí. S postupujícím odtěžováním násypu bez požadovaného podepření klenby se tento okamžik nevyhnutelně přibližoval, a to bez ohledu na to, že obviněný H. nebyl dalšímu průběhu prací osobně přítomen a pracovníky přímo neřídil. Zde je nutno mít na zřeteli specifickou povahu stavebních (v tomto případě demoličních) prací, kdy určité pochybení se zpravidla negativně projeví až s určitým časovým odstupem. Z důvodů významných skutkových odlišností vyplývajících z této povahy stavebních (demoličních) prací tak nemohou najít uplatnění závěry uvedené v obviněným odkazované judikatuře, které se týkají odpovědnosti osoby vykonávající pedagogický dozor nad žáky při plaveckém výcviku nebo strojvůdce, který přehlédl znamení stůj. Je možno souhlasit se státním zástupcem, že závěry uvedené v obviněným citované judikatuře by teoreticky mohly najít uplatnění v případě, pokud by se v blízkosti mostu v době jeho pádu žádné osoby nenacházely. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo.
47. Je tak možno uzavřít, že vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného M. H., ať už je bylo možno podřadit pod uplatněné důvody dovolání či nikoliv, vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění některého ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu