3 Tdo 663/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 663/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:8. 10. 2025 Spisová značka:3 Tdo 663/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.663.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Totožnost skutku Hodnocení důkazů Porušování domovní svobody Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1 tr. zákoníku § 263 odst. 7 tr. ř. § 259 odst. 3 tr. ř. § 228 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:26. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 305/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 663/2025-447 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 68/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. Š. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze 14. 8. 2024, sp. zn. 14 T 68/2023, byl obviněný S. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY dne 10. 2. 2022 v 15:25 hodin společně s M. Ř., nar. XY, po otevření dveří vnikli do bytu na adrese XY, který užívala poškozená D. D., nar. XY, se svým druhem A. J., nar. XY, tak, že obžalovaný S. Š. do poškozené strčil a začal s ní řešit delší dobu pracovně právní spor, poškozená se ho ptala, co dělá, on jí odpověděl, že ho okradla, a požadoval po ní vrácení výplaty a vyzývala ho, aby jí vysvětlil, co se stalo, poté ji nezjištěným způsobem fyzicky napadl, následně do konfliktu zasáhl přítomný A. J., když mezi nimi došlo ke vzájemnému fyzickému kontaktu a potýkání, kdy A. J. se po obžalovaném ohnal pohrabáčem, v té chvíli M. Ř. se snažil oba od sebe odtrhnout a napomínal obžalovaného, ať toho nechá a poškozená i A. J. vykazovali oba z bytu a poškozená přivolala k zákroku hlídku PČR, když dle lékařské zprávy z chirurgické ambulance Nemocnice Jablonec nad Nisou ze dne 10. 2. 2022 ve 21:30 hod. vyplývá, že poškozená utrpěla nejméně pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění levé strany krku a pohmoždění levé lopatky. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 (osmnácti) měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, částku ve výši 4.203 Kč. 4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená obchodní společnost A. M. T. s.r.o. a poškozená D. D. odkázány se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 14 T 68/2023, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody. Odvolání podaly i poškozené D. D. a společnost A. M. T., a to proti výroku, kterým byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, a to tak, že k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. ř., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY dne 10. 2. 2022 v 15:25 hodin společně s M. Ř., nar. XY, po otevření dveří vstoupili do bytu na adrese XY, který užívala poškozená D. D., nar. XY, se svým druhem A. J., nar. XY, a S. Š. s ní začal řešit pracovně právní spor, poškozená se ho ptala, co dělá, on jí odpověděl, že ho okradla, a požadoval po ní vrácení výplaty a vyzývala ho, aby jí vysvětlil, co se stalo, poté ji nezjištěným způsobem fyzicky napadl, následně do konfliktu zasáhl přítomný A. J., když mezi nimi došlo ke vzájemnému fyzickému kontaktu a potýkání, v jehož průběhu poškozená i A. J. vykazovali oba z bytu a poškozená přivolala k zákroku hlídku PČR, když dle lékařské zprávy z chirurgické ambulance Nemocnice Jablonec nad Nisou ze dne 10. 2. 2022 ve 21:30 hod. vyplývá, že poškozená utrpěla nejméně pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění levé strany krku a pohmoždění levé lopatky. 7. Za to byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 (jednoho) roku. 8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, částku ve výši 4.203 Kč. 9. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená obchodní společnost A. M. T. s.r.o. a poškozená D. D. odkázány se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 10. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání poškozených D. D. a společnosti A. M. T. II. 11. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 420–423 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 12. Obviněný nejprve konstatoval, že přestože odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování přehráním zvukového záznamu incidentu, tak se o žádné doplnění dokazování jednat nemohlo. Záznam byl přehrán již v řízení před soudem prvního stupně. Toliko z náslechu tohoto důkazu odvolací soud dovodil zcela nový skutkový stav a zcela nový skutek, kterého se měl obviněný dopustit a na tomto podkladě jej uznal vinným spácháním přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, který měl spočívat v tom, že neoprávněně setrval v obydlí jiného. Skutečnosti trvzené v napadeném rozsudku odvolací soud dovodil z výpovědí poškozených D. a J. a spoluobviněného M. Ř. Obviněný namítá, že odvolací soud je nepřípustně v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku doplnil nemístnými spekulacemi. Konkrétně se vymezuje proti skutkovému zjištění, že si byl společně se spoluobviněným M. Ř. vědom toho, že jsou z bytu poškozených vykazováni. Za nemístnou spekulaci poté považuje tvrzení odvolacího soudu, že byl připraven na použití fyzického nátlaku, neboť se na místo dostavil spolu s M. Ř., který je výrazné muskulatury, posiluje a 10 let hrál ragby (odvolací soud v tomto vycházel z protokolu o hlavním líčení). 13. Obviněný se rovněž vymezuje proti konstatování odvolacího soudu, že setrval na své výpovědi z přípravného řízení, kde uváděl, že nepadlo slovo o tom, že mají z bytu odejít. Takový závěr je však v rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2024, kde připustil, že jej z bytu vyhazovali, ale vzápětí vyslovili přání, ať se celá záležitost vyřeší v klidu, což je zcela v souladu s pořízeným audiozáznamem. 14. Trvá na tom, že z audiozáznamu jednoznačně vyplývá, že než stačil společně se spoluobviněným Ř. odejít, poškozená vzala své vykázání zpět a vyjádřila přání celou situaci v klidu vyřešit. Toto její odvolání se odehrálo v čase 7:44 předmětného audiozáznamu, tedy 84 sekund po požadavku poškozené „vypadni, vypadni odsaď“. Tuto zásadní skutečnost však odvolací soud zcela pominul a zatížil tak své rozhodnutí vadou spočívající ve zjevném rozporu skutkových okolností s provedenými důkazy. Odvolací soud tedy provedl dokazování nesprávně, neúplně a nedostatečně. Záznam přehrál pouze v první části týkající se vstupu do místnosti a tvrzeného incidentu mezi přítomnými, ale pro posouzení trestnosti dovolatelova jednání je klíčová právě následující část, ze které je zřejmé odvolání vykázání ze strany poškozené. 15. Obviněný brojil i proti hmotněprávnímu posouzení jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění totiž nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty, neboť obviněný byl poškozenou vyzván, aby v jejím bytě setrval. 16. Odvolací soud podle obviněného rovněž svým postupem porušil zásadu totožnosti skutku, když v jeho případě nebyla novým rozhodnutím odvolacího soudu totožnost skutku zachována. Namítl proto porušení zásady zachování totožnosti skutku. Uvedl, že odvolací soud zásadním způsobem změnil skutkovou větu podané obžaloby oproti té uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Totožnost skutku je zachována za sitauce, kdy je zachována totožnost jednání a totožnost následku. Jednání nebo následek v soudním rozsudku a obžalobě by měly být popsány tak, aby se shodovaly alespoň částečně v podstatných okolnostech. V případě obviněného však totožnost skutku spočívající alespoň v totožnosti jednání zachována nebyla. 17. Podle obviněného odvolací soud rovněž postupoval v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. a zásadou přímosti zakotvenou v § 2 odst. 12 tr. ř. Soud první stupně, který všechny ve věci opatřené důkazy při hlavním líčení provedl a který měl zejména možnost osobního pozorování výslýchaných svědků, dospěl k určitým závěrům, které byly zjištěny jako nesprávné. Odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům, ale bez doplnění dokazování. Skutková zjištění dovodil pouze z opakovaného přehrání části zvukového záznamu, chybných citací a domněnek vycházejících z předchozích výpovědí. Pokud měl dovodit vinu nade všechnu pochybnost, mohl a měl provést další důkazy, zvláště za situace, kdy existovaly zjevné rozpory mezi výpověďmi a zvukovým záznamem. Nic takového však neučinil. S odvoláním na ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a na ně navazující ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. obviněný připomněl, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet pouze k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Ačkoliv tedy odvolací soud deklaroval postup podle § 259 odst. 3 tr. ř., tak podle obviněného toto ustanovení a ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nerespektoval, když se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nedostál podmínkám, které na něj toto ustanovení kladlo. 18. V rozsudku odvolacího soudu obviněný rovněž spatřoval znaky tzv. překvapivosti soudního rozhodnutí, jak je definuje Ústavní soud, když poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999,sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99 (N 80/14 SbNU 161). Namítá, že z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo možné očekávat, že dojde ke změně skutkových závěrů. Postupem odvolacího soudu mu bylo fakticky upřeno právo na efektivní obhajobu. Proti skutkovým zjištěním hovořícím v jeho neprospěch se totiž nemohl účinně bránit. 19. Obviněný rozporoval i výrok o povinnosti uhradit poškozené VZP ČR částku ve výši 4.203 Kč. Je přesvědčen, že uložení této povinnosti nemá oporu v provedeném dokazování, neboť byl uznán vinným pouhým neoprávněným setrváním v obydlí jiného. Škoda by musela být spáchána v příčinné souvislosti s jeho jednáním, muselo by být dáno i zavinění, což v této věci není možno konstatovat, neboť rozsudek, který mu kladl za vinu vniknutí do obydlí násílím, byl v celém rozsahu zrušen. Nemohla mu tak být uložena povinnost nahradit škodu. 20. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2025, č. j. 31 To 383/2024-381, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby o věci znovu jednal a rozhodl, popř. aby rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v celém jejím rozsahu. 21. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 27. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 356/2025. 22. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný svou námitkou zjevného rozporu nenaplnil. Odvolací soud se podle názoru státního zástupce nedopustil chyby, pokud nezohlednil následné odvolání vykázání, neboť tato skutečnost neměla žádný vliv na závěr, že obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako jím tvrzené nedostatky při hodnocení jeho výpovědi. Pakliže je skutková okolnost bez významu z hlediska naplnění skutkové podstaty inkriminovaného přečinu, nelze ve vztahu k ní hovořit o zjevném rozporu ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. 23. K námitce obviněného rozporující naplnění znaků trestného činu podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, námitce tvrdící porušení zachování totožnosti skutku, námitce brojící proti výroku o povinnosti k náhradě škody a námitce překvapivosti soudního rozhodnutí státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze s výhradou. Námitky překvapivosti rozhodnutí, zásahu do údajné totožnosti skutku anebo vybočení z mezí odvolacího řízení nesměřují proti hmotněprávním otázkám. Nejsou důvodné ani v obecné rovině. Vzhledem k tomu, že zůstala zachována nejen podstata jednání, ale i totožnost následku, zůstala zachována evidentně i totožnost skutku. V souladu s obsahem dokazování došlo ke zpřesnění rozhodných skutečností, a to ve prospěch obviněného. Odvolací soud postupoval plně v zákonných mezích odvolacího přezkumu. Sám obviněný nepopisuje žádné jeho procesní pochybení, ale deklaruje svůj povrchní nesouhlas s postupem odvolacího soudu či výsledkem odvolacího řízení. Takto prostě vyslovený nesouhlas však nezakládá žádný dovolací důvod. Stejně tak státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného tvrdící překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí nevykazuje žádné rysy překvapivosti či nespravedlnosti ve smyslu ustálené judikatury. 24. K namítanému nenaplnění znaků skutkové podstaty kladených obviněnému za vinu státní zástupce uvádí, že tato námitka postrádá důvodnost. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se zdržoval proti vůli poškozené v jejím bytě a předmětný delikt spáchal. Odvolání vykázání nemohlo vést k zániku trestní odpovědnosti již dokonaného přečinu. K námitce náhrady škody pak státní zástupce plně odkázal na bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. 25. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.), a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 27. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1 . 2025, sp. zn. 31 To 383/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 31. Obviněný nevznesl námitku tzv. opomenutého důkazu ani důkazu nepřípustného. Vznesl však námitku zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, kdy se neztotožňuje se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil důkaz audiozáznamem incidentu pořízeným spoluobviněným M. Ř. Podle obviněného odvolací soud nevzal v potaz část audiozáznamu, kde poškozená odvolává jejich vykázání. Zároveň s tím se vymezil proti procesní stránce hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem, kdy podle něj odvolací soud nedostál požadavkům ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a dospěl ke skutkovým závěrům, aniž by předmětný audiozáznam přehrál celý. 32. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. 33. Nejvyšší soud zároveň poukazuje na to, že § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada vyhledávací) ani § 2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů) nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro stanovení relativní váhy určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 34. K namítanému zjevnému rozporu mezi audiozáznamem pořízeným spoluobviněným M. Ř. (trestní věc tohoto obviněného byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena samostatným usnesením Magistrátu města Jablonec nad Nisou) a skutkovými zjišteními učiněnými odvolacím soudem lze uvést, že námitky obviněného nelze považovat za důvodné, a to z následujících důvodů. Obviněný přináší vlastní hodnocení předmětného důkazu a vlastní skutková zjištění, která by z něj měla vyplývat. Podle něj poškozená D. D. odvolala své vykázání a v podstatě je pozvala ke stolu celou situaci vyřešit. Tento závěr je však v rozporu s jinými důkazy provedenými ve věci a zároveň se samotným audiozáznamem. Odvolací soud vysvětlil, že v projednávané věci proti sobě stály na straně jedné protichůdné výpovědi obviněného a spoluobviněného Ř., a na straně druhé výpovědi poškozené D. D. a jejího přítele A. J. Nejobjektivnější obraz o průběhu celé události poskytoval právě zmíněný audiozáznam, s jehož hodnocením soudem prvního stupně se však odvolací soud zcela neztotožnil, pokud šlo o závěr o násilném vstupu obviněného do obydlí poškozené. Odvolací soud proto poté, co se s obsahem audiozáznamu seznámil, přistoupil ve veřejném zasedání k jeho opětovnému provedení postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 31. 1. 2025, na č. l. 378–379 spisu; body 12.-13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem předmětného audiozáznamu konstatuje, že skutková zjištění vyvozená odvolacím soudem v bodech 14.-15. odůvodnění jeho usnesení pořízenému audiozáznamu zcela odpovídají. Ve shodě s odvolacím soudem rovněž konstatuje, že obsah audiozáznamu odpovídá jeho textovému přepisu, resp. vyhodnocení učiněnému policejním orgánem, založenému na č. l. 114–118 spisu. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že poškozená sama a dobrovolně pozvala obviněného a spoluobviněného M. Ř. do bytu, a vyloučil tak použití násilí ke vstupu (vniknutí) do bytu. Soudu prvního stupně však zcela přisvědčil stran posouzení průběhu konfliktu po vstupu obviněného a spoluobviněného do bytu poškozené. Potvrdil, že poškozená i svědek A. J. opakovaně vykazovali obviněného a spoluobviněného Ř. z bytu a že mezi přítomnými došlo k potyčce, která vyústila v poranění poškozené objektivizované znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Andrey Vlčkové. 35. Z audiozáznamu se podává, že poškozená do svého bytu dobrovolně vpustila obviněného a spoluobviněného Ř. (cca v čase 2:42 záznamu). Následně se poškozená poměrně klidným hlasem ohradila, proč do ní obviněný strká (cca v čase 3:11 záznamu.). Poté spolu začali řešit, zdali poškozená u bývalého zaměstnavatele odcizovala zboží, podezření z neoprávněně si přisvojené odměny a další údajné pohledávky obviněného za poškozenou. Během této diskuse se do konverzace zapojil i svědek A. J. (cca v čase 3:15-5:20 záznamu; viz bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V čase 5:53 záznamu (v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedeno 5:23) dochází k fyzickému konfliktu a vykazování z bytu slovy „vypadni, vypadni“ svědkem A. J. V cca čase 6:00 záznamu je slyšet poškozená křičící „nech mě, co to děláš, co to děláš, ty vole, jsi normální?, co na mě šaháš ty chcípáku.“ V čase 6:20 pak poškozená zvýšeným hlasem vykazuje obviněného ven slovy „vypadni, vypadni odsaď“. Konflikt pak pokračuje, mezi zúčastněnými však již neprobíhá fyzické napadání. V čase cca 6:57 záznamu poškozená v reakci na proběhlou situaci křičí „kdyby sis sedl ke stolu a řešil celou věc normálně“. Konflikt poté nadále probíhá jen ve verbální rovině. V čase cca 7:25 záznamu poškozená volá na policii (za přítomnosti obviněného a spoluobviněného M. Ř.) a informuje je o vniknutí obviněného do svého bytu. Poté, co dotelefonuje, tak v čase 7:45 záznamu zvýšeným hlasem, ale nikoliv křikem, říká „jako kdybychom si tady sedli a normálně to vyřešili, S., já jsem ...“ Na to ji obviněný okřikne a hádka pokračuje. Z tónu jejího hlasu i kontextu celé situace je však zřejmé, že se v obou případech, kdy vyslovila přání „vyřešit situaci u stolu“, jedná o vyjádření frustrace z toho, jak celá situace vygradovala, a nikoliv o odvolání vykázání či dokonce doslovnou a vážně míněnou pozvánku ke stolu, aby celou situaci vyřešili v klidu. O žádném odvolání vykázání tedy nemůže být řeč. Zvláště za situace, kdy cca 30 sekund po prvním povzdechnutí si, aby celou situaci řešili jinak, volá policii, a poté, co zavěsí a podruhé vysloví přání jiného řešení situace, policii neodvolává a hádka s křikem pokračuje až do příjezdu policie (v čase 13:05 záznamu). Interpretace obviněného, že tímto projevila svůj úmysl odvolat jeho vykázání z bytu, nemůže obstát. Naopak je na místě přisvědčit skutkovému závěru odvolacího soudu, že obviněný společně se spoluobviněným M. Ř. v bytě přes opakované výzvy a nesouhlas jeho obyvatelů setrvávali a pokračovali v započaté hádce. Rozhodně nelze hovořit o odvolání vykázání ani o smíření poškozené a svědka A. J. s jejich dalším setrváním v bytě. Závěry soudu prvního stupně stran části incidentu odehrávající se po vstupu do bytu a prvním fyzickém konfliktu mezi obviněným a poškozenou) odpovídají obsahu provedeného dokazování (zejména předmětnému audiozáznamu) a nejsou s ním v žádném, natožpak zjevném rozporu. 36. Pokud se jedná o část odůvodnění odvolacího soudu, kde je uvedeno, že: „Nelze vyloučit, že obžalovaný byl i na tuto eventualitu připraven (myšleno fyzický nátlak či fyzickou konfrontaci), neboť se na místo dostavil spolu s M. Ř., který jak lze dovodit z protokolu o hlavním líčení a výpovědi M. Ř., je pravděpodobně výrazné muskulatury, posiluje a 10 let hrál ragby“, nelze obviněnému přisvědčit v tom, že se jedná o nepodložený závěr, který je ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování. Tento závěr, resp. úvaha odvolacího soudu má podklad ve vlastní výpovědi obviněného. Ten v hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2024 vypověděl mimo jiné, že „spoluobviněnému M. Ř. řekl „o jaké lidi jde, že dluží peníze, nevěřím, že kdybych tam šel sám, že bych od nich něco dostal. Chtěl jsem ho jako svědka, aby stál vedle mě, a kdyby došlo k potyčce, že doufám, že mě ochrání“ (protokol o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2024 na č. l. 277–284 spisu). Z tohoto fragmentu výpovědi je zjevné, že obviněný vzal spoluobviněného M. Ř. primárně jako svědka (o čemž svědčí i skutečnost, že tento spoluobviněný zapnul nahrávání na svém mobilním telefonu a pořídil audiozáznam celého incidentu), ale zároveň také jako fyzickou podporu pro případ, že by k nějaké fyzické potyčce skutečně došlo. Jinými slovy, vedlejším motivem pro přibrání spoluobviněného Ř. byla i snaha mít ho při sobě pro případ konfliktu. 37. Odvolací soud ve svém hodnocení uvedl, že obviněný setrval na své výpovědi z přípravného řízení, že nepadlo slovo o tom, že by měli z bytu odejít. Z výpovědí obviněného se skutečně podává, že připustil, že je z bytu poškozená a její přítel vyhazovali, ale vzápětí měli říci, ať to vyřeší v klidu (protokol o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2024 na č. l. 277–284 spisu). Nejedná se však o informaci mající jakýkoliv vliv na právní posouzení jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo rozvedeno již výše, z této části jeho výpovědi soud při stabilizaci skutkových zjištění nevycházel, resp. nedospěl ke skutkové verzi prezentované obviněným. Klíčovým důkazem pro stanovení skutkového děje byl pořízený audiozáznam, který byl důkazem podávajícím nejpřesnější obraz o skutečném průběhu celého incidentu. Přestože je tedy výtka obviněného stran obsahu jeho výpovědi v hlavním líčení důvodná, tak není způsobilá vyvolat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, jak se odehrál skutek kladený mu za vinu. 38. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jablonci nad Nisou korigovanými Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to zejména audiozáznam celého incidentu pořízený spoluobviněným M. Ř., listinné důkazy (zejména lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví týkající se poškozené D. D.) a výpovědi obviněného, spoluobviněného M. Ř., svědkyně D. D. a svědka A. J. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudy provedené důkazy hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně, následně korigované soudem odvolacím, splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor. 39. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nedostál požadavkům ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., a překročil oprávnění dané mu zákonem. Pochybení mělo spočívat v tom, že odvolací soud překročil meze hodnocení důkazů odvolacím soudem a změnil popis skutku tak, že nebyla zachována totožnost skutku, čímž se stalo jeho rozhodnutí pro obviněného překvapivým. 40. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, připomněl, že v případech, kdy odvolací soud zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy když přezkoumá hodnocení důkazů soudem prvního stupně, shledá jej vadným a ve věci sám rozhodne podle § 259 odst. 3 tr. ř., je vázán omezením stanoveným v § 263 odst. 7 tr. ř. 41. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. 42. Ustanovení § 259 odst. 3 je limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně . Neprovádí „druhé hlavní líčení“ a v něm dokazování ve stejném, nebo dokonce ještě v širším rozsahu než soud prvního stupně. Je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání. Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím soudem může být buďto závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo častěji odstranění těchto nedostatků tak, aby se doplněná skutková zjištění mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní rozhodnutí odvolacího soudu. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění je odvolací soud vázán omezením podle § 263 odst. 7 tr. ř., které se projevuje tím, že odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při opětovném hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování a rozhodnout na podkladě nově zhodnocených důkazů přímo před ním provedených a důkazů provedených před soudem prvního stupně po jejich vzájemném „skloubení a provázání“ stanoveným procesním postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř. umožní odvolacímu soudu, aby sám rozhodl ve věci odlišně, aniž by musel věc zpravidla opakovaně vracet soudu prvního stupně s formálními pokyny a upozorněními na nutnost přihlédnout ještě k dalším okolnostem případu, a tak si v podstatě „vynucovat“ jiné zhodnocení důkazů a odlišné rozhodnutí ve věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str.3083–3085). 43. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a s ohledem na konkrétní postup odvolacího soudu dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení výše citovaných ustanovení ani práv obviněného nedošlo. Odvolací soud postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl první část audiozáznamu incidentu pořízeného spoluobviněným M. Ř. a ve vztahu k první části incidentu (tj. ke vstupu do bytu poškozené) tento důkaz ve spojení s jinými důkazy znovu vyhodnotil, resp. ve prospěch obviněného přehodnotil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená dobrovolně pozvala obviněného a spoluobviněného M. Ř. k sobě do bytu, a tedy se nemohlo jednat o neoprávněné vniknutí s užitím násilí ve smyslu ustanovení § 178 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak shledal závěry soudu prvního stupně správné, a to i ve vztahu ke skutkovému zjištění, že obviněný a spoluobviněný M. Ř. byli opakovaně poškozenou a jejím přítelem z bytu vykazováni, ale ani k opakované výzvě neodešli a v průběhu jejich neoprávněného setrvání došlo k poranění poškozené. Odpovídajícím způsobem pak upravil i skutkovou větu. Je vhodné zdůraznit, že obhajoba tímto postupem odvolacího soudu nebyla nijak omezena. Výše vyložená ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. takový postup výslovně umožňují. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného. 44. Obviněný rovněž namítá porušení zásady totožnosti skutku. Je toho názoru, že totožnost skutku nebyla zachována, protože rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně skutku oproti tomu, jak byl vymezen v podané obžalobě a ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné ozřejmit, že takto formulovaná námitka není pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v obecné rovině podřaditelná, a to z následujících důvodů. Pojem „totožnost skutku“ je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřuje jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného, přičemž námitka nesměřuje proti jedné z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. 45. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku dodává, že ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 a ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být naprostá a plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, a rovněž i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). 46. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně a následně rozsudkem druhého stupně byla zachována totožnost skutku, když byla částečně zachována totožnost jednání a následku. V předmětné věci nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (tj. neoprávněné narušení domovní svobody poškozené D. D.). Jinak vyjádřeno, postupem odvolacího soudu nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla částečně zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě odvolací soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání, jakým došlo ke spáchání téhož trestného činu. V daném případě pak byla zachována i totožnost následku, neboť jednáním obviněného byla porušena domovní svoboda poškozené D. D. Dlužno dodat, že jak opakované vykazování obviněného z bytu, tak přivolání policie a újma na zdraví poškozené, byly součástí popisu skutku již od podání obžaloby. Jinými slovy, jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, bylo součástí skutku od samého počátku. Stejně tak bylo obviněnému od počátku kladeno za vinu naplnění základní skutkové podstaty podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. 47. Navíc je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na rozdíly mezi podanou obžalobou, skutkem vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku soudu odvolacího, tak zcela pomíjí, že v podané obžalobě byl skutek formulován na základě důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení. Na podkladě dokazování realizovaného před soudem prvního stupně i soudem odvolacím soudy upravily popis skutku oproti podané obžalobě a odpovídajícím způsobem tyto změny promítly v právním posouzení jeho jednání. Třeba podotknout, že vždy ve prospěch obviněného a v souladu se zásadou in dubio pro reo. V projednávané věci se tak nejednalo ani o takovou situaci, kdy by odvolací soud rozhodl překvapivě, nezákonně či do věci vnesl tzv. novum. Pokud po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování odvolací soud shledal nutným a žádoucím částečně upravit popis jednání obviněného s tím, že část jemu za vinu kladeného jednání nebyla prokázána, nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. 48. Z výše uvedeného pak jednoznačně podává i to, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). 49. Nejvyšší soud uvádí, že se v projednávané věci se nejedná ve smyslu ustálené judikatury o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by došlo k zasažení do ústavně zaručených práv obviněného. Jak bylo už opakovaně zmiňováno výše, tak po celou dobu trestního řízení bylo zřejmé, co je obviněnému kladeno za vinu, a bylo vždy jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od počátku trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněného spatřován (a to přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku). Z popisu skutku v obžalobě, rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu se vždy podávalo, že obviněný společně se spoluobviněným M. Ř. byli z bytu poškozené opakovaně vykazováni, že byla přivolána Policie ČR a že mezi obviněným, spoluobviněným M. Ř., poškozenou D. D. a svědkem A. J. došlo k fyzickému potýkání, jehož následkem bylo poranění poškozené spočívající nejméně v pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění levé strany krku a pohmoždění levé lopatky. Vyjma skutkové věty o tom svědčí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 11. odůvodnění konstatoval, že „je nepochybné, že jak obžalovaný S. Š., tak i M. Ř. setrvávali v bytě po delší dobu, přestože jim poškozená i A. J. dávali jednoznačně najevo, že o jejich přítomnost v bytě nestojí.“ Tato informace tedy pro obviněného rozhodně nemohla být překvapivá. Změna popisu skutku spojená s přehodnocením části skutkového děje týkajícího se samotného vstupu obviněného do obydlí poškozené, učiněná na podkladě odvolání obviněného a jednoznačně v jeho prospěch, na tomto nemůže nic změnit. V bodě 16. odůvodnění svého rozsudku totiž odvolací soud jednoznačně uvádí (pozn. byť je v rozsudku uvedeno okresní soud, z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná toliko o zjevnou písařskou chybu), že „z popisu skutku vypustil neprokázanou část o násilném vniknutí obžalovaného do bytu s tím, že na základě provedeného dokazování násilné vniknutí nebylo bez důvodných pochybností prokázáno. Krajský soud ovšem již přijal ten skutkový závěr okresního soudu, že poté, co došlo v bytě k fyzické potyčce, poškozená i její přítel vykazovali obžalovaného z bytu a poškozená na místo i přivolala policejní hlídku. Lze tedy uvést, že v této další části fakticky zůstal popis skutku beze změn.“ Nelze tak hovořit o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být ve světle stabilizované judikatury rozhodnutím překvapivým, ani o tom, že obviněnému bylo upřeno právo na efektivní obhajobu. 50. Obviněný v podaném dovolání dále deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán za situce, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 51. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). 52. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání uvedl toliko, že „uvedená skutková zjištění nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, čehož se měl oproti původním skutkovým zjištěním dopustit klient neoprávněným setrváním v obydlí jiného. Klient byl bezesporu vyzván poškozenou, aby v jejím bytě setrval, jak bylo rozvedeno výše.“ 53. Obviněný veškerou svou argumentací, která je již vypořádána výše, brojil proti stabilizovaným skutkovým zjištěním. Velmi kusou argumentaci v tomto ohledu vystavěl na představení alternativní interpretace provedených důkazů a z ní vyplývající vlastní skutkové verze události. Jak již ale uvedl Nejvyšší soud výše, tak mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů stran neoprávněného setrvání v obydlí poškozené a provedeným dokazováním není možno shledat žádný nesoulad. Uvedené skutečnosti z provedeného dokazování prokazatelným způsobem vyplývají, přičemž není pochyb o tom, že by si poškozená ono opakované vykazování spojené i s přivoláním Policie ČR jakýmkoliv způsobem rozmyslela. Stejně tak nelze konstatovat, že by se ze strany odvolacího soudu jednalo oproti původním zjištěním o novum. 54. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak zůstává prostou formální deklarací bez argumentační opory. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. Pouhé konstatování, že hmotněprávní posouzení je nesprávné či nedostatečné, rozhodně nemůže vést k tomu, aby Nejvyšší soud z vlastní inciativy ze všech možných hledisek zkoumal právní závěry soudů nižších stupňů a v dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp. náznakem námitky obviněného směřující vůči hmotněprávnímu hodnocení stabilizovaných skutkových zjištění se proto Nejvyšší soud blíže zabývat nemohl. 55. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu posouzení jednání obviněného. K tomu jej vedlo částečné přehodnocení skutkových zjištění, jak bylo již podrobně rozvedeno výše. Dospěl k závěru, že obviněný nevnikl za užití násilí do obydlí poškozené, a nenaplnil tak kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody ve smyslu odst. 2 § 178 tr. zákoníku, ale jeho jednání naplnilo základní skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný v bytě poškozené neoprávněně setrval po tom, co byl opakovaně vykazován. V bodě 17. odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil svůj závěr o posouzení jednání obviněného jako naplňujícího skutkovou podstatu mírnějšího trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu není možné odvolacímu soudu nic vytknout a Nejvyšší soud proto pro stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku, se kterým se zcela ztotožňuje. 56. Obviněný dále vznesl námitku, jíž brojil proti uložení povinnosti k náhradě škody poškozené VZP ve výši 4.203 Kč, s tím, že byl uznán vinným pouze neoprávněným setrváním v obydlí jiného. Rozsudek soudu prvního stupně zahrnující vniknutí do bytu s užitím násilí byl v celém rozsahu zrušen odvolacím soudem, a podle obviněného tak není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. 57. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že pokud je v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu způsobení zranění poškozené, které si vyžádalo léčení a tedy vznikly náklady VZP, o nichž bylo rozhodováno soudy v adhezním řízení, pak lze konstatovat, že takový postup soudů je v souladu se zákonem (§ 228 tr. ř., § 229 tr. ř.). 58. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení jde, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem. Existence příčinné souvislosti mezi trestným činem jako protiprávním jednáním obžalovaného na straně jedné a vznikem škody nebo nemajetkové újmy nebo získáním bezdůvodného obohacení na straně bude dána vždy, je-li výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení zároveň trestněprávním následkem (účinkem) trestného činu; v ostatních případech, kdy se způsobení škody nebo nemajetkové újmy, resp. získání bezdůvodného obohacení, neprojeví v právní kvalifikaci trestného činu, musí být jeho spáchání alespoň jednou z příčin, bez níž by jinak nedošlo ke škodě nebo k nemajetkové újmě, resp. k získání bezdůvodného obohacení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2836-2847.) 59. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že skutek, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným zahrnuje jak neoprávněné setrvání v bytě poškozené poté, co byl opakovaně z bytu vykazován, tak fyzický konflikt, který se v rámci tohoto neoprávněného setrvání odehrál a zahrnoval vzájemný fyzický kontakt a potýkání. Následkem tohoto konfliktu poškozená utrpěla pohmoždění levé strany krku, okolí levého ucha a levé lopatky (což bylo objektivizováno lékařskou zprávou i znaleckým posudkem). Je tak zjevné, že pokud by obviněný neoprávněně nesetrvával proti vůli poškozené v jejím bytě, tak by nedošlo k eskalaci konfliktu, který přerostl až do vzájemné fyzické konfrontace mající za následek výše specifikované pohmožděniny, jež si vyžádaly ošetření poškozené, jehož uhrazení si zdravotní pojišťovna v trestním řízení nárokovala. Jednání obviněného kladené mu za vinu tedy nebylo toliko jednou z příčin, bez které by škoda nenastala, ale příčinou výlučnou. 60. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud. Se zrušením rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a novým odsouzením obviněného totiž rozhodoval opětovně i o uložení povinnosti k náhradě škody. Stejně jako soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené VZP vzniklou škodu. Uložení povinnosti k náhradě škody poškozené VZP odůvodnil podrobně v bodě 20. odůvodnění svého rozsudku. V závěru téhož bodu konstatoval, že „z provedených důkazů je pak zřejmé, že potyčka byla vyvolána obžalovaným v rámci skutku uvedeného ve výroku rozsudku, tedy zranění poškozené vzniklo v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného a okresní soud tak postupoval správně, pokud na náhradě škody přiznal poškozené požadovanou částku ve výši 4 203 Kč jakožto náklady spojené s léčením poškozené.“ IV. 61. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný S. Š. odmítl. 62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 10. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu