3 Tdo 841/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 841/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:8. 10. 2025 Spisová značka:3 Tdo 841/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.841.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dítě Dokazování Znásilnění Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1 tr. zákoníku § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.12.2025IV.ÚS 3674/25 Lucie Dolanská Bányaiová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 841/2025-407 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 5 To 13/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 8/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. V. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 43 T 8/2025, byl T. V. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2020 v nočních hodinách přijeli společně s poškozenou AAAAA (pseudonym), a dalšími dvěma osobami osobním automobilem VW Golf k rybníku XY ve XY, na místě všichni z automobilu vystoupili, obžalovaný poodešel s poškozenou dále od vozidla do míst, kde nebyli vidět, poté shodil poškozenou na zem a přes její verbální nesouhlas na ní vykonal soulož, přičemž mu byl znám věk poškozené. 2. Za to tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 2 T 37/2023, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2023, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 300 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč. 4. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2,5 (dva a půl) roku. 5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 2 T 37/2023, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2023, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 20.000 Kč. 7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 43 T 8/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. 8. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 5 To 13/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 9. Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání (č. l. 357–358 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy a skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 10. Obviněný uvedl, že je usvědčován výpověďmi tří osob, které se na svých výpovědích domluvily, přičemž proti němu nestojí žádný další relevantní důkaz, který by jej nade vši pochybnost usvědčil z protiprávního jednání kladeného mu za vinu. Obecné soudy vůbec nevzaly do úvahy, že na tzv. místě činu je naprosto přehledný terén, kde není možné se schovat a jestliže by se pokusil o znásilnění poškozené, musely by to tzv. spřátelené osoby P. P. a M. Š. slyšet a bezesporu i vidět. Je tady nepochopitelné, proč by tyto osoby do daného skutkového děje nezasáhly a poškozené AAAAA nepomohly. Za této situace obecné soudy neprovedly navrhované podstatné důkazy, a to zejména fotodokumentaci místa činu, plánek místa činu, případně rekonstrukci či vyšetřovací pokus a bez těchto důkazů dospěly k jiným právním závěrům. 11. Obviněný poukazuje na to, že i intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci navrhovala, aby nebyla užita právní kvalifikace podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Podle dovolatele z tohoto tedy vyplývá, že v daném případě ani vrchní státní zástupce nepovažuje skutková zjištění za způsobilá naplnit skutkovou podstatu výše citovaného zvlášť závažného zločinu. Je tedy podle něho zcela evidentní, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále obviněný namítl, že se soudy vůbec nezabývaly tím, že poškozená AAAAA a svědkyně M. Š., jsou zcela nevěrohodnými osobami, což vyplývá i ze stanoviska státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které je zaznamenáno v protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 3. 2025. Soudy podle jeho názoru nepostupovaly důsledně podle zásady in dubio pro reo. 12. Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení nedostál své zákonné přezkumné povinnosti, uložené mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř., neodstranil zásadní pochybení soudu prvního stupně ohledně obviněného a sám uvedené vady nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné relevantní procesní kroky. Tímto postupem bylo zásadním způsobem porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované Ústavou ČR. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2025, č. j. 5 To 13/2025-341, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 379/2025. 14. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky obviněného, uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Na všechny námitky, jež byly uplatněny v podaném dovolání, tedy již bylo ze strany soudů adekvátně reagováno. Stran námitky tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně uvedla, že rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Vyhodnocením provedených důkazů se velmi podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí zabýval jak soud prvního stupně pod body 15. – 22. odůvodnění svého rozhodnutí, tak soud odvolací pod body 10. – 28. svého rozhodnutí, přičemž pod body 18. a 21. odvolací soud uvedl obviněným navrhované důkazy, které byly u veřejného zasedání provedeny, a co se z nich podávalo, a pod bodem 22. odůvodnění svého rozhodnutí se pak naprosto správně vypořádal s neprovedením dalších navrhovaných důkazů. 15. Stran námitky zjevného rozporu mezi skutkovými zjištění a provedenými důkazy státní zástupkyně uvedla, že obviněný byl usvědčen především výpovědí poškozené AAAAA, když věrohodnost její výpovědi byla potvrzena závěry psychologického znaleckého posudku na poškozenou a dále též svědeckou výpovědí matky poškozené B. F., listinnými důkazy a zprávou oddělení sociálněprávní ochrany dětí Městského úřadu ve Vyškově. Vyhodnocení věrohodnosti těchto usvědčujících důkazů v konfrontaci s vyhodnocením nevěrohodností svědecké výpovědi A. B. a důkazní slabostí svědecké výpovědi K. Š., které vedly k vyvrácení obhajoby obviněného, považoval odvolací soud za zcela logické, přesvědčivé a odpovídající obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že toto hodnocení správně druhoinstanční soud považoval za přiléhavé a správné. Pokud jde o obviněným v dovolání nově uvedenou argumentaci, že svědci události M. Š. a P. P. mohli zasáhnout nějakým způsobem do skutkového děje, státní zástupkyně uvedla, že k jednání došlo v nočních hodinách, tudíž tito svědci těžko mohli i dle jejich výpovědi vidět na místo činu. 16. Státní zástupkyně má tedy za to, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Odkázala přitom na odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III. 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 18. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 5 To 13/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 20. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 22. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal odvolací soud. 23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 25. Obviněný namítá, že se v projednávané věci jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů – fotodokumentace místa činu, plánek místa činu, případně rekonstrukci či vyšetřovací pokus, kdy trvá na tom, že na tzv. místě činu je naprosto přehledný terén, kde není možné se schovat, což by mělo provedení těchto důkazů potvrdit. 26. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 27. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 28. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 29. Je možno uvést, že v rámci odvolání (č. l. 275–276 spisu) obviněný uvedl, že v přípravném řízení nebyly provedeny všechny potřebné úkony, které by vedly k jednoznačnému skutkovému ději, kdy příkladem uvedl rekonstrukci a vyšetřovací pokus. Návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem byl řádně vznesen až v rámci veřejného zasedání (protokol o veřejném zasedání ze dne 26. 3. 2025, č. l. 337 a 340 spisu). Odvolací soud si usnesením vyhradil právo rozhodnout o návrzích na doplnění dokazování do závěrečné porady senátu. Po přednesení závěrečných návrhů a přestávce bylo soudem podle § 216 odst. 1 tr. ř. vydáno usnesení, jímž byly důkazní návrhy obviněného zamítnuty jako nadbytečné, byly dány podstatné důvody rozhodnutí spolu s poučením, že proti usnesení není stížnost přípustná. V rámci dovoláním napadeného usnesení se odvolací soud k návrhům obviněného na doplnění dokazování vyjádřil jednak v bodě 18. jeho odůvodnění, kde poukázal na obviněným navrhované důkazy, které spolu s dalšími důkazy v rámci veřejného zasedání provedl (výslech svědka J. H., obviněným pořízená videonahrávka, fotografie poškozené stažené ze sociálních sítí), jednak v bodě 22. odůvodnění, kde se vyjádřil k obviněným navrhovaným důkazům, které pro nadbytečnost zamítl. Jednalo se vedle rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu i o výslech svědků J. B. a K. Š. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k otázce dovolatelovi věrohodnosti. Odvolací soud uvedl, že seznal, že tyto důkazy nebyly pro jeho rozhodnutí potřebné. Stran návrhu na doplnění dokazování rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, pak poukázal na to, že obviněný skutečnost, že se u rybníka XY ve XY v předmětnou dobu vůbec nacházel, u soudu popíral, a proto „není zřejmé, co by mělo být požadovaným vyšetřovacím pokusem zjištěno, když podle výpovědi svědka P. P. měl být obžalovaným o jeho záměru soulože s poškozenou předem informován a z výpovědi poškozené je zřejmé, že hlasitými projevy žádným způsobem nevolala o pomoc“. 30. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 27. a 28. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu při dokazování nevykazuje jakékoli stopy libovůle, přičemž odvolacím soudem bylo logicky vysvětleno, proč navrhovaný důkaz rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem nedisponoval vypovídací potencí. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. 31. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. 32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozené AAAAA a svědků M. Š. a P. P., kdy uvádí, že tyto tři osoby se na svých výpovědích domluvily. Poškozenou a svědkyni M. Š. označuje za nevěrohodné, což se podle něho podává i ze stanoviska státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jak bylo zaznamenáno u veřejného zasedání dne 26. 3. 2025 (protokol na č. l. 328–340 spisu). Dále pak poukazuje na jím navrhované, ale neprovedené důkazy (rekonstrukce či vyšetřovací pokus na místě činu) s tím, že na místě činu je naprosto přehledný terén, kde se nedá schovat, a svědci M. Š. a P. P. by tedy vše museli vidět a slyšet. Uvedená námitka je s jistou dávkou benevolence pod obviněným uplatněný dovolací důvod částečně podřaditelná. 33. Je však třeba nejprve zdůraznit, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy z těchto výpovědí vůbec nevycházely (námitka, že se jedná o nevěrohodné osoby, které se na výpovědích proti němu domluvily), případně je hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. 34. Obviněný námitku zjevného rozporu vznáší rovněž s odkazem na jím navrhované, ale soudy neprovedené důkazy, kdy v podstatě namítá, že důkazní situace by se změnila v jeho prospěch, což by vedlo k jinému hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. ke zjištění, že se žádného trestného jednání nedopustil. V této části se jedná o námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou, přičemž neprovedení navrhovaných důkazů bylo soudem odvolacím řádně vyhodnoceno a zdůvodněno (viz bod 29. výše tohoto usnesení). 35. Z předchozího odstavce 33. výše tohoto usnesení vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 36. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzu, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. 37. Soudy otázce věrohodnosti poškozené věnovaly patřičnou pozornost. Na osobu poškozené byl vypracován znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dětí, mládeže a dospělých, znalkyně PhDr. Ivany Holešovské (č. l. 167–180 spisu), jehož závěrem bylo, že u poškozené nebyla zjištěna snížená obecná věrohodnost, a nebyla narušena ani její specifická věrohodnost (kdy podkladem při popisu prožitku byly skutečně prožité události), rovněž nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci. Poškozená byla znalecky zkoumána cca dva a půl roku po incidentu. Uvedla, že si na některé detaily nepamatuje, pamatovala si však na chování obviněného u rybníka s tím, že styk s ním byl nedobrovolný a nechtěla ho. Podle závěrů znalkyně měl na poškozenou vliv vývoj večera (alkohol, chování jejích společníků, zastavení u rybníka namísto cesty domů), nebyly však u ní zjištěny sklony ke zkreslování. Poškozená byla znalkyní označena za osobu procházející fázemi osobnostního zrání, vzhledem k věku citově nezralou, spíše egocentrickou, dráždivější, s projevy negativismu, afektu zlosti v zátěži, nejistoty a zranitelnosti. Soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozené jako vnitřně nerozporuplnou a věrohodnou, kdy v bodě 19. odůvodnění rozsudku poukázal na to, že poškozená vypovídala ve věci opakovaně (v přípravném řízení, v řízení před Okresním soudem ve Vyškově a po změně právní kvalifikace u hlavního líčení u Krajského soudu v Brně) a její výpověď se v podstatných bodech shodovala. Soud prvního stupně neopomněl drobné rozpory v těchto výpovědích, jednalo se však o nepodstatné detaily, zcela pochopitelné s ohledem na časový odstup od předmětné události. Výpověď poškozené však nebyla jediným důkazem, ale soudy byla hodnocena ve vztahu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se zejména o výpovědi svědků M. Š. a P. P, kteří večírek opustili společně s poškozenou a obviněným, a všichni společně absolvovali cestu autem, následně zastavili u rybníka a pak cestovali společně do bydliště svědkyně Š. Svědci Š. a P. shodně vypověděli, že zatímco oni dva se u rybníka posadili na lavičku, poškozená a obviněný společně poodešli dozadu, kde je tráva a keře. Obviněný navrhoval provedení důkazů vyšetřovacím pokusem či rekonstrukcí s tím, že na místě činu je přehledný terén, kde se není kam schovat. Zcela však opomíjí, že se na místě činu nacházeli v pozdních nočních hodinách, tedy za tmy, navíc v místě, které není osvětleno a nenachází se v blízkosti zastavěné, resp. osvětlené oblasti. Výpovědi poškozené a svědků Š. a P. se liší pouze v detailech, kdy všichni v podstatě shodně popsali, že „u rybníka XY se spolu s nimi nacházel i obžalovaný, popsali, jakým způsobem se k rybníku dostali, v jakém autě jeli, kdo kde seděl, jak to u rybníka probíhalo a jak následně probíhala cesta do XY“ (bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědek P. přitom nevypovídal o tom, co mu řekla poškozená, ale o okolnostech večera a zastávky u rybníka, kdy popsal, co mu sdělil obviněný jak před zastávkou u rybníka, tak později. V tomto směru lze plně odkázat zejména na bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud prvního stupně výpověď svědka vyhodnotil. Poukázal na to, že obviněný o poškozenou projevil zájem již před tím, než společně opustili večírek, neboť svědkovi P. poté, co společně odvezli autem tehdejšího přítele poškozené svědka J. H. domů, výslovně sdělil „teď mu ji vymrdám“. Následně pak obviněný inicioval, aby cestou do bydliště svědkyně Š. zastavili u rybníka XY, a poté, co vysadili poškozenou se svědkyni Š., se mu po cestě do XY svěřil s tím, že měl s poškozenou pohlavní styk. Svědek P. rovněž vypověděl o tom, že obviněný měl na spodní části trika známky toho, že k pohlavnímu styku skutečně došlo. Svědkyně Š., blízká kamarádka poškozené, u které poškozená tu noc přespávala, popsala, jak se poškozená po incidentu chovala, kdy poukazovala na to, že poškozená byla cestou od rybníka tichá, proto si k ní v autě sedla dozadu, a jak se jí následně poškozená s pláčem svěřila, co se u rybníka stalo, resp. že byla obviněným donucena k pohlavnímu styku. Soud tyto výpovědi vyhodnotil jako věrohodné, a to na rozdíl od výpovědi svědkyně A. B., kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodnou a účelovou (viz bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak doplnil dokazování o opakovaný výslech obviněného a výpovědi svědků B. F. (matky poškozené), J. H. (přítele poškozené v době spáchání skutku) a J. H. (otce J. H.). Výpověď svědka J. H. odvolací soud zhodnotil zejména v bodě 23. odůvodnění usnesení, kdy „ve světle a při konfrontaci s výpověďmi svědků B. F. a J. H. při podpoře zjištěními ze zpráv dětského diagnostického ústavu a výchovného ústavu o snadné ovlivnitelnosti J. H. byla jeho výpověď vyhodnocena jako rozporuplná a nevěrohodná, bez způsobilosti vyvrátit usvědčování obžalovaného poškozenou AAAAA“. Obviněným byla v rámci odvolacího řízení předložena videonahrávka s tímto svědkem, která měla potvrzovat jakýsi komplot proti dovolateli vedený snahou svědka P. P. dostat jej tzv. za mříže. V bodě 21. odůvodnění usnesení odvolací soud poukázal na to, že tato videonahrávka byla pořízena za úplatu k žádosti obviněného, který svědkovi J. H. předal 300 nebo 400 Kč. Je možno poukázat na to, že k tvrzení obviněného o tom, že se jednalo o jakýsi komplot, jehož cílem bylo jej zničit, se soudy obsáhle vyjádřily, kdy provedeným dokazováním byla tato obhajoba obviněného vyvrácena. Lze odkázat zejména na bod 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud podotýká, že fotografie poškozené stáhnuté ze sociálních sítí, které obviněný předložil v rámci odvolacího řízení, nemají stran projednávané věci žádnou vypovídající hodnotu, stejně jako není rozhodná a stěžejní otázka, zda poškozená před předmětnou událostí vedla pohlavní život či nikoli. Je rovněž možno uvést, že skutkové zjištění, že obviněný si byl věku poškozené vědom, má oporu v provedeném dokazování. Obviněnému byla známa skutečnost, že poškozená navštěvuje základní školu, přičemž o tom, kolik je jí let, jej informovala nejen sama poškozená, ale i svědkyně Š. Podle jeho vlastních slov se v době incidentu již s poškozenou nějakou dobu znal a byli kamarádi. 38. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozené, kdy její výpověď vyhodnotily jako věrohodnou a korespondující s dalšími ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a zjištěnými skutečnostmi. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit. 39. Pokud pak obviněný poukazuje na vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání, je třeba uvést, že státní zástupce je v rámci trestního řízení protistranou zastupující obžalobu. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání navrhovala, aby byl skutek posouzen jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla přesvědčena o tom, že se ze strany poškozené jednalo o nedobrovolný pohlavní styk. Odvolací soud však dospěl jednoznačně k závěru, že „přitom, co bylo jako věrohodné vyhodnoceno tvrzení poškozené o způsobu uskutečnění pohlavního styku s obžalovaným, není důvod rozporovat, že došlo ke znásilnění“ (bod 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V projednávané věci bylo odvolání podáno toliko obviněným. Státní zastupitelství přitom již od podání obžaloby trvalo na tom, že ze strany obviněného došlo k užití násilí, přičemž zpochybnění tohoto znaku skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku v rámci vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání nebylo v souladu s provedeným dokazováním. Skutek, tak jak je pospán ve skutkové větě rozsudku, odpovídá soudy užité právní kvalifikaci. IV. 40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný T. V., odmítl. 41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 10. 2025 Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata