Plný text
3 Tdo 87/2026-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Š. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2025, č. j. 3 To 168/2025-305, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 18/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále také jen „okresní soud“) ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 18/2025-281, byl obviněný Š. L. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 1) a 2)] a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 3)], jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu)
1) v době od 15. 9. 2024 do 13. 11. 2024 na blíže nezjištěném místě v Jihlavě uvedl v omyl poškozeného V. M., když se vydával za příslušníka Policie ČR a poškozenému se prokázal služebním průkazem příslušníka Policie ČR, ačkoliv jím nebyl, a v úmyslu se obohatit poškozenému přislíbil, že když mu na jeho účet č. XY zašle postupně částky 31 792 Kč, 10 000 Kč a dalších 10 000 Kč, což poškozený učinil, tak za něj uhradí pokutu a škodu, kterou měl poškozený hradit v rámci trestního řízení u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 117/2024, avšak obviněný svému slibu nedostál, finanční prostředky užil pro svou potřebu a tímto svým jednáním způsobil poškozenému V. M. celkovou škodu ve výši 51 792 Kč,
2) v době od 15. 9. 2024 do 13. 11. 2024, kdy opakovaně uváděl v omyl poškozeného V. M. a tvrdil mu, že je příslušník Policie ČR, tak na blíže nezjištěném místě v obci Jihlava současně komunikoval prostřednictvím aplikace Whatsapp s manželkou poškozeného V. M. paní K. V. M. J., kterou v průběhu komunikace udržoval v povědomí, že pracuje jako policista v Jihlavě, při osobním setkání se jí prokázal služebním průkazem a opakovaně uváděl, že je schopen zařídit nebo ovlivnit průběh soudního řízení vedeného proti poškozenému V. M., až následně dne 5. 11. 2024 v době kolem 11:49 hodin z blíže nezjištěného místa v úmyslu se obohatit a svým slibům nedostát napsal K. V. M. J., že zbývá na pokutě doplatit 17 200 Kč, kdy tuto částku mu má její manžel poškozený V. M. zaslat co nejdřív, kdy tyto peníze však poškozený M. ani paní M. J. již neposlali,
3) a dále dne 15. 9. 2024 na blíže nezjištěném místě, s předchozím úmyslem svým závazkům nedostát, umístil na inzertní portál Marketplace inzerát, kde nabízel k prodeji herní sestavu notebook značky Lenovo Legion 5 a monitor nezjištěné značky za částku ve výši 11 000 Kč, na základě kterého vylákal finanční prostředky od poškozeného M. F., který mu po vzájemné domluvě prostřednictvím aplikace Messenger a telefonního hovoru dne 15. 9. 2024 zaslal ze svého účtu na účet č. XY částku ve výši 10 500 Kč, kdy obviněný nabízené zboží poškozenému nezaslal, peníze mu nevrátil a přestal s ním komunikovat, čímž poškozenému M. F. způsobil škodu v celkové výši 10 500 Kč.
2. Za to byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozenému V. M. na náhradě škody částku 51 792 Kč. Poškozený M. F. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku [konkrétně proti výrokům o vině pod body 1), 2) a proti výroku o trestu] podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 3 To 168/2025-305, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Š. L. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. V rámci odůvodnění předně uvedl, že je přesvědčen o tom, že krajský soud rozsudek okresního soudu a jemu předcházející řízení nepřezkoumal v rozsahu požadovaném zákonem a soudní judikaturou. Je si vědom, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší „pravomoc nahrazovat svým názorem úvahy obecných soudů stran úplnosti, věrohodnosti a pravdivosti důkazů, jakož i jejich úvahy stran skutkových zjištění, neboť tato činnost je ve výlučné kompetenci obecných soudů“. Na druhé straně však považuje za nezbytné připomenout, že tyto soudy nemají při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění absolutní, ničím neomezenou volnost. Dokazováním si totiž zajišťují skutkový podklad pro své rozhodnutí ve věci, přičemž na tom, do jaké míry úplně a věrně se jim to povede, závisí jeho správnost a spravedlnost. Musejí tedy dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů samotných, a jejich činnost, byť v omezené míře, podléhá dovolacímu přezkumu. Obviněný je přesvědčen, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu se zásadou materiální pravdy. Řízení působilo dojmem, že cílem od začátku bylo jej uznat vinným a odsoudit.
6. Odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16, když se s jeho námitkami řádně nevypořádal a s některými se nevypořádal vůbec. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. z těchto žádným způsobem nevyplývají. Krajský soud se v bodě 9. odůvodnění svého usnesení odmítl odvolacími námitkami důkladně zabývat s odůvodněním, že se jedná pouze o opakování obhajoby a že odvolacímu soudu (zásadně) nepřísluší zasahovat do takového hodnocení důkazů, pokud není v rozporu s pravidly formální logiky. Obdobnou praxí některých odvolacích soudů se již zabýval Nejvyšší soud, například v usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, v jehož odůvodnění shledal, že takový postup je v rozporu se smyslem a účelem koncepce odvolacího řízení.
7. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že jeho vina je dovozována především z výpovědi poškozeného V. M. (dále jen „poškozený“) a jeho manželky K. V. M. J. (dále jen „poškozená“), a také listinných důkazů, zejména z obsahu zachycené komunikace. Oběma soudům nižších stupňů přitom vyčetl, že se nezabývaly jeho námitkami, kterými od počátku poukazoval na zásadní provázanost těchto důkazů z pohledu osoby poskytující tyto důkazy a jejího zájmu na výsledku řízení. Poškození jsou manželé a již od počátku měli na výsledku řízení zejména majetkový zájem. Veškeré důkazy mají původ pouze v osobách poškozených, kteří od začátku pozoruhodně podobně vypovídali, a stejně tak to byli právě oni, kdo poskytl orgánům činným v trestním řízení jejich společnou konverzaci na sociálních sítích, která tvořila druhou oporu celého dokazování.
8. Oba poškození sice v obecných rysech vypovídali stejně, avšak v podrobnostech se již rozcházeli. Neshodli se na skutečnosti, v kterém okamžiku se měl obviněný začít za policistu vydávat, ani jak konkrétně měl zasáhnout do jejich záležitostí. Podle poškozeného se měl nejdříve představit jako tlumočník pracující pro policii v Jihlavě a až po tom, co se mu svěřil, že je proti němu vedeno trestní řízení, se měl začít vydávat za policistu s možností průběh tohoto řízení ovlivnit. Poškozená naopak uvedla, že se měl za policistu vydávat již mnohem dříve a jedinou věcí, při které ho měli využít, bylo vrácení dokladů stálé zákaznici, která si od nich půjčila peníze. Rovněž se neshodli, zda jim měl ukázat průkaz policisty či metalický odznak a zejména poškozená tyto různé varianty neustále zaměňovala. Jelikož měli být při výše uvedených okolnostech přítomni všichni tři (obviněný i oba poškození), tak se jedná o zásadní rozpory, kterými se však soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly a nedostály tak své základní povinnosti zjistit objektivně skutkový stav tak, aby o něm neexistovaly žádné důvodné pochybnosti. Tím postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy a porušily zásadu uvedenou § 2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně pouze uvedl, že oba poškození vypovídali v zásadních bodech shodně, přičemž snahu dovolatele poukázat na rozpory v jejich výpovědích označil za ryze účelovou. Podobně odvolací soud uvedl, že snaha vyzdvihovat drobné rozdíly pomíjí, že dané výpovědi podporují i další důkazy a uvedené rozpory jsou proto bez významu. Takový závěr je však třeba považovat za mylný a výpovědi poškozených nemohou být věrohodné. O nevěrohodnosti svědčí také skutečnost, že poškozená při své výpovědi popřela, že by někdy navštívila matku dovolatele, přičemž toto tvrzení vyvrací jednak jeho výpověď při hlavním líčení dne 11. 6. 2025 a jednak i čtená výpověď jeho matky ze dne 21. 1. 2025. Rovněž ze zajištěné konverzace vyplývají zavádějící skutečnosti, když tato obsahovala celou řadu promazaných pasáží, a navíc navazovala na osobní setkání mezi všemi zúčastněnými a provedené hovory. Dokonce i jeho jméno bylo pozměněno tak, aby podporovalo věrohodnost výpovědi poškozených. Nelze z ní také vyčíst jedinou pasáž, kde by o sobě hovořil jako o policistovi či se za něj jinak vydával.
9. Poskytnutou konverzaci proto nelze považovat za objektivní zdroj informací a je třeba ji brát se značnou rezervou. Vyjma ní je jeho vina dovozována pouze výpověďmi poškozených, přičemž s ohledem na výše uvedené se tak de facto jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V té souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze kterého mj. vyplývá, že v podobných případech je třeba věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí posuzovat důkladně, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, přičemž obecné soudy nemohou ani opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Této povinnosti soud prvního stupně po výtce obviněného nedostál, a přestože tuto vadu vytýkal také u odvolacího soudu, ani ten ji neodstranil. Namítal-li krajský soud v napadeném rozhodnutí, že závěry tohoto nálezu se v daném případě neuplatní, jedná se o alarmující případ záměrného nerespektování ustálené judikatury nabourávající princip právní jistoty, legitimního očekávání a v konečném důsledku také práva na spravedlivý proces. Jak již bylo uvedeno, z žádných jiných důkazů nevyplývá, že by se dovolatel vydával za policistu, nikde tak o sobě nehovořil, nikde není jediný důkaz o tom, že by se prokazoval jakýmkoli služebním průkazem a nikde není ani zmínka o tom, jakým způsobem ovlivňoval průběh trestního řízení vedeného proti poškozenému. Z korespondence naopak vyplývá, že to byl právě poškozený, kdo se na něj obrátil se žádostí o pomoc. Nelze pak dovolateli klást k tíži, že mu chtěl pomoci, když mu dával tzv. „hospodské rady“, jak postupovat v trestním řízení.
10. Po celou dobu trestního řízení nerozporoval, že od poškozených přijal peněžní prostředky, avšak učinil tak ze zcela jiných důvodů. Šlo o odměnu za jeho pomoc s předáváním dokladů různým osobám. Za zásadní pochybení odvolacího soudu při zjišťování, resp. ověřování, skutkového stavu považuje rovněž argumentaci uvedenou v bodě 10. odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém soud dospěl k závěru, že tento jiný účel předávání peněz je pouze legendou obviněného založenou na dílčích poznatcích o jiné trestní věci poškozeného. Sám krajský soud přitom uznal, že přinejmenším jedné osobě doklady předával. Uvedený závěr je proto nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, když žádný z provedených důkazů, vyjma výpovědí poškozených, nikterak nevyvrací jeho verzi průběhu událostí.
11. Odvolací soud dále při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené ve vztahu ke čtené výpovědi jeho matky zcela deformoval zásadu rovnosti zbraní. V napadeném usnesení totiž ke konfrontaci nejprve uvedl, že setkání s matkou obviněného poškozená popřela, aby pak dále konstatoval, že pokud k setkání došlo, tak to jen potvrzuje výpovědi poškozených. Buď tak záměrně zcela ignoruje přímý důkaz svědčící o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, anebo z něj dovozuje zcela protikladné závěry. Znaky svévole při hodnocení důkazů jsou patrné například také u zkoumání věrohodnosti výpovědí s ohledem na předchozí trestní minulost dotčených osob. Krajský soud přihlédl k trestní minulosti dovolatele, avšak shodný argument v případě poškozeného odmítl.
12. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný reklamoval, že v dosavadním řízení nebyla nijak zkoumána ani subjektivní stránka trestného činu, když soudy nižších stupňů ve vztahu k zavinění neprovedly žádné konkrétní důkazy. Aby jej bylo možné uznat vinným ze spáchání tvrzeného trestného činu, musel by být prokázán nade vši pochybnost jeho úmysl od počátku využít falešné záminky pro vylákání peněžních prostředků od poškozeného. V řízení však nebylo zjištěno, zda vůbec, případně kdy, se měl za policistu vydávat. Nevyplývá to z elektronické komunikace a ani poškození se v těchto okolnostech nedokázali shodnout. Z provedeného dokazování proto není v žádném případě možné dovodit závěr, že se za policistu skutečně vydával. Jeho vinu soudy nižších stupňů dovodily jednak z výpovědí poškozených, a jednak z provedených transakcí. Nebylo však jakýmkoli způsobem prokázáno, že by poškozený skutečně byl uveden v omyl a že by byly peněžní prostředky zaslány v příčinné souvislosti s tímto jednáním.
13. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly od počátku s velkým despektem k jeho osobě, což se jednak projevilo v hodnocení důkazů, jak bylo uvedeno výše, ale rovněž i ve vedení řízení jako takovém. Ze druhého odstavce bodu 12. odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud pouze „vyzobl“ část jeho odvolací argumentace, kterou deformoval, a zbytkem se odmítl zabývat. On s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, totiž poukazoval na porušení principu presumpce neviny a brojil tím především proti závěru okresního soudu, že „byť kamerové záznamy k dispozici nejsou, soud nemá ani v této části důvod pochybovat o tom, že obžalovaný se svědkům skutečně služebním průkazem prokázal“, který zcela nekriticky přijal, ačkoli vyjma výpovědí poškozených nevyplýval z žádného provedeného důkazu. Ve svém odvolání tak uváděl, že v průběhu řízení orgány činné v trestním řízení porušily princip presumpce neviny, když k němu od počátku přistupovaly jako k osobě vinné ze spáchání tvrzeného trestného činu, což nutně muselo vést také k porušení principu in dubio pro reo, neboť při rozhodování se zejména soud prvního stupně odmítl zabývat důkazy v jeho prospěch, které byly způsobilé založit zásadní pochybnosti o skutečném průběhu událostí, a tedy o správném zjištění skutkového stavu. Odvolací soud buď tento argument nepochopil nebo se záměrně věnoval pouze části o porušení zásady in dubio pro reo a odmítl se jakkoli zabývat tím zásadním, tedy porušením principu presumpce neviny.
14. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2025, č. j. 3 To 168/2025-305, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 18/2025-281, podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí (míněno zřejmě okresnímu soudu).
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání úvodem konstatoval, že obviněný pouze opakuje námitky, se kterými se již vypořádal soud prvního stupně a následně i odvolací soud, který se zcela ztotožnil s jeho hodnocením důkazní situace. Dovolání obsahující takové námitky je pak zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Odmítnutí dovolání podle tohoto ustanovení však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud obviněným uplatněné námitky lze z pohledu jím zvoleného dovolacího důvodu označit za právně relevantní. V případě, že směřují pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění zjištěného skutkového stavu na základě jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak jde o námitky irelevantní a je nutno takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Argumentace, v jejímž rámci obviněný poukazoval na údajné skutkové vady, především zpochybňující výpovědi poškozených, nepřesahuje meze běžné polemiky nejen s provedeným dokazováním, ale především se způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce zde neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak rozpor extrémní, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřením poškozených lze přiznat stěžejní váhu z hlediska objasnění jednání obviněného při podvodu spáchaném ke škodě poškozeného.
17. Již okresní soud si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály různé skutkové varianty, a postupoval obezřetně nejen při hodnocení výpovědi poškozeného, ale i pokud vyvozoval skutkové závěry pramenící z tohoto důkazního prostředku. Při hodnocení věrohodnosti poškozeného vzal v potaz svědectví jeho manželky i proběhnuvší elektronickou komunikaci mezi zúčastněnými (srov. zejména body 19., 20. až 24. odůvodnění rozsudku). Z uvedených důvodů není možné relevantně zpochybňovat stávající skutkové okolnosti, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely při formulaci svých závěrů, a tudíž podřadit námitky dovolatele pod výše uvedený dovolací důvod.
18. Za právně relevantní z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze považovat námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, protože i tuto výhradu dovolatel odvíjí od argumentů, které vznášel proti skutkovému stavu v té podobě, jak ji nejdříve zjistil a právně kvalifikoval soud prvního stupně a následně v obou uvedených směrech verifikoval soud odvolací.
19. Jelikož námitky obviněného nelze subsumovat pod žádný z uplatněných či jiných dovolacích důvodů, nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. S poukazem na ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
21. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
24. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
25. Z textu dovolání zřetelně vyplývá, že toto se týká pouze bodů 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nikoli též výroku pod bodem 3). Proti němu obviněný nepodal ani odvolání a krajský soud jej tudíž nepřezkoumával. Nejvyšší soud nemůže (i kdyby se toho dovolatel snad domáhal, což není tento případ) v rámci dovolání přezkoumávat výrok, který nepřezkoumával, resp. nebyl oprávněn a povinen přezkoumat, soud odvolací.
26. Přestože obviněný formálně označil hned tři dovolací důvody [podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.], veškerá jeho argumentace směřuje ve skutečnosti pouze k důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení, a to konkrétně v jeho první alternativě. Jedná se však jen o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, kterou ve skutečnosti pod daný dovolací důvod podřadit nelze. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje, zatímco důkazy, které jeho obranu zpochybňovaly či přímo vyvracely, neupozadily nebo nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z účelové selekce, tendenční izolace a následně pak značně osobitého výkladu obsahu jednotlivých důkazů, jímž se pokouší přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je v rozporu s ústavními principy spravedlivého procesu.
27. Je třeba zásadně odmítnout základní tezi obviněného, na níž vystavěl veškerou zbylou dovolací argumentaci, že již soud prvního stupně pochybil při hodnocení provedených důkazů, když porušil zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo, a že tento stav poté chybně nenapravil soud odvolací.
28. Dovolatel pouze setrvale opakuje svoji dosavadní obhajobu, podle níž poškozené neuvedl v omyl, netvrdil jim, že je policista a peníze od nich přebíral z úplně jiného důvodu, než uvádějí. Jejich výpovědi se snaží všemožně znevěrohodnit, a to především s poukazem na to, že jde o osoby blízké, které navíc měly na výsledku řízení majetkový zájem. V té souvislosti dále poukazuje na některé dílčí rozpory v jejich výpovědích, přičemž si ovšem v daném směru prakticky odporuje. Nevěrohodnost poškozených spatřuje nejprve v tom, že tito od počátku vypovídali „pozoruhodně podobně“, aby ji následně dovozoval z toho, že „v jednotlivostech se jejich výpovědi rozcházejí“, a nakonec tvrdil, že si přímo „protiřečí“. Pasáž dovolání, ve které obviněný upozorňuje na část výpovědi poškozené, kde uvedla, že jeho služby využili v jednom případě, a to k předání dokladů jedné jejich stálé zákaznici, která si od nich půjčila peníze, je vytržena z kontextu celé této výpovědi. Je zřejmé, že tím poškozená ve skutečnosti mínila, že oni sami po obviněném nic jiného nežádali. Jak vyplývá z následující části její výpovědi v hlavním líčení dne 11. 6. 2025 (viz protokol o jednání na č. l. 274 verte), pokud jde o pomoc s trestním řízením vedeným proti poškozenému, byl to sám obviněný, kdo jim nabídl svou „pomoc“. Tato skutečnost pak koresponduje také s výpovědí poškozeného v předchozím hlavním líčení dne 14. 5. 2025 (viz protokol na č. l. 259).
29. Je pravdou, že výpovědi obou poškozených nebyly zcela identické, avšak, pokud se v nich vyskytly určité dílčí rozdíly, soudy nižších stupňů je nepřehlédly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly (srov. body 22. až 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S jejich závěrem, že výpovědi poškozených jsou celkově vzato věrohodné, na rozdíl od obhajoby obviněného, Nejvyšší soud plně souhlasí.
30. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně tvrdí, že výpovědi poškozených jsou jediným usvědčujícím důkazem proti němu, a tudíž že jde o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení (jeho tvrzení na straně jedné a tvrzení poškozených na straně druhé). S tím však nelze souhlasit. Výpovědi poškozených jsou velmi významným způsobem podporovány listinnými důkazy, a to komunikací mezi nimi a obviněným na sociálních sítích, jakož i doloženými bankovními transakcemi (které výpovědím poškozených a zmíněné elektronické komunikaci plně odpovídají). Odvolací soud důvodně neshledal potřebu aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, na projednávaný případ, neboť se zde o „situaci tvrzení proti tvrzení“ opravdu nejedná. Navíc skutečnost, že výpověď poškozeného je zásadním usvědčujícím důkazem, není u trestné činnosti podobného charakteru ničím výjimečným. Naopak je poměrně běžné, že pachatel trestného činu podvodu lživé informace poškozenému zpravidla nesděluje před několika dalšími osobami, nýbrž tak činí „v soukromí beze svědků“.
31. Pokud je zde něco, co v situaci tvrzení obviněného proti tvrzení poškozených není opravdu vůbec nijak objektivně doloženo, pak je to rozhodně verze dovolatele. Řeč je konkrétně o jeho legendě, jíž se pokoušel vysvětlit objektivně jasně prokázaný fakt, že mu poškození opakovaně posílali nemalé finanční částky. Jím nabízené vysvětlení bylo těžko uvěřitelné a stěží akceptovatelné samo o sobě – poškození mu posílali desetitisíce korun v podstatě jen za to, že v několika případech předal doklady jiným osobám, když toto mohli relativně snadno udělat sami. Vše se přitom údajně dělo na základě jejich vzájemné dohody, průběžně ke spokojenosti obou stran, ale pak si to poškození najednou z nějakého (zhola nejasného) důvodu rozmysleli, podali na něj trestní oznámení, křivě jej obvinili z podvodu, za tím účelem si vymysleli historku o tom, že se vydával za policistu, vzájemně sladili své výpovědi (ale zase ne dostatečně) a účelově upravili komunikaci, kterou s ním vedli přes sociální sítě, takže je nyní vytržená z kontextu (smysl byl původně jiný, než jak to teď vypadá). Nejvyšší soud je se soudy nižších stupňů zajedno v tom, že této obviněným nabízené „alternativě“ uvěřit opravdu nelze.
32. Jak už bylo řečeno, výpovědi poškozených jsou významně podporovány vzájemnou komunikací mezi všemi zúčastněnými přes sociální sítě. Obsah této komunikace, jak podrobně rozebraly soudy nižších stupňů, jednoznačně podporuje tvrzení poškozených, a naopak vyvrací obhajobu dovolatele.
33. S tvrzením obviněného, že soudy nižších stupňů chybným, jednostranným hodnocením důkazů v jeho neprospěch, porušily princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny, tudíž nelze souhlasit. Uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem, jak bylo výše rozvedeno, nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soud prvního stupně a následně pak ani soud odvolací soud žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele (zcela oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Veškeré provedené důkazy byly jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnoceny logicky, plně akceptovatelným způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný označil v podstatě jen formálně. Pokud zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, činí tak opět čistě na základě námitek skutkových, jak byly rozebrány výše. Formálně sice brojil i proti právní kvalifikaci svého jednání, nicméně i v tomto ohledu založil svoji rétoriku primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní alternativní verze skutkového děje. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu podvodu. Stejně jako v předchozích částech dovolání, i v části formálně vztažené k posledně uvedenému dovolacímu důvodu, vytrvale opakuje, že zde není žádný důkaz, který by prokazoval, že někoho uvedl v omyl (zejm. že se před poškozenými vydával za policistu). Opět zcela opomíjí výpovědi poškozených a s nimi korespondující listinné důkazy – vzájemnou komunikaci na sociálních sítích a bankovní výpisy, jako by tyto důkazy vůbec neexistovaly.
35. Prakticky totéž lze konstatovat i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. I zde obviněný primárně zpochybňuje skutková zjištění soudů s tím, že zásadním způsobem pochybil již okresní soud a krajský soud poté toto pochybení nenapravil, ačkoli tak učinit měl. Z důvodů výše vysvětlených s tím nelze souhlasit. Přisvědčit nelze ani argumentu, že odvolací soud musí vždy podrobně „rozebrat“ veškeré námitky obviněného, které jsou obsaženy v jeho odvolání, jinak jde o porušení principu presumpce neviny. Naopak, Nejvyšší soud ve shodě s konstantní judikaturou Ústavního soudu ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že soudy nemusejí budovat své závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) všech jednotlivě vznesených námitek obviněného, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, a ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, aj.).
36. Nepřípadné je i tvrzení dovolatele, že byl na svých právech zkrácen postupem krajského soudu, pokud tento v rámci odůvodnění napadeného usnesení zmínil, že obviněný pouze opakuje svoji obhajobu, s níž se vypořádal již okresní soud, přičemž hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolacímu soudu (zásadně) nepřísluší do takového hodnocení zasahovat, pokud není v rozporu s pravidly formální logiky. Formulace tohoto typu se v odůvodnění napadeného usnesení skutečně vyskytuje, nicméně to samo o sobě samozřejmě neznamená, že by rozhodnutí jako celek nemohlo obstát. Zjevně totiž nedošlo k tomu, že by krajský soud na svoji přezkumnou činnost rezignoval a citovanou větou se pouze tzv. „zaklínal“, aniž by se sám k věci jakkoli relevantně vyjádřil. Naopak, z odůvodnění zcela jasně vyplývá, jak a proč se postavil k odvolacím námitkám obviněného, z jakého důvodu jim nepopřál sluchu, proč stejně jako okresní soud uvěřil výpovědím poškozených. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně považoval za zcela správné, proto především odkázal na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozsudku a sám pak k tomu ještě některé dílčí poznatky doplnil či zdůraznil.
37. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
38. Souborně tak lze uzavřít, že posuzovaná meritorní rozhodnutí soudů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný vznesl výhrady, které nerespektují obsahové zaměření zvolených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [ale ani žádného jiného z důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Při vzájemné provázanosti a podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. Způsob rozhodnutí
39. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).