3 Tdo 918/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 918/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:3 Tdo 918/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.918.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Opravné prostředky Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 918/2025-348 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 To 102/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 66/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 5 T 66/2024, byl V. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkové stavu spočívajícího v tom, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 14 T 61/2023 ze dne 14. 6. 2023, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2023, odsouzen, mimo jiné, pro přečin krádeže dle § 205 odstavec 1 písmeno b), odstavec 2, odstavec 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odstavec 1 k § 205 odstavec 1 písmeno b), odstavec 2, odstavec 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který dosud vykonává, přesto dne 28. 10. 2023 v době kolem 14:25 hod., v XY před domem na ul. XY, se záměrem se neoprávněně obohatit, vnikl do zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Mercedes GL 350, RZ: XY, bílé barvy tak, že za pomoci většího kamene rozbil skleněnou výplň levých předních dveří a vytvořeným otvorem vzal z vozidla, z vnitřní odkládací kapsy dveří řidiče, pánskou černou koženkovou peněženku v hodnotě 100 Kč, ve které byl uložen občanský průkaz, řidičský průkaz, karta zdravotní pojišťovny Revírní bratrská pokladna č. XY, dvě platební karty České spořitelny, vše na jméno poškozeného T. L., finanční hotovost ve výši 5.000 Kč a 700 EUR (dle platného směnného kurzu 1 EUR/ 24,715 Kč, tedy částka 17.300,50 Kč), čímž způsobil poškozenému T. L., narozenému dne XY, škodu odcizením v částce 22.400,50 Kč a škodu poškozením vozidla v částce 22.490 Kč. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému T. L., nar. XY, bytem XY, na náhradě majetkové škody částku 22.400,50 Kč. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 5 T 66/2024, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. 5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 To 102/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání zamítl. II. 6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 To 102/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 320–324 spisu), v rámci něhož označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Namítl také, že extrémně nepřezkoumatelným postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. 7. Obviněný namítl, že součástí svého odvolání učinil požadavek na doplnění dokazování spočívající v provedení analýzy prostoru snímaného kamerami z místa činu či z okolí místa činu. Důvodem pro tento důkazní návrh byl předčasný závěr soudu prvního stupně učiněný na podkladě nedostatku důkazů. Soud prvního stupně totiž lpěl na závěru, že z provedených kamerových záznamů vyplývá jeho přítomnost na místě činu, což není natolik relevantní, jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku. Právě navrhovanou analýzou prostoru, který kamery zachycovaly, bylo možné zhodnotit relevanci kamerových záznamů, jejich úplnost a přínosnost, to, zda zabíraly podstatnou část prostoru v okolí místa činu a všechny nebo podstatné příjezdové cesty na místo činu. 8. V podaném dovolání obviněný odcitoval část své argumentace z podaného odvolání, a to následujícím způsobem. „Obžalovaný především poukazuje na to, že byť mírně nahrazuje činnost vyšetřujících orgánů, soud se vůbec nepokusil zrekonstruovat časový a prostorový dosah kamerových záběrů, které pravděpodobně zachytily pachatele. Právě tato okolnost je totiž klíčovou složkou dalšího možného dokazování, které přímo vyplývá ze spisu a u nějž je povinností orgánu činných v trestním řízení věnovat se jejímu vyjasnění. Právě analýzou kamerových záznamů ve srovnání s přístupovými a příjezdovými cestami místa činu by totiž bylo možné odpovědět na otázku toho, kudy všude se mohl pachatel nebo pachatelé na místě pohybovat, a co vlastně kamerový záznam zaznamenával. Tento důkaz ostatně bylo vhodné opatřit již v přípravném řízení, ale to nijak nesnižuje pochybení soudu prvního stupně, které se otázkou nezabýval. Stále totiž existuje varianta, že se skutek mohl odehrát přibližně tak, jak uváděl obžalovaný, byť pachatelem nebyl uvězněný J. H. a nelze vyloučit, že k místu vedlo více přístupových cest ani to, že kamerové záběry neposkytují úplný přehled o místě činu a přístupových cestách na něj. Obžalovaný se tedy domnívá, že ve věci, která zjevně stojí na nepřímých důkazech, nelze akceptovat takto odbyté dokazování a hodnocení důkazů, které proběhlo před soudem prvního stupně.“ Z takto formulovaných námitek a závěrečného návrhu, ve kterém uvedl, že navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a zavázání soudu prvního stupně k doplnění dokazování, je zřejmé, že byl vznesen konkrétní a relevantní důkazní návrh, který byl však zcela oslyšen. Pochybení odvolacího soudu pak dosahuje zjevně ústavně relevantní závažnosti, neboť předmětné důkazy nebyly pouze neprovedeny, nýbrž nebyly ani vypořádány, čímž soud zatížil své rozhodnutí vadou představující dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 9. Obviněný rovněž namítl, že opomenutí zmíněného důkazního návrhu zakládá rovněž extrémní vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho postupu, která dosahuje ústavněprávní roviny, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1208/2022. Tímto postupem tak bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně, s ohledem na stádium trestního řízení, práva na (řádný) přezkum trestního rozhodnutí zakotveného v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 10. V rámci první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný vymezil proti skutkovému zjištění soudů, že byl na místě činu. Tento závěr učinily soudy z důkazního prostředku, jehož vypovídající hodnota je podle obviněného natolik slabá, že z něj nelze činit podstatná skutková zjištění. Soud prvního stupně totiž za podstatný důkaz označil to, že dovolatel uvedl, že se na místě činu nacházel, byl o způsobu spáchání trestného činu informován z první ruky, neboť popsal pravděpodobný způsob spáchání trestného činu v souladu s obsahem spisového materiálu. Z toho soudy učinily závěr, že se přiznal k tomu, že byl na místě činu, což mělo podpořit řetězec nepřímých důkazů svědčící o jeho vině. Takový závěr z jeho výpovědi však ani náznakem neplyne, respektive nemůže obstát vyvození takových skutkových zjištění následně užitých jako podstatné součásti řetězce nepřímých důkazů, který má být podkladem pro jeho uznání viny. Takový postup je třeba označit až za absurdní a zcela odtržený od reality. 11. Dále obviněný poukázal na to, že soudy obou stupňů na jedné straně dospěly k závěru, že klíčová část jeho výpovědi je vyvrácena tím, že údajný pachatel H. byl v době spáchání projednávaného činu ve výkonu trestu, a na druhé straně naprosto nepochopitelně abstrahovaly část o jeho přítomnosti na místě činu. Toto rozdvojení věrohodnosti jeho výpovědi je potřeba hodnotit jako účelové a nepřijatelné. Nade vši pochybnost bylo prokázáno, že nemluvil pravdu a z obsahu jeho výpovědi nelze činit žádné závěry. Abstrahování fragmentu jeho výpovědi jako části řetězce nepřímých důkazů nelze než považovat za absurdní a neobhajitelné. Obviněný uvedl, že byl na místě činu proto, aby mohl popsat způsob spáchání trestného činu, který by vylučoval, že jej spáchal on. Pokud následně bylo prokázáno, že tomu tak být nemohlo, nelze z části výpovědi, kde uvedl, že byl na místě, dovozovat nepřímý důkaz v jeho neprospěch. Jakákoliv použitelnost jeho tvrzení je svázána s účelem jeho fabrikované výpovědi a s jejím vyvrácením jako celkem padají i její jednotlivé prvky. Zjištění, že z jeho výpovědi plyne jeho přítomnost na místě činu, rozhodně nelze akceptovat, a to zvláště proto, že jde o tvrzení podstatné pro řetězec nepřímých důkazů. Vzhledem k tomu, že soudy jasně neuvedly, které nepřímé důkazy v daném řetězci jsou dostatečné, a které již „nadbytečné“, nelze bagatelizovat výše popsaný extrémně nesprávný závěr obecných soudů jako závěr učiněný obiter dictum. Stejně tak nelze nic usuzovat z toho, že výpověď obviněného odpovídá obsahu části trestního spisu, natož to, že obviněný musel být na místě činu nebo dokonce při jeho spáchání. Obviněný se totiž může hájit způsobem, který uzná za vhodný, a k tomu užívat i informací ze spisového materiálu. Z toho, že věděl, jakým způsobem bylo rozbito předmětné vozidlo, a kde se tak mělo stát, nelze dovozovat nic více než jeho znalost spisového materiálu. 12. Své výtky ke skutkovým zjištěním soudů v projednávané věci obviněný zakončil tím, že řetězec nepřímých důkazů, na němž obecné soudy vystavěly své přesvědčení o jeho vině, sestává z některých zcela absurdních důkazních vývodů, a proto nemůže obstát. Soudy musí věc vyhodnotit znovu bez extrémně nesprávných zjištění vyvozených z obsahu jeho výpovědi a následně kriticky zhodnotit procesně použitelné důkazy a z nich vyvodit logické a obhajitelné závěry. 13. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, č. j. 5 To 102/2025-298, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 737/2025. 15. Státní zástupce po rekapitulaci námitek obviněného a jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že obviněný neuplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, ačkoliv by to bylo vzhledem k obsahu jeho argumentace a reálně nastolené procesní situaci přiléhavé, avšak toto pochybení nepředstavuje natolik zásadní vadu podaného dovolání, aby Nejvyšší soud striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. 16. K samotnému obsahu argumentace obviněného státní zástupce uvedl, že ač obviněný formálně označil dvě varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a označil důkazní prostředek, který měly soudy hodnotit deformačním způsobem, tak je nutno konstatovat, že se reálně omezil pouze na paušální odmítnutí skutkových závěrů soudů jako nedostatečných a zjevně nesprávných, na spekulativní úvahy a polemická tvrzení o údajných nedostatcích hodnocení soudů nižších stupňů a zpochybňování logiky jejich skutkových závěrů. Argumentace obviněného svou povahou neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a nadto nemá oporu v realitě, což vyplývá z výpovědi obviněného i svědka J. H. z hlavního líčení, kterou soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy. Státní zástupce v tomto ohledu upozornil zejména na skutečnost, že podle výpovědi svědka J. H. i obviněného měl čin spáchat právě tento svědek, ačkoliv se ve skutečnosti nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a nemohl se tedy nacházet na místě činu. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že na kameni, který byl užit jako nástroj pro spáchání trestného činu, byla nalezena DNA obviněného. Samotná skutečnost, že závěry soudů nižších stupňů obviněnému nekonvenují, neznamená, že by napadené rozhodnutí trpělo jím vytýkanými vadami. 17. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že žádnou z výhrad dovolatele nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. přitom vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 18. K vyjádření státní zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 4. 11. 2025, ve které uvedl, že jeho námitky byly státním zástupcem uchopeny nesprávně a zavádějícím způsobem. Zdůraznil, že pohled státního zástupe je minimálně velmi zjednodušující, neboť jak své námitky, tak i dovolací důvod formuloval zcela jednoznačným způsobem. Zdůraznil, že jasně uvedl, který podstatný důkaz nebyl proveden, resp. nevypořádán. K tomu se však státní zástupce nijak nevyjádřil. Stran podstatnosti tohoto důkazního návrhu obviněný uvedl, že by se jednalo o důkaz velmi podstatný, přičemž kamerové záznamy z domů na adrese XY a XY v XY by bylo možné podrobit požadované analýze relativně spolehlivě, a to například zachycením snímaného prostoru na plánku zachycujícím okolí místa činu. Vyhodnocení kamerového záznamu policejním orgánem na č. l. 45 neodpovídá na obviněným sledované dotazy. Obviněný kritizoval i způsob, jakým se státní zástupce vypořádal s kritikou hodnocení jeho výpovědi v hlavním líčení. Po zopakování své argumentace z podaného dovolání uvedl, že namísto toho, aby se státní zástupce vypořádal s jeho konkrétními výhradami, tak se spokojil s tvrzeními o paušalizujícím odmítnutí skutkových zjištění. Takový obsah obviněný zcela odmítá a zdůrazňuje, že soudům vytkl konkrétní chyby dosahující vady ústavněprávní relevance a maiori ad minus tak naplňuje i dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Závěrem své repliky obviněný setrval na obsahu podaného dovolání i závěrečném návrhu, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 To 102/2025, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 5 To 102/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 27. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení analýzy kamerových záznamů k ověření jejich časového a prostorového dosahu. 28. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 29. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 30. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 31. Ze spisového materiálu se podává, že v rámci hlavního líčení obviněný ani jeho obhájce žádný důkazní návrh, a to ani k výslovnému dotazu samosoudkyně, nevznesli (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 30. 1. 2025, č. l. 230–232 spisu). V rámci veřejného zasedání (protokol na č. l. 295–296 spisu) obhájce obviněného ani obviněný sám nevznesli žádný návrh na doplnění dokazování, když výslovně uvedli, že „důkazní návrhy nemáme“. Je nutné konstatovat, že důkazní návrh, jenž měl být podle obviněného oslyšen či opomenut, nebyl korektním způsobem vůbec vznesen, a to ani na výslovný dotaz předsedy odvolacího soudu. Důkazní návrh obviněného, resp. pasáž v odvolání, kterou za důkazní návrh označuje, a který cituje i v podaném dovolání ve spojení s odůvodněním toho, co jím má být dokazováno, je ve skutečnosti prostou kritikou úplnosti provedeného dokazování a vypovídající hodnoty provedených důkazů kamerovými záznamy. V návaznosti na to zpochybňuje úplnost a správnost soudy učiněných skutkových zjištění. Konkrétně pak to, že z provedeného dokazování kamerovými záznamy nelze vyloučit jím prezentovanou skutkovou verzi, že „se skutek mohl odehrát přibližně tak, jak uváděl obžalovaný, byť pachatelem nebyl uvězněný J. H. a nelze vyloučit, že k místu vedlo více přístupových cest ani to, že kamerové záběry neposkytují úplný přehled o místě činu a přístupových cestách na něj. Obžalovaný se tedy domnívá, že ve věci, která zjevně stojí na nepřímých důkazech, nelze akceptovat takto odbyté dokazování a hodnocení důkazů, které proběhlo před soudem prvního stupně“. Takovou kritiku provedeného dokazování však nelze považovat za řádně vznesený důkazní návrh, a to právě s přihlédnutím k tomu, že jak v hlavním líčení před soudem prvního stupně, tak následně ve veřejném zasedání obviněný nenavrhl doplnit dokazování jím požadovaným způsobem. Nebyl tedy vznesen důkazní návrh, o kterém by bylo nutno rozhodnout usnesením. Na tom nic nemění ani závěrečný návrh obviněného obsažený v podaném doplnění odvolání, aby odvolací soud „napadený rozsudek zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně a zavázal jej k doplnění dokazování příslušným způsobem“. I tato formulace vypovídá spíše o kritice úplnosti a stavu provedeného dokazování, nežli o jasně formulovaném a konkrétním důkazním návrhu. 32. I pokud by kritika skutkových zjištění a vypovídající hodnoty důkazního návrhu, jež byla vtělena do textu podaného odvolání a jeho doplnění, mohla být považována za důkazní návrh, tak není možné opomenout to, že konkrétní návrh na doplnění dokazování je učiněn v určitém čase a za určité skutkové situace, která se nepochybně mění z pohledu provedeného dokazování v podstatě s každým provedeným důkazem. Poměrně snadno tak může dojít k situaci, že určitý navrhovaný a zatím neprovedený důkaz se může následně jevit jako nadbytečný či zhoršující důkazní situaci pro toho, kdo tento návrh učinil. Za „nového skutkového stavu“ tak navrhující strana na prezentaci takového důkazu nebude mít zájem, a tedy nebude ani trvat na jeho provedení. Pokud pak soud na základě realizovaného dokazování dospěje k závěru, že v dané věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž dokazování považuje za komplexní, musí podle § 215 odst. 4 tr. ř. vyzvat strany, zda mají návrhy na doplnění dokazování, čímž nepochybně dává soud stranám najevo, že považuje dokazování za skončené. Jestliže pak strany žádné návrhy na doplnění dokazování neučiní, tak nepochybně dávají soudu najevo, že na svých původních návrzích na doplnění dokazování netrvají. Jinak vyjádřeno, pokud byl dříve v řízení vznesen návrh na doplnění dokazování a následně pak ona strana, která tento návrh původně učinila, před uzavřením dokazování k dotazu předsedy senátu nesdělí soudu, že má návrhy na doplnění dokazování nebo že trvá na doplnění dokazování na základě návrhu z toho či onoho daného dne, tak je evidentní a logické, že na dříve vzneseném návrhu na doplnění dokazování netrvá. Za takové situace není povinností soudu odůvodňovat, proč původně požadovaný důkaz neprovedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 3 Tdo 957/2024). 33. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že argumentaci obviněného kritizující skutkové závěry vyvozené z kamerových záznamů odvolací soud neopomněl (jak vyplývá mimo jiné z rekapitulace obsahu jeho odvolání v bodě 2. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), ale odpovídajícím způsobem se s jeho argumenty vypořádal v bodě 5. odůvodnění svého usnesení. Poukázal na to, že přítomnost jediné osoby na místě činu a vyvrácení obhajoby obviněného byla potvrzována nejen kamerovými záznamy, ale podpořily ji i výpovědi svědků T. L. a R. M., kteří na místě činu spatřili jedinou osobu. To, že touto osobou byl obviněný, potvrzuje jeho znalost průběhu celé události, připuštěná přítomnost na místě činu, a hlavně nález jeho DNA na kameni, kterým bylo rozbito okno vozidla, do nějž bylo za účelem odcizení černé koženkové tašky s doklady, platební karty a hotovosti vniknuto. Při takto zjištěném skutkovém stavu nelze hodnotit „navrhovaný“ důkaz ověřující dosah kamer jako důkaz podstatný, neboť provedení takovéhoto důkazu by nebylo způsobilé nijak, natožpak zásadně zpochybnit skutkové závěry přijaté soudy nižších stupňů. Nelze ani akceptovat argument dovolatele prezentovaný jak v odvolání, tak v podaném dovolání, že existuje varianta, že se skutek mohl odehrát přibližně tak, jak uváděl on. Jak přiléhavě uvedl odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého usnesení, soud prvního stupně musel pracovat s verzí obhajoby, která mu byla předložena, a „nebylo jeho povinností dokazovat či vyvracet všechny jiné verze, které by snad obhajobu mohly napadnout“, a u kterých by bylo možné uvažovat o doplnění dokazování. Nadto soud prvního stupně v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku vyloučil variantu, že by se činu dopustila jiná osoba nežli obviněný. I v hypotetickém případě, kdyby tedy skutečně šlo o řádný důkazní návrh, o kterém odvolací soud odpovídajícím způsobem nerozhodl, tak by se nemohlo jednat o důkaz podstatný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 34. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci. Soudy důkazní návrh obviněného neopomněly, shledaly jej však nadbytečným, kdy odvolací soud toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. 35. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. 36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje skutkové zjištění, že se nacházel na místě činu a dopustil se za vinu jemu kladeného jednání. V tomto ohledu se vymezoval proti hodnocení jeho vlastní výpovědi a závěrům, které z ní byly vyvozeny. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy tyto výpovědi, a zvláště pak jeho vlastní výpověď, hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Stejně tak předkládá vlastní náhled na to, jak k činu mohlo dojít. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného (svědků), se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným (svědky), případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. 37. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 38. Je možno uvést, že obviněný, pro něj příhodně, opomíjí, že závěr o jeho přítomnosti na místě činu nevyvodil soud prvního stupně toliko z části jeho výpovědi, ale z celé řady dalších důkazů. Stejně tak je nutné odmítnout názor obviněného, že jeho výpověď a všechny informace v ní obsažené, je nutno chápat a posuzovat pouze en bloc jako celek, u kterého nelze dospět k závěru, že je část jeho výpovědi pravdivá a část nikoliv. Náhled obviněného na hodnocení provedených důkazů typu všechno nebo nic je nutno rezolutně odmítnout. Takový přístup by totiž znamenal rezignaci soudu na zásadu volného hodnocení všech důkazů jednotlivě, a hlavně pak ve vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, že čin spáchal svědek J. H., se kterým byl na místě činu, je vyvrácena, a to s ohledem na důkaz zprávami Věznice Kuřim a Vězeňské služby ČR, neboť svědek se v předmětné době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Část výpovědi obviněného, že se na místě činu nacházel, však korespondovala s provedenými důkazy ve věci a z tohoto důvodu z ní také soud prvního stupně částečně vycházel. Je však důležité poznamenat, že závěr o přítomnosti obviněného na místě činu a spáchání trestného činu kladeného mu za vinu nestojí a nepadá pouze na tom, že přiznal, že byl na místě činu přítomen. Tato část jeho výpovědi je v souladu s množstvím důkazů tvořících dohromady ucelený řetězec důkazů nepřímých. Jedná se o kamerové záznamy, svědecké výpovědi poškozeného T. L. a svědka R. M., listinné důkazy, a především nalezenou věcnou stopu – kámen, který byl užit k vloupání do předmětného automobilu, a na kterém byl nalezen DNA profil dovolatele. Úvahy soudu prvního stupně stran hodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů, které z nich vyplývají, i jednotlivé části řetězce nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu usvědčují bez důvodných pochybností obviněného z trestněprávně relevantního jednání, jsou zřejmé z bodů 14. – 18. jeho odůvodnění a potvrzeny soudem odvolacím (body 4. a 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z nich se podává, že na místě byla viděna i kamerovými záznamy zachycena jediná osoba, kterou nemohl být svědek J. H. (jak tvrdil obviněný i tento svědek samotný). Ve spojení s nálezem genetického materiálu obviněného na kamenu užitém k vloupání do auta a nalezeným v tomto automobilu, o kterém obviněný věděl, kde parkuje, dospěl soud prvního stupně k logickému závěru, že čin spáchal právě obviněný, čímž současně byla vyvrácena obhajoba obviněného. Soud přitom vyloučil i variantu, že by se činu mohla dopustit třetí osoba odlišná od obviněného a svědka J. H. Nelze nezmínit, že soud prvního stupně patřičně poukázal i na předchozí trestnou činnost obviněného, která se způsobem svého spáchání v zásadě shodovala s nyní projednávanou věcí. Obviněný totiž k vniknutí do automobilů či obydlí používal právě kámen či dlažební kostku nebo jiný pevný objekt, kterým rozbil skla (v tomto ohledu soud poukázal konkrétně na skutek pod bodem 1. ze dne 25. 9. 2022, pod bodem 9. ze dne 22. 10. 2022, pod bodem 11. ze dne 25. 10. 2022 a další z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. 13 T 127/2022). Odvolací soud se s hodnocením soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když v bodě 5. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „nalézací soud nepochybil, pokud svůj závěr o vině postavil na výpovědi obžalovaného, který připustil svou přítomnost na místě činu a dále na výpovědích poškozených T. L., R. M. a kamerových záznamech, které svědčí o přítomnosti pouze jedné osoby na místě činu a zejména pak na odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, podle nějž se na věcné stopě tj. kameni, kterým pachatel rozbil sklo vozidla, byly zajištěny profily DNA shodné s profilem DNA obžalovaného.“ 39. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci neshledal nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním, natožpak nesoulad zjevný ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 40. K námitce obviněného brojící proti kvalitě odůvodnění odvolacího soudu, kdy označuje postup odvolacího soudu jako nepřezkoumatelný a zasahující do jeho ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku zjevně nedůvodnou. Je třeba poukázat na to, že většina námitek obviněného a jeho obhajoba byla vypořádána již v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se odvolací soud s tímto postupem zcela ztotožnil (srov. body 4. – 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V návaznosti na argumentaci obviněného se jeví jako vhodné připomenout, že Ústavní soud k otázce významu podmínek kladených na soudní odůvodnění, jež jsou vyjádřeny jako závazek soudů plynoucí z práva na spravedlivý proces, konstantně zastává názor, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně (jako v projednávaném případě), nepředstavuje podle Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 876/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 744/21, aj.), což dlouhodobě zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. stížnosti 16034/90, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18390/91, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18064/91, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. stížnosti 20124/92, ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, a další). V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo přijato i jedno z posledních usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. Napadený rozsudek odvolacího soudu nadto nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky nepochybně nalezne, byť s těmito odpověďmi zjevně spokojený nebyl (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). IV. 41. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Václava Bandyho rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu