Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To 103/2025-80, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 152/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 1 T 152/2024-54, uznal obviněného R. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 12. 11. 2024 a 17. 11. 2024 ve XY, okres XY, po předchozím požití alkoholu opakovaně řídil osobní automobil Micro Compact car Smart, reg. zn. XY, z majetku B. P., narozené XY, a to
- dne 12. 11. 2024 kolem 08:25 hodin nejméně po ulici XY a XY, přičemž byl před domem č. p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Velké Meziříčí a dechovou zkouškou na alkohol přístrojem Dräger v 08:33 hodin mu bylo zjištěno 1,00 ‰ alkoholu, opakovanou zkouškou v 08:27 hodin mu bylo naměřeno 1,16 ‰ alkoholu a rozborem krve odebrané mu v 09:05 hodin mu bylo prokázáno 1,14 g/kg alkoholu, a dále
- dne 17. 11. 2024 kolem 21:00 hodin nejméně po ulici XY, kde byl před domem č. p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Velké Meziříčí, přičemž dechovou zkouškou na alkohol přístrojem Dräger v 21:11 hodin mu bylo zjištěno 1,88 ‰ alkoholu, opakovanou zkouškou v 21:17 hodin mu bylo naměřeno 1,70 ‰ alkoholu a následně v 21:28 hodin mu bylo ještě prokázáno 1,61 g/kg alkoholu.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 (sto) denních sazeb v částce 500 Kč, tedy celkem 50.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 (třiceti) měsíců.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To 103/2025-80, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ačkoliv obviněný deklaroval, že napadl všechny výroky usnesení odvolacího soudu (obsahující ovšem toliko zamítavý výrok), z vlastní dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil vůči zamítnutí jeho námitek směřovaných proti výroku o trestu.
5. Po zopakování dosavadního průběhu řízení a podmínek dovolacího řízení, včetně zákonného vymezení dovolacích důvodů, konstatoval dovolatel naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Současně obviněný vyjádřil přesvědčení, že byla porušena Listina základních práv a svobod, když nebylo zohledněno jím učiněné prohlášení viny a na základě toho byl omezen ve svých právech. Obviněný se z hlavního líčení řádně omluvil a zaslal soudu písemné vyjádření, včetně prohlášení viny, které musí a mělo být zohledněno při ukládání trestu, což se ovšem nestalo. V tomto spatřoval obviněný zkrácení vlastních práv v rámci spravedlivého procesu.
6. Vzhledem k výše uvedenému následně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 5 To 103/2024-80, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 2. 2025, č. j. 1 T 152/2024-54, a věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí.
7. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval, že tato směřovala vůči výměře trestu. Současně připomněl, že brojit proti výroku o trestu lze zásadně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu, ovšem pouze v případě excesu z druhu či výměry zákonné trestní sazby, nikoliv pro nepřiměřenost uloženého trestu. Zároveň obviněný neuplatnil ani žádnou námitku nesprávného právního posouzení, která by teoreticky též přicházela v úvahu. Připomněl též, že zásah dovolacího soudu do uloženého trestu je možný pouze v případě extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, což ovšem v tomto případě nenastalo, neboť dovolatel byl odsouzen pro opakovanou trestnou činnost. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že námitky dovolatele nelze pod žádný dovolací důvod podřadit.
8. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
10. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Nejvyšší soud je seznámen s mnoha dalšími podáními téhož obhájce a je nucen opětovně konstatovat, že způsob, jakým je v nich zvolen dovolací důvod neodpovídá zákonným požadavkům. Obviněný totiž prostřednictvím tohoto obhájce vyjmenoval všechny důvody dovolání, z nichž následně označil jeden preferovaný. Obhájce totiž uvedl volbu důvodu dovolání slovem „především“, které ovšem implikuje zdání, že se jedná o mnohem širší penzum důvodů, z nichž je jen jeden zvýrazněn. Takto ovšem dovolací přezkum nefunguje a nelze jej takto pojímat. Nejvyšší soud není povolán ke generální revizi celého řízení. V § 265f tr. ř. je mezi náležitostmi dovolání požadavek na explicitní označení zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit právě shora zmíněné povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Uvedený protěžovaný důvod dovolání [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] bylo tedy nutno považovat za výslovnou a jednoznačnou volbu důvodu dovolání, byť byl použit obrat obecně uvozující širší výklad, neboť ten by odporoval účelu zákona. Nejvyšší soud tedy na tomto místě (opětovně) apeluje na obhájce obviněného, jakožto autora tohoto podání, aby formuloval náležitosti dovolání pregnantně, neboť nelze jazykovým výkladem jím použitých frází rozšiřovat dovolací přezkum na celý katalog dovolacích důvodů.
13. Pokud obviněný prostřednictvím svého obhájce vyčlenil (shora popsaným způsobem) z katalogu všech jím v dovolání zmíněných dovolacích důvodů dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pak ten je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen test ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
14. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
15. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl pouze usnesení odvolacího soudu, avšak jeho argumentace směřovala i proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně výroku o trestu. Obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vznesl námitku nesprávného hodnocení jím učiněného prohlášení viny, na jehož základě měl být zkrácen na svých Listinou základních práv a svobod zaručených právech.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze stručně v obecnosti uvést, že pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh, ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně ovšem jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat trestu podle vlastních představ dovolatele. Sluší se tedy zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
18. Nutno konstatovat, že dovolací argumentace obviněného i přes rozsah celého podání (cca 4 strany textu) je vyjádřena toliko třemi vágními větami, nadto bez jakékoliv bližší specifikace, v čem je namítané pochybení spatřováno, s výjimkou strohého konstatování, že prohlášení viny nebylo zohledněno při ukládání trestu. Nejvyšší soud je ze své činnosti seznámen s řadou podání učiněných prostřednictvím téhož obhájce, avšak i při maximální zdrženlivosti k jakémukoliv komentování úrovně předkládaných dovolání byl nucen vyjádřit podiv a znepokojení nad tím, že i přes skutečnost, že toto bylo zjevně vypracováno advokátem, jakožto osobou znalou práva, neobsahoval tento mimořádný opravný prostředek žádnou specifickou argumentaci, na kterou by dovolací soud mohl reagovat a do značné míry se jednalo o šablonové podání. Naopak lze konstatovat, že obsahem dovolání je pouze zcela vágní postesk obviněného nad uloženým trestem, to však bez uvedení jakýchkoliv spojitostí, v nichž obviněný (respektive jeho obhájce) spatřoval pochybení soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je proto nucen apelovat na obhájce, aby napříště věnoval vypracování mimořádných opravných prostředků, k jejichž podání je navíc zákonem stanovena velkorysá lhůta 2 měsíců od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, náležitou péči. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu totiž vyplývá zjevný trend jím (obhájcem) podaných dovolání, která se pohybují na hranici přípustnosti, věcné přezkoumatelnosti, respektive srozumitelnosti, kterou následně odstraňuje dovolací senát vlastním obšírným, avšak z podstaty věci nikoliv adresným a konkrétním, přezkumem. Taková situace je ovšem nežádoucí, jak z pohledu řízení o mimořádných opravných prostředcích, tak i obecného práva obviněného na spravedlivý proces a jeho účinné obrany, v neposlední řadě pak i z hlediska obecné důvěryhodnosti právnických povolání.
19. Přes výše uvedené a ve snaze podrobit dovolací námitky obviněného dovolacímu přezkumu, bylo možno vycházet z toho, že obviněný brojil proti nepřijetí prohlášení viny ze strany nižších soudů, což současně považoval za porušení jeho ústavně zaručených práv s podstatným dopadem na výměru uloženého trestu. Pointa této konstrukce tedy zjevně směřovala toliko do otázky přiměřenosti uloženého trestu a demonstrovala nespokojenost obviněného s výměrou trestu, ke kterému byl odsouzen. Tím se ovšem obviněný dostal zcela mimo limity dovolacího přezkumu, neboť přiměřenost trestu nemůže být přezkoumávána v rámci žádného z mimořádných opravných prostředků. Nejvyšší soud po seznámení se s podklady, dospěl k závěru, že trest uložený soudem prvního stupně a aprobovaný soudem odvolacím, byl trestem nejen zákonným, ale také zcela přiměřeným ve vztahu ke spáchané trestné činnosti i osobě pachatele, kdy v podrobnostech lze plně odkázat na bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. usnesení odvolacího soudu.
20. Co se pak týkalo ústavně právní roviny postupu soudu prvního stupně, ani v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud nic, co by bylo třeba okresnímu soudu vytknout. Obviněný naznačil, že tím, že prvostupňový soud nepřijal jím učiněné písemné prohlášení viny, došlo k zásahu do jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, aniž však specifikoval jakých.
21. Pokud jde o institut prohlášení viny upravený v ustanovení § 206c tr. ř., je nutno nejprve zdůraznit, že zmíněný institut je právním nástrojem zákonným, včleněným do trestního řádu teprve v nedávné době (novela č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020), přičemž je koncipován jako ústní právní jednání obviněného směřované vůči soudu, které je účinné teprve poté, co jej tento soud přijme. Právě ona akceptace, respektive přijetí prohlášení viny, je tou skutečností, od níž lze následně odvíjet zákonem předpokládané účinky – upuštění od dokazování skutečností, k nimž se prohlášení vztahuje, případné promítnutí do trestu včetně prolomení dolní hranice trestní sazby atd. Zároveň se jedná o nenárokový postup, tedy nelze soud donutit k tomu, aby takové prohlášení přijal, přičemž nejsou stanoveny ani omezující podmínky, které by soudu v odmítnutí tohoto postupu bránily. Naopak zákon stanovuje pouze povinnost nepřijmout prohlášení viny, které neodpovídá dosud objasněnému skutkovému stavu věci. Pokud tedy soud prohlášení obviněného, nadto učiněné způsobem, který neodpovídá ani předpokladům zákona a zároveň nezaručuje ani dostatečné seznámení obviněného s důsledky využití tohoto institutu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), nepřijal, nelze mu v tomto ohledu ničeho vyčítat. Nemohlo pak současně ani dojít k zásahu do základních práv a svobod obviněného, neboť následně došlo k řádnému dokazování všech pro věc rozhodných skutečností, přičemž vůči tomuto postupu obviněný nikdy nikterak neprotestoval. Je tedy zřejmé, že tento ústavněprávní rozměr naznačený sice kategorickými slovními obraty, ovšem postrádající jakoukoliv konkrétní argumentaci, v dané věci přítomný vůbec není.
22. Nejvyšší soud na závěr připomíná, že není zásadně oprávněn do výroku o trestu zasahovat s výjimkou závažných pochybení prolamujících zákonnost uloženého trestu (viz shora bod 17. tohoto usnesení), respektive situace, kdy je uložen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest (viz státním zástupcem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). V nyní posuzovaném případě ovšem k takové situaci nedošlo a nutno konstatovat, že nebyla obviněným ani namítána. Lze tedy uzavřít, že dovolací námitky se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů obsaženým v § 265b tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
23. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
24. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu