Plný text
30 Cdo 1034/2025-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně AŠENBRENERS s. r. o., IČO 25112503, se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 445/17, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Města Hostivice, IČO 00241237, se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 13, zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 262/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2024, č. j. 13 C 262/2018-258, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou (po jejím rozšíření připuštěném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2023, č. j. 13 C 262/2018-140, a řadě oprav dovršených až doplněním odvolání ze dne 20. 6. 2024) domáhá po žalované zaplacení částky 606 435 533 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 598 736 306 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 7 699 227 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení jako náhrady majetkové újmy, která jí měla být způsobena dle jejího názoru nezákonnými rozhodnutími, a to rozhodnutím Městského úřadu Hostivice, stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, č. j. SÚ-15053/4/10-Bu, které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013, č. j. 115327/2013/KUSK (dále jen „nezákonná rozhodnutí“), jež byla následně zrušena na základě správní žaloby rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 47 A 26/2013-289, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 1847/2015-188, a dále třemi nesprávnými úředními postupy spočívajícími v tom, že (1) správní orgány jednaly jako s účastníkem svých řízení s osobou, která nebyla vlastníkem sporných pozemků (J. F.), dále (2) v jejich nečinnosti tkvící v nezabránění nezákonným úpravám sporných pozemků osobou odlišnou od jejich vlastníka v době od 4. 10. 2004 do 19. 7. 2013 a od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017, ačkoliv o nich věděly nebo musely vědět, a dále (3) v přidělení identifikačního čísla skládky J. F. Krajským úřadem Středočeského kraje, což mu umožnilo provádět navážku odpadu na sporné pozemky žalobkyně. V rámci žalované částky žalobkyně požadovala náhradu škody spočívající v nákladech na odstranění navezeného odpadu na její pozemky, a to částku 398 222 456 Kč jako náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí za dobu od 20. 7. 2013 do 17. 8. 2015 a částku 184 025 365 Kč jako náhradu škody z titulu nesprávných úředních postupů (tj. z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů částku 98 878 100,10 Kč za dobu od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013 a částku 85 147 264,90 Kč za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 s tím, že co do částky 46 764 169,06 Kč za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 je tento nárok uplatňován i ze třetího tvrzeného nesprávného úředního postupu). Dále žalobkyně požadovala náhradu škody spočívající v umožnění vzniku bezdůvodného obohacení J. F. užíváním pozemků žalobkyně, a to částku 3 157 803 Kč jako náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí za dobu od 20. 7. 2013 do 17. 8. 2015, částku 10 797 101 Kč jako náhradu škody z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013, částku 2 533 581 Kč jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 (z toho však z třetího tvrzeného nesprávného úředního postupu za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 jen částku 1 368 647 Kč) a částku 7 699 227 Kč jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2017 do 19. 12. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 13 C 262/2018-163, žalobu zamítl, tento první rozsudek však byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 11. 2023, č. j. 68 Co 293/2023-227, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť žaloba trpěla dle odvolacího soudu vadami, které se soud prvního stupně nepokusil odstranit.
3. Soud prvního stupně tedy vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že tak i přes výzvu neučinila, usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 13 C 262/2018-258, odmítl žalobu o zaplacení částky 606 435 533 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 6 000 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi částku 2 765 188,80 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč žalobkyni (výrok IV).
4. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně ani po výzvě k odstranění vad podané žaloby a po poučení, v jakém směru je tuto žalobu třeba doplnit, jinak bude žaloba odmítnuta, vady ve stanovené lhůtě neodstranila. Nyní totiž žalobkyně uvádí, že jí vznikla škoda v celkové částce 830 528 812,86 Kč, což převyšuje původní žalobní návrh. Dále zcela nedoplnila tvrzení, jak jí různými tvrzenými nesprávnými úředními postupy měla v konkrétních obdobích vzniknout shodná výše škody na základě jiného závadného jednání, u nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti správního orgánu neuvedla, v čem konkrétně v daném období, za které škodu vyčíslila, mělo toto nekonání spočívat, u některého jednání, které shledává nesprávným úředním postupem, neuvedla, jaká škoda jí vznikla, nebo sdělila, jaká škoda vznikla, avšak neuvedla, jakým popsaným nesprávným úředním postupem.
5. Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 11. 12. 2024, č. j. 68 Co 202/2024-279 (které žalobkyně v dovolání chybně označuje č. j. 68 Co 202/2024-239; poznámka Nejvyššího soudu), usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu) a vedlejšímu účastníkovi částku 172 074,10 (výrok III usnesení odvolacího soudu).
6. Odvolací soud po zopakování svých předchozích závěrů uvedených v jeho zrušujícím usnesení, na kterých setrval, uzavřel, že ačkoliv žalobkyně po výzvě soudu prvního stupně doplnila obsáhle listinné přílohy, její žalobní tvrzení zůstala nejasná a neurčitá, neboť opět neurčitě uvádí, že škodu dovozuje jak z rozhodnutí stavebního úřadu vedlejšího účastníka, tak z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, a to vždy jednotlivě, ale současně z obou společně s tím, že volbu jedné z možností ponechává na soudu. Současně uvedla, že uvedenými rozhodnutími jí vznikla převážná škoda, aniž by sdělila, jaký díl na ni připadá z celkově žádané náhrady. I po doplnění tedy není žaloba dle odvolacího soudu schopna projednání, neboť není zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá a proč, zda uplatňuje jeden nárok, či více nároků, z čeho měl ať už jediný nárok, nebo každý z více nároků vzniknout, v příčinné souvislosti s jakým (jediným či více) jednáním státu a v jaké výši. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu odmítl. Náprava pak dle odvolacího soudu nepřišla ani s podaným odvoláním, kde je opět argumentováno překrýváním období jednotlivých nezákonných rozhodnutí, je argumentováno znaleckým posudkem a součet předestřených částek je vyšší než částka uplatněná (což samozřejmě možné je), avšak není zřejmé, kde žalobkyně slevila, co konkrétně z jaké dílčí jí vyčíslené položky nežádá (což možné není).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřuje proti všem jeho výrokům. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody.
8. Dle žalobkyně spočívá napadené usnesení na vyřešení otázky, zda lze odmítnutí žaloby spojovat s její vadou, na kterou soud účastníka výzvou neupozornil nebo mu neposkytl konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (otázka 1). Žalobkyně namítala, že nebyla vyzvána, aby své jednotlivé nároky skutkově vymezila (dle žalobkyně měla skutkově vymezit konkrétní částky, nikoliv nároky), podmínky pro odmítnutí její žaloby tedy nebyly splněny a odvolací soud se svým právním posouzením této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1220/2000, nebo ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003. V této souvislosti žalobkyně poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18.
9. Dále žalobkyně zformulovala otázku, zda je nutné vyčíslit výši tvrzené škody způsobené nezákonným rozhodnutím zvlášť ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zvlášť ve vztahu k rozhodnutí odvolacího orgánu, který toto rozhodnutí potvrdil (otázka 2), a namítala, že odvolací soud pochybil, pokud to po ní požadoval, neboť obě rozhodnutí vydaná v jednom správním řízení jsou tak vzájemně provázaná, že výši škody nelze takto odděleně vyčíslit.
10. Žalobkyně se rovněž dotazovala, zda skutečnost, že uplatnila nárok na náhradu škody způsobené více nesprávnými úředními postupy, avšak není schopna určit přesnou výši škody způsobené každým z nich a vyčíslí ji jednou společnou částkou a zároveň se pokusí vyčíslit i škody způsobené jednotlivými nesprávnými úředními postupy, jejichž součet neodpovídá celkové výši škody způsobené všemi dohromady, představuje vadu řízení, která brání projednání žaloby (otázka 3). Dále zformulovala i související otázku, zda je nutné, aby si v případě, kdy se v jediném řízení správní orgán dopustí vícero nesprávných úředních postupů vybrala jeden z nich, jestliže všechny způsobily tutéž škodu (otázka 4). V obou případech žalobkyně namítala, že její žaloba vadná nebyla a že obě tyto otázky byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021.
11. Na to žalobkyně ke všem výše uvedeným otázkám shrnula, že je odvolací soud a před ním soud prvního stupně posoudily nesprávně, neboť podmínky pro odmítnutí její žaloby splněny nebyly a soudy se tak vůči ní dopustily odmítnutí spravedlnosti. Na to žalobkyně citovala judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při posouzení projednatelnosti žaloby odchýlit, kde kromě již výše uvedených rozhodnutí navíc poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011, ohledně náležitostí výzvy k odstranění vad žaloby, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ohledně posuzování projednatelnosti žaloby a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 236/2021, podle něhož lze vady odstranit i v odvolacím řízení (shodné závěry pak citovala i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).
12. Nakonec žalobkyně formulovala i dle ní dosud v judikatuře Nejvyššího soudu jednoznačně nevyřešené otázky týkající se nákladových výroků, a to zda má vedlejší účastník na straně žalované zastoupený advokátem v řízení o nároku na náhradu škody způsobené státem nárok na náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu (otázka 5) a zda lze považovat zaměstnance stavebního úřadu za dostatečně kvalifikované osoby k zastupování vedlejšího účastníka v řízení, způsobující nemožnost domáhat se plné náhrady nákladů řízení dle advokátního tarifu kromě režijní paušálů (otázka 6).
13. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. V dovolání současně žalobkyně podala návrh na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně, který však byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 30 Cdo 1034/2025-335, zamítnut.
15. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, neboť v dovolání položené otázky jsou v napadeném usnesení buď vyřešeny v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, nebo jsou pro právní posouzení odvolacího soudu irelevantní.
16. K dovolání žalobkyně se vyjádřil i vedlejší účastník na straně žalované, který navrhl dovolání vůči výroku I usnesení odvolacího soudu zamítnout a vůči výrokům II a III odmítnout, neboť odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly v souladu s právním řádem a judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, tvrzená škoda, ani ušlý zisk žalobkyni nevznikly a nejsou ani v příčinné souvislosti s namítanými rozhodnutími stavebního úřadu, neboť jednání popsaného v žalobě se dopouštěla třetí osoba J. F. Toto pak dle vedlejšího účastníka vedlo logicky k tomu, že žalobkyně nedokázala svůj žalobní požadavek dostatečně určitě vymezit. Dále uvedl, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení je objektivně nepřípustné.
17. K oběma vyjádřením pak zaslal žalobce repliky, v nichž na svých dovolacích námitkách setrval. Současně pak po uplynutí lhůty k dovolání své dovolání doplnil o otázku, zda je žaloba projednatelná, pokud žalobce vymezí jeden celkový nárok na náhradu škody způsobené kumulativním působením několika nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů a přesně označí celkovou peněžní částku i časové vymezení škody, avšak neoddělí dílčí částky podle jednotlivých pochybení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od (v dovolání nezmíněného) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3229/2023.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tudíž zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že k doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2025, jímž žalobce doplňoval a rozšiřoval své dovolání, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo učiněno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
23. Dovolání v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroků II a III usnesení soudu prvního stupně a proti výrokům II a III usnesení odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byla ostatně žalobkyně v napadeném usnesení řádně poučena. Z těchto důvodů se tudíž Nejvyšší soud nemohl zabývat dovolacími otázkami 5 a 6 rozvedenými v odstavcích 22 a 23 dovolání.
24. Pokud pak jde o dovolání v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku IV usnesení soudu prvního stupně o vrácení zaplaceného soudního poplatku, nevymezila žalobkyně v tomto směru v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. žádnou právní otázku, která by se této části výroku dotýkala, ani předpoklady její přípustnosti. V tomto směru je tudíž dovolání žalobkyně vadné.
25. Výše uvedené však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tyto výše uvedené výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
26. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
27. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka odmítnutí žaloby ve vazbě na formulaci výzvy k odstranění vad žaloby dle § 43 odst. 1 o. s. ř. (otázka 1), neboť se při jejím řešení odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z toho, že touto výzvou byla žalobkyně řádně vyzvána k odstranění konkrétních vad žaloby včetně požadavku na řádné vymezení jednotlivých nároků a že tedy, pokud vytčené vady neodstranila, byly splněny podmínky pro odmítnutí její žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 308/96, nebo žalobkyní zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1220/2000, nebo ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011). Usnesením ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 C 262/2018-234, totiž soud prvního stupně s výslovným odkazem na bod 37 odůvodnění prvního zrušujícího usnesení odvolacího soudu vyzval žalobkyni, aby svou žalobu doplnila tak, že „vylíčí, jakým specifikovaným rozhodnutím a jakým specifikovaným nesprávným úředním postupem žalobkyni vznikla jaká škoda vymezená částkou a tvrzením, na základě nichž lze dojít ke konkrétní částce (jakou částku z celkové uplatněné náhrady škody žalobkyně požaduje z titulu nesprávného úředního postupu, a jakou v souvislosti s nezákonným rozhodnutím); zcela konkrétně uvede, jaká pochybení státních orgánů skutečně namítá, respektive z jakých těchto pochybení jakou náhradu škody žádá, ke každému tvrzenému pochybení, z něhož uplatňuje svůj nárok na náhradu škody, vztáhne konkrétní částku náhrady, skutkově ji vymezí a vyjasní“. Skutečnost, že takto výzva byla jednoznačně formulována včetně požadavku na řádné vymezení každého jednotlivého nároku nejen částkou, ale i tvrzením, z jakého titulu (skutku) ji požaduje, pak vyplývá i z reakce samotné žalobkyně, která se o to v rámci jednotlivých doplnění (byť ne pokaždé zcela úspěšně) pokoušela. Z těchto důvodů se odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobkyní zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, které se věnuje odlišné otázce, a to poučení o dalším postupu soudu v případě neodstranění vytčených vad, ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, který se týká projednatelnosti žaloby obecně.
28. Poukazovala-li pak žalobkyně ve svém dovolání jako na judikaturu, od níž se měl odvolací soud rovněž odchýlit, i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 236/2021, a jejich závěry, že vady žaloby lze odstranit i v odvolacím řízení, tak ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud postupoval zcela v souladu s těmito závěry, pokud se zabýval tím, zda žalobkyně vady žaloby neodstranila v odvolacím řízení (viz odstavec 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Otázka správnosti závěru odvolacího soudu, že tak neučinila, pak byla předmětem otázek 2, 3 a 4.
29. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky projednatelnosti žaloby (otázky 2, 3 a 4), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je důvodné.
31. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
32. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
33. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá všechny skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
34. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
35. Dále je judikatura Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, nebo i žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021) ustálena v závěru, že není vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (např. na náhradu škody), jehož vznik však spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami (skutky), aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku. Aby pak takový nárok mohl být důvodným, může být založen na dvou či více tvrzených skutcích jako na příčině vzniku této jediné škody nebo jen na jednom z nich, popř. může soud dojít k závěru, že vznik škody nebyl zapříčiněn žádným z tvrzených skutků a žalobu zamítnout.
36. V projednávané věci je, pokud jde o nároky na náhradu škody odvozované pouze z nezákonných rozhodnutí (tj. částka 398 222 456 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech na odstranění navezeného odpadu na pozemky žalobkyně a částka 3 157 803 Kč s příslušenstvím spočívající v umožnění vzniku bezdůvodného obohacení J. F. užíváním pozemků žalobkyně, oboje za dobu od 20. 7. 2013 do 17. 8. 2015) zřejmé, že tyto dvě částky žalobkyně požaduje z důvodů, že rozhodnutím Městského úřadu Hostivice, stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, č. j. SÚ-15053/4/10-Bu, které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013, č. j. 115327/2013/KUSK, bylo J. F. nařízeno provést nezbytná opatření a úpravy spočívající v realizaci Projektu Lesopark Chýně – Chrášťany s rekreačním a sportovním využitím a udržovacích prací na silničním příkopu, což mu umožnilo na pozemky žalobkyně navážet odpad. Dále žalobkyně tvrdila, že obě tato rozhodnutí byla následně zrušena na základě správní žaloby rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 47 A 26/2013-289, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 1847/2015-188. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že žalobkyně jednoznačně popsala skutek, z něhož svůj nárok odvozuje, tedy z rozhodnutí vydaného ve správním řízení, které umožnilo podle jejího názoru neoprávněný návoz odpadu na její pozemky a které bylo následně soudem zrušeno. Na tomto pak nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně jako „nezákonné rozhodnutí“ označuje jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak potvrzující rozhodnutí odvolacího správního orgánu, teprve na základě kterého nabylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně právní moci (jak žalobkyně ostatně výslovně zdůraznila v upřesnění žaloby ze dne 26. 3. 2024), a vyjádřila svou nejistotu (jejíž vyřešení ponechala na soudu) o tom, zda jsou odpovědnostním titulem obě tato zrušená rozhodnutí jednotlivě nebo společně. Z tohoto vyjádření žalobkyně je totiž patrné, že se nedomáhá dvou samostatných nároků ze dvou nezákonných rozhodnutí, ale nároku jednoho s tím, že pouze poněkud neobratně popsala průběh řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Závěr, které z těchto na sebe vzájemně navazujících rozhodnutí lze za nezákonné rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), skutečně považovat (tj. zda rozhodnutí prvostupňové nebo až na něj navazující rozhodnutí odvolacího orgánu) je pak otázkou právního posouzení, nikoliv vymezení skutku, který byl popsán dostatečně určitě. V tomto rozsahu je tudíž žaloba projednatelná.
37. Pokud pak jde o ostatní nároky na náhradu škody, požadovala žalobkyně částky spočívající v nákladech na odstranění odpadu navezeného na její pozemky v období od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013 (částka 98 878 100,10 Kč s příslušenstvím) a od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 (částka 85 147 264,90 Kč s příslušenstvím), které odvozovala (každou z těchto částek) ze dvou tvrzených nesprávných úředních postupů, a to (1) že správní orgány jednaly jako s účastníkem svých řízení s J. F., který nebyl vlastníkem sporných pozemků, a (2) že nezabránily nezákonným úpravám sporných pozemků, o nichž věděly nebo musely vědět (tj. nečinnost správních orgánů), v době od 4. 10. 2004 do 19. 7. 2013 a od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 s tím, že v období od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 (v rozsahu částky 46 764 169,06 Kč s příslušenstvím, která je však již zahrnuta v předchozí částce za období od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017) k tomu přistoupil i další nesprávný úřední postup spočívající (3) v přidělení identifikačního čísla skládky ve prospěch J. F. Krajským úřadem Středočeského kraje, což mu (rovněž) umožnilo navážku odpadu na sporné pozemky provádět. Z částky 85 147 264,90 Kč s příslušenstvím za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017, tedy žalobkyně požadovala částku 38 383 095,84 Kč s příslušenstvím za dobu od 18. 8. 2015 do 24. 5. 2017 z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů a částku 46 764 169,06 Kč s příslušenstvím za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 pak z titulu všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů. Dále žalobkyně požadovala i náhradu škody spočívající v umožnění vzniku bezdůvodného obohacení J. F. užíváním jejích pozemků, a to částku 10 797 101 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z titulu prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2005 do 19. 7. 2013, částku 2 533 581 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí uvedených výše, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017 (z toho z třetího tvrzeného nesprávného úředního postupu jen do výše částky 1 368 647 Kč za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017) a částku 7 699 227 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů za dobu od 1. 5. 2017 do 19. 12. 2022. Z částky 2 533 581 Kč s příslušenstvím za dobu od 18. 8. 2015 do 30. 4. 2017, tedy žalobkyně požadovala částku 1 164 934 Kč s příslušenstvím za dobu od 18. 8. 2015 do 24. 5. 2017 z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i prvních dvou tvrzených nesprávných úředních postupů a částku 1 368 647 Kč s příslušenstvím za dobu od 25. 5. 2016 do 30. 4. 2017 pak z titulu jak nezákonných rozhodnutí, tak i všech tří tvrzených nesprávných úředních postupů. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že žalobkyně požaduje každou z výše uvedených částek, které představují vždy jednu konkrétní škodu, která měla dle tvrzení žalobkyně vzniknout vždy konkrétním způsobem za konkrétní období, z více samostatných skutků (příčin), které však měly vyústit vždy jen v danou jednu konkrétní škodu. Takové skutkové vymezení žalobních požadavků je dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu přípustné a žaloba tak po jejích opravách dovršených až doplněním odvolání ze dne 20. 6. 2024 je projednatelná i ve zbylém rozsahu.
38. K tomu pak s ohledem na závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud v napadeném potvrzujícím usnesení nijak nekomentoval (a tedy s nimi nevyjádřil ani souhlas, ani nesouhlas), Nejvyšší soud doplňuje, že neurčité (pro účely projednatelnosti žaloby) není ani vymezení druhého tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti správních orgánů, které nezabránily nezákonným úpravám sporných pozemků, ačkoliv o nich věděly nebo musely vědět, z důvodu, že žalobkyně neměla tvrdit, v čem konkrétně v daném období mělo toto nekonání spočívat. Již v upřesnění žaloby ze dne 26. 3. 2024 totiž žalobkyně upřesnila, že stavební úřad byl povinen nařídit bezodkladné zastavení nezákonných úprav pozemků osobou odlišnou od jejich vlastníka [tj. nařízení okamžitého zastavení stavební činnost dle § 88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a později dle § 129 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a rozhodnutí o pozastavení prací či nezákonné činnosti dle § 102 odst. 1 a 2 a § 122 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. a později dle § 134 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb.] a jejich okamžité odstranění jako „černé stavby“, což ani správní orgán prvního stupně, ani odvolací správní orgán neučinily. Z výše uvedeného tvrzení žalobkyně je tudíž zcela zřejmé, v čem nesprávný úřední postup spatřuje, a skutek je vymezen v souladu s výše uvedenou judikaturou tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout, a tak, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem.
39. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady se z obsahu spisu nepodávají a žalobkyně je ve svém dovolání nenamítala.
40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně o věci samé, tak v části týkající se potvrzení závislých výroků o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí rovněž pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také usnesení soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujících výrocích II, III a IV o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
41. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto usnesení vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu