Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 9/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 39 Co 261/2024-470, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 39 Co 261/2024-470, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 985 405,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 12. 2017 do zaplacení a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 12. 2017 do zaplacení jako náhrady za škodu na zdraví způsobenou jí nesprávným úředním postupem soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské spočívajícím v jejím neoprávněném vykázání z domu XY při provádění exekuce vyklizením nemovitosti, vedené pod sp. zn. 192 EX 1/15, ačkoliv žalobkyně neodvozovala své právo k tomuto domu od osoby povinného, který měl být dle uměle vytvořeného exekučního titulu vyklizen. Žalovaná částka pak sestává z částky 50 000 Kč připadající na bolestné a z částky 2 450 000 Kč za ztížení společenského uplatnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2024, č. j. 43 C 9/2018-405, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2024, č. j. 43 C 9/2018-415, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 514 594,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), co do částky 1 985 405,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 12. 2017 do zaplacení a z částky 514 594,60 Kč od 6. 12. 2017 do 14. 12. 2017 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 69 281 Kč (výrok III) a státu částku 16 666,28 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Otec žalobkyně podal proti povinnému M. P. exekuční návrh na vyklizení domu č. p. XY v ulici XY (dále jen „předmětný dům“), a to podle vykonatelného notářského zápisu notáře JUDr. Jaroslava Hájka ze dne 30. 12. 2014, č. NZ 801/2014, N 854/2014. Provedením exekuce byla pověřena Mgr. Veronika Jakubovská, soudní exekutorka Exekutorského úřadu v Kutné Hoře, která exekuci vedla pod sp. zn. 192 EX 1/15. Dne 22. 4. 2015 od 9 do 16 hod. proběhlo vyklizení předmětného domu, kde pobývala žalobkyně, její bratr a její matka. Tito předložili vykonavateli exekutorského úřadu své občanské průkazy, sdělili mu, v jakém vztahu jsou k oprávněnému, a nechtěli dům opustit. Vykonavatel tedy věděl, že žalobkyně je dcerou oprávněného a že je zde přítomen i syn oprávněného a matka žalobkyně. Povinný se v domě nenacházel a přítomní vykonavateli sdělili, že s povinným, který v domě nikdy nebydlel, nemají nic společného. Vykonavatel v průběhu exekuce telefonicky kontaktoval oprávněného, otce žalobkyně, který mu sdělil, že přítomné osoby nemají v domě co pohledávat, s čímž se vykonavatel spokojil a vyklizení domu provedl. Exekutorka se tohoto nesprávného úředního postupu dopustila úmyslně po dohodě s otcem žalobkyně a následně se své pochybení snažila zakrýt vytvářením falešných důkazů a manipulacemi se spisem. Zároveň byl v domě proveden i soupis movitých věcí, které však nebyly z domu odvezeny, a následně byly exekutorkou vyloučeny ze soupisu, neboť bylo nepochybné, že nepatří povinnému. Žalobkyně si mohla zabalit pouze osobní věci a oblečení a byla vyklizena z domu o velikosti 18+1+kk s několika příslušenstvími, vnitřním bazénem atd., ve kterém žila od roku 2003 a měla tam vlastní pokoj, do jejího bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, kde bydlí dodnes. Dle závěrů revizního znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka činí náhrada za bolest žalobkyně částku 15 411,60 Kč (tj. 60 bodů za položku S 0601 - otřes mozku těžký) a náhrada za ztížení jejího společenského uplatnění pak částku 499 183 Kč, neboť žalobkyně trpí poruchou přizpůsobení, nikoliv posttraumatickou stresovou poruchou. Znalec při výpočtu neuplatnil žádný modifikační koeficient, ale uvedl, že je možné zohlednit věk, kdy k poškození zdraví došlo, a to zejména v odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť mladší člověk je závažným poškozením zdraví připraven o většinu radostí ze života a bude se muset se svým handicapem vyrovnávat déle, zároveň však je adaptabilnější a dokáže se s následky újmy vyrovnat lépe. Pokud tedy došlo k poškození zdraví ve věku 0 až 24 let, je možno navýšit základní částku o 30–35 %. Taková plná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění by však dle znalce byla platná pouze, pokud by nucené vystěhování bylo jediným spouštěcím faktorem psychických potíží. Exekuce a s tím spojené vystěhování ale byly zcela jistě jedním z významných spouštěcích momentů, nelze však opomenout, že k chronifikaci příznaků přispěl i rozpad nukleární rodiny žalobkyně a s tím spojená změna jejího životního stylu. Stanovit poměrnou částku výše náhrady z psychiatrického hlediska pak není dle znalce možné, protože není možné z odborného psychiatrického pohledu rozlišit podíl dalších faktorů ovlivňujících psychický stav posuzované. Dále znalec MUDr. Tuček uzavřel, že prognóza žalobkyně je příznivá (za příznivých okolností může dojít i k odeznění tohoto stavu či k mírnému zlepšení za použití medikace, nevyloučil však ani výkyvy jejího stavu v důsledku stresové situace). K ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až v roce 2020, kdy nastoupila do zaměstnání. Tento nárok uplatnila žalobkyně u žalované dne 14. 6. 2017, již dříve se však domáhala rozšíření žaloby o tento nárok v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016, což však soud u jednání dne 5. 6. 2017 nepřipustil. Za nemajetkovou újmu spočívající ve stresu z nucené a náhlé změny a opuštění domova byla žalobkyně již odškodněna v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016, a to částkou 480 000 Kč, v níž bylo zohledněno chování exekutorky a preventivně-sankční funkce peněžité náhrady.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že se exekutorka nesprávného úředního postupu dopustila, pokud vyklidila žalobkyni z předmětného domu, ačkoli tato neodvozovala své právo k němu od osoby povinného, který měl být dle exekučního titulu vyklizen, čímž žalobkyni způsobila jak (již odškodněnou) nemajetkovou újmu, tak i škodu na zdraví, kterou ohodnotil dle soudem zadaného revizního znaleckého posudku, který byl vypracován s delším časovým odstupem a znalec MUDr. Tuček jeho závěry před soudem obhájil na rozdíl od znalce MUDr. Tichého, který vypracoval znalecký posudek předložený žalobkyní. Na bolestném tedy soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 15 411,60 Kč a za ztížení společenského uplatnění pak částku 499 183 Kč. Soud prvního stupně zopakoval závěry znalce MUDr. Tučka ohledně možnosti navýšit odškodnění s ohledem na kritérium věku poškozené a uzavřel, že musel zhodnotit i to, jakou měrou se na bolesti a ztížení společenského uplatnění podílelo nezákonné vystěhování žalobkyně z předmětného domu a jakou měrou celková situace v rodině žalobkyně (narušení rodinných vztahů, známost jejího otce s novou partnerkou, spor žalobkyně s otcem o výživné, ukončení jeho podpory, chování otce žalobkyně k její matce a bratrovi). Soud prvního stupně tudíž žalobkyni přiznal náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění ve výši stanovené znaleckým posudkem MUDr. Tučka, které nezvyšoval ani nesnižoval, čímž zohlednil, že nesprávný úřední postup exekutorky nebyl jedinou příčinou poškození zdraví žalobkyně a že způsobení škody na zdraví jednotlivými příčinami nemohl stanovit nějak exaktně, ale pouze volnou úvahou. Dále uzavřel, že u této složky náhrady škody není prostor pro navyšování částky z důvodu preventivně-sankční funkce náhrady jako u nemajetkové újmy, kde tato již byla soudy zohledněna. Soud prvního stupně rovněž nepovažoval nárok žalobkyně za promlčený, neboť k jejímu vystěhování došlo dne 22. 4. 2015 a žalované byla žádost o odškodnění doručena již prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2, který dne 5. 6. 2017 nepřipustil rozšíření žaloby u něj vedené. Dne 14. 6. 2017 pak byla žalované doručena (další) žádost o náhradu škody a žaloba byla podána dne 8. 1. 2018 s tím, že ztížení společenského uplatnění mohlo být poprvé hodnoceno až v době ustálení zdravotního stavu žalobkyně, zpravidla za rok od události, která ho vyvolala. Soud prvního stupně tudíž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 514 594,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 12. 2017, neboť do prodlení se žalovaná dostala po 6ti měsících od uplatnění nároku u ní dne 14. 6. 2017.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 39 Co 261/2024- 470, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 87 963,40 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 21 949,40 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že i dle jeho názoru není nárok žalobkyně promlčen, neboť odčinění újmy na zdraví (bolestné, ztížení společenského uplatnění, případě tzv. další nemajetkové újmy) podléhají režimu promlčení majetkových práv, která se promlčují v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, a základním předpokladem pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u těchto nároků je určení okamžiku ustálení zdravotního stavu pacienta, ke kterému dle znalce MUDr. Tučka došlo až v roce 2020. I kdyby tedy (jak dovozovala žalovaná) žalobkyně až teprve v podání ze dne 15. 3. 2021 rozdělila žalovanou částku tak, aby odpovídala uplatněné škodě na zdraví, nemohl s ohledem na okamžik ustálení zdravotního stavu být již z logiky věci předmětný nárok na náhradu újmy na zdraví promlčen. Ve vztahu k samotnému nároku pak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zcela správně vyšel při stanovení výše nároku žalobkyně ze znaleckého posudku MUDr. Tučka, nikoliv ze znaleckého posudku MUDr. Tichého. MUDr. Tuček hodnotil stav žalobkyně s větším časovým odstupem, přičemž své závěry před soudem jednoznačně a řádně obhájil, vysvětlil své postupy za použití příslušné Metodiky Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že nucené vystěhování vedlo u žalobkyně k rozvoji poruchy přizpůsobení s protrahovanou úzkostně depresivní reakcí a její následnou chronifikací. Nebyla však zjištěna taková intenzita stresujícího faktoru, která by opravňovala stanovení diagnózy posttraumatické stresové poruchy, která by byla neměnná. Odvolací soud dále uvedl, že konfrontace znalců se jevila nadbytečnou a jejich výslechy byly náležitě provedeny. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s tím, že postup exekutorky nebyl jedinou příčinou poškození zdraví žalobkyně, a proto nelze přistoupit k modifikaci částek vypočtených znalcem, a to ani s přihlédnutím k věku žalobkyně. Dále doplnil, že ke vzniku újmy nepochybně došlo v důsledku úmyslného a vědomě nezákonného postupu exekutorky s cílem žalobkyni z předmětného domu bez jakéhokoliv právního důvodu vystěhovat, tyto okolnosti však byly patřičně zohledněny v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016, ve kterém zadostiučinění za tam uplatněnou nemajetkovou újmu bylo již z těchto důvodů navýšeno. Pokud se pak jedná o příčiny, které způsobily nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, odvolací soud zdůraznil, že nesprávný postup exekutorky byl podstatnou příčinou poškození zdraví žalobkyně, bez které by škodní následek nenastal. Ani odvolací soud tedy neshledal důvod modifikovat znalcem vypočtené částky bolestného a ztížení společenského uplatnění a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II co do částky 1 985 405,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 12. 2017 do zaplacení, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. V první řadě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), neboť v něm zcela absentují úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru o relevanci skutečností použitých k modifikaci výše zadostiučinění a o jejich významu, a nelze z něj zjistit, jakou měrou se jednotlivé skutečnosti na míře zvýšení či snížení podílely (tj. snížení z důvodu více příčin a zvýšení ze žalobkyní namítaných, ale soudy dle žalobkyně explicitně nezmíněných skutečností, a to pro úmyslné jednání exekutorky, způsobení újmy lstí a pohrůžkou, bezohledný postoj exekutorky a jejich pracovníků a zohlednění preventivně-sankční funkce náhrady). Ve vztahu k zohlednění úmyslného postupu exekutorky pak absentuje úvaha o přiměřenosti částky přiznané v jiném řízení z tohoto důvodu. Tímto se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023.
9. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o „snížení“ náhrady z důvodu existence více příčin vzniku škody, neboť odvolací soud sám uzavřel, že nesprávný úřední postup exekutorky byl podstatnou příčinou vzniku škody, tedy příčinou, bez níž by škodní následek nenastal. Stát tudíž odpovídá za celý způsobený následek, nikoliv jen za jeho část. Toto „snížení“ náhrady ze strany znalce MUDr. Tučka, jenž nemohl kvantifikovat působení jednotlivých příčin vzniku škody (a proto nepřistoupil k možnému navýšení vypočtené částky náhrady pro nízký věk žalobkyně; poznámka Nejvyššího soudu), si pak žalobkyně vyložila jako stanovení výše náhrady dle zásad slušnosti v souladu s § 2958 poslední věta zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník“) a vymezila dle ní dosud v judikatuře neřešenou právní otázku, zda lze užít pravidlo o stanovení náhrady dle zásad slušnosti v souladu s § 2958 poslední věta o. z. ke snížení náhrady z důvodu, že se na následku podílelo více příčin. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasila a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98) uzavřela, že žalovaná odpovídá za celou újmu nehledě na další příčiny, které mohou být relevantní pouze pro vzájemné vypořádání mezi osobami, které se na jejím způsobení podílely.
10. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka (ne)přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke stanovení výše přiznané náhrady, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení dosaženého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které dále rozvedl) při jeho vydání řídil, a rovněž se v něm vypořádal i se všemi pro věc právně relevantními námitkami žalobkyně včetně toho, proč vycházel z revizního znaleckého posudku MUDr. Tučka a jak stanovil výši náhrady, tj. proč částky stanovené znalcem nemodifikoval z důvodu věku žalobkyně, úmyslného a vědomě nezákonného postupu soudní exekutorky či z preventivně-sankčních důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, nebo žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, nebo ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). Tato přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům odvolacího soudu k jednotlivým jejím námitkám se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Poukazovala-li pak žalobkyně v této souvislosti rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, tak tyto se věnují stanovení výše peněžitého zadostiučinění odpovídajícího zcela jinému typu nároku, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do práva osobnosti uvedením nepravdivých informací v televizním pořadu; na danou věc tedy přímo nedopadají. Navíc, jak je rozvedeno výše, napadený rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu ke stanovení výše přiznané náhrady nepřezkoumatelný. Nespokojenost žalobkyně s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu tak plyne spíše z její nespokojenosti s výší přiznané náhrady, nikoliv z toho, že by se odvolací soud skutečně nevypořádal s některou konkrétní její námitkou. Odvolacím soudem uvedené důvody pro nezvýšení náhrad zohledňující jednotlivé žalobkyní tvrzené okolnosti pak žalobkyně dovoláním nenapadla a dovolací soud se tudíž těmito otázkami nemohl zabývat.
17. Ačkoliv z rozsudku odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně nevyplývá, že by soudy dospěly k závěru o nemožnosti určit výši peněžité náhrady za poškození zdraví dle vytrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění, a proto by ji stanovovaly (výlučně) dle zásad slušnosti (§ 2958 poslední věta o. z.), jak se chybně domnívá žalobkyně [naopak soudy obou stupňů vyšly z ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění znalcem MUDr. Tučkem provedeného dle metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.), z formulace druhého dovolacího důvodu je zřejmé, že jím žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu (který v tomto směru akceptoval názor soudu prvního stupně), že náhrady vypočtené znalcem MUDr. Tučkem nelze navýšit s ohledem na nízký věk žalobkyně v době vzniku škody na zdraví, neboť se na jejím vzniku podílelo více příčin, byť nesprávný úřední postup soudní exekutorky představoval příčinu podstatnou, a znalec MUDr. Tuček nemohl působení jednotlivých příčin vzniku škody kvantifikovat. Pro posouzení této otázky (zda lze nezvýšení náhrady škody na zdraví pro nízký věk poškozeného v době poškození jeho zdraví odůvodnit existencí více příčin jejího vzniku kromě té, za níž odpovídá žalovaný škůdce) je dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
20. Podle § 2915 o. z. je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila (odstavec 1). Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi (odstavec 2).
21. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013) k závěru, že jedním z předpokladů odpovědnosti státu za škodu z nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti pak jde, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu (nesprávný úřední postup a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), tedy je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo (teorie podmínky sine qua non). Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (tedy, že prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je pak příčinná souvislost dána, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a současně by bez ní škoda nenastala. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby její vznik byl pro škůdce konkrétně předvídatelný, nýbrž nesmí být vysoce nepravděpodobný.
22. Nejvyšší soud dále ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, vztahujících se k výkladu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „starý občanský zákoník“), uzavřel, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává občanský zákoník přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární) odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je u zvažované solidární odpovědnosti významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich. Společná odpovědnost pak vzniká jako výsledek nejen spoluzavinění, ale i na základě souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku, a není vyloučena tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých škůdců na dosažení celkového výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 11/2004). Skutečnost, že společná odpovědnost více škůdců je postavena na shodných principech i v režimu nového občanského zákoníku (§ 2915 o. z.) a lze tedy použít judikaturu k dřívější právní úpravě (§ 438 obč. zák.), pak vyplývá z novější judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněný pod č. 7/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020).
23. Z výše uvedené judikatury se tedy podává, že pokud více příčin způsobí jeden následek, je třeba se ve vztahu k příčinné souvislosti zabývat tím, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tímto následkem, a pokud tomu tak je, tedy nesprávný úřední postup je podstatnou příčinou, bez níž by k následku nedošlo, odpovídá stát za celý způsobený následek bez ohledu na to, zda se na jeho způsobení podílely i jiné příčiny. Stejná situace (odpovědnost za celý způsobený následek) pak nastane i v případě, že za ostatní příčiny (nebo některé z nich) odpovídá jiný škůdce, neboť dle § 2915 o. z. odpovídají vůči poškozenému oba škůdci solidárně (nezaloží-li soud z důvodů zvláštního zřetele hodných svým rozhodnutím odpovědnost škůdců dle jejich účasti na škodlivém následku). Jediným rozdílem je, že následně má stát jako jeden ze škůdců možnost vypořádat se s dalším škůdcem podle jejich podílů na vzniku následku. Toto však nemá na možnost poškozeného požadovat náhradu za celý následek jen po jednom z nich žádný vliv. Skutečnost, že jeden následek způsobily kromě nesprávného úředního postupu i další příčiny (bez ohledu na to, zda za ně odpovídá další škůdce či nikoliv), tedy nemůže mít na výši zadostiučinění, které má hradit stát poškozenému, žádný vliv, pokud je dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a odškodňovaným následkem. Vznikne-li pak z více příčin více následků, je třeba zkoumat existenci příčinné souvislosti ve vztahu ke každému z takových následků samostatně.
24. Odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) sice uzavřel, že nesprávný úřední postup soudní exekutorky byl podstatnou příčinou vzniku škody na zdraví žalobkyně, dovodil tudíž naplnění všech podmínek vzniku takového nároku na náhradu škody, tedy existenci nesprávného úředního postupu, vznik škody i existenci příčinné souvislosti mezi nimi, při stanovení výše náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění ale přihlédl k tomu, že škodu dle revizního znaleckého posudku způsobilo více příčin (tj. kromě nesprávného úředního postupu i narušení rodinných vztahů, známost otce žalobkyně s novou partnerkou, spor žalobkyně s otcem o výživné, ukončení jeho podpory, chování otce žalobkyně k její matce a bratrovi), které však nelze vzájemně oddělit, a proto nepřistoupil k navýšení částek stanovených znalcem MUDr. Tučkem z důvodu nízkého věku žalobkyně v okamžiku poškození jejího zdraví. Stanovení výše náhrady škody (tj. její nenavýšení s ohledem na zcela odlišné kritérium) tudíž odvolací soud odůvodnil okolnostmi, které mají význam pro posouzení otázky existence příčinné souvislosti, nikoliv výše náhrady. Současně odvolací soud nedospěl k závěru, že by za škodu na zdraví žalobkyně kromě státu odpovídal i jiný konkrétní škůdce, natož že zde jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro něž by dle § 2915 odst. 2 o. z. rozhodl o tom, že tito škůdci neodpovídají za způsobenou škodu na zdraví solidárně, ale nahradí ji dle své účasti na jejím způsobení. Pokud tedy odvolací soud dovodil naplnění všech podmínek vzniku nároku na náhradu škody na zdraví žalobkyně ve vztahu ke státu, nebyl oprávněn s ohledem na výše uvedené určovat výši náhrady s poukazem na to, že škodu způsobilo více příčin. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak nesprávné.
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobkyně (kromě namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, která byla vypořádána v odstavci 16 odůvodnění tohoto rozsudku) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 985 405,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 12. 2017 do zaplacení, a v závislých výrocích o nákladech řízení, a to v části výroku I v rozsahu potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně a dále ve výrocích II a III [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
27. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Při stanovení výše jednotlivých v řízení požadovaných náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění opětovně zváží možnost navýšení přiznaných částek z důvodu věku žalobkyně v době poškození jejího zdraví, a to v souladu s konkrétními okolnosti daného případu (věk žalobkyně v době poškození zdraví, její prognóza do budoucna atd.) a se závěry revizního znaleckého posudku MUDr. Tučka, který takové navýšení považoval za možné (zejm. u náhrady za ztížení společenského uplatnění), nikoliv obligatorní. Rovněž pak neopomene posoudit výši přiznaných náhrad i dle § 2957 o. z. a vypořádá se s tím, zda zde nejsou okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež je třeba do přiznané výše náhrad rovněž promítnout, neboť toto ustanovení se uplatní i pokud jde o náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1226/2023).
28. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu