Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 84/2024-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým již třetím rozsudkem (neboť předchozí dva rozsudku byly vždy k odvolání žalobce zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) ze dne 26. 10. 2023, č. j. 64 C 1/2020-170, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 77 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 82 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 46 044 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 84/2024-204, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 29 866 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení potvrdil a co do zbývající částky 47 634 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 59 596 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 10/2013 (dále jen „posuzované řízení“), v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace ohledně průběhu a způsobu vyřízení dopravního přestupku J. E., soudce Obvodního soudu pro Prahu 9.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výrocích I a II v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (tj. částka 17 500 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn, a částka 82 500 Kč s příslušenstvím uvedená v potvrzeném výroku II rozsudku soudu prvního stupně). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], obsažená v částech IV a V dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud s ohledem na počet instancí, v nichž byla věc projednávána (celkem rozhodoval 4x soud prvního stupně a odvolací soud, 2x dovolací soud a jednou Ústavní soud), snížil základní částku o 30 %, současně ji však pro postup orgánů veřejné moci zvýšil o 20 % z důvodu průtahů v řízení (na počátku a po zrušení věci odvolacím soudem) a zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2017 pro nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. Dále pak základní částku snížil o 20 % z důvodu hmotněprávní složitosti, neboť se v průběhu řízení razantním způsobem změnila judikatura ohledně odškodňování správních řízení, na něž navazovalo řízení soudní, s ohledem na jednání poškozeného však k žádné modifikaci nepřistoupil, neboť uzavřel, že žalobci nelze přičítat k tíži využívání procesních prostředků k ochraně jeho práv.
6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“) je složitost věci jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a zahrnuje složitost procesní (zahrnující procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků a výsledky řízení o nich atd.), skutkovou (tj. rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.) i hmotněprávní (závisející zejména na četnosti řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existenci judikatury a její ustálenosti, v povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie či v nutnosti předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a rovněž i počet instancí, které ve sporu rozhodovaly, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí. Naopak o tzv. instanční ping-pong, jenž je třeba hodnotit k tíži státu v rámci zkoumání kritéria postupu orgánů veřejné moci, se jedná, pokud v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). K tomuto však v posuzované věci dle skutkových zjištění soudů nedošlo, neboť důvodem opakovaného projednávání věci na několika instancích byla zejména razantní (žalobcem prosazovaná) změna judikatury ohledně projednávaného nároku dovršená právě nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (jenž postavil najisto, jak takový nárok posuzovat), a v jednom případě nerespektováním závěrů dovolacího soudu soudem prvního stupně, což však bylo v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci zohledněno. V posuzovaném řízení tedy k tzv. instančnímu ping-pongu nedošlo a odvolací soud tudíž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšší počet instancí hodnotil ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, nikoliv v jeho neprospěch v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci.
7. Výše uvedeným právním posouzením se pak odvolací soud rovněž neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, neboť podávání opravných prostředků k tíži žalobce nekladl, jak výslovně uvedl v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného, v rámci kterého by tak jedině mohl učinit. Pouze v rámci objektivního kritéria složitosti řízení zohlednil to, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež se ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužuje o dobu řízení před další instancí.
8. Co se týče snížení základní částky o 20 % pro hmotněprávní složitost věci, tak již ve Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že složitost řízení může spočívat i v hmotněprávní složitosti řízení, která může spočívat mimo jiné i v tom, zda k řešené věci existuje judikatura a zda je ustálená. Pokud tedy odvolací soud přistoupil k modifikaci základní částky pro hmotněprávní složitost věci s odůvodněním, že se v průběhu řízení razantním způsobem změnila judikatura ohledně odškodňování správních řízení, na než navazovalo řízení soudní, od těchto závěrů se nijak neodchýlil. Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud nevzepřel ani žalobcem namítaným rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13, ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. stížnosti 69319/12, či ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, č. stížnosti 7932/04), neboť kompenzační řízení nepovažoval za typově složité, ale zhodnotil konkrétní okolnosti dané věci. Navíc z tvrzení žalobce v dovolání je patrné, že právě v posuzovaném řízení změny dřívější ustálené judikatury obecných soudů (dle něj založené na nepřesném překladu a nepochopení judikatury Evropského soudu pro lidská práva) docílil, a to v podobě vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, což závěr odvolacího soudu o zvýšené hmotněprávní složitosti posuzované věci jen potvrzuje. Odvolací soud tedy v rámci posuzování kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk samostatně hodnotil jak víceinstančnost řízení, tak hmotněprávní složitost věci, čímž rovněž dostál požadavkům judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy nelze dovodit ani ve vztahu k otázce posuzování kritéria složitosti řízení.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud neshledal typově zvýšený význam předmětu řízení (srov. část IV Stanoviska) a přihlédl k tomu, že je žalobce účastníkem mnoha jím iniciovaných řízení, která tedy nevnímá tak citlivě jako osoby účastnící se řízení jen ojediněle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013), a poukázal i na to, co bylo předmětem posuzovaného řízení, tedy odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, která se však netýkala ani žalobce, ani osoby jemu blízké a na jeho běžný život tedy neměla žádný zásadní vliv, což se odrazilo i v nízké výši přiznaného zadostiučinění. Namítá-li žalobce v dovolání, že posouzení kritéria významu předmětu řízení bylo provedeno ad personam, nikoliv ad rem a že byl kvůli své (nikoliv sudičské, ale angažované) procesní aktivitě v posuzované věci i dalších sporech postaven do role „občana druhé kategorie“, neboť na něj část justice nahlíží negativně, tak se míjí s právním posouzením tohoto kritéria odvolacím soudem, jenž pouze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zohlednil to, že jako účastník iniciující velké množství soudních sporů neprožívá újmu z nepřiměřené délky jednoho z nich tak intenzivně jako osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení. Tato jeho námitka tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení takové otázky napadené rozhodnutí ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobcem zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (obsažené v části VI a VIII dovolání), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritérii složitosti věci, jednáním poškozeného a významem předmětu řízení pro něj, ale neopomenul zhodnotit ani zjištěná pochybení soudů v řízení, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, a žalobcem zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022). Z tohoto důvodu se svým postupem neodchýlil ani od části VI Stanoviska, ani od žalobcem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010.
11. Namítal-li v této souvislosti žalobce, že posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je neproporcionální, neboť „je naprosto nedůvodně zveličována složitost (která zde ani nebyla) a na druhé straně je bagatelizován význam věci (předmětu řízení) pro žalobce a (naprosto vadný) postup rozhodujících orgánů“ a že posuzované řízení bylo zatíženo soudním ping-pongem, tak vychází ze zcela odlišného právního posouzení výše zmíněných kritérií, než jak je učinil odvolací soud, který se tímto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani od judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jak je blíže k dalším dovolacím námitkám žalobce rozebráno výše. Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ani ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020.
12. Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
13. Za této situace se tedy odvolací soud nemohl odchýlit od části VI Stanoviska, podle níž by, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky pro jednotlivá kritéria nepřesahující 50 %, což je limit, jenž byl v daném případě odvolacím soudem dodržen (otázka obsažená v části VII dovolání). Ze stejných důvodů se rovněž nevzepřel ani na Stanovisko navazujícím rozhodnutím dovolacího soudu jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023, neboť limit 50 % se vztahuje k hodnocení jednotlivých kritérií, nikoliv k celkovému snížení či zvýšení, a tento limit odvolací soud respektoval, pokud pro složitost řízení snížil základní částku o 50% (tj. o 30 % z důvodu většího počtu instancí a o 20 % pro hmotněprávní složitost), pro postup orgánů veřejné moci ji zvýšil o 20 % a pro význam předmětu řízení pro žalobce ji snížil o 50 %. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení dovozené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a potvrzené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na změnu ekonomické situace, životní úrovně a růst platů (obsaženou v části IX dovolání), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z tohoto rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s žalobcem citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to na náhradu škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jež poukazují na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Svými závěry a respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níže se neodklonil ani Nejvyšší, ani Ústavní soud, jak je rozebráno v tomto odstavci) se tudíž odvolací soud nemohl dopustit „porušení principu diskriminace“ tím, že by se nevypořádal s (neexistující) odlišnou rozhodovací praxí soudů a neodchýlil se tak ani od žalobcem citovaných závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17. Navíc poslední tři nálezy se nevěnují povinnosti vypořádat se s odlišnou rozhodovací praxí soudů, ale kritizují závěry soudů, které nepřiznaly zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v penězích, ale jen ve formě konstatování porušení práva, ačkoliv pro to nebyly dány podmínky stanovené ve Stanovisku; zabývají se tudíž zcela odlišnou otázkou. Svým závěrem se pak odvolací soud nemohl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, jenž se nijak nevěnoval otázce stanovení základní částky za rok trvání řízení, ale tomu, kdy lze za nepřiměřenou délku řízení stanovit zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, a kdy je třeba jej přiznat v peněžní formě. Poukazoval-li žalobce v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak tyto na danou věc rovněž nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Obdobná situace pak je i ohledně odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se vztahuje k zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
15. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud žalobce v části II dovolání odůvodnil přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek týkajících se výkladu podmínek a kritérií pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně má být taková otázka rozhodnuta jinak a rovněž došlo k zásahu do jeho základních práv, čímž se odvolací soud odchýlil od (v dovolání dále uvedené) judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, nevymezil, k jakým otázkám se mají tyto předpoklady přípustnosti vztahovat, natož aby blíže specifikoval, od jaké judikatury dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva se měl odvolací soud odchýlit či jakou svou dřívější rozhodovací praxi má dovolací soud překonat. Vzhledem k tomu, že však kromě výše uvedeného žalobce u každého výše vypořádaného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř. včetně odkazů na judikaturu výše uvedených soudů, Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu