Plný text
30 Cdo 1436/2025-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 117/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 40/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 21 Co 322/2024-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 683,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Lukáše Pecha.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 320 000 Kč s úrokem z prodlení od 19. 8. 2023 do zaplacení, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 206/2007, v němž byl vůči žalobci uplatněn nárok na náhradu újmy pozůstalého nezletilého dítěte způsobené usmrcením jeho rodiče (v souvislosti s čímž byl žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy) a které ve vztahu k žalobci trvalo od 6. 2. 2008, kdy mu byla doručena žaloba, do 13. 9. 2023, kdy Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 C 40/2024-40, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 119 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 19. 2. 2024 do zaplacení, přičemž ve zbývající části tohoto výroku (týkající se požadavku na zaplacení částky 200 800 Kč s příslušenstvím) tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo co do částky 119 200 Kč s příslušenstvím vyhověno, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda odvolací soud částečným vyhověním žalobnímu požadavku na poskytnutí finančního zadostiučinění pochybil, neboť tím nedostatečně zohlednil snížení intenzity nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce v řízení domáhal, když jakožto pravomocně odsouzený pachatel trestného činu vraždy otce osoby, s níž posuzované řízení vedl, toto posuzované řízení vyvolal (jako „první hybatel děje“), čímž se odvolací soud měl „v rozporu s principy spravedlnosti“ současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, judikoval, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. V další své judikatuře však zformuloval výjimku z uvedeného pravidla vztahující se k nepřiměřeně dlouhým trestním řízením a dopadající na pachatele úmyslných trestných činů, když zohlednil (a to v rámci hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného), že tito pachatelé si musejí být vědomi toho, že se spácháním úmyslného trestného činu stávají vědomě „hybatelem děje“, pročež vnášejí na dlouhou dobu do svého života nejistotu projevující se v jejich poměrech a vztahující se k následkům tohoto jednání s tím, že obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, přičemž v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen (vedle žalovanou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023, nebo ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1226/24, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 89/2024). V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, však dovolací soud v souladu s restriktivním nastavením uvedené výjimky uvedl, že samotná okolnost, že se účastník průtažného civilního (nikoliv trestního) řízení dopustil protiprávního jednání, které k tomuto řízení vedlo, právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce tohoto řízení naopak nevylučuje. Extenzivní výklad uvedené výjimky by totiž mohl vést k závěru odporujícímu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, který včas neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně dlouhé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 231/24). Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného civilního řízení, které ve vztahu k žalobci trvalo po dobu patnácti let a čtyř měsíců, mu finanční zadostiučinění náleží, a to i přesto, že po větší část délky tohoto řízení byl jeho význam pro žalobce zhodnocen jako snížený, uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu se tím nevzepřel.
9. Nejvyšší soud současně připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž vzhledem ke skutkovým závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k průběhu posuzovaného řízení i jeho značné délce (tedy závěrům, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení korigovat – viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario) v daném případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023 proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24).
10. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Namítá-li žalovaná v této souvislosti, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, pak Nejvyšší soud k tomu nadto uvádí, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak je tomu i nyní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, nebo ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023).
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcova advokáta za zmíněné vyjádření ve výši 5 900 Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 333,50 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu