Rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1575/2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 353 024,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 111/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 53 Co 15/2024-282, takto:

se zrušuje

se vrací

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 353 024,29 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6, Mgr. Zuzany Sobíškové, pod sp. zn. 180 EX 4671/16, jehož byla účastna jako manželka povinného. Uplatněná škoda představuje polovinu částky, která se nacházela na bankovním účtu žalobkyně vedeném u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., č. účtu 6514353601/7960 (dále také jen „Účet“), v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu. V době, kdy požádala o její výplatu, již byly peněžní prostředky z účtu strženy, a proto jí nebyla předmětná polovina částky vyplacena.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 47 C 111/2020-120, zamítl žalobu o zaplacení částky 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 53 Co 285/2021-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 868/2022-172, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 53 Co 285/2021-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2021, č. j. 47 C 111/2020-120, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší soud konstatoval, že samotné jednání (nekonání) žalobkyně, která po dobu jednoho roku (od doručení exekučního příkazu) nepožádala o výplatu jedné poloviny finančních prostředků z předmětného účtu, nebylo způsobilé vyvolat vznik škody. Ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody tak bylo právní posouzení odvolacím soudem nesprávné. Nejvyšší soud dále uzavřel, že je správný dílčí právní závěr odvolacího soudu, že samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, avšak zdůraznil, že nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“), naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. I podle § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud dále uvedl, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou, aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá.

6. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 47 C 111/2020-190, zamítl žalobu o zaplacení částky 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II).

7. Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 53 Co 318/2022-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

8. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 1289/2023-231, opětovně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 53 Co 318/2022-211, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2022, č. j. 47 C 111/2020-190, a věc znovu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal, zda nesprávný úřední postup exekutorky byl příčinou vzniklé újmy (conditio sine qua non) a vzniklá majetková újma byla jejím adekvátním následkem, nýbrž pouze to, zda není i jiná příčina spočívající v porušení povinnosti Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen „ČMSS“). Odvolací soud tak ve své podstatě vyloučil příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a škodou jenom na základě toho, že vzniklá majetková újma je důsledkem i další příčiny (porušení povinnosti ČMSS), což k vyloučení příčinné souvislosti nestačí. Rozhodné pro uplatněný nárok žalobkyně je tak posouzení, zda by ke škodě žalobkyně došlo i bez nesprávného úředního postupu exekutorky, spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016 (jehož součástí je výzva k výplatě finančních prostředků), resp. doručení vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, přičemž není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS. Aby bylo možné učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou škody bylo jednání ČMSS (stržení žalované částky), musel by se odvolací soud vypořádat s otázkou, zda onou podstatnou příčinou vzniku škody nebyl právě nesprávný úřední postup exekutorky. Teprve po zodpovězení této otázky by bylo možné učinit závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející z nesprávného úředního postupu exekutorky jako primární a podstatné skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a majetkovou újmou přetržena působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě stržení žalované částky ČMSS. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním ČMSS, nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu exekutorky, a uvedenými otázkami se nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud zavázal soudy nižších stupňů, aby opětovně posoudily naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu se zaměřením na existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou majetkovou újmou (včetně posouzení v čem konkrétně nesprávný úřední postup exekutorky spočívá), přičemž nemají opomenout ani časové souvislosti, tedy kdy nejdříve mohlo být ČMSS doručeno exekutorkou vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž by se jednalo o nesprávný úřední postup, a kdy žalobkyně požádala o výplatu poloviny finančních prostředků z Účtu.

10. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 47 C 111/2020-250, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 192 333,30 Kč (výrok II).

11. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6, Mgr. Zuzany Sobíškové, pod sp. zn. 180 EX 4671/16, žalobkyně vystupovala v postavení manželky povinného. Exekuce na majetek byla zahájena dne 12. 10. 2016. Dne 1. 11. 2016 byl vydán mj. exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu č. j. 180 EX 4671/16-13, 14 a dne 8. 11. 2016 exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Návrhem z 11. 11. 2016 byl navržen odklad a zastavení exekuce s tím, že téhož dne žalobkyně podala vylučovací žalobu s odůvodněním, že je jednak výlučnou majitelkou účtů vedených u ČSOB a jednak jí je na jeden z těchto účtů zasílán starobní důchod, jenž nepřesahuje nezabavitelnou částku. Dne 15. 11. 2016 žalobkyně zaslala soudní exekutorce sdělení, že její návrh na odklad a zastavení exekuce z 11. 11. 2016 se vztahuje i na exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Dne 8. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením č. j. 68 EXE 3272/2016-115 o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu ke třem účtům žalobkyně u ČSOB, ve vztahu k těmto účtům následně dne 10. 7. 2017 rozhodoval k odvolání oprávněných Městský soud v Praze, přičemž ani v jednom z rozhodnutí nebylo rozhodováno o zastavení exekuce přikázáním pohledávek z Účtu. Dne 22. 11. 2017 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 68 EXE 3272/2016-275 rozhodnuto mimo jiné o zamítnutí návrhu žalobkyně jako manželky povinného na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z Účtu. Dne 18. 12. 2017 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že v rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce nebylo rozhodováno ve vztahu k Účtu žalobkyně, a že ke stržení finančních prostředků došlo ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 67/2019-407 bylo rozhodnutí z 22. 11. 2017 potvrzeno.

12. Z oznámení o provedení exekuce z 21. 11. 2017, a ze zamítnutí žádosti žalobkyně o výplatu poloviny finančních prostředků z Účtu z 30. 11. 2017 učinil soud prvního stupně zjištění, že na základě vyrozumění o právní moci exekučního příkazu ke dni 15. 11. 2016 postihujícího Účet žalobkyně, došlo dne 16. 11. 2017 k vyplacení finančních prostředků nacházejících se na Účtu soudní exekutorce.

13. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně. Vázán názorem Nejvyššího soudu se zabýval zjištěním, zda by ke škodě žalobkyně došlo i bez nesprávného úředního postupu soudní exekutorky, spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016 (jehož součástí je výzva k výplatě finančních prostředků), resp. vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, když Nejvyšší soud konstatoval, že ve věci není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS. Konstatoval, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), je založena při současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V projednávané věci opakovaně shledal prvé dva předpoklady odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup exekutorky spočívající ve skutečnosti, že přistoupila ke stržení finančních prostředků z Účtu, aniž by vyčkala rozhodnutí exekučního soudu o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu, resp. v zaslání vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu ČMSS, aniž vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu a existence škody, kterou představuje skutečnost, že dne 16. 11. 2017 došlo k vyplacení finančních prostředků ve výši 353 024,29 Kč nacházejících se na Účtu žalobkyně soudní exekutorce. Se zřetelem na skutečnost, že Nejvyšší soud konstatoval, že v poměrech souzené věci není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS, se soud zabýval splněním třetí podmínky v podobě splnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou škodou a dospěl k závěru, že bez nesprávného úředního postupu soudní exekutorky spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016 (jehož součástí byla výzva k výplatě finančních prostředků), resp. vyrozumění ČMSS o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, by ke škodě nedošlo, neboť bez doručení tohoto vyrozumění ČMSS by peněžní ústav výplatu peněžních prostředků ve výši 353 024,29 Kč nacházejících se na Účtu žalobkyně neprovedl. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, ačkoliv setrval na názoru, že pochybila i ČMSS, a to se zřetelem na skutečnost, že ve zde projednávané věci nejde o příčinu jedinou, která se podílí na nepříznivém následku, neboť primární a podstatnou příčinou vzniklé škody byl právě nesprávný úřední postup soudní exekutorky. Soud vyšel ze skutečnosti, že o návrhu na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z Účtu bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze až dne 17. 4. 2019 (č. j.: 55 Co 67/2019- 407) a o návrhu na odklad exekuce ve vztahu k Účtu pak nebylo v napadeném řízení rozhodnuto vůbec. Pokud si tedy žalobkyně již dne 29. 11. 2017 zažádala o výplatu poloviny peněžních prostředků nacházejících se na Účtu, mělo jí být zcela vyhověno, když ve smyslu § 54 odst. 2 exekučního řádu do vydání návrhu na odklad exekuce není exekutor oprávněn činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, tj. v přítomné právní věci soudní exekutorka nebyla oprávněna zaslat ČMSS vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu ČMSS.

14. Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí třetím) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 296,80 Kč (výrok II).

15. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, přičemž jeho právním závěrům nelze co vytknout a pro stručnost na ně odkázal. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně vázán pokyny Nejvyššího soudu správně opětovně posuzoval naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu se zaměřením na existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou majetkovou újmou. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny – conditio sine qua non. Nemusí jít přitom o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud učinil závěr, že nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to nesprávný úřední postup exekutorky spočívající v zaslání exekučního příkazu, resp. doručení vyrozumění o nabytí jeho právní moci bez vyčkání rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, a stržení žalované částky jednáním ČMSS. V projednávané věci bylo zjištěno, že exekuční příkaz přikázáním pohledávky z Účtu ze dne 8. 11. 2016 s poučením o možnosti výplaty poloviny peněžních prostředků byl doručen žalobkyni dne 15. 11. 2016. Téhož dne žalobkyně sdělila exekutorce, že návrh na odklad a zastavení exekuce ze dne 11. 11. 2016 se vztahuje i na exekuční příkaz týkající se Účtu. Na základě vyrozumění o právní moci exekučního příkazu došlo dne 16. 11. 2017 k vyplacení finančních prostředků nacházejících se na Účtu. Žalobkyně požádala dne 29. 11. 2017 ČMSS o výplatu poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo ČMSS doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. ČMSS žádost zamítla dne 30. 1. 2017 (správně 30. 11. 2017; poznámka dovolacího soudu) s tím, že peněžní prostředky již vyplatila exekutorce. O návrhu žalobkyně na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z Účtu bylo rozhodnuto až usnesením Městského soudu v Praze dne 17. 4. 2019, č. j. 55 Co 67/2019-407, přičemž o návrhu na odklad exekuce ve vztahu k Účtu nebylo rozhodnuto vůbec. Z těchto časových souvislostí jednoznačně vyplývá, že kdyby exekutorka postupovala správně a doručila vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu až poté, co bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, tj. po dni 17. 4. 2019, peněžní prostředky ve výši 353 024,29 Kč by se již na Účtu nenacházely, neboť žalobkyně o jejich výplatu požádala dne 29. 11. 2017. Bez předčasného zaslání vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu exekutorkou ČMSS (nesprávný postup exekutorky) by dle odvolacího soudu ke stržení peněžních prostředků ze strany ČMSS v rozsahu poloviny peněžních prostředků na Účtu, které náležely žalobkyni, nedošlo. V daném případě odvolací soud uzavřel, že se jedná o řetězec příčin, jež však vycházejí právě z nesprávného úředního postupu exekutorky jako primární a podstatné skutečnosti (příčiny). Přestože k pochybení exekutorky přistoupila i další okolnost, a to pochybení samotné ČMSS, zůstal nesprávný postup exekutorky tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Příčinná souvislost tak nebyla jednáním ČMSS přerušena. Odvolací soud nepřesvědčil odvolacím námitkám žalované ohledně výlučné odpovědnosti ČMSS, stejně jako námitce o neexistenci samotné škody a předčasnosti žaloby.

II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu jeho výroku I dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody.

17. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky vzniku škody a s ní související otázky státu jako posledního dlužníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, z něhož vyplývá, že odpovědnost státu nastupuje subsidiárně, tedy že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči oprávněnému z exekuce, který je mu povinen plnit v pozici tzv. primárního dlužníka. V této souvislosti se měl odvolací soud odchýlit též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022 (vydaného již v této projednávané věci) tím, že aniž by byly dány kumulativním způsobem předpoklady odpovědnosti státu za škodu, bylo žalobě na náhradu škody vyhověno, či od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, který stanoví, že i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a to tím, že odvolací soud výslovně neuvedl, kdy ke škodě žalobkyně došlo, nýbrž pouze zmínil, že nepřisvědčil námitce žalované stran vzniku škody. Dle dovolatelky se žalobkyně plnění po oprávněných nedomáhala, neboť (žalobkyně) sice označila oprávněné, avšak již netvrdila, zda a s jakým výsledkem se plnění po oprávněných domáhala, proto dovolatelka považuje tuto žalobu za předčasně podanou. Soud prvního stupně se však námitkou předčasně podané žaloby vůbec nezabýval a odvolací soud taktéž pochybil, když v odůvodnění rozsudku pouze nepřezkoumatelně (nedostatečně) uvedl, že neshledal námitku žalované o neexistenci škody a předčasnosti žaloby (přestože žalovaná poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011) za přiléhavou. Tím se při aplikování zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a s ní spojeného principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání účastníků řízení odchýlil od ustálené judikatury reprezentované např. nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1768/22.

18. Dovolatelka namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, jež je prezentován např. nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21, stanovující povinnost obecných soudů na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, když se odvolací soud nevypořádal s argumentačními tvrzeními žalované k otázce státu jako posledního dlužníka.

19. Dovolatelka dále spatřuje vady řízení v postupu odvolacího soudu, který se v rámci jednání konaném dne 7. 3. 2024 neměl vůbec vyjádřit k otázce předčasně podané žaloby či k návrhu žalované na přistoupení vedlejšího účastníka, a to příslušné soudní exekutorky. Odvolací soud dle žalované účastníkům vůbec nesdělil svůj předběžný právní názor, nedal žalované prostor, aby více argumentovala ohledně otázky předčasně podané žaloby a ani se žádným způsobem nevyjádřil (a to ani v písemném odůvodnění rozsudku) k nově navrženým důkazům obsaženým ve vyjádření žalované ze dne 26. 2. 2024.

20. Dovolatelka tedy shledává nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v řešení otázky státu jako posledního dlužníka, otázky rozhodujícího stavu věci v době jeho vyhlášení, otázky přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (tj. požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí) a otázky předvídatelnosti soudního rozhodování a s ním spojený princip právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení.

21. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

22. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud při řešení klíčových otázek týkajících se odpovědnosti státu za škodu od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že žalobce ve sporu o náhradu škody vedeném vůči státu není za všech okolností nucen svůj nárok prioritně uplatnit vůči tomu, kdo by potenciálně mohl škodu nahradit sám (za daných okolností jako vydání bezdůvodného obohacení). Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že by žaloba nemohla uspět (např. pro promlčení), může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Proto není přiléhavý odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, neboť v oné věci byla exekučním příkazem postižena pohledávka exmanželky povinného, která však postižena neměla být vůbec. Zde se totiž vyplacením příslušné částky oprávněný na úkor exmanželky povinného bezdůvodně obohatil. Dle žalobkyně, je situace v tomto konkrétním případě odlišná, jelikož se jednalo o to, že exekuce na účet vedený na jméno žalobkyně byla důvodná jako taková, avšak neměla být postižena celá částka (celá pohledávka), nýbrž jen její polovina. Exekuce jako taková tedy byla oprávněná a na straně oprávněných (manželů V.), nevzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání by se mohla žalobkyně domoci, neboť oprávněným svědčil právní titul k tomu, aby si mohli v exekuci vymoženou částku ponechat. Žalobkyně závěrem navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

24. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

26. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

27. Dovolání žalované je přípustné, neboť při řešení procesně právní otázky, zda napadený rozsudek odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to ve vztahu k závěru odvolacího soudu stran vzniku škody, respektive předčasnosti podané žaloby, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Zbývající žalovanou zformulované právní otázky, jež se dotýkají některých skutečností, které jsou pro stanovení vzniku škody významné, přitom vzhledem k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí s otázkou jeho přezkoumatelnosti úzce souvisejí (viz níže).

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání žalované je důvodné.

29. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

30. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) ve spojení s § 13 současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

31. Dovolací soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. ‚pro tentokrát‘, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“

32. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

33. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18). Pakliže tak soudy neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).

34. Z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu se podává, že soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Uvedené závěry přitom musí nutně platit i v situaci, kdy odvolací soud bezdůvodně pomine nosnou skutkovou nebo právní argumentaci soudu prvního stupně a v důvodech svého rozhodnutí se s ní bez bližšího vysvětlení nevyrovná (k tomu srov. žalobcem přiléhavě poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021).

35. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).

36. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí v části, v níž odvolací soud zhodnotil otázku vzniku škody a předčasnosti podané žaloby, požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje. Odvolací soud se ve svém odůvodnění výslovně nevyjádřil k otázce vzniku škody (jako jednoho ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu), když toliko odkázal na právní závěry soudu prvního stupně, a svůj (nevyslovený) závěr o tom, že existenci škody shledal, pouze odůvodnil stručným konstatováním, že „nepřisvědčil odvolacím námitkám žalované ohledně výlučné odpovědnosti ČMSS, stejně jako námitce o neexistenci samotné škody a předčasnosti podané žaloby“ (srov. poslední větu bodu 12 odůvodnění napadeného rozsudku). Na podkladě jakých konkrétních skutkových zjištění a právních úvah k tomuto závěru dospěl, však již odvolací soud neobjasnil. Nikterak přitom nezareagoval ani na odvolací námitku, jejímž prostřednictvím žalovaná uplatňovala předčasnost podané žaloby, a v této souvislosti odkazovala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, z něhož vyplývá, že odpovědnost státu nastupuje subsidiárně, až v případě, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn, a to pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči oprávněnému z exekuce, který je mu povinen plnit v pozici tzv. primárního dlužníka. Odvolací soud se nezabýval (ani v odůvodnění rozsudku) další odvolací námitkou žalované, že pohledávka žalobkyně za ČMSS by mohla stále trvat, přičemž pro podobnost skutkových a právních okolností žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 78/2016. Popsaný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalované zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek vztahujících se k dotčené právní otázce a tím i při uplatnění práv dovolatelky ve smyslu výše uvedené judikatury.

37. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozsudku v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek, který je v této části nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016), v důsledku čehož se ani dovolací soud nemohl zabývat nejen správností či nesprávností řešení právních otázek ze strany odvolacího soudu, ale ani zda tato řešení jsou ve smyslu § 237 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

38. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu se dovolací soud zabýval námitkou žalované, že se odvolací soud žádným způsobem (a to ani v odůvodnění rozsudku) nevyjádřil k návrhům žalované na doplnění dokazování (nové důkazy) učiněné v rámci jejího vyjádření ze dne 26. 2. 2024. Dospěl přitom k závěru, že uvedená dovolací námitka je důvodná, přičemž tato vada má za následek taktéž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., než jaká souvisí s výše popsanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, však již dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Ohledně návrhu žalované na přistoupení vedlejšího účastníka platí, že tuto soud posuzuje pouze tehdy, je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka a projeví-li současně tato osoba souhlas se svým vstupem do řízení, a to buď z vlastní iniciativy, nebo na základě výzvy některého z účastníků učiněné prostřednictvím soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3979/2019).

39. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

40. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto i v předchozích kasačních rozhodnutích vydaných dovolacím soudem v této věci. V dalším řízení si zejména neopomene ujasnit, zda a případně k jakému okamžiku vznikla žalobkyni škoda představovaná nepostižitelnou polovinou peněžních prostředků na Účtu a zda je ve smyslu shora citované (jakož i další žalovanou označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovědnost žalované za takto vzniklou škodou s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti subsidiární, a to případně ve vztahu k jaké pohledávce, z jakého právního titulu a za jakým subjektem a jaké to má případně důsledky v nyní projednávané věci.

41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025

Mgr. Vít Bičák
předseda senátu