Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. Č. a b) E. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 218 584 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 284/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, v rozsahu vyhovění žalobě co do částky 92 091,38 Kč vůči každému ze žalobců a v navazujícím nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se podanou žalobou domáhají po žalované každý zaplacení částky 109 292 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017, které bylo původně zahájeno žalobou obce Městečko proti zdejším žalobcům a bylo vedeno pod sp. zn. 4 C 25/2016, v rámci tohoto řízení podali žalobci vzájemnou žalobu, která byla následně vyloučena k samostatnému projednání a vedena pod sp. zn. 4 C 123/2017 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci požadovali odškodnit nepřiměřenou délku tohoto řízení, a to za dobu od 10. 3. 2016 do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017, tedy do 3. 6. 2024.
2. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 C 284/2024-62, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 31 959 Kč, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok I) a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V rámci řízení zahájeného žalobou obce Městečko na zřízení služebnosti cesty vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016 podali dne 9. 3. 2016 žalobci (tam v postavení žalovaných) vzájemnou žalobu na vypořádání neoprávněné stavby. Usnesením ze dne 31. 5. 2017 vyloučil Okresní soud v Rakovníku tuto vzájemnou žalobu k samostatnému řízení, které bylo následně vedeno pod sp. zn. 4 C 123/2017. Poté, co byli žalobci osvobozeni od placení soudního poplatku a bylo zajištěno vyjádření tamního žalovaného, rozhodl Okresní soud v Rakovníku dne 15. 2. 2018 o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., toto usnesení však bylo Krajským soudem v Praze zrušeno. Dne 18. 7. 2018 proběhlo první jednání, u kterého se provádělo dokazování a bylo odročeno na neurčito za účelem případného „vnesení novot“. Dne 1. 4. 2019 se uskutečnilo druhé jednání, při němž bylo pokračováno v dokazování a jednání bylo odročeno na neurčito kvůli prostudování dalších písemných důkazů a vyjádření obce Městečko. Okresní soud v Rakovníku pak usnesením ze dne 22. 8. 2019 řízení přerušil, jelikož obec Městečko zahájila dne 11. 7. 2019 řízení o určení vlastnického práva k pozemkům, na nichž se neoprávněná stavba nacházela, vedené u stejného soudu pod sp. zn. 4 C 144/2019. Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 30 Co 81/2021-226, rozhodl dne 3. 1. 2022 Okresní soud v Rakovníku o pokračování v posuzovaném řízení. Dne 9. 5. 2022 proběhlo třetí jednání, v jehož závěru byl po provedení dokazování vyhlášen první rozsudek, jenž však byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 145/2022-314, zrušen. Poté Okresní soud v Rakovníku v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Praze doplnil dokazování a dne 10. 5. 2023 ustanovil znalce za účelem zjištění obvyklé ceny neoprávněné stavby, který dne 15. 8. 2023 podal znalecký posudek. Následně dne 29. 11. 2023 proběhlo další jednání, při kterém byl vyhlášen druhý rozsudek, na jehož základě byla neoprávněná stavba přikázána do spoluvlastnictví žalobců, byla jim uložena povinnost vyplatit obci Městečko náhradu a žaloba na odstranění stavby byla zamítnuta. Dne 20. 3. 2024 pak Krajský soud v Praze tento rozsudek prakticky potvrdil, pouze vypustil výrok o zamítnutí požadavku na odstranění stavby jako způsobu jejího vypořádání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 6. 2024. Žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 200 667 Kč pro každého z nich, a to žádostí ze dne 28. 6. 2024. Žalovaná jim stanoviskem ze dne 23. 9. 2024 částečně vyhověla a přiznala každému ze žalobců částku ve výši 91 375 Kč.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a přihlédl k tomu, že řízení bylo téměř 3 roky přerušeno z důvodu řízení o určení vlastnického práva ke stejným pozemkům, jež muselo dostat přednost, což nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou dobu, a z tohoto důvodu a také proto, že každé soudní řízení nějakou dobu trvá, z celkové délky řízení 8 let a 2 měsíce odečetl zhruba 2 roky. Přiměřenost délky řízení tedy soud prvního stupně pro účely přiznání zadostiučinění hodnotil ve vztahu k době 6 let a 2 měsíců, což se mu jevilo jako „rozumné“ na rozdíl od dle něj „duplicitního“ zohlednění jak prvotní fáze řízení, tak doby jejího přerušení, která nastala blízko jeho první třetiny. Dále soud prvního stupně neshledal na straně žalobcům žádné obstrukce, uplatňování zbytečných podání, zavádějících důkazních návrhů či cokoli jiného přispívajícího k délce řízení a neztotožnil se ani s námitkou žalované, že řízení o odstranění stavby bylo po právní stránce složité a náročné. Uvedl, že ačkoliv zde mohou být spory o typové náročnosti, proběhla pouze dvě odvolací řízení proti meritornímu rozhodnutí, obě s příznivým výsledkem pro žalobce, a ani prováděné dokazování nebylo rozsáhlé, záviselo převážně na listinách, přičemž znalecký posudek sloužící až k následné úvaze o hodnotě stavby pro účely peněžitého vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku řízení nijak podstatně neprotáhl. Posuzované řízení soud prvního stupně nehodnotil jako složité ani po právní stránce, neboť jeho výsledek závisel na jedné podstatné předběžné otázce, po jejímž vyřešení se soud zabýval způsobem vypořádání neoprávněné stavby, což sice je spor typově náročnější, ale v této věci se o nic mimořádného nejednalo a cena byla zjištěna jedním znaleckým posudkem. K námitce žalované směřující ke snížení zadostiučinění z důvodu sdílení újmy žalobci soud prvního stupně uvedl, že toto se aplikuje v případě „vyššího počtu poškozených“, což neshledal. Soud prvního stupně tudíž nepřistoupil ke snižování zadostiučinění z těchto důvodů, nicméně neshledal ani důvody pro její navýšení, kterého se domáhali žalobci, neboť šlo o spor čistě a ryze majetkového charakteru, který nemá typově zvýšený význam a žalobci netvrdili dostatečně výrazný zásah do jejich života, jenž by byl tímto sporem způsoben. Neoprávněná stavba hasičárny totiž nemohla zasahovat do jejich bydlení nebo do jiné primární životní potřeby žalobců, šlo tak pouze o výtěžnost vlastnictví. Ve výši přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně nijak nehodnotil ani (skutkovými zjištěními nijak nepodloženou) pokutu uloženou žalobkyni b) soudním exekutorem v návaznosti na předběžné opatření o zajištění přístupu obce XY do hasičárny, neboť se „zřejmě“ jednalo o újmu, jež nebyla předmětem posuzovaného řízení, a navíc by postačilo vykonatelné soudní rozhodnutí dodržet. Soud prvního stupně tedy stanovil základní částku na hranici horního rozmezí základních částek určeného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), tj. ve výši 20 000 Kč ročně, neboť souhlasil s námitkou žalobců, že k žádné valorizaci těchto částek za posledních 14 let nedošlo, ačkoliv inflace za toto období dosáhla téměř 50 %. Soud prvního stupně tedy vypočetl přiměřené zadostiučinění pro každého ze žalobců ve výši 123 334 Kč (tj. 20 000 Kč ročně za 6 let a 2 měsíce). Vzhledem k tomu, že žalovaná již každému ze žalobců vyplatila z tohoto důvodu částku 91 375 Kč, uložil žalované doplatit každému z nich částku 31 959 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. ohledně částky 77 333 Kč) pak žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 92 091,38 Kč a co do částky 17 200,62 Kč žalobu každého z nich zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 28 300 Kč a před soudem odvolacím částku 50 267 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však ztotožnil jen částečně. V první řadě souhlasil se závěrem, že délka posuzovaného řízení od 10. 3. 2016 do 3. 6. 2024, tj. 8 let a 2 měsíce, představuje délku nepřiměřenou, což zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku újmy. Neztotožnil se s námitkou žalované, že částka peněžitého odškodnění by měla být oběma žalobcům přiměřeně snížena z důvodu existence tzv. sdílené újmy, neboť dvě osoby nepředstavují natolik vysoký počet poškozených, který by měl a mohl odůvodnit úvahu o tzv. sdílení újmy. Navíc v posuzovaném řízení žalobci vystupovali jako podíloví spoluvlastníci relativně samostatně, byť v zájmovém souladu. Dále odvolací soud souhlasil i s tím, že vezme-li se v potaz předmět řízení, obecně i reálně jeho složitost skutková i právní, a to i ve vztahu k provedenému dokazování, chování žalobců a postup soudů obou stupňů, tak této významné nejistotě žalobců ohledně naplnění smyslu posuzovaného řízení odpovídá základní částka zadostiučinění ve výši 20 000 Kč ročně, nesouhlasil však s tím, že by tato částka měla být odůvodněna růstem životních nákladů od doby vydání Stanoviska. Rovněž se ztotožnil s tím, že z pokuty uložené žalobkyni b) nelze činit žádný závěr pro navýšení či snížení požadovaného zadostiučinění. Dále odvolací soud základní částku za rok řízení zvýšil o 20 %, neboť žalobci svým postupem k nepřiměřené délce posuzovaného řízení nepřispěli, naopak postupovali procesně relevantním a korektním způsobem a nečinili žádné obstrukční návrhy. K přerušení řízení odvolací soud konstatoval, že to bylo vyvoláno procesním postupem protistrany, vyčkání na výsledek souvisejícího řízení ohledně vyřešení předběžné otázky vlastnictví k pozemku bylo zcela legitimní a za situace, kdy související řízení proběhlo bez průtahů, nemá tato okolnost zásadně žádný negativní ani pozitivní vliv na závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, žalobcům tedy nelze přičítat žádné zavinění nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Odvolací soud dále zvýšil základní částku o 8 % z důvodu velmi vysokého významu předmětu řízení pro žalobce, neboť se sice jednalo o majetkovou záležitost, nicméně související s ochranou vlastnického práva, což je důležitá součást života každého člověka, a žalobci jsou osobami v již poměrně vyšším věku, u nichž se předpokládá přednostní a bezprůtahový postup v jejich věci, poněvadž negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou pro ně v jejich věku o to intenzivnější. Relevantním shledal odvolací soud v rámci tohoto kritéria i to, že žalobci vnímali nepřiměřenost posuzovaného řízení jako pokračování majetkové křivdy, která nastala v poměrech jejich právního předchůdce a přetrvává i za jejich vlastnictví ke konkrétnímu pozemku, byť jde o subjektivně pociťovaný dopad, jenž pak odvolací soud nepovažoval za potřebné dokazovat a zmínil důraz na co možná nejrychlejší projednání takového nároku osobní povahy. Při výpočtu přiměřeného zadostiučinění tedy odvolací soud vyšel ze základní částky 25 600 Kč za jeden rok řízení (tj. základní částka 20 000 Kč navýšená o celkem 28 %), což za 98 měsíců (tj. 8 let a 2 měsíce) činí 209 066,34 Kč. Od této částky pak odečetl dvakrát polovinu z částky 25 600 Kč (tj. částku 25 599,96 Kč) a celkovou částku přiměřeného zadostiučinění pro každého ze žalobců vypočetl na 183 466,38 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná každému z nich již poskytla částku 91 375 Kč, zbývá jim každému přiznat 92 091,38 Kč (tj. o 60 132,38 Kč více, než jim přiznal soud prvního stupně).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které dle svého obsahu směřuje do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně a uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 92 091,38 Kč. V dovolání uplatnila žalovaná následující dovolací důvody.
8. Na úvod dovolání žalovaná uvedla, že ačkoliv se odvolací soud odvolává na Stanovisko, tak jeho význam výrazně pozměňuje a odklání se od něj, a to z naprosto nejednoznačných důvodů, které nebyly prokázány a u některých dokonce uvádí, že jejich prokázání není nutné.
9. V první řadě žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o stanovení základní částky za rok řízení na horní hranici rozpětí uvedeného ve Stanovisku (otázka 1), tj. ve výši 20 000 Kč, neboť částka 15 000 Kč je částkou základní a přiznání vyšší částky, tj. blížící se 20 000 Kč, je potřebné odůvodnit extrémní délkou řízení (trvajících 15 let či více) či jinými závažnými okolnostmi. Přitom dle žalované posuzované řízení nelze považovat za extrémně dlouhé. Dle žalované je tak napadené rozhodnutí v rozporu s částí VI Stanoviska a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Současně žalovaná citovala závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že na přiměřenost základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny či životní úrovně.
10. Dále žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ačkoliv považoval přerušení řízení za legitimní, přistoupil s ohledem na něj (vycházeje z blíže nespecifikované „metodiky žalovaného“) k dalšímu navýšení zadostiučinění (otázka 2). Žalovaná namítala, že odvolací soud neměl vycházet z metodiky žalovaného, ale z judikatury, a že přerušení řízení není důvodem pro provedenou modifikaci. Odvolací soud se tedy tímto svým závěrem odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
11. Žalovaná rovněž nesouhlasila s nesnížením zadostiučinění z důvodu tzv. sdílené újmy (otázka 3) a namítala, že závěr odvolacího soudu, že žalobci jednali relativně samostatně, byť v zájmovém souladu, nemá oporu v provedeném dokazování, navíc se toto tvrzení vzájemně vylučuje. Žalovaná namítla, že se tímto svým závěrem odvolací soud opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a kromě Stanoviska poukázala i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a dále zdůraznila, že dle jejího názoru i dvě osoby představují společenství.
12. Žalovaná se neztotožnila ani s posouzením kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (otázka 4) a poukázala na to, že majetkový spor, který navíc nijak neovlivnil např. jejich bytovou potřebu, nepředstavuje řízení s typově zvýšeným významem a v tomto směru se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci pouze chránili své vlastnické právo k pozemkům, na nichž stála neoprávněná stavba obce XY, a šlo jen o výtěžnost jejich vlastnictví. Význam předmětu tohoto řízení pro žalobce je tak běžný a odvolací soud svým závěrem vybočil ze zavedené praxe (tj. posoudil tuto otázku v rozporu se Stanoviskem, jak je uvedeno v úvodu části IV dovolání). V této souvislosti žalovaná namítala, že účelem zákona č. 82/1998 Sb. není zohledňovat a napravovat majetkové křivdy, které nastaly v poměrech právního předchůdce žalobců, jelikož takové „křivdy“ řeší jiné zákony než zákon č. 82/1998 Sb., a pokud tuto skutečnost odvolací soud zohlednil, dopustil se tak protizákonného postupu. Dále poukázala na to, že pokud odvolací soud uváděl, že žalobci jsou osobami v již poměrně vyšším věku, u nichž lze důvodně dovozovat existenci předpokladu přednostního vyřízení, není zřejmé, ke kterému řízení tato úvaha odvolacího soudu směřuje, zda k posuzovanému řízení či k nyní projednávanému řízení. Dále uvedla, že žalobci takovou námitku neuplatnili, a navíc by musela být posuzována rozdílně u každého z nich zvlášť. Odvolací soud tedy šel nad rámec podané žaloby.
13. Žalovaná rovněž namítala nesprávné právní posouzení kritéria složitosti řízení (otázka 5), neboť dle ní bylo posuzované řízení složité, jelikož dvakrát rozhodoval odvolací soud, byly provedeny výslechy svědků, listinné dokazování a byl zpracován znalecký posudek.
14. Závěrem žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení tomuto soudu věci k novému projednání.
15. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že navrhli jeho odmítnutí, neboť odvolací soud velmi podrobně vysvětlil důvody pro stanovení základní částky v daném rozpětí, a zdůraznili, že tato volba nepředstavuje valorizaci, kterou následná judikatura nepřipouští. V otázce přerušení řízení se ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu a uvedli, že na důvodech přerušení řízení se nepodíleli a postupovali zcela korektním způsobem, nebyl tedy důvod ke krácení nepřiměřeně dlouhé doby posuzovaného řízení o dobu trvání vedlejšího řízení. Ztotožnili se i s právním posouzením odvolacího soudu ohledně nesdílení újmy žalobců, neboť k tomu dochází, pokud na straně postižených vystupuje větší počet subjektů, nikoliv jen dva, kteří navíc vzniklou újmu vnímali relativně samostatně. Žalobci se ztotožnili i s hodnocením vyššího významu předmětu posuzovaného řízení pro ně s odkazem na jejich vyšší věk, ale i jimi a jejich právním předchůdcem pociťovanou majetkovou křivdu.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Citovala-li žalovaná v rámci formulace první otázky (bez bližšího vysvětlení) závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že na přiměřenost základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny či životní úrovně, tak v tomto směru žádnou samostatnou dovolací otázku neformulovala. V tomto je tedy její dovolání vadné. Navíc odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že jím zvolenou výši základní částky za rok řízení nelze nutností její valorizace z důvodu doby, které uplynula od vydání Stanoviska, odůvodňovat. Dovoláním napadených závěrů odvolacího soudu se tedy toto rozhodnutí nijak nedotýká.
21. Dovoláním žalovaná zpochybnila výpočet zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odvolacím soudem a namítala, že odvolací soud pochybil u stanovení základní částky za rok řízení, při zohledňování přerušení posuzovaného řízení, při posouzení otázky tzv. sdílené újmy a kritérií významu předmětu řízení pro žalobce a složitosti řízení, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to v první řadě od Stanoviska, byť se na něj obecně odvolával, ale i od dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedených v části IV dovolání. Pro řešení všech těchto otázek je dovolání přípustné, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
25. Jde-li o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a potažmo i základní částky za rok řízení, uzavřel Nejvyšší soud v části VI Stanoviska, že základní částka, z níž je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, nicméně je třeba zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, proto první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) je třeba ohodnotit částkou o polovinu nižší, tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady. Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení s tím, že bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení na polovinu) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, pak lze následně upravovat v důsledku posouzení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk s tím, že se jedná o neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil na možnost přiměřeného snížení odškodnění pro jednotlivé poškozené v případě, kdy jich stejnou újmu sdílel větší počet. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení odůvodněné vždy jedním z kritérií nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, nicméně s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze ve výjimečných případech uvažovat i o větším zvýšení či snížení.
26. Takto však odvolací soud nepostupoval, neboť základní částku za rok řízení na samé horní hranici Stanoviskem dovozeného rozmezí určil po zohlednění předmětu řízení, jeho skutkové i právní složitosti, chování žalobců a postupu soudů obou stupňů a uvedl, že odpovídá této významné nejistotě žalobců ohledně naplnění smyslu posuzovaného řízení (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy při stanovení základní částky za rok řízení místo toho, aby se zabýval délkou posuzovaného řízení a tím, zda se jedná o délku extrémní (tj. násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) či nikoliv, hodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk, která však mají být zohledňována až v další fázi, tedy poté, co je po vynásobení základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících určena celková základní částka, jíž pak lze snižovat či zvyšovat o určité procentní částky právě s ohledem na hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk, případně dalších okolností jako je např. otázka tzv. sdílené újmy. Odvolací soud tudíž při stanovování přiměřeného zadostiučinění nerespektoval postup zformulovaný ve Stanovisku a jeho právní posouzení této otázky je tak nesprávné.
27. Co se týče otázky zohlednění přerušení posuzovaného řízení z důvodu vedení řízení vedlejšího a posouzení kritéria chování poškozeného, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že v případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že probíhá jiné (vedlejší) řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení hlavním, je v zásadě třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu přerušení řízení z tohoto důvodu. Při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se však v takovém případě přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně [zda šlo skutečně o situaci předvídanou § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a v případě, že ano, zda vedlejší řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu, neboť soud má možnost, nikoli povinnost, řízení z tohoto důvodu přerušit a je tedy výhradně na něm, zda tak učiní či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně tak může soud v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).
28. Zohlednění přiměřenosti délky vedlejšího řízení pak (v případě důvodného přerušení řízení) probíhá tak, že pokud vedlejší řízení přiměřeně dlouhé je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu nepokračování v přerušeném řízení byla délka hlavního řízení nepřiměřená (ta však může být nepřiměřená z jiných důvodů). Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce řízení hlavního (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, nebo ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 731/2020).
29. Ačkoliv pak v rámci kompenzačního řízení nemůže být přezkoumávána věcná správnost usnesení o přerušení řízení jako takového, neznamená to, že by nemělo být v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zkoumáno, zda přerušení řízení, zejm. s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., bylo pro vyřešení věci v hlavním řízení potřebné či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1737/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Otázka, zda poškozený přispěl k celkové délce hlavního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, pak může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a to pouze tehdy, bylo-li od počátku zjevné, že důvod přerušení hlavního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo hlavní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení hlavního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení hlavním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování hlavního řízení nenavrhl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
30. Ve vztahu k posouzení kritéria chování poškozeného pak Nejvyšší soud v části IV Stanoviska shrnul, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně (např. nečinnost poškozeného či aktivita ryze obstrukčního charakteru), tak i pozitivně (činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení včetně využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu).
31. Odvolací soud uzavřel (poté, co vyšel z celkové žalobci označené délky řízení včetně období, po které bylo posuzované řízení přerušeno), že je namístě přistoupit ke zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 20 %, neboť žalobci svým postupem k nepřiměřené délce posuzovaného řízení nepřispěli, naopak postupovali procesně relevantním a korektním způsobem a nečinili žádné obstrukční návrhy. K přerušení řízení odvolací soud konstatoval, že to bylo vyvoláno procesním postupem protistrany, vyčkání na výsledek souvisejícího řízení ohledně vyřešení předběžné otázky vlastnictví k pozemku bylo zcela legitimní a za situace, kdy související řízení proběhlo bez průtahů, nemá tato okolnost zásadně žádný negativní ani pozitivní vliv na závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení a žalobcům tedy nelze přičítat žádné zavinění nepřiměřené délky posuzovaného řízení (viz odstavce 24 a 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž přistoupil ke zvýšení základní částky o 20 % z důvodu, že se žalobci na délce posuzovaného řízení nijak nepodíleli (a to ani ve vztahu k přerušení řízení) a tento podíl neměl ani soud, neboť nutnost přerušení řízení byla vyvolána procesním postupem protistrany a vyčkání na výsledek souvisejícího (bezprůtahového) řízení ohledně vyřešení předběžné otázky vlastnictví k pozemku bylo zcela legitimní, čímž se od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, neboť ke zvyšování základní částky zadostiučinění na základě výše uvedených úvah neexistoval žádný důvod. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud zcela převzal, se podává, že se žalobci na nepřiměřené délce řízení ať pozitivně či negativně nepodíleli, a toto ani sami netvrdili. Dle výše uvedené judikatury tedy nebyl důvod základní částku pro posouzení kritéria chování poškozených [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] jakkoliv modifikovat, tedy ani ji zvyšovat, neboť toto kritérium neslouží k „ocenění“ korektního procesního postupu poškozených, ale ke zhodnocení jejich činnosti či nečinnosti, která měla vliv na délku řízení. Stejně tak za situace, kdy odvolací soud neshledal ve vztahu k přerušení řízení žádné pochybení na straně soudu, nebyl důvod zvyšovat základní částku ani z důvodu posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Výše uvedené pak samozřejmě neznamená, že by se samotné přerušení řízení nemohlo (a to v opačném směru v podobě procentního snížení základní částky zadostiučinění) projevit v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], neboť představuje objektivní překážku postupu v řízení, která se na délce řízení podílela a kvůli níž bylo řízení složitější než v případě, že by přerušeno nebylo. I v tomto směru je tudíž právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.
32. Pokud jde o otázku tzv. sdílené újmy tak Nejvyšší soud v části V Stanoviska uzavřel, že v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako jednou procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Zvláště významné v této souvislosti může být, zda šlo v řízení o společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) či nerozlučné (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), popř. zda společníci vedli spor ve shodě jako manželé či v jiném zájmovém souladu.
33. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, pak Nejvyšší soud uvedený závěr konkretizoval tak, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Koncept sdílené újmy tedy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní, jejich újma je z tohoto důvodu v určité intenzitě mírnější. Typicky se jedná o osoby příbuzné (včetně manželů) nebo společníky právnických osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). V rozsudku ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1256/2024, pak Nejvyšší soud konstatoval, že koncept sdílené újmy je v obecné rovině aplikovatelný i na situace, kdy pluralita účastníků neplyne z jejich příbuzenství a není omezena ani na případy, kdy na postižené straně vystupuje vysoký počet osob, neboť členství ve skupině osob, které zahájily řízení na základě stejného skutkového nebo právního základu, má za následek, že výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny. Navíc v případě většího počtu účastníků lze výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s ohledem na to, aby celková částka přiznaná všem byla přiměřená závažnosti porušení práva v konkrétní věci. Naopak v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).
34. Vyšel-li odvolací soud z toho, že v případě dvou osob se nejedná o tak vysoký počet poškozených osob, který by měl vést ke snížení zadostiučinění z důvodu tzv. sdílené újmy, a dále poukázal i na to, že žalobci vystupovali jako podíloví spoluvlastníci relativně samostatně, byť v zájmovém souladu (viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), odchýlil se od závěrů výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, neboť se nezabýval tím, zda nepřiměřená délka posuzovaného měla s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (jakými např. jsou předmět sporu či vzájemný vztah poškozených) za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich zvlášť nebo zda je jejich újma z důvodu jejího sdílení v určité intenzitě mírnější, tedy zda mohli objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. Navíc pokud odvolací soud postavil svůj závěr o nesnížení základní částky pro sdílení újmy žalobci v prvé řadě na tom, že k aplikaci tohoto doplňkového kritéria je nezbytné, aby bylo poškozených více než dva, tak vyšel ze zcela mylného závěru, jenž z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, neboť právě naopak je toto doplňkové kritérium běžně aplikováno i na případy sdílení újmy poškozenými manželi. I právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak nesprávné.
35. Jde-li pak o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, tak již v části IV Stanoviska Nejvyšší soud uzavřel, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Dále dovodil, že existují druhy řízení s typově zvýšeným významem, a to trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), u nichž není třeba vést k otázce zvýšeného významu dokazování, neboť ten vyplývá z toho, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení, neboť negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou těmito osobami vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech. Existence zvýšeného významu v konkrétní věci v takových řízeních ale může být ke skutkové obraně vyvrácena. K těmto typovým aspektům pak může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení v jeho případě, toto své tvrzení (například že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství) však musí žalobce prokázat včetně příčinné souvislosti mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení.
36. V rozsudku ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska jsou myšleny osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Věk účastníka řízení je objektivně zjistitelná skutečnost, ke které by měl soud přihlédnout z úřední činnosti, poškozený proto tuto okolnost, nemusí v žalobě výslovně tvrdit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Rovněž je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálen názor, že tyto okolnosti musely nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019). Význam předmětu řízení pro poškozeného pak není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
37. Odvolací soud z důvodu posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce zvýšil základní částku zadostiučinění o 8 %, neboť dovodil velmi vysoký význam předmětu řízení pro ně, k čemuž shrnul, že se sice jednalo o majetkovou záležitost, nicméně související s ochranou vlastnického práva, což je důležitá součástí života každého člověka, a žalobci jsou osobami v již poměrně vyšším věku, důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou pro ně intenzivnější. Relevantním pak shledal i to, že žalobci vnímali nepřiměřenost posuzovaného řízení jako pokračování majetkové křivdy, která nastala v poměrech jejich právního předchůdce a přetrvává i za jejich vlastnictví a byť jde o subjektivně pociťovaný dopad, nepovažoval jej za potřebné dokazovat z důvodu důrazu na co možná nejrychlejší projednání takového nároku osobní povahy (viz odstavce 27 a 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž dle závěrů výše uvedené judikatury opět nepostupoval, neboť ve vztahu k úvaze o „poměrně vyšším věku“ žalobců se nezabýval konkrétním věkem každého z nich, neboť výše zadostiučinění pro každého z nich musí vycházet z posouzení konkrétních okolností ve vztahu ke každému poškozenému zvlášť a může se tedy lišit. Dále nerespektoval ani judikaturou dovozenou věkovou hranici pro závěr o pokročilém věku, tedy věk přesahující 75 let, a to v době trvání posuzovaného řízení, neboť žalobce a) takového věku v průběhu posuzovaného řízení nedosáhl a žalobkyně b) sice ano, ale jen po část doby jeho trvání. Pokud pak jde o předmět řízení, nejednalo se dle výše uvedené judikatury o spor s typově zvýšeným významem, neboť šlo o běžný majetkový spor o vypořádání neoprávněné stavby hasičské zbrojnice patřící obci na pozemku žalobců, přesto i z tohoto důvodu odvolací soud určité zvýšení významu posuzovaného řízení pro žalobce dovozoval. Pokud pak argumentoval tím, že žalobci tvrdili vyšší význam předmětu tohoto řízení pro ně z důvodu, že se jednalo o pokračování majetkové křivdy, která nastala v poměrech jejich právního předchůdce, bylo povinností žalobců tato svá tvrzení prokázat (tj. nejen, že se tak cítí, ale že opravdu k majetkové křivdě na straně jejich právního předchůdce došlo a že jejich zvýšená újma z posuzovaného řízení je v příčinné souvislosti s jeho nepřiměřenou délkou, nikoliv se zcela jinými okolnostmi např. posuzované řízení časově předcházejícími, jako je žalobci tvrzená majetková křivda, neboť předmětem řízení je odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení). Tím, že odvolací soud zcela rezignoval na povinnost žalobců tato tvrzení (včetně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou vyšší újmou a nepřiměřenou délkou řízení) prokázat, opět se od judikatury Nejvyššího soudu shrnuté výše odchýlil. I právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce je tak nesprávné.
38. Pokud jde nakonec o posouzení kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk tak Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že je třeba zohlednit složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti, na povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či na nutnosti předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Kromě složitosti věci samé o sobě, tj. nároků skutkových, právních a procesních, zahrnuje složitost věci i počet instancí, v nichž byla věc řešena, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky řízení. Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Nic to však nemění na tom, že se uvedené dílčí závěry vždy týkají posouzení téhož kritéria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3343/2023).
39. Odvolací soud se tímto kritériem v podstatě nezabýval, pouze v rámci stanovování základní částky za rok řízení uvedl, že přihlédl ke skutkové a právní složitosti řízení a rozsahu dokazování (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), navíc aniž by upřesnil, jaké skutečnosti vzal v potaz v rámci každého z výše uvedených hledisek složitosti řízení. V rámci modifikace základní částky se pak kritériem složitosti řízení nezabýval vůbec a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které zcela převzal (např. ve vztahu k množství řešených procesních otázek, rozsahu dokazování včetně vypracování znaleckého posudku, počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc řešena, a že se tak dělo opakovaně) nevyvodil žádné závěry. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tedy neúplné, tedy opět nesprávné.
40. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalovaná (kromě námitek vypořádaných výše v rámci posouzení jednotlivých dovolacích otázek) netvrdila a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu.
41. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části výroku I v rozsahu změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 92 091,35 Kč, tak ve výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
42. Při novém projednání věci odvolací soud v řízení uplatněný nárok nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom odvolací soud neopomene zohlednit to, že se žalobci domáhají zadostiučinění za v žalobě vymezený časový úsek posuzovaného řízení, a to od 10. 3. 2016 do 3. 6. 2024, v průběhu kterého bylo řízení nejprve vedeno u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016, v jehož průběhu podali žalobci jako žalovaní vzájemnou žalobu, která byla následně vyloučena k samostatnému projednání a nadále vedena pod sp. zn. 4 C 123/2017, tedy jednak za řízení vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016 za dobu od 10. 3. 2016 do pravomocného vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému projednání a dále za řízení vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017. Ačkoliv totiž nelze uzavřít, že by vyloučením části předmětu řízení k samostatnému projednání došlo k rozdělení jednoho potenciálního nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na dva (tj. na zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního a dále nového řízení o vyloučeném nároku), je třeba respektovat skutečnost, že dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, bod 30) se poskytuje zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v rámci kterého může být (jako se to stalo i v původním řízení) projednáváno více samostatných nároků, nikoliv zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jednom z projednávaných nároků, nelze tudíž odhlížet od toho, že v původním řízení byl po určitou dobu projednáván jak vzájemný návrh, tak i žalobní nárok. Změny v předmětu řízení (vyloučení určitého nároku k samostatnému projednání, částečné ukončení řízení ve vztahu k jednomu z nároků, podání vzájemné žaloby či spojení věcí ke společnému řízení) se totiž mohou projevit při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který se může v průběhu řízení měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), nikoliv v tom, že by soud při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovování přiměřeného zadostiučinění přihlížel po dobu společného projednávání více nároků v původním řízení pouze k úkonům, které se váží výhradně k nároku následně vyloučenému k samostatnému řízení. Tento postup je nezbytný i z důvodu, že v případě dalšího sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního řízení, již nebude možné žalobce znovu odškodnit za ten úsek řízení, za nějž již odškodněni byli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2804/2020).
43. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu