Plný text
30 Cdo 1711/2025-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou se sídlem v Rudné, Oblouková 1302/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 641 360,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 128/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 69 Co 248/2024-82, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 2 641 360,10 Kč jako náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 156/2014 (dále též jen „posuzované řízení“), přičemž tvrzená škoda byla představována náklady nalézacího (posuzovaného) řízení, náklady řízení o žalobě pro zmatečnost a náklady exekuce. Uvedl, že v posuzovaném řízení byl dne 9. 2. 2015 vydán rozsudek, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840 (dále též jen „nezákonné rozhodnutí“), kterým byl žalobce (v posuzovaném řízení 2. žalovaný) zavázán (společně s 1. žalovaným) k úhradě částky 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2017 a dovolání žalobce (v posuzovaném řízení 2. žalovaného) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 odmítnuto. Na základě těchto exekučních titulů byla proti žalobci zahájena exekuce u Exekutorského úřadu v Prostějově pod sp. zn. 018 EX 07084/17 a u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 EXE 3464/2017. Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení nezákonného rozhodnutí z důvodu nesprávného obsazení soudu a jeho podjatosti. Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2020, byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, k odvolání žalobce (v posuzovaném řízení 2. žalovaného) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2020 žalobě pro zmatečnost vyhověl z důvodu, že ve věci rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen. Následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 16. 5. 2022 byl žalobce znovu zavázán zaplatit společně a nerozdílně s druhým dlužníkem částku 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku rozhodl dne 27. 4. 2023 Vrchní soud v Olomouci. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 5. 2023. Proti rozsudku podal dne 27. 7. 2023 žalobce žalobu pro zmatečnost a současně dovolání.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 26 C 128/2023-60, zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 2 641 360,10 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda vznikne nárok na náhradu škody ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), spočívající v účelně vynaložených nákladech, které žalobce musel vynaložit na svoji obranu před zmatečnými soudními rozhodnutími, přičemž tato otázka nebyla dle žalobce doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, případně by měla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována jinak, ani otázka, zda vznikne nárok na náhradu škody ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, spočívající v nákladech vynaložených v řízeních stižených vadou nezákonnosti, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 861/2006, či rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení, jejichž součástí jsou podle § 31 odst. 3 věty první OdpŠk i náklady zastoupení, je v souladu s § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15, a dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, publikované pod č. 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2751/20. Zmíněná nemožnost uplatnit náhradu nákladů řízení v původním řízení je přitom dána pouze tehdy, pokud příslušný procesní předpis poškozenému tyto náklady nahradit neumožňuje, resp. s možností této náhrady vůbec nepočítá. Není-li tomu tak, je náhrada škody spočívající v těchto nákladech vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení náklady řízení přiznány nebyly, a to například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08). Svým závěrem o tom, že žalobci nelze náhradu škody představované vynaloženými náklady na jeho právní zastoupení přiznat se tedy odvolací soud od této ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ani na základě žalobcovy dovolací argumentace neshledal žádný důvod pro přehodnocení rozhodovací praxe, v souladu s níž je náhrada nákladů řízení ve smyslu § 31 OdpŠk vázána na splnění výše zmíněných podmínek s tím, že jedná-li se o náklady právního zastoupení, nahrazuje se odměna za zastupování nikoliv ve smluvené výši, nýbrž v rozsahu vyplývajícím z ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně [tedy z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] – k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněný pod číslem 29/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2212/2022, ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2818/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2460/22, a ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 170/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1348/23. V této souvislosti dovolací soud přihlédl též k tomu, že zmíněná judikatura dlouhodobě odpovídá i závěrům, ke kterým po posouzení ústavnosti dotčené právní úpravy dospěl Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3579/14, ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2958/15, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1560/20).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka, zda náklady exekučního řízení vedeného na základě zmatečného rozhodnutí, v rámci kterého jsou navíc ze strany povinného činěny kroky k odložení či zastavení exekuce, lze považovat za náklady vynaložené na obranu proti nezákonnému (zmatečnému) rozhodnutí ve smyslu § 31 OdpŠk, kterou dovolatel považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pokud odvolací soud dovodil, že nezákonné rozhodnutí, od něhož žalobce dovozuje vznik škody spočívající v nákladech exekučního řízení, nebylo příčinou těchto nákladů, neboť žalobce byl v té době povinen plnit podle vykonatelného rozhodnutí a pokud se rozhodl tak neučinit, vznikly mu v příčinné souvislosti s tímto jeho rozhodnutím další náklady vynaložené v rámci exekuce na jeho právní zastoupení, pak na dovolatelem shora předložené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu