Plný text
30 Cdo 1718/2025-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně DIONEA, s. r. o., identifikační číslo osoby 64791653, se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Gagarinova 712/35, zastoupené Mgr. Kryštofem Kobedou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohrady, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Holešovice, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 19/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2024, č. j. 16 Co 400/2024-478, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2024, č. j. 15 C 19/2022-448, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 600 000 Kč jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku krizových opatření, vydaných vládou České republiky v souvislosti s pandemií Covid-19. Žalobkyně požadovala ušlý zisk jelikož jako podnikatelka nemohla v průběhu zimní sezony 2020/2021, v důsledku vydaných krizových opatření, provozovat svoji podnikatelskou činnost (pronájem tenisových kurtů v nafukovací tenisové hale), neboť bylo zakázáno jak shromažďování osob, tak i provoz sportovních zařízení. Odpovědnost žalované vycházela podle žalobkyně z ustanovení § 36 odst. 1 zák. č. 240/2000 Sb., krizového zákona.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) (dále jen „o. s. ř.), odmítl.
5. Dovolání není předně přípustně, směřuje-li do výroku I rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, kterou byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II, o nákladech odvolacího řízení, a to proto, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání není objektivně přípustný proti výrokům o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
6. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve dvou aspektech. První je otázka, zda je podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona možné odškodnit pouze „věcnou škodu“, přitom jde o otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. Druhým důvodem přípustnosti je dle dovolatelky skutečnost, že se odvolací soud v otázce prevenční povinnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Odvolací soud své v pořadí druhé rozhodnutí vybudoval (shodně s názorem vyslovovaným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 68 Co 219/2022-120 a pozdějším rozhodnutí ze dne 26. 11. 2024, č. j. 16 Co 326/2022-86) na závěru, že jednotlivé odstavce ustanovení § 36 krizového zákona je nutné vykládat v kontextu celého ustanovení a není možné izolovaně vycházet pouze z prvního odstavce tohoto ustanovení. Dále také na tom, že podle uvedeného ustanovení je možné kromě škody na zdraví odškodnit pouze „věcnou škodu“. Shodně se závěry soudu prvního stupně odvolací soud vnímá i otázku odpovědnosti státu za škodu, která v tomto případě není, neboť žalobkyně si škodu způsobila svým zaviněným jednáním ve formě nedbalosti sama.
9. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť předestřená otázka, zda žalobkyní nárokovaná náhrada ušlého zisku má oporu v ustanovení § 36 zákona č. 240/2000 Sb. (tzv. krizový zákon), tedy zda ušlý zisk je škodou nahraditelnou dle uvedeného zákona, není otázkou, která by nebyla (v mezidobí) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Odpověď na tuto otázku Nejvyšší soud v úplnosti podává ve svém rozsudku ze dne 26. 11.2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024 (jež je veřejnosti přípustný na stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení (jak se stalo i v projednávané věci), je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 1355/2024). Nejvyšší soud současně neshledal, že by uvedenou otázku měl vyřešit (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání se ohledně první otázky v nosných bodech neliší od té, kterou Nejvyšší soud ve výše označeném rozhodnutí posuzoval. Protože řešení první otázky samo o sobě postačilo k zamítnutí žaloby, nebylo již třeba řešit druhou dovolatelkou formulovanou otázku.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu