Plný text
30 Cdo 1839/2025-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně MIVO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 2914/36, IČO 63673011, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, IČO 70892156, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 22/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2024, č. j. 13 Co 37/2024-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejšího účastníka.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 31 612 307,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2015 do zaplacení jako náhrady škody ve formě ušlého zisku vzniklé jí v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů v územním řízení vedeném u Magistrátu města Ústí nad Labem o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Bytový dům Malátova“ (dále jen „posuzované řízení“) spočívajícího v průtazích, ke kterým v posuzovaném řízení docházelo. V důsledku těchto průtahů žalobkyně nemohla uskutečnit svůj podnikatelský záměr spočívající ve výstavbě bytového domu, neboť v mezidobí došlo ke změně územního plánu města Ústí nad Labem a na základě něj již nebylo možné stavbu realizovat. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši 31 612 307,50 Kč, která byla vyčíslena znaleckým posudkem a odpovídala hodnotě čistého zisku z prodeje zmíněného bytového domu. Žalobkyně dále v řízení požadovala částku 700 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2015 do zaplacení jako peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 24 C 22/2016-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 168 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 3. 2016 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně), přičemž žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 168 000 Kč od 1. 9. 2015 do 1. 3. 2016 a co do částky 532 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2015 do zaplacení zamítl (výrok II a III prvního rozsudku soudu prvního stupně) a řízení v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 31 612 307,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2015 do zaplacení zastavil (výrok IV prvního rozsudku soudu prvního stupně). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok V prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 13 Co 173/2022-188, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu ohledně částky 42 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej ve zbytku tohoto výroku i v zamítavém výroku III potvrdil, a ve výroku IV jej změnil tak, že se řízení ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky 31 612 307,50 Kč s příslušenstvím nezastavuje. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 3463/2022-206. Předmětem řízení tak zůstal pouze požadavek žalobkyně na zaplacení částky 31 612 307,50 Kč s příslušenstvím vznesené z titulu náhrady škody.
4. Následně soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 24 C 22/2016-227, žalobu o zaplacení částky 31 612 307,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
5. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2024, č. j. 13 Co 37/2024-283, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu) a vedlejšímu účastníku na straně žalované částku 71 413 Kč (výrok III druhého rozsudku odvolacího soudu).
6. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
7. Dovolání směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II druhého rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
8. Jde-li o dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I druhého rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení existence příčinné souvislosti. Obecně platí (jak ostatně v dovolání zdůraznila sama žalobkyně), že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy dovolatelka proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
10. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně i svým předchozím rozhodnutím v obdobné věci stejných účastníků vedené u něj pod sp. zn. 12 Co 134/2015) k závěru, že na kladné územní rozhodnutí není právní nárok, z toho důvodu zde není a z této povahy věci ani nemůže být jistota, že by žalobkyně před změnou územního plánu obdržela kladné územní rozhodnutí, navíc samotná realizace projektu závisela i na dalších navazujících rozhodnutích (stavební povolení) a dalších skutečnostech vyplývajících ze samotné realizace stavby a případného prodeje bytů či domu, nelze tedy usuzovat na míru pravděpodobnosti úspěchu žalobkyně, a jakýkoliv takový závěr soudu by tudíž byl nutně jen hypotetický (viz odstavce 27 až 33 odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 18 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně v rámci dovolání namítala, že odvolací soud posuzoval existenci příčinné souvislosti mezi nesprávnými skutečnostmi, a to „legitimností očekávání vydání územního rozhodnutí a vzniklou škodou“, neboť její podnikatelský záměr nebyl jen hypotetickou představou či budoucím plánem, nýbrž byl konkrétní a žalobkyně jej již začala realizovat (zajišťovala stavební společnost pro realizaci, financování od banky, u realitních odborníků nejvýhodnější podobu projektu pro prodej a služby projektantů a učinila celou řadu dalších kroků), jedinou příčinou přerušení tohoto řetězce předpokladů směřujících přímo k zisku z prodeje bytů tedy byl nesprávný úřední postup státu, který ve zlé víře a ve flagrantním rozporu se zákonem učinil vše pro to, aby jí nebylo územní rozhodnutí vydáno, ačkoli tomu nic nebránilo. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svým dovoláním (byť to obecně uvádí) nezpochybňuje, mezi jakými skutečnostmi byla příčinná souvislost zjišťována, ale pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že její existenci odvolací soud neshledal, a uvádí, že dle jejího názoru příčinná souvislost dána je. Žalobkyně tudíž ve vztahu k otázce příčinné souvislosti nenapadá právní posouzení odvolacího soudu, ale brojí proti jeho skutkovým závěrům, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak není založena ani druhou (navazující) procesní námitkou žalobkyně, že postup soudů při zjišťování významných okolností případu pro účely posouzení a zhodnocení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020), pokud soudy obou stupňů dle žalobkyně zcela rezignovaly na zjišťování skutkových okolností, jimiž chtěla existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou odůvodnit, a která spočívala v jejím právním jednání směřujícím k zajištění všech podkladů pro vydání kladného územního rozhodnutí. Dle žalobkyně se totiž odvolací soud nezabýval otázkou, co konkrétně žalobkyni chybělo k vydání kladného územního rozhodnutí a místo toho se zaměřil pouze na to, jestli měla na vydání kladného územního rozhodnutí nárok. Jak však vyplývá již z výše uvedeného, jak odvolací soud, tak před ním i soud prvního stupně, založily svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu v řízení o umístění stavby (tvrzenými „průtahy“) a ušlým ziskem z nerealizovaného developerského projektu (prodeje domu či bytů v něm) ve vztahu k územnímu řízení na tom, že na vydání kladného územního rozhodnutí není právní nárok (což je závěr, který nebyl dovoláním relevantně zpochybněn), nejistotu ohledně výsledku územního řízení tedy nelze rozptýlit žádným dokazováním, což byl důvod zamítnutí důkazních návrhů žalobkyně (viz zejména odstavce 32 až 33 odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 18 a 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tudíž od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu nemohl odchýlit, neboť dokazování soud prvního stupně neprovedl z důvodu, že je posoudil jako nadbytečné, poněvadž ani jeho provedení by nemohlo nic změnit na závěru, že s ohledem na to, že na vydání kladného územního rozhodnutí není právní nárok, by nebylo možné uzavřít, zda by takové kladné rozhodnutí, nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu, skutečně bylo před změnou územního plánu vydáno či nikoliv. Tzv. opomenutý důkaz představuje důkazní návrh, jenž soud neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil, příp. jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu nepřihlížel (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019), odvolací soud však akceptoval právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž bylo provádění žalobkyní namítaných důkazů nadbytečné, neboť by ani jejich provedení nemohlo nic změnit na jeho závěru, že na vydání kladného územního rozhodnutí není právní nárok, a tudíž zde nikdy (tedy ani po zjištění, jaké jiné podklady žalobkyně pro územní řízení shromáždila) nemůže být jistota, že by žalobkyně před změnou územního plánu kladné územní rozhodnutí obdržela.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých jak žalované, tak vedlejšímu účastníku, v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání. Vyjádření k dovolání žalované nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Stejnou částku pak Nejvyšší soud přiznal i vedlejšímu účastníku, jenž je územním samosprávným celkem, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoc advokátů, a v daném případě se nejednalo o spor týkající se právní problematiky nesouvisející s jím běžně řešenou agendou, právní problematiky velmi specializované, obtížné, dosud neřešené či s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva apod. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12). Nejvyšší soud tudíž dospěl závěru, že náklady vynaložené vedlejším účastníkem na zastoupení advokátem v dovolacím řízení nelze považovat za náklady vynaložené účelně a vedlejšímu účastníku přiznal pouze náklady takové, jako by advokátem zastoupen nebyl. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta vedlejšího účastníka (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu