Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 58/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 17 Co 502/2024-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila zadostiučinění v celkové výši 146 520 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí dne 19. 10. 2021, které věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/168929 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Žalobce konkrétně požadoval informace o rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2018, č. j. MPSV-2018/90408-911, sp. zn. SZ/MPSV-2018/83407-911 a č. j. MPSV-2018/91924-911, sp. zn. MPSV-2018/88676-911, a dále o vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí ke kasační stížnosti projednávané před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Ads 77/2021 [žalobce přitom nebyl účastníkem správního řízení a ani navazujícího řízení před správním soudem]. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku, jehož základ uznala, uhradila žalobci částku 11 517,25 Kč v souvislosti se zjištěnou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 20 C 58/2024-32, zastavil řízení co do částky 11 517,25 Kč (výrok I), konstatoval, že nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 135 002,75 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2 900 Kč (výrok IV).
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k žalobcem podanému odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, když je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako objektivně nepřípustné a zčásti pro jeho nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v (zřejmě) celém rozsahu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a pokud jím byl /částí výroku I/ potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku IV.
10. Otázka „prokazování významu řízení o poskytnutí informací pro poškozeného“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud vycházel z učiněných skutkových zjištění (jež potud nepodléhají dovolacímu přezkumu, jak plyne z § 241a odst. 1 o. s. ř) a dovodil, že se listiny, jichž se žalobce po žalované domáhal, netýkaly bezprostředně osoby žalobce, aby následně usoudil [mimo jiné i s ohledem na značné množství žalobcem vedených sporů a obdobně podaných žádostí o poskytnutí rozličných informací] na nepatrný význam posuzovaného řízení pro dovolatele. V souladu s judikaturou dovolacího soudu vzal též na zřetel, že význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj. nikoli podle očekávání jedné či druhé strany. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, body 31 až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9). Rozsudek odvolacího soudu je se závěry uvedených rozhodnutí zcela v souladu. Námitka dovolatele, že závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 760/2022) nelze v poměrech projednávané věci aplikovat pro jeho skutkovou odlišnost, neobstojí již proto, že v tehdy projednávané věci z účasti tamního žalobce na sdružení (spolku) Nejvyšší soud rovněž nevyvozoval pro tehdejšího dovolatele ve vztahu k informacím s jeho osobou nesouvisejícím žádné příznivé závěry. Navíc nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu bylo evidentně poplatné rovněž tomu, že se dovolatel k odvolacímu jednání nedostavil a nemohl být proto vyzván, aby chybějící tvrzení a důkazy o něm případně doplnil (§ 211 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Neprokázání významu požadované informace pro žalobce tak bylo především důsledkem jeho procesní pasivity, a nikoliv otázkou nesprávného právního posouzení ze strany odvolacího soudu.
11. Související námitka, že nebylo prokázáno, že by vyžadované listiny neměly pro dovolatele osobní nebo jinak naléhavý význam, ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (převzatých od soudu prvního stupně), jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Dovolatel nadto tuto otázku spojuje s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, aniž by onu judikaturu také náležitě specifikoval. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). K případně (posuzováno podle obsahu dovolání) předestřené otázce možného pochybení při rozvržení důkazního břemene potom žalobce nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání, které je tak v uvedeném rozsahu vadné, a proto i neprojednatelné.
12. Otázka principu proporcionality a otázka, kdy je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., rovněž přípustnost nezakládají, neboť odvolací soud zcela převzal závěry soudu prvního stupně, které na odpovídající formu zadostiučinění (obecně) v podobě zvažovaného konstatování porušení práva usuzovaly primárně na základě hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Význam posuzovaného řízení pro žalobce soudy hodnotily, s ohledem na obsah žádaných informací a se zřetelem ke značnému množství obdobně dovolatelem podaných žádostí (včetně navazujících soudních sporů), jako nepatrný. Hodnocení ostatních kritérií naopak nehrálo určující roli pro závěr, že dovolateli nenáleží satisfakce v relutární podobě. Uvedená námitka dovolatele se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto soudy obou stupňů v rovině právního posouzení uzavřely, že postup žalované byl prima facie vadný, a proto dospěly k závěru o existenci tzv. odpovědnostního titulu (a již proto jejich posouzení nekoliduje se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu, ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, ani s úvahami vtělenými do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, který nižším soudům vytýkal, že zcela pominuly vadný postup orgánu veřejné moci). Tedy ani v otázce hodnocení postupu orgánů veřejné moci není žalobcem podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Dovolatel rovněž nebere náležitě na zřetel, že žalovaná v rámci předběžného projednání uznala důvodnost základu uplatněného nároku a na zadostiučinění nemajetkové újmy mu vyplatila částku celkem 11 517,25 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání (či dobrovolné poskytnutí) peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě jen v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). Vzhledem k tomu, že v nynější věci žalobce považoval zadostiučinění toliko za nepřiměřenou délku jediného posuzovaného řízení, nemůže být pochybností o tom, že právě vyplacením peněžité částky žalovaná uznala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a s tím související porušení práva žalobce.
14. V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 11 517,25 Kč ze strany žalované, a to navíc spolu s omluvou vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Soudy nižších stupňů však přesto toto zadostiučinění přiznaly, když konstatovaly, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se sice o dílčí pochybení v neprospěch žalované, které však nemohl Nejvyšší soud, vázán rozsahem i důvody podaného dovolání k mimořádnému opravnému prostředku podanému toliko žalobcem, nijak napravit.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu