30 Cdo 1893/2025

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 120 696 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 149/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, č. j. 11 Co 68/2025-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 10 C 149/2024-39, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Otázka důkazního břemene vztahujícího se k prokázání sníženého významu posuzovaného řízení pro poškozeného, při jejímž řešením se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, jakož i od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud nezohlednil žalobcovu námitku, že žalovanou v řízení tížila procesní povinnost prokázat své tvrzení o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce z důvodu marginálnosti požadované informace pro jeho osobu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011) se totiž odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce poté, co zohlednil, že žalovaná snížený význam posuzovaného řízení v kompenzačním řízení tvrdila (přičemž své tvrzení odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a jeho zájem na jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti – viz např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 13. 8. 2024 na č. l. 10 a násl. spisu), a co zjistil, že toto její tvrzení koresponduje s obsahem spisu, který se k posuzovanému řízení vztahoval (viz body 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Odvolací soud, který tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025), se svým závěrem o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce neodchýlil ani od té judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž se význam předmětu řízení o poskytnutí informací liší v případě, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v případě, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze přitom uvažovat pouze tehdy, kdy žadatel potřebuje informace získat naléhavě a nutně pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv, což, jak již bylo uvedeno výše, v žalobcově případě naplněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1872/2025).

9. Přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcova námitka, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, jakož i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, nerespektoval presumpci vzniku žalobcovy nemajetkové újmy. Jak totiž plyne ze závěru bodu 6 odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud konstatoval, že žalobci v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nemajetková újma vznikla, z čehož je zřejmé, že na údajné absenci vzniku této újmy odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Ani otázka, zda soudy nižších stupňů pochybily tím, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2892/2020, řádně nezvážily všechna kritéria upravená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přípustnost žalobcova dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Z napadeného rozsudku je totiž patrné, že se odvolací soud při svém rozhodování všemi zmíněnými kritérii zabýval, přičemž jejich posouzením se v žádném směru od závěrů obsažených ve Stanovisku nebo v žalobcem poukazované judikatuře neodchýlil. Totéž přitom platí i o žalobcem namítaném opomenutí zhodnocení postupu rozhodujících orgánů v posuzovaném řízení, neboť jak patrno z bodu 6 odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud ke zjištěným průtahům, ke kterým v tomto řízení došlo, taktéž přihlédl. Uváděl-li pak žalobce v uvedeném kontextu, že v posuzovaném řízení došlo též k opakovanému rušení vydávaných rozhodnutí, staví v této části svou dovolací argumentaci na odlišném skutkovém základě, než z jakého v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud, jenž žádnou skutečnost, která by svědčila o opakovaném rušení zmíněných rozhodnutí či o jejich rušení pro závažné procesní vady nezjistil. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

11. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formy zadostiučinění, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024, pokud za přiměřené označil konstatování porušení žalobcova práva. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže tak sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však (vzhledem k závěru odvolacího soudu o zanedbatelném významu posuzovaného řízení pro poškozeného) v žalobcově případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24).

12. Dovolání konečně není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce, zda soud musí konstatování porušení práva vyslovit ve výroku svého rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, pokud tak neučinil. Nejvyšší soud totiž setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích a naopak, neboť přiznání (či dobrovolné poskytnutí) peněžité částky v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v takovém rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je tak namístě jen v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se pak z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat a která tak nutně konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci zahrnuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1435/2025). V poměrech projednávané věci přitom bylo zjištěno, že žalovaná žalobci na odškodnění jeho nemajetkové újmy již poskytla finanční zadostiučinění ve výši 7 644 Kč, čímž se tak žalobci plnění, v němž je konstatování porušení jeho práva obsaženo, již od žalované dostalo. Odvolací soud tudíž výše zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu náležitě respektoval, pokud další konstatování porušení žalobcova práva do výroku napadeného rozsudku nezahrnul.

13. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025

Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu