Plný text
Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala náhrady ušlého zisku z důvodu, že nemohla pronajímat svou nemovitost kvůli absenci dostatečné přístupové komunikace, přičemž za příčinu ušlého zisku označila nezákonné rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu, ze dne 16. 11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, které bylo potvrzeno rozhodnutím ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6, resp. nesprávný úřední postup Ministerstva dopravy jako speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic v řízení vedeném pod sp. zn. 269/2012-910-IPK spočívající v nečinnosti Ministerstva dopravy při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobů vedení správního řízení o povolení stavby (opakované bezdůvodné přerušování řízení, nečinnost správních orgánů).
Městský soud v Praze jako soud odvolací založil svůj závěr o absenci příčinné souvislosti mezi uvedenými skutečnostmi na skutkovém zjištění, že přístupová komunikace k nemovitosti žalobkyně nemohla být obnovena a žalobkyně tak nemohla dosáhnout svého zamýšleného zisku. Pokud nemovitost koupila s vědomím daných okolností, bylo spoléhání se na to, že přístupová cesta k nemovitosti bude zcela obnovena, jejím podnikatelským rizikem.
Veškeré námitky dovolatelky (otázky formulované žalobkyní, zda lze odpovědnost státu za škodu vyloučit s poukazem na podnikatelské riziko, přestože poškozený jednal v důvěře v řádný výkon veřejné správy; zda je legitimní „očekávání na rychlé rozhodnutí“ ve stavebním řízení podnikatelské riziko žalobkyně, a to i v případě, že celková délka stavebního řízení přesáhne 10 let; zda musí účastník opakované přerušování stavebního řízení stavebním úřadem strpět jako součást podnikatelského rizika; zda lze bez důkladného dokazování vyloučit existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou spočívající v ušlém zisku; zda je legitimním očekáváním podnikatele nespoléhat se na rozhodnutí orgánů státní správy v přiměřené lhůtě a nespoléhat se na obnovení nezávadného stavu poté, co byl závadný stav způsoben nezákonným správním rozhodnutím) se přitom s uvedeným závěrem odvolacího soudu míjejí, neboť vycházejí z přesvědčení, že přístupová komunikace k nemovitosti žalobkyně měla být obnovena. Tato skutečnost je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na otázkách žalobkyní předkládaných napadený rozsudek ve smyslu daného ustanovení nestojí.
K vadám řízení, včetně žalobkyní namítané zmatečnosti rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu