Plný text
30 Cdo 2005/2024-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ALAGAS s. r. o., IČO 27768601, se sídlem v Ostravě, Nádražní 3222/138c, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 317 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 24/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 48 C 24/2023-78, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 35 733 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 317 985 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky původně ve výši 353 718 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody v podobě ušlého zisku ve třech provozovnách žalobkyně (tj. v bistru v Ostravě, Zámecká 3338, v privátním wellness v Ostravě, Nádražní 3222/138c a v Relax vile v Ostravě, Heřmanická 42), v nichž v důsledku následně pro nezákonnost Nejvyšším správním soudem (zcela nebo z části) zrušených mimořádných opatření žalované č. j. 14601/2021-2/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-6/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-7/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-10/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-12/MIN/KAN a č. j. 14601/2021-13/MIN/KAN (dále jen „posuzovaná mimořádná opatření“) nemohla žalobkyně v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 poskytovat hostinské, stravovací, ubytovací a wellness služby. Následně k výzvě soudu prvního stupně žalobkyně specifikovala, jaký zisk jí v konkrétních obdobích ušel v souvislosti s jednotlivými mimořádnými opatřeními v jednotlivých provozovnách, a vzala žalobu částečně zpět co do částky 35 733 Kč s příslušenstvím, na což soud prvního stupně řízení v této části zastavil a předmětem řízení tak zůstala pouze částka 317 985 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ve vztahu k dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
7. Otázka, zda má postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), pouze ten, kdo podal proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“), anebo každý adresát takového mimořádného opatření, však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk nemá, neboť žalobu na zrušení žádného z posuzovaných mimořádných opatření nepodala. V rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, publikovaném pod č. 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nejvyšší soud tedy v tomto rozsudku odmítl názor (nyní zastávaný žalobkyní), že aktivní legitimaci k domáhání se nároků na odškodnění za taková nezákonná mimořádná opatření má každá osoba, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Tyto závěry pak akceptoval v nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, i Ústavní soud.
8. Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, v němž rovněž zdůraznil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož zákon č. 82/1998 Sb. vychází, zakládá odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí, nikoliv za nezákonné právní předpisy. Opatření obecné povahy pak obecně představuje správní akt smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů, jenž tudíž není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem. Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci, nikoli stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy stejného druhu. I přesto, že u mimořádných opatření podle pandemického zákona toho z obecných znaků individuálních rozhodnutí zůstává velmi málo, judikatura Nejvyššího soudu odpovědnost státu za ně, a to i podle zákona č. 82/1998 Sb., dovodila a setrvala jen na požadavku jejich zrušení pro nezákonnost (příp. i jen zpětné konstatování jejich rozporu se zákonem) a na požadavku účastenství poškozeného, které lze dovodit i jen z následného uplatnění práv návrhem k Nejvyššímu správnímu soudu. Ani z tohoto pohledu tedy nelze požadavky judikatury Nejvyššího soudu považovat za nepřiměřené.
9. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že pokud žalobkyně žalobou podle § 13 pandemického zákona žádné z předmětných mimořádných opatření nenapadla a zůstala pasivní, nedala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, nelze ji tudíž za účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk považovat. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani (nijak nepodložené a až v odvolání, tedy v rozporu s § 205a o. s. ř., vznesené) tvrzení žalobkyně, že o podání žalob jinými subjekty proti posuzovaným mimořádným opatřením věděla a vzhledem k tomu, že návrh jejího jednatele na zrušení jiného mimořádného opatření z 19. 10. 2020 (jež s ohledem na pozdější účinnost pandemického zákona muselo být vydáno a napadeno podle dřívějších předpisů; poznámka Nejvyššího soudu) byl odmítnut z důvodu zrušení napadeného mimořádného opatření na základě dřívější žaloby, dospěla k závěru, že by vlastní žalobou nic nezískala a vyčká rozhodnutí soudu. I pokud by totiž žalobkyně ve lhůtě pro podání žaloby dle § 13 pandemického zákona informace o dříve podaných žalobách proti každému z posuzovaných mimořádných opatření měla, nemohla si být jistá, zda budou v těchto řízeních splněny všechny podmínky řízení, zda takoví žalobci v řízení prokáží, že byli napadeným mimořádným opatřením (opatřením obecné povahy) na svých právech zkráceni, což je podmínkou pro úspěch žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4. 2021, sp. zn. 8 Ao 1/2021, nebo ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 5 Ao 25/2021), příp. zda nevezmou svou žalobu v průběhu řízení zpět. Z těchto důvodů tedy skutečnost, že by se žalobkyně o podání jiných žalob v průběhu lhůty pro jejich podání skutečně dozvěděla, ještě nemusí znamenat, že podání další žaloby žalobkyní by bylo neúčelné. Nepřípadné jsou i dedukce žalobkyně o tom, že trvání na závěrech Nejvyššího soudu by vedlo k zavalení Nejvyššího správního soudu žalobami podle § 13 pandemického zákona, neboť jednak má Nejvyšší správní soud možnost (jak sama žalobkyně uvádí), pokud mimořádné opaření zruší, další žaloby proti němu odmítnout, navíc ne každá mimořádným opatřením dotčená osoba se nároku na náhradu škody či odškodnění nemateriální újmy z něj u soudu rozhodla domáhat.
10. Nejvyšší soud tedy nevyhověl požadavku žalobkyně, aby výše uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani na základě argumentace žalobkyně v dovolání neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu