Plný text
30 Cdo 2025/2025-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce A. R., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 134/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 401/2024-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 4 013 443 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2017. Svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 21. 12. 2020. Předmětem řízení zůstala (po částečném zpětvzetí žaloby, částečném uspokojení nároku žalobce a předchozím kasačním rozhodnutí Městského soudu v Praze) částka 1 800 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 19 C 134/2021-199, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 800 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 962 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Námitky žalobce týkající se výše přiznaného zadostiučinění nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
K polemice žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud dále uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud posoudil nárok žalobce z hlediska kritérií vymezených ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), tedy přihlédl-li k délce trestního stíhání, k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, a k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech.
S dovolatelem překládanými rozhodnutími v bodu 32 dovolání (rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 93/2014, a dále věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 29 C 207/2017; rozhodnutí ve věci odškodnění bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu za nezákonné trestní stíhání, následně vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 379/23) se odvolací soud vypořádal, přičemž je neshledal za vhodná ke komparaci z důvodů, které podrobně vysvětlil a v nichž spočívá zřejmý rozdíl oproti věci žalobce. Následně se odvolací soud přidržel rozhodnutí o odškodnění dalších spoluobviněných z kauzy žalobce, ale nejen jich, a na základě toho určil výši zadostiučinění žalobce. Tím postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu výše zmíněnou.
Úvahy žalobce o tom, zda újma poškozených v případech jím nabídnutých ke srovnání byla násobně větší než újma žalobce, nejsou namístě. Posouzení dopadu následků trestního řízení do osobnostní sféry poškozeného při určení výše odškodnění je otázkou právního hodnocení, které přísluší soudu. Součástí úvahy o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění sice zpravidla bude porovnání shody a odlišností obdobných případů, právní posouzení však nemůže být mechanické, matematické nebo paušalizované; základ rozhodnutí musí spočívat v posuzování individuality prokázaného, tedy důvodně uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom neshledal zjevnou nepřiměřenost žalobci přiznaného zadostiučinění, která by jej vedla k tomu, aby v jeho případě zasáhl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu