Plný text
30 Cdo 2026/2025-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 168 091 Kč s příslušenstvím a 199 200 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 28/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 35 Co 132/2025-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 3 168 091 Kč s příslušenstvím v podobě ušlé mzdy a ve výši 199 200 EUR s příslušenstvím coby náhrad spojených s pobytem v zahraničí. Uvedená škoda měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011, které neskončilo jeho odsouzením, ale bylo zastaveno z důvodu promlčení. Žalobce sice nejprve prohlásil, že na projednání věci po jejím zastavení trvá, následně však toto své prohlášení vzal zpět, neboť by byl i nadále postaven jako trestně stíhaný státní zaměstnanec mimo službu a nemohl by využít ani 3 zbývající roky (od 67 do 70 let věku žalobce) k důstojnému dokončení své diplomatické kariéry, k jejímuž přerušení vedlo právě uvedené 10 let trvající trestní stíhání.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 26 C 28/2024-92, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 3 168 091 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení a o zaplacení částky 199 200 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 35 Co 132/2025-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce v dovolání předložil otázku, zda i tehdy, má-li obviněný (obžalovaný), jehož trestní stíhání bylo z důvodu promlčení zastaveno, formální možnost postupem dle § 11 odst. 4 tr. řádu prohlásit, že na projednávání věci trvá, a dosáhnout tak své plné rehabilitace, byť je využití této možnosti spojeno s další újmou, konkrétně u státního zaměstnance s tím, že bude i nadále zproštěn výkonu služby (dle § 48 zákona č. 234/2014 Sb.), a této možnosti právě s ohledem na onu druhotnou újmu nevyužije, je na místě aplikovat judikaturní závěr, podle kterého ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. vylučuje odpovědnost za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v případě, kdy trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a trestně stíhaný nepokračoval v trestním řízení, i když měl tuto procesní možnost. Žalobce má za to, že tato otázka by měla být posouzena jinak, než v jeho věci rozhodnuté usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2281/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24. Tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, a ze dne 21. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022) a Nejvyšší soud neměl důvod se od ní ani v posuzovaném případě žalobce odchýlit. Došlo-li totiž k zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost z důvodu promlčení, není zřejmé, zda stíhaný trestný čin spáchal či nespáchal. Požadavek na pokračování v řízení je tak veden zájmem na tom, aby nebyli odškodňováni pachatelé trestných činů, kteří si zcela jistě odškodnění nezaslouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nebo ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020). Důvody, proč k návrhu na pokračování v trestním řízení dovolatel nepřistoupil, resp. takový návrh vzal zpět, nejsou podstatné právě proto, že soud v odškodňovacím řízení není oprávněn si otázku jeho viny či neviny posoudit sám.
Poukaz žalobce na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právo je lichý, neboť z Úmluvy právo na odškodnění újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, neplyne (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 6. 2024, ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království, stížnost č. 32483/19, §164; a ze dne 10. 10. 2024, ve věci Machalický proti České republice, stížnost č. 42760/16, § 51 a § 62).
Žalobce dále namítal, že trestní řízení bylo svévolné, neboť k zastavení trestního stíhání žalobce došlo až v květnu 2020, přestože na skutečnost, že tvrzení v obžalobě s jedinou výjimkou byla vyvrácena a je tak namístě zvážit překvalifikaci jednání žalobce na nedbalostní trestný čin, upozornil Městský soud v Praze již ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2015, přičemž v tomtéž roce na promlčení svého trestního stíhání poukázal i žalobce a této skutečnosti si v roce 2015 musela být vědoma i obžaloba. Žalobce tak byl nezákonně stíhán nejméně 6 let. Trestní stíhání žalobce bylo přitom zastaveno pro promlčení, a to však pro skutek, jenž byl součástí obžaloby jen okrajově, veškerá další tvrzení byla v průběhu trestního řízení provedenými důkazy vyvrácena. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že svévolné zahájení nebo vedení trestního stíhání je takové, které je zcela zjevně (prima facie) vedeno bezdůvodně. Nestačí tedy, že se retrospektivně ukáže, že trestní stíhání bylo zahájeno nebo vedeno nedůvodně, případně že bylo vedeno nedůvodně pro určitou jeho část. Přijetím názoru prezentovaného dovolatelem by v případě zastavení trestního stíhání pro promlčení byly popřeny závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15). Ze skutkových zjištění soudů neplyne, že by byly dány takové výjimečné okolnosti, které by umožnily závěr o zjevně nedůvodném, svévolném zahájení a vedení trestního stíhání proti žalobci. Není přitom úkolem soudů v odškodňovacím řízení posuzovat, jak měly soudy v trestním řízení ideálně postupovat. Svévolnost vedení trestního stíhání by musela být zcela zjevná, což ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu