Plný text
30 Cdo 2081/2023-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 121/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-348, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 4. 2015 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem a rozhodnutím vydaným v řízení u Ústavního soudu vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1272/14, a požadovala blíže neupřesněnou omluvu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 17 C 121/2015-329, žalobu, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-348, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-355, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka přípustnost dovolání zakládá především na otázce, zda jde o nezákonné rozhodnutí jakožto samostatný odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OdpŠk“), v případě, že jím je rozhodnutí Ústavního soudu (v projednávané věci rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1272/14), které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Dovolatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, jenž dovodil, že ze strany obecných soudů není možný přezkum rozhodnutí Ústavního soudu, a to ani v případě posouzení otázky, zda je jeho rozhodnutí nesprávné či nezákonné a mělo by tak zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Dovolatelce však v tomto směru nelze přisvědčit, neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím nezasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Dovolací soud setrvale (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1881/2021) považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (samozřejmě vyjma délky takového řízení). Pokud se proto poškozený (zde dovolatelka) domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bylo by na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013).
7. Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013, konstatoval, že stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§ 3 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Zvoleným postupem (tj. podáním žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb.) tak poškozený obchází ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma. Ze shodného závěru pak vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, a též proto není důvodu k jakékoliv revizi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k možnosti přezkoumávání rozhodnutí Ústavního soudu ze strany soudů obecných.
8. Vznáší-li dovolatelka otázku, zda má v projednávané věci nárok na opravu zřejmé nesprávnosti v rozhodnutí Ústavního soudu, nezakládá tato její námitka přípustnost dovolání. Nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou, její řešení plyne ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu, z níž vycházely i soudy nižších stupňů v projednávané věci. Dodává se, že domáhá-li se dovolatelka jiného výsledku, než k jakému dospěl Ústavní soud (tedy, že její ústavní stížnost neměla být odmítnuta), nejde o zřejmou nesprávnost, ale o faktický přezkum tohoto rozhodnutí.
9. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit otázka, zda jsou zde tvrzení, která jsou vyloučena z moci soudu, aby o nich učinil skutkové zjištění, dovozuje-li dovolatelka, že dovolací soud má věc posoudit tak, že žádná skutečnost není vyloučena z toho, aby mohla být soudem jako skutkové zjištění shledána. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka se ve své podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu, domáhá-li se, aby dovolací soud učinil závěr o jeho nezákonnosti, toto však (jak již bylo vysvětleno shora) není přípustné. Nejde tedy o skutkové zjištění, jež má vyjadřovat skutkový stav věci a má být východiskem pro právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008), ale právě již o právní posouzení věci, které však v tomto případě ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu není možné.
10. Domnívá-li se dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s poslední judikaturou Nejvyššího soudu, který uznal, že i obsah rozhodnutí může být nesprávným úředním postupem (zásah advokáta, který byl nezákonně označen v rozhodnutí hanlivě a jeho právo na odškodnění; odůvodnění rozhodnutí soudu může představovat nesprávný úřední postup a založit odpovědnost státu za způsobenou škodu, obsahuje-li pasáže, které se mohou dotknout práva na ochranu osobnosti. K takovému závěru dospěl nedávno Nejvyšší soud, který vyhověl dovolání advokáta Václava Voříška)“, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2020, sen. zn. 29 NSCR 72/2020, a v něm další citovaná rozhodnutí, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2305/2016). Dovolatelka v dovolání neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by řešení takové právní otázky mělo být v rozporu, přičemž pouhý závěr a konstatování, že má jít o rozhodnutí o dovolání advokáta Václava Voříška, není dostatečným vymezením přípustnosti dovolání. V kontextu dovolacích tvrzení je rozhodnutí odvolacího soudu naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která byla již uvedena shora. Domnívá-li se dovolatelka, že postupem Ústavního soudu mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, když Ústavní soud odmítl opravit své usnesení, není možný tento postup ze strany obecných soudů nijak přezkoumávat, hodnotit, a tedy ani odškodnit, a možností dovolatelky je domáhat se ochrany svého práva přímo u Evropského soudu pro lidská práva (k tomuto závěru viz judikatura uvedená shora).
11. Namítá-li dovolatelka, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly se všemi jejími argumenty, a udělaly tak jen „půlku práce“ s tím, že „se ani jeden ze soudů rozumně nevypořádal s významnými argumenty dovolatelky (např. ad absurdum, pokud by Ústavní soud vydal rozsudek smrti, zda by jej soudy nařídily vykonat…)“, nelze ani k této námitce přihlížet, neboť je příliš paušální a pomíjí, že soud prvního stupně a odvolací soud korektně (viz výše) postavily své rozhodnutí na tom, že rozhodovací činnost a procesní postup Ústavního soudu nepodléhá přezkumu ze strany obecných soudů. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak v základu byla odůvodněna a netrpí tedy deficitem nepřezkoumatelnosti.
12. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od výše uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě. Nejvyšší soudu proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu