Plný text
30 Cdo 2193/2025-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Česká unie sportu, z. s., IČO 00469548, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupeného JUDr. Danielem Vidunou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 117/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 58 Co 138/2025-562, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 8 606 621,69 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s přijetím krizových opatření (zejména usnesení vlády č. 957 ze dne 30. 9. 2020, č. 958 ze dne 30. 9. 2020, č. 995 ze dne 8. 10. 2020, č. 996 ze dne 8. 10. 2020, č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1108 ze dne 30. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1195 ze dne 20. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1262 ze dne 30. 11. 2020, č. 1290 ze dne 7. 12. 2020, č. 1294 ze dne 10. 12. 2020, č. 1332 ze dne 14. 12. 2020, č. 1373 ze dne 23. 12. 2020 a č. 1376 ze dne 23. 12. 2020; dále jen „předmětná krizová opatření“), kterými byla zakázána či výrazně omezena činnost žalobce (provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti, hostinská činnost, ubytovací služby, masérské, rekondiční a regenerační služby, maloobchod, provozování lanových drah dle drážního zákona, poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti tělovýchovy a sportu, činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy) v provozovnách Plavecký stadion Podolí v Praha 4, Sportovní centrum Nymburk, Lyžařský areál Zadov a Sportovní areál Strahov.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 C 117/2023-525, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 8 606 621,69 Kč (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku 893 701,50 Kč (výrok II) a dále na náhradu nákladů řízení vzniklých státu částku 6 231,50 Kč (výrok III).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 58 Co 138/2025-562, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 2 400 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a dále na náhradu nákladů řízení vzniklých státu částku 6 231,50 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výrokům II, III a IV napadeného rozsudku, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Žalobce v dovolání vymezil dvě právní otázky, a to (1) otázku běhu subjektivní prekluzivní doby dle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a (2) otázku výkladu § 36 odst. 1 krizového zákona, tedy zda stát podle tohoto ustanovení odpovídá i za škodu ve formě ušlého zisku, kterou žalobce považoval za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
7. Pokud jde o druhou otázku, tak tato nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci odvolací soud rozhodl (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
8. V rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že § 36 odst. 1 krizového zákona sice upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona a mimo rámec náhrad v § 35 upravených (např. kdy v souvislosti s poskytnutím věcného prostředku dojde ke vzniku věcné škody spočívající v poškození či zničení věci, či při pracovní výpomoci, kdy dojde k újmě na zdraví). Toto ustanovení tedy nelze vykládat tak, že má kompenzovat újmy, které jsou nutným projevem omezení práv fyzických a právnických osob uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády v § 6 krizového zákona, pokud z tohoto zákona přímo nevyplývá opak. V tomto rozsudku tedy Nejvyšší soud uzavřel, že podle § 36 krizového zákona není odškodnitelný ušlý zisk z podnikání žalobkyně v důsledku krizového opatření, kterým bylo toto podnikání omezeno (ve zde řešeném případě byl ve stanovených časech zakázán maloobchodní prodej).
9. Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, v němž pouze došlo k odlišnému omezení jiné podnikatelské činnosti. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nemůže založit ani první otázka, neboť spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
11. Za situace, kdy alespoň jeden z více právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci (tedy závěr, že dle § 36 krizového zákona nelze odškodnit ušlý zisk z podnikání žalobce v důsledku krizových opatření, kterými bylo toto podnikání omezeno), z pohledu ustálené judikatury Nejvyššího soudu obstojí, jak je rozebráno výše, zpochybnění řešení otázky běhu subjektivní prekluzivní doby dle § 36 odst. 5 krizového zákona tedy, zda je nárok žalobce prekludován či nikoliv, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 12. 2025
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu