Plný text
30 Cdo 2281/2024-159
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 156 062 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 156 062 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 200 000 Kč od 7. 3. 2023 do 13. 3. 2023 a se zákonným úrokem z částky 156 062 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 – dále jen „posuzované řízení“. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 6. 2. 2023 požadavek na zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 10. 3. 2023 nárok uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 žalobkyni vyplatila částku 43 938 Kč. Tu však žalobkyně považovala za nedostatečnou a z tohoto důvodu podala předmětnou žalobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč; jinak ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně taktéž potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Soud prvního stupně určil délku posuzovaného řízení ode dne podání žaloby dne 9. 8. 2019 s tím, že pravomocně bylo skončeno dne 23. 11. 2023 a v době rozhodování soudu prvního stupně probíhalo ve věci dovolací řízení, které iniciovala žalobkyně. Soud tedy délku posuzovaného řízení stanovil na 3 roky a 3 měsíce, přičemž uzavřel, že v posuzované věci nelze konstatovat průtahy v řízení, a proto ani nepřiměřenost délky tohoto řízení. Úkony v posuzované věci byly prováděny v řádných lhůtách, když ve věci rozhodovaly soudy dvou stupňů soudní soustavy a očekává se ještě rozhodnutí u dovolací instance.
5. Soud prvního stupně dále s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, uvedl, že jde ze strany žalobkyně o řetězení nároků, když posuzované řízení je druhým navazujícím kompenzačním řízením, a poukázal také na procesní složitost věci s tím, že v této fázi posuzovaného řízení iniciovala délku řízení sama žalobkyně podáním mimořádného opravného prostředku, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Délka takto prodlouženého posuzovaného řízení tedy jde k tíži žalobkyně.
6. Soud prvního stupně uzavřel, že pakliže žalovaná uznala, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a poskytla žalobkyni za vzniklou nemajetkovou újmu částku 43 938 Kč, je nutno toto finanční plnění hodnotit jako nadlimitní.
7. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ve stanovení délky posuzovaného řízení, jejíž počátek sám stanovil ode dne 28. 1. 2019, kdy žalobkyně svůj požadavek uplatnila u žalované, a uvedl, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 21. 5. 2024 dosud nebylo skončeno, protože žalobkyně ve věci podala ústavní stížnost. Posuzované řízení tak ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvalo 5 let a 3 měsíce.
8. I když odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo ze strany soudů k průtahům, podle názoru odvolacího soudu je nutno hodnotit délku posuzovaného řízení trvajícího přes 5 let a dosud neskončeného jako nepřiměřenou. V daném řízení bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyni poskytnuto žalovanou v rámci předžalobního projednání nároku, nicméně dle odvolacího soudu postačovalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že posuzované řízení bylo samo kompenzačním řízením a z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že žalobkyně ze své iniciace vedla jen u Obvodního soudu pro Prahu 2 celkem 11 sporů. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. I když by bylo lze přihlédnout k pokročilému věku žalobkyně, který obecně význam posuzovaného řízení zvyšuje, pak ten je výrazně snižován skutečností, že se jedná o odškodňovací řízení, které z logiky věci má pro žalobkyni velmi nízký význam. V daném případě se nejednalo ani o tzv. soudní ping-pong, jak namítá žalobkyně.
9. Odvolací soud tak uzavřel, že v dané věci postačovalo konstatování porušení práva jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně správně poukázal na kritérium tzv. řetězení nároku, neboť ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu za nežádoucí řetězení považuje už další řízení, v němž se žalobce domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v němž se týž žalobce domáhal rovněž zadostiučinění za nepřiměřenou délku jiného posuzovaného řízení, přičemž takovému řetězení, je-li již první odškodňovací řízení nepřiměřeně dlouhé, resp. žalobci se nedostane zadostiučinění v přiměřené době, má být předcházeno, je-li to možné, navýšením zadostiučinění již v prvním odškodňovacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 152/2024).
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. Odvolací soud se dle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2475/2020), pokud shledal nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni vzhledem k jejímu věku, kdy tento rok měla 90 let.
12. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že v dané věci postačovalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době a finanční odškodnění žalobkyně v rámci předžalobního projednání věci bylo nadbytečné. Dle žalobkyně je možno projednávanou věc srovnat s věcmi jiných poškozených, u kterých došlo k odškodnění finanční formou nepřiměřené délky kompenzačního řízení, u něhož byla předmětem odškodňování nepřiměřená délka jiného odškodňovacího řízení. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023, ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3030/2020, ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1891/2023, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.
13. Dle žalobkyně nebyla zjištěna ani prokázána jediná specifická skutečnost, která by soud mohla vést k závěru, že žalobkyně se uchylovala ke zneužití svých práv a že by řetězila nároky za účelem získání kompenzace v tomto řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, plyne, že „závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje“. Žalobkyně sice uplatňuje více svých nároků podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale její nároky nejsou uplatňovány šikanózně a především žalobkyně je ve většině případů úspěšnou uplatňovatelkou svých práv.
14. Odvolací soud též žalobkyni před rozhodnutím ve věci nesdělil žádnou skutečnost, která by vedla k závěru, že se žalobkyně uchýlila ke zneužití práv. Naopak soud při odůvodnění rozsudku (tedy až po jeho vyhlášení) sdělil, že obecně proto, že se jedná o kompenzační řízení předešlého kompenzačního řízení považuje věc za řetězení nároků. Podle odvolacího soudu tedy už jen obecná existence kompenzačního řízení za jiné kompenzační řízení vylučuje možnost relutární náhrady.
15. Žalobkyně pak také namítá protiústavnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a dalších uvedených pod bodem VII dovolání.
16. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí při posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobkyni (s ohledem na její věk, počet vedených řízení a údajné řetězení nároků) odchýlil od níže uvedené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Ohledně otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného se judikatura ustálila v závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho významu standardním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
25. K samotné otázce individuálně zvýšeného významu řízení pro poškozeného z důvodu jeho vyššího věku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2060/18, uvedl, že: „Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.“
26. I ve vztahu k žalobkyni, která byla po celou dobu trvání posuzovaného řízení osobou starší 75 let, pročež je třeba ji považovat za osobu v pokročilém věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012), se tedy pravidlo, podle kterého je u osob ve vyšším věku zvýšený význam řízení presumován, uplatní. Není však vyloučeno, aby konkrétní okolnosti posuzovaného případu, jež v řízení vyšly najevo a které jsou způsobilé význam předmětu řízení pro poškozeného naopak snižovat, odůvodnily závěr, že namísto vyššího významu posuzovaného řízení pro poškozeného bude tento význam hodnocen pouze jako standardní, anebo v situaci, budou-li zmíněné okolnosti dány v mimořádné míře a intenzitě, dokonce i jako snížený.
27. V řešeném případě odvolací soud uzavřel, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni je snížený, neboť posuzované řízení bylo řízením kompenzačním a žalobkyně je účastna většího počtu soudních řízení (celkem 11). Odvolací soud tímto přistoupil k velmi razantní modifikaci hodnocení daného kritéria z původně presumovaného vyššího významu posuzovaného řízení až na význam snížený, nikoliv tedy jen na jeho standardní úroveň. Na skutečnostech, které by takto výraznou úpravu hodnocení uvedeného kritéria ospravedlňovaly, však odvolací soud tento svůj závěr nezaložil.
28. Úvaha odvolacího soudu o tom, že pokud poškozený vede větší množství sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Měla-li by však obstát natolik výrazná úprava hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, k jaké v napadeném rozsudku přistoupil odvolací soud, nelze pouze s touto úvahou vystačit, není-li současně doprovázena např. zjištěními o tom, že by žalobkyně posuzované řízení, stejně jako několik desítek dalších, též sama iniciovala a současně by těmto řízením nevěnovala ani náležitou péči, čímž by opakovaně zneužívala svého práva na přístup k soudu, popř. že by její postup již vykazoval znaky litigiózního (sudičského) jednání spočívajícího v mimořádně vysokém počtu žalob podávaných jednou osobou (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období), z nichž by většina byla neúspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Takové skutečnosti však ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů neplynou.
29. Pokud jde o význam kompenzačního řízení pro poškozeného a možné řetězení jeho nároků, Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, uvedl, že „i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Z toho plyne, že závěr o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační řízení (jak ostatně judikatura Nejvyššího soudu dovodila např. v již výše zmíněném rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017), nýbrž takový závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje. Žádné zjištění, jež by o takové konkrétní skutečnosti svědčilo, však odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil (když obdobně, jako soud prvního stupně, k této otázce neprovedl žádné dokazování). Rovněž i v případě otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.
30. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení významu řízení pro žalobkyni (v závislosti na věku, počtu vedených řízení a údajného řetězení nároků), na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru o tom, že v dané věci bylo postačující formou odškodnění konstatování porušení práva, je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné. Nadto je nutno doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu samotný snížený význam předmětu řízení zpravidla nepostačuje pro závěr, že konstatování porušení práva je adekvátním zadostiučiněním, není-li tento význam pro poškozeného nepatrný, příp. není-li podaná žaloba projevem litigiózního (sudičského) jednání nebo kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2622/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, příp. tam označenou prejudikaturu).
31. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, a i s ohledem na žalovanou již poskytnuté peněžité zadostiučinění, jehož přiměřenost odvolací soud dosud nehodnotil, bylo by zjevně předčasné, aby Nejvyšší soud v této fázi řízení zaujímal stanovisko k formě, popřípadě výši poskytnutého zadostiučinění.
32. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu