Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 69 105 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 110/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 12 Co 55/2025-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 69 105 Kč, jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 130/2019. Uvedl, že dne 23. 4. 2019 podal k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti žalobu, jíž se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům v obci XY, katastrálním území XY, přičemž toto řízení bylo pravomocně ukončeno až dne 28. 11. 2023, tedy po 4 letech a 7 měsících. Jednalo se přitom o skutkově i právně jednoduchou věc, jež se týkala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke třem pozemkům, které spolu přímo sousedily a žalobce v průběhu řízení soudu předkládal různé alternativy, jak lze věc vyřešit, vždy byl ve věci aktivní a snažil se o co nejrychlejší skončení věci. Již před podáním žaloby žalovaná přiznala žalobci částku 44 625 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 11 C 110/2024-59, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 66 140 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 2 965 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 156 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 50 202 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka valorizace základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vlivu inflace a zohlednění aktuálních ekonomických poměrů v České republice, neboť stanovení výše základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, z něhož vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, pokud při stanovení základní částky přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy a vyvaroval se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. I částka, kterou odvolací soud žalobci přiznal za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňuje kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku nyní posoudil jinak. Ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, na který ústavní soud navázal i usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 3/25, přičemž na projednávání této věci plénem Ústavního soudu žalobce před odvolacím soudem i v dovolání odkazoval.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu