Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 999 986 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 60/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 69 Co 145/2025-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 18 C 60/2024-222, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 178 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 977 808 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 719,50 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 69 Co 145/2025-243, změnil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 384,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky ve výši 999 986 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklých mu v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 39/2023, které skončilo zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalobce požadoval jednak částku 9 986 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představující náklady na obhajobu (z níž mu byla soudem prvního stupně přiznána částka 2 178 Kč s příslušenstvím) a dále částku 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku posuzovaného trestního stíhání (z níž mu byla soudem prvního stupně a odvolacím soudem přiznána celkem částka 35 000 Kč s příslušenstvím).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání není přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně a žalovaná byla zavázána žalobci zaplatit částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 4. 7. 2024 do zaplacení, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
7. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k částce 7 808 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a k částce 955 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 238 odst. 1 písm. c) a dle § 237 o. s. ř.
8. Jde-li o nárok na náhradu škody spočívající v nepřiznaných nákladech obhajoby, tak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kde odvolací soud výše uvedenou částí výroku rozhodoval (kromě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu) o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 7 808 Kč s příslušenstvím, který nedosahuje zákonného limitu, a dovolání ohledně něj je tak objektivně nepřípustné. K výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaného pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dle tohoto rozhodnutí prosadí, jelikož oba výše uvedené nároky byly zamítnuty z odlišných důvodů; dovolání tedy neobsahovalo právní otázku, jejíž řešení by bylo jednotlivým v řízení uplatněným nárokům společné.
9. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vedením posuzovaného trestního stíhání pak žalobce v dovolání formuloval dvě vzájemně související právní otázky, neboť jednak namítal, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu neposoudily jeho tvrzení o vedení trestního stíhání „na objednávku“ (tj. zda k tomu došlo nebo ne), a dále formuloval dle jeho názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda je při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud povinen k takové činnosti orgánů činných v trestním řízení přihlédnout. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. však žádná z těchto otázek nezakládá.
10. Pokud totiž žalobce v průběhu řízení namítal, že posuzované trestní stíhání bylo účelové a bylo vedeno „na objednávku“ z důvodu jeho sporů s bývalým zaměstnavatelem, Policejní akademií České republiky, což dovozoval z dle něj excesivního postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména státního zástupce, tak touto jeho námitkou se soud prvního stupně podrobně zabýval a po provedení rozsáhlého dokazování zahrnujícího i zkoumání způsobu vyřizování stížností žalobce na postup státního zástupce po skutkové stránce uzavřel, že žalobce v průběhu roku 2024 brojil proti postupu státního zástupce několika stížnostmi a podněty, z nichž žádný nebyl shledán důvodným. Uzavřel tedy, že v řízení nebylo prokázáno, že by trestní stíhání bylo účelové nebo že by docházelo k porušování právních předpisů orgány činnými v trestním řízení vůči žalobci. S tímto skutkovým závěrem soudu prvního stupně se pak odvolací soud zcela ztotožnil (viz odstavce 7 až 13, 20 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítal-li tudíž žalobce v dovolání, že soudy obou stupňů tyto jeho námitky neposoudily a neuvedly, zda k trestnímu stíhání „na objednávku“ skutečně došlo či nikoliv, míjí se s obsahem obou rozhodnutí a tato jeho námitka tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Žalobci sice lze přisvědčit v tom, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), namístě při stanovení formy a výše zadostiučinění vedle povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby přihlédnout i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. K tíži státu tak lze přičíst okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně), nebo excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší újmu později obžaloby zproštěné osoby včetně nevybíravého či urážlivého chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017, či žalobcem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 554/2024). Z výše uvedeného je však zřejmé, že existenci žádných takových skutečností odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) v daném případě neshledal, odvolací soud se tak nemohl od citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Tvrdí-li žalobce současně, že k vedení trestního stíhání „na objednávku“ a excesivnímu postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho případě došlo, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
12. Pokud pak jde o námitky žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění (tedy že přiznané zadostiučinění je v rozporu s „obecně sdílenou představou spravedlnosti a obecné slušnosti“), tak Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).
13. Závěry odvolacího soudu (jenž se i v tomto směru ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pouze navýšil přiznané zadostiučinění z důvodu, že ve srovnávaných případech bylo o zadostiučinění rozhodováno před více než 5 lety) týkající se výše poskytnutého zadostiučinění však nikterak extrémní nejsou, pokud žalobci přiznal zadostiučinění v celkové výši 45 000 Kč, které určil po náležitém zhodnocení judikaturou Nejvyššího soudu dovozených kritérií, a to povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků v osobní sféře žalobce, a na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
14. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu