Plný text
30 Cdo 2392/2025-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně UNOCOM spol. s r. o., IČO 49825151, se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 52/48c, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 3 780 821,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 34/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2025, č. j. 35 Co 129/2025-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 39 C 34/2022-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 780 821,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 8. 2022 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 383 060 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 35 Co 129/2025-161, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 100 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 3 780 821,92 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody způsobené jí vydáním 11 zajišťovacích příkazů Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště Mladá Boleslav ze dne 15. 7. 2016, 1. 3. 2017 a 21. 6. 2017, které byly následně zrušeny, neboť v jejich důsledku mělo dojít k ukončení obchodní spolupráce s dodavatelem žalobkyně, která tak nemohla v období pěti let předpokládané obchodní spolupráce realizovat zisk ve výši přes 24 000 000 Kč, z něhož by uhradila ve sjednaném termínu zápůjčku ve výši 20 000 000 Kč svému jednateli poskytnutou jí na základě smlouvy ze dne 1. 9. 2015 a vznikl jí tak dluh spočívající v povinnosti uhradit smluvený úrok ve výši 3 % ročně z poskytnuté částky za dobu od jejího poskytnutí (15. 9. 2015) do doby splatnosti zápůjčky (31. 12. 2021) ve výši 3 780 821,92 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byla žalobkyně v napadeném rozhodnutí poučena.
6. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud tím, zda dovolání v této části splňuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s odvolacím soudem a opakováním skutkových tvrzení žalobkyně, a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi vydáním následně zrušených zajišťovacích příkazů a žalobkyní tvrzenou škodou. K této otázce však žalobkyně řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť v úvodu dovolání pouze uvedla, že dovolání považuje za přípustné, protože „je názoru, že by měla být dovolacím soudem právní otázka v posuzované věci vyřešena jinak“ a dále sdělila, že považuje právní posouzení odvolacího soudu i soudu prvého stupně (jenž žalobě narozdíl od odvolacího soudu zcela vyhověl; poznámka Nejvyššího soudu) za nesprávné a že měl odvolací soud pochybit i při provádění důkazu v odvolacím řízení, což mělo za důsledek nesprávné právní posouzení věci. V odstavci 3 dovolání pak žalobkyně uvedla, že „odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky, která říká, že by soudy měly rozhodovat nejen ryze ve znění zákona, ale taktéž dle zásad spravedlnosti“ a že pokud někdo poruší zákon a toto porušení je pravomocně uznáno, měl by dle zásad spravedlnosti poškozeného odškodnit. Žalobkyně tedy v dovolání ve vztahu k otázce posouzení existence příčinné souvislosti řádně a v souladu s výše uvedenou judikaturou nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť neuvedla konkrétní judikaturu (a to ani citací v ní zformulovaného závěru vztahujícího se k této otázce) Nejvyššího, ani Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Pokud pak jde o požadavek, aby byla právní otázka v posuzované věci vyřešena dovolacím soudem jinak, tak žalobkyně nevymezuje, od jaké své konkrétní rozhodovací praxe se má Nejvyšší soud odchýlit. Pokud tím žalobkyně mínila, aby Nejvyšší soud posoudil věc jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud, tak patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné.
9. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani replika žalobkyně k vyjádření žalované ze dne 29. 10. 2025, v níž se vymezovala proti námitce žalované ohledně neuvedení konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž by se měl se měl dovolací soud odchýlit a věc posoudit jinak, což považovala za „chybný a judikaturou dávno překonaný“ závěr s tím, že postačuje, aby dovolatel vymezil otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, a uvedla, že její dovolání obsahovalo konkrétní právní otázku, a to posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem, který ji posoudil rozdílně než soud prvního stupně. V první řadě, pokud touto replikou hodlala žalobkyně doplňovat, resp. měnit vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k výše uvedené otázce, nemohl Nejvyšší soud k takové změně přihlédnout, neboť tato byla učiněna po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Navíc z tohoto podání je opět zřejmé chybné chápání předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. ze strany žalobkyně, neboť jak je patrné z výše uvedené judikatury i ze samotného textu zákonného ustanovení, i třetí předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tedy, že se jedná o právní otázku, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ míří na případy, kdy určitou právní otázku řeší rozdílně dovolací soud (zde je pak opět nezbytné tato vzájemně rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání označit), nikoliv na případy, kdy by určitou právní otázku odlišně vyřešily soud prvního stupně a odvolací soud v dané věci.
10. Jestliže žalobkyně v odstavci 5 dovolání dále namítala, že „je názoru, že [jí] reálně škoda vznikla“, což dokládala poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1818/2020, řešící otázku, že skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou vzhledem k okolnostem případu lze považovat za nevymahatelnou, tak touto námitkou se s obsahem napadeného rozsudku zcela míjí, neboť odvolací soud opřel svůj zamítavý rozsudek výhradně o závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi vydáním následně zrušených zajišťovacích příkazů a žalobkyní tvrzenou škodou a otázkou vzniku škody, ani další argumentací žalobkyně se již z důvodu nadbytečnosti nezabýval (viz odstavce 20 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na vyřešení otázky vzniku tvrzené škody tedy napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu