Plný text
30 Cdo 2453/2025-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 12 Co 427/2024-712, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částek 100 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 35 364 343,70 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měly vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči němu usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2005 a skončeného usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 T 99/2006-479, kterým soud podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil trestní věc žalobce, stíhaného pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, Městskému úřadu ve Znojmě s tím, že nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. O nároku na náhradu škody bylo již pravomocně rozhodnuto, předmětem dovolacího řízení je nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce požadoval za psychickou a fyzickou újmu vzniklou mu v souvislosti s úmrtím jeho manželky v době projednávání trestní kauzy, která spáchala sebevraždu, za újmu na zdraví žalobce, když mu trestní stíhání způsobilo výrazně zhoršení jeho zdravotního stavu, a za ztrátu goodwill, neboť trestní stíhání žalobce bylo známo celé odborné veřejnosti a žalobce nemohl podnikat. Žalovanou vyzval k náhradě nemajetkové i majetkové újmy, což žalovaná odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 42 C 226/2009-678, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 70 000 Kč od 5. 6. 2009 do 30. 6. 2009, dále ve výši 8,5 % ročně z dané částky od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, dále ve výši 8 % ročně z dané částky od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, dále ve výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, dále ve výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, dále ve výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, dále ve výši 7,5 % ročně z dané částky od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, dále ve výši 7,05 % ročně z dané částky od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, dále ve výši 7,05 %, ročně z dané částky od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2017, dále ve výši 7,5 % ročně z dané částky od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, dále ve výši 8 % ročně z dané částky od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, dále ve výši 8,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, dále ve výši 9 % ročně z dané částky od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, dále ve výši 9 % ročně z dané částky od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, dále ve výši 7,25 % ročně z dané částky od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, dále ve výši 7,5 % ročně z dané částky od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, dále ve výši 10,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, dále ve výši 14 % ročně z dané částky od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, dále ve výši 13,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, a dále ve výši 11,75 % z dané částky od 1. 7. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále rozhodl, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 99 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 99 800 000 Kč ve výši 9,25 % ročně z dané částky od 5. 6. 2009 do 30. 6. 2009, dále ve výši 8,5 % ročně z dané částky od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, dále ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, dále ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, dále ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, dále ve výši 7,05 % ročně z dané částky od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, dále ve výši 7,5 % ročně z dané částky od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, dále ve výši 8 % ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, dále ve výši 8,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, dále ve výši 9 % ročně od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, dále ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, dále ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, dále ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, dále ve výši 14 % ročně z dané částky od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, dále ve výši 13,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, a dále ve výši 11,75 % ročně od 1. 7. 2024 do zaplacení (výrok II), dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok III) a že žalobce je povinen zaplatit státu, České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 46 217,28 Kč, přičemž uvedená částka bude uhrazena částečně již ze složené zálohy ve výši 45 000 Kč, kterou už žalobce složil na účet soudu (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Do celého rozsahu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka vzniku nemajetkové újmy žalobce v důsledku trestního řízení ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, neodchýlil za situace, kdy soud prvního stupně vyzval žalobce dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení o nemajetkové újmě vzniklé trestním řízením i jeho přípravnou fází a odvolací soud z takto doplněného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že tato není v příčinné souvislosti s přípravnou fází trestního řízení. Tvrzenou újmu na zdraví, sebevraždu manželky a ztrátu podnikatelské pověsti žalobce odvolací soud posoudil jako okolnosti zvyšující intenzitu nemajetkové újmy žalobce za dobu trestního stíhání. Odvolací soud tak dostál závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21, který v bodě 42 uvedl, že neuzavírá, že veškeré stěžovatelem uváděné negativní následky jsou v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení, neboť takové posouzení přísluší právě obecným soudům, ale nálezem dal žalobci šanci, aby existenci příčinné souvislosti mohl řádně tvrdit a prokázat. Tomu odvolací soud dostál.
6. Pokud žalobce v dovolání tvrdí, že je dána příčinná souvislost mezi jeho újmou a dlouhodobou přípravou trestního stíhání jeho osoby, je třeba zdůraznit, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi skutkovými okolnostmi a tvrzenou nemajetkovou újmou) tak nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
8. Odvolací soud se v napadeném rozsudku nijak neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1810/2018, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neakceptoval postup odvolacího soudu, který dospěl k závěru o existenci nemajetkové újmy a zároveň tuto neodčinil (nepřiznal žádnou formu odškodnění). V tomto kompenzačním řízení však bylo žalobci při prokázaném vzniku nemajetkové újmy přiznáno finanční zadostiučinění.
9. Pokud žalobce v dovolání namítá, že z výše přiznaného finančního zadostiučinění je nutné odečíst náklady jako zaplacený soudní poplatek či zálohu na vypracování znaleckého posudku, je třeba uvést, že v daném rozsahu je dovolání vadné, neboť k této otázce žalobce nijak nevymezil naplnění podmínek přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto k dané námitce nemohl přihlédnout.
10. Ani otázka, zda odvolací soud přistupoval k věci žalobce dostatečně individuálně, pokud hledal obdobné případy a srovnával je s věcí žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při jejím posouzení od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Již v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud stanovil obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle něj výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021).
11. Konečně otázka způsobu stanovení výše nemajetkové újmy, jež měla být žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím, kterou však žalobce současně objektivně prokázat nemohl, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nemůže založit. Ve věci řešené citovaným nálezem byl poškozený odsouzen pro trestný čin příživnictví z důvodu neprokázání svých příjmů, v následném kompenzačním řízení mu za toto nezákonné odsouzení nebylo přiznáno odškodnění opět z důvodů nemožnosti prokázat své příjmy před trestním řízením. V této věci však byl žalobce stíhán pro trestný čin nedovolené ozbrojování a nemajetkové újma mu vznikla až následkem trestního řízení. Nejde tedy o případ jako v citovaném nálezu, kdy byl poškozený „trestán“ za nemožnost doložení svých příjmů dvakrát – jak v trestněprávní rovině, tak v občanskoprávní při rozhodování o odškodnění.
12. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok III a IV rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
13. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu