Plný text
30 Cdo 2498/2025-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Saunia, s.r.o., IČO 27633594, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 310 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 69/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 29 Co 82/2025-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5 310 470 Kč s příslušenstvím jako škody v podobě ušlého zisku, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku mimořádných opatření vydaných žalovanou v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19. Svůj nárok uplatnila u žalované dne 28. 7. 2021 a opětovně přípisem ze dne 8. 10. 2021.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 10 C 69/2024-207, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 310 470 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 10. 9. 2021 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 29 Co 82/2025-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Není třeba jej napadat samostatně dovoláním, jak to učinila dovolatelka, neboť bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadne tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015).
Otázka žalobkyně uvedená pod bodem 7.A, zda lze aktivní obranu žalobkyně prostřednictvím zájmového spolku (Česká komora fitness) považovat za obranu ve smyslu § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „pandemický zákon“, pokud nebylo fakticky možné napadat každé jednotlivé mimořádné opatření, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, že by nebylo fakticky možno se proti mimořádným opatřením, od nichž žalobkyně odvíjí svůj nárok, bránit. Dovolatelka tak danou otázku staví na vlastní verzi skutkových zjištění, čímž jednak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a zadruhé se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí.
Otázka uvedená pod bodem 7.B v dovolání žalobkyně, zda lze považovat okolnosti spočívající v tom, že mimořádná opatření byla vydávána a rušena v řádu několika dní; žalobkyně brojila proti jednomu opatření správní žalobou, avšak Nejvyšší správní soud rozhodl až po skončení jeho účinnosti, takže výrok měl jen akademický význam; tato obrana neměla žádný faktický dopad na její situaci; činnost žalobkyně byla od března 2020 zcela ochromena a nebylo v jejích silách financovat opakované žaloby; v době pandemie byla veřejnost vyzývána k ohleduplnosti a nezatěžování soudů; žalobkyně svůj nesouhlas vyjádřila i jinými zákonnými prostředky (včetně žádosti o náhradu škody), jednotlivě či ve svém souhrnu, za okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpis, dále jen „OdpŠk“, a ve světle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž ve věci ust. § 8 odst. 3 OdpŠk neaplikoval a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani aplikovat neměl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 384/2024). Nadto i touto námitkou brojí dovolatelka primárně a nepřípustně proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ze kterých neplyne, že by se žalobkyně proti opatření bránila správní žalobou.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je mu znám názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, ve kterém Ústavní soud vytkl obecným soudům, že se dostatečně nezabývaly naplněním důvodů zvláštního zřetele hodných v podobné situaci, jako je situace dovolatelky. K tomu Nejvyšší soud s politováním konstatuje, že úvaha o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných v posledně zmíněném nálezu Ústavního soudu je projevem nesprávného uchopení právní úpravy, jí vykládající judikatury Nejvyššího soudu a nerespektováním ustálené judikatury Ústavního soudu.
Je pravdou, že v rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, bod 51, Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nelze tedy akceptovat názor žalobce b) o existenci aktivní legitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013). Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá.“ (kurzíva přidána – pozn. Nejvyššího soudu).
Poukazem na § 8 odst. 3 OdpŠk však Nejvyšší soud v žádném případě nemínil vztáhnout podmínky aplikace § 8 odst. 3 OdpŠk na § 7 odst. 1 OdpŠk v tom smyslu, že aktivně legitimovaným k nároku na náhradu újmy podle § 7 odst. 1 OdpŠk by mohl být i ten, kdo účastníkem řízení sice nebyl, ale z důvodů zvláštního zřetele hodných jím být měl, jak to zřejmě (a nesprávně) pochopil Ústavní soud. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje žádná korektní metoda právní intepretace, která by umožnila rozšířit hypotézu normy uvedenou v § 7 odst. 1 OdpŠk o další podmínku, zde omluvitelného důvodu pro nevyužití prostředků nápravy podle § 8 odst. 3 OdpŠk. Vyjádření právní normy v § 7 odst. 1 OdpŠk je zcela jasné a omezení práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci na účastníky řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, bylo opakovaně aprobováno Ústavním soudem jako ústavně souladné.
V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje genezi odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným opatřením obecné povahy. Ve chvíli, kdy Nejvyšší soud podřadil opatření obecné povahy pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, byl postaven před dilema způsobené tím, že opatření obecné povahy jsou typicky vydávána mimo řízení, které by mělo své účastníky. Nejvyšší soud tak mohl uzavřít, že sice opatření obecné povahy může být nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk, ale na újmu jím způsobenou nemá nikdo nárok, neboť zde není účastníků řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk. Tím by však Nejvyšší soud popřel základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, což by Ústavní soud jistě a důvodně označil za přílišný formalismus. Proto hledal Nejvyšší soud cestu k tomu, jak určitým osobám daný nárok přiznat, a našel ji výše zmíněným výkladem, podle kterého je třeba za účastníky řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk považovat v daných poměrech ty osoby, které opatření obecné povahy napadly žalobou u správního soudu, aniž by bylo nutné, aby právě k jejich žalobě bylo dané opatření zrušeno pro nezákonnost. Tím bylo dosaženo odpovídající rovnováhy mezi zájmy poškozených a zájmem státu, pro který musí být předvídatelné, komu bude za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím odpovídat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013).
Přijetí (nijak neodůvodněného) názoru vyjádřeného v uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 o tom, že za účastníka řízení je třeba považovat i osobu, která opatření obecné povahy před správními soudy nenapadla, a to třeba proto, že jí ještě neuplynula lhůta k podání správní žaloby, by ve svém důsledku vedlo k tomu, že stát bude odpovídat za újmu způsobenou opatřením obecné povahy, které bude zrušeno před uplynutím lhůty k jeho napadení správní žalobou, úplně všem osobám, jichž se účinky daného opatření obecné povahy dotkly. Takový závěr by měl nejen dramatické dopady do státního rozpočtu, ale s ohledem na obecnost úpravy v § 7 odst. 1 OdpŠk by zásadním způsobem měnil jeho aplikaci i ve vztahu ke všem ostatním situacím, ve kterých by stát měl odpovídat za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím osobě, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Tím by došlo k vyprázdnění podmínky účastenství v § 7 odst. 1 OdpŠk, neboť za účastníka řízení aktivně legitimovaného k náhradě újmy proti státu by mohl být považován každý, kdo nebyl účastníkem řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, typicky proto, že jím být nemohl. Náhrady újmy by se tak například v situaci trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, mohl domáhat nejen obviněný, ale všechny osoby, které se trestním stíháním cítily být dotčeny (zde je zjevný rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18).
Z uvedeného je patrná nesprávnost závěrů zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24. Zároveň vyvstává pochybnost, zda byl tento nález vydán zákonnými soudci, neboť k překonání nálezové judikatury Ústavního soudu je třeba předložit věc plénu Ústavního soudu a není přípustné, aby ustálenou judikaturu Ústavního soudu k výkladu § 7 odst. 1 OdpŠk měnil svým nálezem tříčlenný senát Ústavního soudu. Nejvyšší soud chápe, že byli soudci Ústavního soudu ve svých úvahách formováni skutkovým stavem, který byl v jimi posuzované věci zjištěn. Nejde ale přehlédnout, že nosné závěry nálezů Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro každého ve své obecnosti a není možné je omezit při výkladu obecně použitelné právní normy (zde § 7 odst. 1 OdpŠk) jen na určité situace (zde jen na újmu způsobenou nezákonným opatřením obecné povahy), zejména pokud k tomu nevedou žádné korektní výkladové metody, jak je již výše uvedeno.
Otázka žalobkyní uvedená pod bodem 7.C, zda mají být mimořádná opatření vydávaná postupem podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a podle § 2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona považována za krizová opatření podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, s ohledem na princip materiálního výkladu rozhodnutí správních orgánů, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Pro poměry dovolatelky není podstatné, zda lze předmětná mimořádná opatření považovat za krizová opatření podle krizového zákona. Podstatný je toliko vztah mezi povinností státu k náhradě újmy podle pandemického zákona a podle krizového zákona, tj. otázka, zda v případě nesplnění podmínek k náhradě újmy podle pandemického zákona může mít dovolatelka nárok na náhradu újmy v režimu krizového zákona. Takovou otázku však dovolatelka Nejvyššímu soudu výslovně nepředkládá a její dovolací námitka tak zůstala stát na půli cesty.
K tomu Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na svůj nedávný rozsudek ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, ve kterém Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona nezakládá nárok na náhradu ušlého zisku vzniklého omezením či zákazem maloobchodního prodeje a poskytování služeb podle § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona v důsledku vládou České republiky vydaných krizových opatření směřujících k ochraně zdraví v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 2. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu