Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 49 C 31/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 58 Co 301/2024-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 49 C 31/2022-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 375 775,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalované se právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu při výkonu veřejné moci jako důsledek „nesprávného úředního postupu spočívajícího v pochybení exekučního soudu (Obvodní soud pro Prahu 10) a jím pověřeného soudního exekutora při nařízení a vedení exekuce zahájené dne 15. 3. 2021, která byla následně jako nezákonná zastavena a pravomocně skončila dne 18. 11. 2021“. Pochybení exekučního soudu (u nějž byla věc vedena od sp. zn. 54 EXE 813/2021) a soudního exekutora (jenž věc vedl pod sp. zn. 090 EX 32/21) spočívalo v jejich nepřihlédnutí k prekluzi části nároku exekučně vymáhaného oprávněnou, a dále v zahájení a vedení exekuce i přes skutečnost, že ve vztahu ke zbývající části vymáhaného nároku se jednalo o exekuci zjevně nepřiměřenou. Na náhradě škody tak žalobce požadoval částku 90 000 Kč jako ušlý zisk z pronájmu nemovitosti (dvou pokojů v bytové jednotce v jeho vlastnictví) za dobu trvání exekuce, dále částku 132 725,5 Kč jako skutečnou škodu vzniklou v důsledku zmaření splátkového kalendáře ze dne 4. 5. 2020 uzavřeného se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra (dále též jen „ZPMV“) jako věřitelem a částku 450 Kč představující dluh vniklý žalobci na bankovním účtu jakožto pravidelný poplatek za vedení účtu, který si banka vzhledem k blokaci účtu po dobu vedení exekuce nemohla strhávat. Na náhradě nemajetkové újmy potom žalobce požadoval částku 152 600 Kč, jíž vypočetl jako násobek částky 700 Kč počtem dnů vedení exekuce s tvrzením, že vedle poškození dobrého jména a jeho pověsti v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu a soudního exekutora a z toho plynoucího stresu utrpěl i zdravotní újmu, kdy v předmětném období mělo dojít k dalšímu rozvoji jeho dřívějšího onemocnění.
4. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu (neshledal tzv. odpovědnostní titul). Přestože exekuční soud měl vědět, že je vymáhaná pohledávka zčásti prekludovaná a vedení exekuce je v této části nezákonné, bylo především na oprávněné, aby takový návrh nepodávala a domáhala se pouze neprekludované částky vhodnějším způsobem. Postup oprávněné však nelze klást k tíži státu. Nad to soud prvního stupně uzavřel, že mezi tvrzenými nároky a hypoteticky nezákonným postupem není dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně k objasnění skutkového stavu provedl řadu důkazů, návrh na provedení účastnického výslechu žalobce však zamítl s tím, že vzhledem k právnímu názoru soudu (ohledně neexistence odpovědnostního titulu) je tento nadbytečný.
5. Odvolací soud k odvolání žalobce přehodnotil závěry soudu prvního stupně a v napadeném rozhodnutí naopak shledal, že exekuční soud pochybil, pokud se po obdržení žádosti oprávněné zdravotní pojišťovny o pověření soudního exekutora vedením exekuce spojené s exekučním návrhem nezabýval z povinnosti úřední prekluzí vymáhaného plnění (resp. jeho části ve výši 3 300 Kč) a pokud s ohledem na zbývající částku (900 Kč) neposuzoval přiměřenost této vymáhané povinnosti ve vztahu k očekávaným nákladům soudního exekutora na vymáhání (ve výši 6 655 Kč). Odvolací soud nicméně neshledal naplnění dalších zákonných předpokladů pro nástup odpovědnosti státu, konkrétně (tak jako soud prvního stupně) příčinnou souvislost mezi nezákonnou exekucí a žalovanými nároky. Co do škody ve výši 90 000 Kč v podobě tvrzeně ušlého zisku z nemožnosti pronájmu části nemovité věci odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, žer by žalobce kýženého zisku dosáhl, tedy že by v rozhodném období onu věc (její část) pronajal. Ohledně částky 132 725,5 Kč, jež měla vzniknout v důsledku zmaření splátkového kalendáře ze dne 4. 5. 2020, neshledal podmínku příčinné souvislosti, neboť hlavní příčinou existence dluhu vůči ZPMV podle něj bylo dlouhodobé (od roku 2011) neplnění platebních povinností žalobcem. Odvolací soud také shledal, že žalobce splátkový kalendář nedodržoval ani před zahájením předmětné exekuce. Částka 450 Kč představující dluh vzniklý žalobci na bankovním účtu potom nemohla být přiznána, neboť k tomuto nároku žalobce tvrdil pouze to, že se jedná o pravidelný poplatek za vedení účtu. Až v odvolání však tvrdil, že při splnění určitých smluvních podmínek banky, které nemohly být v důsledku blokace účtu splněny, bylo vedení účtu bezplatné. Šlo tak podle odvolacího soudu o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. Nakonec, co se týče nemajetkové újmy ve výši 152 600 Kč, tedy 700 Kč za každý den vedení exekuce za dobu od 15. 3. 2021 do 18. 11. 2021, z provedených důkazů podle odvolacího soudu nevyplynulo, že by se již tak nepříznivý zdravotní stav žalobce dále zhoršil právě v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu a soudního exekutora. Odvolací soud tak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, a to nejprve dne 23. 12. 2024 sám a posléze je doplnil prostřednictvím ustanoveného advokáta (doplnění ze dne 29. 4. 2025). Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na vyřešení níže formulovaných otázek „hmotného práva“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny.
7. Dovolatel konkrétně za prvé namítal, že soudy měly před přijetím závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi zhoršením zdravotního stavu dovolatele a nezákonnou exekucí samy z vlastní iniciativy doplnit dokazování o nutné důkazy, např. o znalecký posudek. V této souvislosti tak formuluje otázku: „zda může soud v řízení o náhradě nemajetkové újmy zamítnout žalobu pouze na základě vlastního úsudku bez provedení důkazu znaleckým posudkem, přestože žalobce doložil změnu zdravotního stavu lékařskou dokumentací.“ Dále měl za to, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, podle kterých musí soud neprovedení důkazů navržených účastníky náležitě odůvodnit. Dovolatel tak namítal, že soudy pochybily tím, že neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, které byly „naprosto stěžejní pro prokázání nároku žalobce“.
8. K podanému dovolání se stručně vyjádřila žalovaná, která zdůraznila, že dovolatel měl dostatek prostoru, aby v řízení řádně skutkově tvrdil a svá skutková tvrzení prokázal. Účastnický výslech je toliko důkazem podpůrným, neboť povinností žalobce je vylíčit všechny podstatné okolnosti již v žalobě a k nim označit příslušné důkazní prostředky. Teprve pokud nelze tvrzenou skutečnost prokázat jinak, lze přistoupit k použití výslechu žalobce. Žalovaná také zdůraznila, že v rámci dovolacího řízení nelze měnit skutkový stav. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, příp. zamítl.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně.
13. Dovolání ovšem není přípustné ani v té části, ve které žalobce brojí proti závěrům odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu ušlého zisku. K té odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť netvrdil nic konkrétního o potenciálních zájemcích, kteří by byli v důsledku vedení exekuce od pronájmu pokoje v jím užívaném bytě odrazeni.
14. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že předpokladem vzniku nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitých věcí je, že poškozený v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost nemovitou věc za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného škůdce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009, ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, nebo ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Dále platí, že nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného (podnikatelského) záměru poškozeného však k odškodnění nestačí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, nebo ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
15. Jakkoliv je snad do jisté míry možné s dovolatelem souhlasit, že přesné označení konkrétního subjektu, který z důvodu exekuce na majetek žalobce od nájmu ustoupil, může být v praxi obtížné, dané nic nemění na tom, že je potřeba dané povinnosti tvrzení alespoň v obecné rovině dostát. Ze spisového materiálu však Nejvyšší soud obdobně jako odvolací soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi nezákonnou exekucí a ušlým ziskem byla vymezena jen velmi obecně a vágně, a to v rovině spekulací přisuzujících potenciálním nájemníkům konkrétní myšlenkové pochody. Stejně neurčité byly potom v tomto směru i důkazní návrhy, kdy tyto dovolatel omezil na prokázání skutečnosti, že v době přibližně tři čtvrtě roku před nezákonnou exekucí došlo k tříměsíčnímu pronájmu jednoho ze dvou pokojů (prostřednictvím nájemní smlouvy na dobu určitou účinné do dne 30. 6. 2020) a že v období měsíců června až srpna 2022 (tedy více než půl roku po ukončení nezákonné exekuce) obdržel dovolatel nájemné. Závěr odvolacího soudu, že tato procesní aktivita dovolatele nedostála povinnosti tvrzení vzhledem k existenci příčinné souvislosti, se tak dovolacímu soudu nezdá nikterak excesivní a je proto v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ad absurdum, pokud by byla tvrzení (a také důkazní návrhy o nich) dovolatele shledána jako dostačující, byla by žalovaná obecně postavena před povinnost nahrazovat tvrzenou škodu v každém případě, ve kterém povinný z nezákonné exekuce disponuje nemovitými věcmi, které byly v minulosti pronajímány, přestože nebylo prokázáno, že by se tak s větší mírou pravděpodobnosti stalo i v rozhodné době.
16. V dovolání jinak opakované námitky, že k nedosažení zisku pronájmem nemovitých věcí došlo z důvodu, že „byla snížena důvěryhodnost v solventnost žalobce v očích potenciálních zájemců o ubytování“, tak podle dovolacího soudu ze skutkových zjištění soudů neplynou. Své odlišné právní posouzení věci tak dovolatel většinově zakládá na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ve smyslu výše uvedeného tak Nejvyšší soud námitkám dovolatele vztahujícím se k posouzení nároku na náhradu ušlého zisku, avšak vybudovaných na oponentních skutkových závěrech nepřisvědčil.
17. Co se týče nároku na náhradu škody způsobené zmařením dohody o splátkách, zde již dovolatel ani nepoukazuje na konkrétní pochybení odvolacího soudu a jeho argumentace je tak pouhou polemikou o skutkovém závěru o existenci příčinné souvislosti. Odvolací soud uzavřel, že hlavní příčinou existence dluhu bylo dlouhodobé neplnění jeho povinností vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, nadto bylo podle odvolacího soudu „zcela evidentní, že dovolatel nemohl splátkový kalendář ani před zahájením posuzované exekuce řádně dodržovat“.
18. Námitky dovolatele (že mu bylo exekucí znemožněno v pravidelných splátkách „pokračovat“, a tím došlo k opětovnému nárustu dluhu vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra) však rovněž představují částečnou kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, částečně se pak s těmito skutkovými závěry míjí, přitom však nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Ani zde tak Nejvyšší soud nemohl dovolatelově argumentaci přisvědčit a shledal, že v tomto rozsahu je dovolání s ohledem na znění § 237 o. s. ř. nepřípustné.
19. Dovolání není přípustné ani v tom rozsahu, ve kterém dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu co do nároku na náhradu škody ve výši 450 Kč představující dluh vzniklý na bankovním účtu.
20. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků (jako v nynějším případě), má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
22. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
23. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
24. Tak je tomu i v posuzované věci, jelikož nárok na náhradu škody ve výši 450 Kč je samostatným nárokem odvíjejícím se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky, nepřevyšuje částku 50 000 Kč, současně se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztah, a rovněž důvod zamítnutí tohoto nároku nebyl shodný jako u zbývajících nároků, tedy rozhodnutí o dílčích nárocích (v souhrnu převyšující částku 50 000 Kč) nezáviselo na vyřešení shodné právní otázky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Dovolání tak v tomto rozsahu není objektivně přípustné.
25. Nejvyšší soud nakonec neshledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným dovolání ani v části vztahující se k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeným zhoršením zdravotního stavu vlivem nezákonné exekuce.
26. Dovolatel v tomto směru vymezil dovolací otázku jako otázku, zda může soud zamítnout žalobu „pouze na základě vlastního úsudku bez provedení důkazu znaleckým posudkem, přestože žalobce doložil změnu zdravotního stavu lékařskou dokumentací“. Přijetím svého závěru se však odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
27. Co se týče otázky týkající se znaleckého posudku a tvrzené povinnosti soudu si takový posudek při posuzování zdravotního stavu vždy pořídit, poukazuje Nejvyšší soud na to, že z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018, nebo ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3604/2024).
28. Zároveň ovšem vzhledem k provádění důkazů platí, že zjištění rozhodných skutečností je v poměrech projednací zásady dosahováno rozvíjením kontradiktorního sporu, v němž má rozhodující úlohu svobodná iniciativa procesních stran. Subjektivní aktivita každé ze sporných stran je poté korigována opačnou aktivitou druhé procesní strany. Komunikační struktura civilního procesu vychází z určitých pevných procesních rolí stran, které jsou v podstatě dány jednoduchým rozlišováním procesního útoku a obrany. Subjektivní přístup stran k uplatňování jejich zájmů v řízení, svoboda a volnost jejich skutkových přednesů a důkazních návrhů v kontradiktorním sporu, ovládaném zásadou projednací, slouží především ke shromáždění dostačujícího materiálu k objektivnímu a nestrannému posouzení skutkového stavu soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2077/2022). Jinými slovy řečeno, navrhování důkazů k prokázání tvrzených skutečností je v poměrech civilního řízení úlohou účastníků soudního řízení, nikoliv soudu samotného.
29. Přestože ovšem dovolatel v nynějším dovolání tuto část své argumentace staví kolem povinnosti soudu obstarat si z povinnosti úřední znalecký posudek, vypracování znaleckého posudku sám v řízení nenavrhnul, a to ani v původní žalobě, resp. jejím doplnění ze dne 21. 2. 2023, ani v přípisu nadepsaném „Doplnění důkazů k žalobě“ ze dne 18. 4. 2023, ani v replice na výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ze dne 23. 10. 2023, dokonce ani v rámci odvolání ze dne 19. 1. 2024, resp. jeho doplnění ze dne 6. 2. 2024. Vypracování znaleckého posudku během řízení nebylo dovolatelem navrženo.
30. Z výše uvedeného potom ovšem vyplývá, že nedostatečnou procesní aktivitu účastníka sporu co do důkazních návrhů není povinen svou vlastní aktivitou suplovat soud tím, že by sám prováděl nikým nenavržené důkazy k prokázání účastníkem uvedených tvrzení.
31. Na tom nic nemění ani judikatura uváděná dovolatelem, reprezentovaná nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, a ze dne 8. 3. 2023,
sp. zn. I. ÚS 1010/22, od které se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit. Ta se totiž dotýká dokazování prostřednictvím znaleckých posudků ve věcech zdravotního stavu, nikoliv však otázek návrhů či povinnosti provádění takových posudků. Jednoznačně z nich neplyne, jak dovolatel naznačuje, povinnost soudu doplnit důkazní návrhy účastníka sporu „svým vlastním“ provedením znaleckého posudku. V tomto směru by šlo o nežádoucí procesní aktivismus soudu, který by zasahoval do práva ostatních účastníků na férový proces [srov. § 18 odstavec 1věta prvá a třetí ve spojení s § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.)] Oba výše uvedené nálezy konstitucionálního tribunálu totiž byly vydány v řízeních, kdy před obecnými soudy bylo provedení znaleckých posudků účastníkem řádně a včas navrženo a posudky byly následně provedeny, leč byly vadně hodnoceny (resp. vadná byla jejich metodologie). V nyní projednávané věci však žalobce žádný obdobný procesní návrh neučinil.
32. Dovolateli lze nakonec snad (nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí) částečně přisvědčit v tom, že soud prvního stupně měl provést dokazování prostřednictvím jím navrženého účastnického výslechu, jestliže přes jinak poskytnuté poučení měl některá žalobcova tvrzení za neprokázaná. Ve světle úvah obsažených v napadeném rozhodnutí totiž odůvodnění zamítnutí provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost soudem prvního stupně neobstojí. Zároveň ovšem sám dovolatel v podaném odvolání tuto vadu nenamítal a ve vztahu k akcentovanému zhoršení již dříve nepříznivého zdravotního stavu neuváděl konkrétnější námitky směřující vůči zjištěnému skutkovému stavu či průběhu dokazování. Ačkoliv totiž dovolatel v odvolání namítal neprovedení svého účastnického výslechu, činil tak toliko v kontextu zpochybnění závěru soudu prvního stupně o neexistenci odpovědnostního titulu (srov. odvolací argumentaci obsaženou v doplnění odvolání ze dne 6. 2. 2024 na č. l. 175), kterýžto závěr odvolací soud nepřevzal. Co se však týče zhoršení zdravotního stavu dovolatele (srov. jeho argumentaci obsaženou v doplnění odvolání ze dne 6. 2. 2024 na č. l. 177-178 spisu), dovolatel žádné námitky stran způsobu provádění důkazů či zamítnutí důkazních návrhů k prokázání jím učiněných tvrzení nečinil, ač byl v řízení zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou.
33. Namítá-li tak žalobce v dovolání (vide jeho čl. III), že měl být proveden jeho účastnický výslech k prokázání zhoršení zdravotního stavu (resp. že tento důkazní návrh neměl být zamítnut), pak taková námitka nebyla uplatněna před soudy nižších stupňů, konkrétně před soudem odvolacím. Jestliže žalobce takovou námitku neuplatnil v odvolacím řízení (ač mu v tom nic nebránilo, neboť již soud prvního stupně poukazoval na nedostatek příčinné souvislosti, viz např. odstavec 35 a 49 jeho rozsudku), nemůže ji proto ke své obraně používat ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud zde odkazuje na přiléhavé závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22, podle nichž účastník řízení nemůže očekávat, že si bude určité argumentační linie šetřit až do dovolacího řízení, kde se jimi bude Nejvyšší soud jako v předmětném sporu první soud zabývat. Takový postup by šel zcela proti smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku i proti smyslu instančního přezkumu obecně a vůbec ekonomii občanského soudního řízení. Brojí-li nakonec dovolatel proti neprovedení těch důkazů, jež souvisely s prokázáním základu nároku (vlastní nezákonnosti exekučního řízení), kupř. jde-li o navržený výslech soudního exekutora JUDr. Štrincla, pak zřejmě jen přehlédl, že tuto nezákonnost měl odvolací soud za prokázanou a nebylo proto třeba, aby o ní prováděl další dokazování. Řečeno jinak: dovolací argumentace je vůči napadenému rozhodnutí v uvedeném směru zcela mimoběžná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem rovněž diskvalifikuje z možností jejím prostřednictvím činit závěr o přípustnosti dovolání, jak má na mysli § 237 o. s. ř.
34. K dovolání, jež sepsal samotný (tehdy ještě nezastoupený) žalobce, nemožno přihlížet (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).
35. Závěrem pak Nejvyšší soud doplňuje, že v řízení o dovolání, coby opravném prostředku mimořádném, je dovolací soud striktně vázán důvody dovolání (tedy řečeno jinak rozsahem otázek, které mu dovolatel k řešení předložil) a není oprávněn zkoumat nad tento rámec věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). a není-li dovolání již jinak přípustné (ať už podle § 237 či podle § 238a o.s.ř., což je i případ právě projednávané věci), nezabývá se Nejvyšší soud zmatečnostmi, případně jinými vadami řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). To platí i o údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, k čemuž lze ve stručnosti dodat, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za mnohé nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), jak se i stalo v případě právě posuzovaném.
36. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
37. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu