Plný text
30 Cdo 2514/2025-1083
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně K+K General Consulting, s. r. o., identifikační číslo osoby 28609697, se sídlem v Ostravě – Stará Bělá, Proskovická 473/229, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 71 877 474 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 105/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 30 Co 247/2024-1039, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se podanou žalobou původně domáhala po žalované náhrady škody ve formě ušlého zisku v celkové výši 95 070 000 Kč. Žalobkyně v původní žalobě tvrdila, že označenými nezákonnými rozhodnutími celních úřadů (celkem 11 rozhodnutí) a nesprávným postupem celních úřadů při vydání závazné informace o sazebním zařazení zboží (dále jen „ZISZ“) byly zatíženy clem ve výši 5 % žalobkyní nakupované komponenty pro její výrobu LCD monitorů (dále „LCD“), hard disků (dále „HDD“) a počítačů (dále „PC“). V důsledku tohoto zatížení clem nebyly realizovány obchody žalobkyně a z nich žalobkyni ušel zisk.
Ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Původní žalobou (o zaplacení 95 070 000 Kč) se žalobkyně domáhala ušlého zisku v důsledku nerealizovaných (dále také „zmařených“) obchodů se společností QUANMAX AG (dále „společnost Q“) v období 2010 až 2014, se společností Auspice Star Co (dále „společnost A“) v období 2013 až 2014 a se společností T. S. Bohemia, a. s. (dále „společnost TS“) v období 2010 až 2014. První zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 2. 2016, č. j. 26 C 105/2014-64, byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 9. 2016, č. j. 30 Co 304/2016-127, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v kasačním rozhodnutí vyslovil závěr, že nárok žalobkyně lze posoudit výlučně jako nárok z nezákonného rozhodnutí, nikoliv z nesprávného úředního postupu (při vydání ZISZ) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Za nezákonná rozhodnutí pak lze považovat označených 11 rozhodnutí (dodatečné platební výměry Celního úřadu v Ostravě a Celního úřadu v Opavě), jimiž bylo na žalobkyní dovážené komponenty vyměřeno clo 5 %, neboť tato rozhodnutí byla následně zrušena a řízení zastavena s tím, že dovážené komponenty neměly být clem zatíženy. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v dalším řízení posuzoval další předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy existenci škody a příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonnými rozhodnutími, přičemž důkazní břemeno je na žalobkyni. Soud prvního stupně doplnil dokazování, rozhodl o částečném zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby ohledně částky 14 751 000 Kč a podle § 107a o. s. ř. rozhodl o vstupu společnosti K+K General Consulting, s. r. o., do řízení na místo dosavadní společnosti K+K General Corporation s. r. o. (dále také „původní žalobkyně“). Poté rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 26 C 105/2014-588 (dále „druhý rozsudek soudu prvního stupně“), tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 68 591 119,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % od 24. 5. 2014 do zaplacení (výrok I), žalobu o zaplacení další částky 11 727 880,50 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % z této částky od 26. 11. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % z částky 68 591 119,50 Kč od 26. 11. 2013 do 23. 5. 2014 zamítl (výrok II) a výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu. Vyšel ze zjištění, že bylo vydáno 11 označených platebních výměrů (rozhodnutí Celního úřadu Ostrava ze dne 28. 4. 2010, č. j. 7189-7/2010, rozhodnutí Celního úřadu Opava ze dne 13. 7. 2010, č. j. 8421-3/2010-096100-021, č. j. 8417-3/2010-096100-021, č. j. 8420-3/2010-096100-021, č. j. 8413-3/2010-096100-021, ze dne 3. 9. 2010, č. j. 10255-3/2010-096100-021, č. j. 10253-3/2010-096100-021, ze dne 8. 7. 2010 č. j. 8252-3/2010-096100-021, č. j. 8282-3/2010-096100-021, č. j. 8283-3/2010-096100-021 a č. j. 8254-3/2010-096100-021), kterými celní úřady žalobkyni vyměřily clo ve výši 5 % na žalobkyní dovážené zboží – komponenty pro LCD monitory a které byly následně rozhodnutími Generálního ředitelství cel ze dne 29. 6. 2016 až 14. 7. 2016 zrušeny a řízení zastaveno s tím, že tato rozhodnutí byla vydána celními úřady nedůvodně. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně zjistil ušlý zisk žalobkyně po zdanění v období od roku 2010 do roku 2014 ve výši 63 026 554 Kč z nerealizovaného obchodu se společností Q a ve výši 204 020 EUR, tj. v přepočtu shora uvedeným kurzem 5 564 645,50 Kč, z nerealizovaného obchodu se společností TS a tento ušlý zisk žalobkyni přiznal. U společnosti A soud prvního stupně dovodil, že z uvedeného kontraktu nevznikl žalobkyni ušlý zisk, neboť tento kontrakt byl sjednán v roce 2013, tedy v době po vydání 11 platebních výměrů, proto zrušení kontraktu nebylo v příčinné souvislosti s uvedenými výměry vydanými v roce 2010. Žaloba co do zbývající částky byla proto zamítnuta.
Na základě odvolání obou účastnic rozhodoval ve věci odvolací soud. V průběhu prvního odvolacího řízení upřesnila žalobkyně žalobu tak, že se domáhá ušlého zisku z obchodu se společností Q ve výši 66.560.355 Kč, se společností TS ve výši 5 317 117 Kč a se společností A ve výši 8 441 526 Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 30 Co 350,351/2021-725, jímž byl druhý rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 8 441 526 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. 11. 2013 do zaplacení a dále co do 8,05 % úroku z prodlení z částky 71 877 474 Kč za dobu od 26. 11. 2013 do 23. 5. 2014 potvrzen, jinak ohledně částky 71 877 474 Kč byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal správným skutkový i právní závěr vyslovený v druhém rozsudku soudu prvního stupně, že mezi 11 nezákonnými platebními výměry a tvrzeným ušlým ziskem z obchodu se společností A není dána příčinná souvislost a že žalobkyně nemá nárok na náhradu této tvrzené škody. Ve vztahu k tvrzenému ušlému zisku z nerealizovaného obchodu se společností TS vyslovil odvolací soud závěr, že lze vzít zatím za prokázané, že z důvodu nezákonného zatížení clem nebyl realizován obchod podle nabídky ze dne 10. 12. 2009, tj. o dodávce 10 000 ks LCD pro rok 2010, avšak zatím nebylo prokázáno, zda a jaká škoda tím vznikla. Ve vztahu k ušlému zisku z obchodu se společností Q vyslovil odvolací soud závěr, že z provedených důkazů není dosud prokázané, zda a jaký konkrétní obchod nebyl realizován právě z důvodu nezákonných rozhodnutí a zda a jaká škoda z nerealizovaného obchodu vznikla. Taková skutečnost nevyplývá ani z listinných důkazů (např. ze smluv se společností Q) ani z provedených znaleckých posudků, ve vztahu k nimž odvolací soud vytkl konkrétní výhrady. Odvolací soud v tomto rozsahu zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby poskytl žalobkyni náležité poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a po provedení navržených důkazů znovu o věci rozhodl.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 26 C 105/2014-924, zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 877 474 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 400 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 143 808,15 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zrušil ve výroku I o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 81 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 70 502 733 s příslušenstvím (výrok II) a ohledně částky 1 374 660 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a dále ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Odvolací soud vedl žalobkyni k upřesnění žaloby, která se po částečném zpětvzetí stala nejasnou co do vymezení konkrétního ušlého zisku z jednotlivých nedodaných výrobků, neboť tvrzení uvedená v žalobě nedovolovala ozřejmit, jaký konkrétní ušlý zisk žalobkyně tvrdí ve vztahu k částce 71 877 474 Kč. Žalobkyně podáním ze dne 25. 11. 2024 přesně vymezila žalovanou částku uvedením konkrétního ušlého zisku ve vztahu ke společnosti Q a TS podle jednotlivých výrobků a jednotlivých let 2010 až 2014. Protože podle nového vymezení žaluje žalobkyně ušlý zisk z obchodu s Q ve výši 65 004 093 Kč a z obchodu s TS ve výši 6 873 300 Kč, tj. celkem 71 877 393 Kč, vzala žalobkyně žalobu co do částky 81 Kč zpět.
Odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně v řízení neprokázala, že nebýt nezákonných rozhodnutí vyrobila by a společnost Q by odebrala tvrzené počty výrobků (LCD, HDD a PC) v roce 2010 až 2014 za uvedené ceny a generovala by z nich tvrzený zisk ve výši 5 %. Tato skutečnost nevyplývá ani ze základních smluvních dokumentů (smlouvy z 26. 1. 2010), nevyplývá ani z toho, že v období 2010 až 2012 určité počty výrobků byly společností Q objednány a odebrány (viz předložené účetní doklady), nevyplývá z výpovědí svědků, resp. účastníků (viz nevěrohodná výpověď jednatele Klusa), ani ze závěrů znaleckých posudků, ani z předložené e-mailové komunikace mezi žalobkyní a společností Q. Žalobkyně tedy neprokázala, že ke zmaření obchodu se společností Q (a tím ke ztrátě souvisejícího zisku) došlo v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Z těchto důvodů je správný závěr o zamítnutí žaloby (po jejím upřesnění podáním ze dne 25. 11. 2024) o zaplacení částky 65 004 093 Kč s příslušenstvím.
Ve vztahu k tvrzenému ušlému zisku ze zmařeného obchodu se společností TS však odvolací soud uvádí, že lze vzít za prokázané provedenými důkazy (výslech svědka Pešáka, nabídka obchodu 10. 12. 2009, zvýšení ceny z 26. 2. 2010, dopis společnosti TS ze dne 10. 1. 2014), že nebyl realizován obchod spočívající v dodávce 10 000 ks LCD pro rok 2010 za prodejní cenu 93,35 EUR za monitor Q 22″, resp. za prodejní cenu 118,23 EUR za monitor Q 24″, přičemž žalobkyně v prodejní ceně kalkulovala (předpokládala) provizi 4,45 EUR za monitor Q 22″ a 5,63 EUR za monitor Q 24″. Nebylo však již prokázáno, že byl sjednán stejný obchod, tj. obchod za stejných finančních podmínek včetně kalkulované marže i pro roky 2011, 2012, 2013, 2014. Žalobkyně dosud neprokázala ani existenci škody, tj. že by jí vůbec z tohoto připravovaného obchodu vznikla škoda, resp. v jaké výši. V tomto smyslu však žalobkyně v odvolacím řízení po poučení podle § 118a o. s. ř. navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem. Bude-li prokázána existence škody, avšak nebude možné zjistit její výši, resp. jen s nepoměrnými obtížemi, pak bude třeba ji určit postupem podle § 136 o. s. ř., tj. úvahou soudu. Protože žalobkyně žalobou (po jejím upřesnění podáním ze dne 25. 11. 2024) požaduje ušlý zisk z nerealizovaného obchodu se společností TS za rok 2010 ve výši 22 250 EUR a 28 150 EUR, což při jí uváděném kurzu 27,275 Kč/EUR činí 1 374 660 Kč, je třeba v této části žaloby shledat odvolání důvodným s tím, že bude třeba dokazování doplnit navrženým znaleckým posudkem.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. ve výroku I v rozsahu částky 70 502 733 Kč s příslušenstvím z této částky (škoda ve vztahu ke společnosti Q 65 004 093 Kč a škoda za roky 2011 až 2014 ve vztahu ke společnosti TS 5 498 640 Kč). Ve výroku I v rozsahu částky 1 374 660 Kč s příslušenstvím z této částky (tvrzená škoda za rok 2010 ve vztahu ke společnosti TS) a ve výrocích II a III o nákladech řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Skutečnost, že odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 81 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, může být (toliko) zmatečnostním důvodem podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [srov. Doležílek, J. § 229 (Důvody zmatečnosti). In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1810] , dovolání tak není v uvedeném rozsahu objektivně přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Dovolání v části směřující proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 1 374 660 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a III o nákladech řízení, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, není objektivně přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, které se daného nároku případně týkaly.
Dovolatelka dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a případně Ústavního soudu. V obšírně koncipovaném dovolání konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázku výkladu obsahu Smlouvy o spolupráci ze dne 26. 1. 2010 a Smlouvy o rezervaci kapacit ze dne 26. 1. 2010, včetně otázky oprávněnosti nároku na náhradu škody. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud vadně vyhodnotil provedené důkazy (věrohodnost svědka P. K.), uvalil na dovolatelku nesplnitelné důkazní břemeno a nevěnoval dostatečnou pozornost důkazům, které byly označeny a dovolatelkou předloženy (tzv. opomenuté důkazy), čímž měl porušit právo na spravedlivý proces a na náhradu škody.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je možno dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud se týká námitky (1) ohledně chybného posouzení otázky výkladu smluv ze dne 26. 1. 2010 uzavřené mezi žalobkyní a společností Q, pak dovolatelka svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem spojuje ve své podstatě s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Proto v dovolacím řízení nelze účinně uplatnit ani (ve skutečnosti vznesenou) námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015).
V poměrech projednávané věci žalobkyně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a sice z toho, že z předložených smluv ze dne 26. 1. 2010 vyplývá „sjednaná cena“ LCD 2 800 Kč, HDD 2 000 Kč a PC 8 000 Kč (v upřesnění žaloby z 25. 11. 2024 tvrdí nově cenu LCD 2 940 Kč), přičemž z této ceny dovozuje “garantovaný zisk ve výši 5 %“. Dle závěru odvolacího soudu však žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzeným ucházejícím ziskem a v důsledku toho vzniklou škodu. Odvolací soud totiž uzavřel, že „smlouva o rezervaci ve spojení se smlouvou o spolupráci neobsahuje žádné ujednání o konkrétním (garantovaném) množství výrobků, které společnost Q od žalobkyně bude nakupovat. Obě smlouvy se společností Q mají povahu rámcových smluv, v nichž však konkrétní podmínky prodeje výrobků společnosti Q nejsou uvedeny, když se výslovně odkazuje na pravidelné 2měsíční či 3měsíční ‚předpovědi‛ dílů požadovaných žalobkyní od společnosti Q a výrobků požadovaných společností Q od žalobkyně s tím, že z těchto předpovědí se předvídající osoba zavazuje zakoupit 50 %.“ Žalobkyně v řízení neprokázala základní skutečnost, že nebýt nezákonných rozhodnutí vyrobila by a společnost Q by odebrala tvrzené počty výrobků (LCD, HDD a PC) v roce 2010 až 2014 za uvedené ceny a generovala by z nich tvrzený zisk ve výši 5 %. Tato skutečnost nevyplývá ze základních smluvních dokumentů (smlouvy z 26. 1. 2010), jak je shora vysvětleno, nevyplývá ani z toho, že v období 2010 až 2012 určité počty výrobků byly společností Q objednány a odebrány (viz předložené účetní doklady), nevyplývá z výpovědí svědků, resp. účastníků (viz nevěrohodná výpověď jednatele Kluse), ani ze závěrů znaleckých posudků Alfa a 13/2017, či z předložené e-mailové komunikace mezi žalobkyní a společností Q. Přitom podle dovolacího soudu nelze dovodit, že hodnocení těchto důkazu by bylo v extrémním rozporu s vyvozeným závěrem. Žalobkyně tak napadá právně relevantní skutková zjištění, potažmo skutkový závěr o věci, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, a proto lze uzavřít, že uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Dovolací soud doplňuje, že dovolatelka zaměňuje „rezervaci kapacity“ (připravenost vyrábět) s „povinností odebrat“. Skutečnost, že byla sjednána metoda tvorby ceny (náklady + 5 %), nemění nic na zjištění soudů, že realizace každého dílčího obchodu závisela na konkrétní objednávce („předpovědi“), která v rozhodném rozsahu pro sporné období učiněna nebyla. Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření fixních kontraktů na roky dopředu, je skutkovým zjištěním, které dovolacímu soudu nepřísluší revidovat.
Námitka dovolatelky týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka P. K., je rovněž námitkou nepřípustnou, neboť napadá provedené dokazování, hodnocení důkazů a následná skutková zjištění. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze totiž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Soudy nižších stupňů svůj závěr o snížené věrohodnosti výpovědi jednatele žalobkyně řádně odůvodnily (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Poukázaly na logické rozpory v jeho tvrzeních ohledně toho, kdo a proč ukončil spolupráci (zda společnost Q pro nedodání, nebo žalobkyně pro nedostatek zboží, a proč společnost Q nadále odebírala jiné zboží, pokud ztratila důvěru). Hodnocení věrohodnosti svědka či účastníka je plně v pravomoci soudu nalézacího (zásada přímosti) a nepodléhá dovolacímu přezkumu, pokud není zcela svévolné, což v tomto případě nebylo.
Právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatela řádně nevymezila, pokud odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, ve spojení s (částečně kasačním) nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 446/22, a současně podala výčet závěrů, které mají z této označené prejudikatury vyplývat, aniž by jednoznačně uvedla, od jakého řešení právní otázky se měl odvolací soud v rozporu s označenou prejudikaturou odchýlit. Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na ni (i ve vztahu k tvrzenému ušlému zisku ze zmařeného obchodu se společností TS) uvalil nesplnitelné důkazní břemeno. Ve vztahu k této otázce označený rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2979/2020 odkazuje mj. na nález ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, v němž Ústavní soud dovodil, že za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, prokáže-li však a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. V nyní posuzované věci totiž soudy nevycházely ze závěru, že žalobkyně neprokázala výši škody, nýbrž ze závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Žalobu přitom nezamítly pro neunesení důkazního břemene ve vztahu k existenci a výši škody, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci uzavřely, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou (ušlým ziskem). Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nadto je ustálenou praxí dovolacího soudu konstantně judikováno, že ušlý zisk musí být prokázán s mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020). Odvolací soud tento standard neporušil, když uzavřel, že pouhá existence rámcové smlouvy a „obchodní zájem“ (potvrzený i svědkem P.) nestačí k prokázání toho, že by bez nezákonného rozhodnutí žalobkyně jistě realizovala zisk v žalované výši po dobu 5 let. Soudy učinily skutkové zjištění, že trh s elektronikou je vysoce volatilní a kontrakty se obvykle uzavírají na kratší dobu (max. 1 rok, jak uvedl svědek P.). Požadavek soudů, aby žalobkyně prokázala reálnost odbytu i pro roky 2011–2014 jinak než jen odkazem na „garanci“ v rámcové smlouvě (která garancí odběru nebyla), není uložením nesplnitelného břemene, nýbrž požadavkem na unesení důkazního břemene o příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
Dovolatelka tedy svým dovoláním v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž dále poukazuje na tzv. (v řízení) opomenuté důkazy, a uplatňuje tak jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jedině v případě, bylo-li by dovolání v daném případě ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což ovšem není.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení, že opomenutím dovolatelkou zmíněných důkazů (zejména faktury, objednávky, fakturační sestavy, dodací listy, skladové listy, výdejky apod.) mělo dojít k údajnému porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uplatněné dovolací argumentace, ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádné (zjevné) pochybení odvolacího soudu při řešení příslušné právní otázky z oblasti procesního práva, která souvisí s realizací práva účastníka na spravedlivý proces. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 100/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 255/2009). Této své povinnosti přitom odvolací soud dostál, pakliže v odstavci 14 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci provedení navrhovaných důkazů považoval za nadbytečné. Sama dovolatelka přitom mimo námitku tzv. opomenutých důkazů (tj. tvrzení jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží jen v případě přípustnosti dovolání) neuplatňuje žádnou další právní argumentaci, jíž by bylo nutné posuzovat z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu dovolatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že řízení v plném rozsahu ještě před soudem prvního stupně neskončilo, bude rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu