Plný text
30 Cdo 256/2026-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 103 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 175/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 51 Co 260/2025-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 103 000 000 000 Kč s odůvodněním, že titulem a škodou je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 36 Co 413/2024.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 28 C 175/2025-8, návrh žalobce ze dne 28. 9. 2025, doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 1. 10. 2025, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru žalobce pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba byla projednatelná a vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobce žalobu nedoplnil žádnými konkrétními skutečnostmi, a to ani v odvolacím řízení (není zřejmé čeho, proč a na jakém základě se žalobce domáhá). Žalobce, stejně jako v žalobě, v odvolání označil několik spisových značek soudních rozhodnutí, neuvedl však, v čem spatřuje pochybení soudu v těchto rozhodnutích či v postupu soudu. Sice uvedl výši částky, neuvedl však, z čeho se skládá ani proč se domáhá právě částky v této výši. Za situace, kdy není zřejmé ani vytýkané pochybení ze strany orgánů státu, z něhož žalobce odvíjí výši žalované částky, nelze hovořit ani o příčinné souvislosti mezi těmito atributy. Dle odvolacího soudu tak žaloba postrádala základní náležitosti, jejichž absence bránila dalšímu pokračování v řízení. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013).
V části, v níž žalobce namítal porušení § 43 o. s. ř. stran absence výzvy soudu prvního stupně k doplnění žaloby, která by předcházela jejímu odmítnutí, pak podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce zde totiž nespecifikoval, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky procesního práva dle jeho přesvědčení odchýlit. V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že proti důvodům absence výzvy k doplnění žaloby se dovolatel vůbec nijak nevymezil.
Dovolání je pak vadné i v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1, článku 6 a článku 36, jelikož dovolatel nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná se o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.
K žalobcově námitce zpochybňující to, že by napadený rozsudek vyhovoval požadavkům kladeným na jeho přezkoumatelnost, Nejvyšší soud poukazuje na znění § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého by k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo z jiného důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, k čemuž v daném případě zjevně nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Napadený rozsudek odvolacího soudu těmto judikatorním požadavkům vyhověl. Skutečnost, že žalobce se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje.
Ze stejného důvodu (tj. s poukazem na § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) dovolací soud nepřihlížel k námitce dovolatele týkající se povinnosti předložit žalobu žalované k vyjádření. Nejvyšší soud v této souvislosti pro úplnost doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému nastupuje jen v případě, že se jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný může seznat, co konkrétně je předmětem proti němu uplatněného nároku a následně posoudit, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu se žalobě bude bránit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu