Plný text
30 Cdo 2639/2021-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a. s., IČO 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 59 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 97/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 19 C 97/2017-54, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 59 148 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně s tím žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně, která se zaplacení uvedené částky domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, jež jí vznikla splněním povinnosti uložené jí rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. V souladu s tímto rozhodnutím, jež vycházelo z § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 191/1999 Sb.“), totiž uvedenou částku uhradila státu jako náhradu nákladů spojených s likvidací jejího zboží představovaného 185 941 ks plechovek energetického nápoje označených nápisem DURACELL ENERGY DRINK, které zmíněný celní úřad dne 23. 1. 2009 zadržel, načež rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, rozhodl o jeho propadnutí z důvodu spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a dne 5. 12. 2011 toto zboží zlikvidoval. Posledně zmíněné rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010 však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, zrušeno a řízení o správním deliktu bylo v návaznosti na to poté zastaveno.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování i shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že poté, co Celní úřad Kolín po provedené kontrole dne 23. 1. 2009 výše zmíněné zboží žalobkyně zadržel (rozhodnutí o tom žalobkyně napadla neúspěšným odvoláním, načež řízení o podané správní žalobě bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku), vydal tento celní úřad dne 6. 8. 2010 rozhodnutí č. j. 22542/2010 177500-021, kterým žalobkyni uložil za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (spočívajícího v tom, že v rozporu s tímto zákonem skladovala za účelem prodeje výrobky porušující práva duševního vlastnictví) pokutu ve výši 1 000 000 Kč a současně rozhodl o propadnutí předmětného zboží. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Celní ředitelství Praha však svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2010, č. j. 16887-2/2010-170100-21, toto odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo, čímž toto rozhodnutí nabylo právní moci. Předmětné zboží, u něhož dne 13. 8. 2010 uplynula doba spotřeby, bylo poté dne 5. 12. 2011 zlikvidováno, za což společnost AVE Kolín, s. r. o., IČO 25148117, fakturovala Generálnímu ředitelství cel jako odběrateli k zaplacení částku 59 148 Kč s DPH. Tuto částku následně Celní úřad Kolín uložil k náhradě žalobkyni, a to svým rozhodnutím ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. Žalobkyně, která dne 29. 4. 2012 zmíněnou částku zaplatila, se proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolala, rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 18. 6. 2012, č. j. 8263-2/2012-170100-21, však bylo i toto její odvolání zamítnuto. Na podkladě žaloby podané proti rozhodnutí, jímž byla žalobkyni za spáchaný správní delikt uložena pokuta a vysloveno propadnutí zboží, poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 9 Af 59/2010-167, tuto žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud však k podané kasační stížnosti žalobkyně tento rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí Celního úřadu Kolín a Celního ředitelství Praha zrušil, a to rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, když uzavřel, že se žalobkyně vytýkaného správního deliktu nedopustila. V době, kdy zadržené zboží žalobkyně skladovala (a kdy se tedy měla vytýkaného správního deliktu dopustit), totiž vycházela z presumpce správnosti tehdy existujícího rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o zaevidování její ochranné známky „DURACELL ENERGY DRINK“, což jí nebylo možné v rovině trestního práva správního přičítat jakkoliv k tíži, přičemž ani následné rozhodnutí o výmazu této ochranné známky na tom již zpětně nemohlo nic změnit. S odůvodněním, že skutek, pro který bylo správní řízení proti žalobkyni vedeno, není správním deliktem, proto Celní ředitelství Praha svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j. 3058-5/2015-900000-304.7, toto řízení zastavilo. Svůj nárok na náhradu škody, jenž je předmětem tohoto řízení, žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 16. 3. 2015, žalovaná však tomuto požadavku vyhovět odmítla.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení § 5 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni nezákonným rozhodnutím zde dána je. Uspěla-li totiž žalobkyně v řízení o soudním přezkumu „páteřního“ správního rozhodnutí o správním deliktu, jehož se měla dopustit, přičemž dosáhla vydání rozhodnutí, že se tento správní delikt nestal, nepředstavuje skutečnost, že dílčí akcesorické rozhodnutí o náhradě nákladů likvidace zadrženého zboží samo pro nezákonnost zrušeno nebylo, překážku vzniku zmíněné odpovědnosti. Zrušením rozhodnutí o spáchání správního deliktu totiž toto rozhodnutí ztratilo svůj zákonný podklad. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně „využila dostatek opravných prostředků v celém řízení o správním deliktu“, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013. Za současného konstatování, že námitka promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaná vznesla, není důvodná, neboť tento nárok promlčen není, proto soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, neboť tvrzená škoda žalobkyni vznikla právě v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Skutečnost, že zboží muselo být zlikvidováno také z důvodu vypršení data jeho spotřeby, označil soud prvního stupně za nevýznamnou.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, aniž doplňoval dokazování, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a postačující. Nepřisvědčil však právním závěrům, která na jejich podkladě soud prvního stupně učinil. Za nesprávný přitom označil závěr o existenci nezákonného rozhodnutí, z něhož by bylo možné odpovědnost žalované za tvrzenou škodu dovozovat. Žádné rozhodnutí o likvidaci předmětného zboží a o nákladech na ni vynaložených totiž součástí zrušeného rozhodnutí, jímž byl žalobkyni uložen trest za spáchaný správní delikt, nebylo, přičemž o této otázce nebylo rozhodnuto ani rozhodnutím, kterým by byl příslušný výrok do zrušeného rozhodnutí doplněn. K zaplacení částky 59 148 Kč tedy byla žalobkyně zavázána samostatným rozhodnutím, které však nebylo pro svou nezákonnost nikdy zrušeno nebo změněno. Není tak naplněna podmínka vyplývající z § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdpŠk, v důsledku čehož není odpovědnost žalované za uvedenou škodu dána. Odpovědnost za výsledek řízení, kterou ve svém rozhodnutí dovodil soud prvního stupně, spokojil-li se se zrušením „páteřního“ rozhodnutí, se přitom v daném případě neuplatní, neboť tu lze za pomoci § 9 odst. 1 OdpŠk dovodit pouze v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, jež neskočilo odsuzujícím rozsudkem. Právě z tohoto důvodu odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně podanou žalobu zamítl. Dále odvolací soud rovněž uvedl, že se nelze ztotožnit ani se závěrem soudu prvního stupně, že s „ohledem na aktivitu žalobkyně při podávání opravných prostředků v průběhu celého správního řízení, není třeba trvat ani na zákonné podmínce upravené v ustanovení § 8 odst. 2 zákona“, a nad rámec přijatých závěrů dodal, že jeho rozhodnutí není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, pokud je z provedených zjištění nepochybné, že se žalobkyně v době zahájení správního řízení vědomě dopouštěla nekalosoutěžního jednání tím, že parazitovala na celosvětově známé ochranné známce, přičemž nerespektovala předběžné opatření vydané Městským soudem v Praze. V případě, že by v daném případě přeci jen bylo namístě dovodit „odpovědnost žalované za výsledek řízení“, bylo by tak dle odvolacího soudu namístě zvážit analogickou aplikaci § 12 OdpŠk, neboť zmíněné skutečnosti spadají mezi ty, jež důvodnost zažalovaného nároku vylučují.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, jakož i z toho, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Tato otázka, kterou dle názoru žalobkyně odvolací soud nesprávně právně posoudil, se týká existence odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jenž má být představován formálně nezrušeným rozhodnutím o její povinnosti k náhradě nákladů likvidace jejího zboží, v jehož důsledku žalobkyni vznikla škoda, a které po zrušení rozhodnutí o propadnutí tohoto zboží pozbylo zákonného podkladu.
9. Žalobkyně v uvedené souvislosti předně poukázala na obsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, z něhož mimo jiné vyplynulo, že se správního deliktu, jenž jí byl kladen za vinu, nedopustila, pročež zde nebyl dán důvod podrobovat ji správněprávní represi. V návaznosti na to zmínila nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, zabývající se ústavněprávním základem nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, jenž plyne i z principu materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Úvahy uvedené v tomto nálezu jsou přitom dle žalobkyně plně aplikovatelné i na posuzovaný případ, přičemž odvolací soud pochybil, pokud se od závěrů v něm vyslovených odchýlil, neboť i v průběhu předmětného správního řízení státní orgány rezignovaly na svou povinnost aplikovat právo v „ideální, tj. škodu nepůsobící interpretaci“. Žalobkyně přitom poukázala na podobnost mezi správním řízením, jež bylo proti ní vedeno, a trestním řízením, na které zmíněná judikatura Ústavního soudu dopadá, a uvedla, že také usnesení o vazbě vydané v trestním řízení, které bylo po přezkoumání stížnostním soudem shledáno jako zákonné a jež vedlo k omezení osobní svobody obviněného, této své zákonnosti pozbývá v okamžiku vydání zprošťujícího rozsudku. V posuzovaném případě nastává situace obdobná, neboť právní titul, na jehož základě celní orgány přistoupily ke zničení zboží žalobkyně, posléze odpadl v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplynulo, že správní orgán zadržel věc náležející osobě soukromého práva nezákonně, vydal nezákonné meritorní rozhodnutí, jímž jí uložil propadnutí této věci, a tuto věc též nezákonně zničil. Existenčně tak nemůže obstát ani usnesení ukládající žalobkyni povinnost k náhradě nákladů za toto zničení. Právní závěr odvolacího soudu, který uvedenou podobnost opomíjí, je tak dle přesvědčení žalobkyně nelogický a přepjatě právně formalistický, přičemž vede k vyprázdnění práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ocitá se tak v rozporu s právními závěry vyslovenými v uvedeném nálezu Ústavního soudu nebo i v jeho nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05. Žalobkyně rovněž dodala, že důvodem, proč proti rozhodnutí ve věci úhrady nákladů likvidace jejího zboží nepodala též správní žalobu, byla skutečnost, že tato žaloba by v situaci, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnutí o propadnutí tohoto zboží, nemohla vést k odpovídající nápravě.
10. Dále žalobkyně podrobila kritice konstatování odvolacího soudu o tom, že jeho rozhodnutí vyhovuje obecně sdílené představě spravedlnosti, neboť se žalobkyně měla chovat nekalosoutěžně. V rámci toho odvolacímu soudu též vytkla, že vyšel ze skutkových okolností, které však soud prvního stupně při svém rozhodování nezohlednil a důkazy k nim neprováděl, přičemž odvolací soud sám žádné dokazování nedoplňoval ani neopakoval. Tím odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 odst. 3 o. s. ř. a jeho rozhodnutí v dotčené části trpí nepřezkoumatelností.
11. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Uvedla přitom, že důvody přípustnosti tohoto dovolání, které žalobkyně vymezila, se vzájemně vylučují, když napadený rozsudek nemůže spočívat na řešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, a zároveň být i v rozporu s touto judikaturou. Kromě toho žalobkyně nevymezuje otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na která žalobkyně poukazuje, pak na posuzovanou věc nedopadají. Rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady za likvidaci zboží je samostatným rozhodnutím vydaným mimo deliktní řízení, v němž bylo vydáno posléze zrušené rozhodnutí. Jestliže žalobkyně s tímto rozhodnutím nesouhlasila, nic jí nebránilo v tom, aby podala příslušnou správní žalobu, jak to učinila v deliktním řízení. Pakliže takto nepostupovala a předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno, je toto rozhodnutí i nadále nadáno presumpcí správnosti, a není zde proto naplněna ani podmínka stanovená v § 5 OdpŠk.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Usnesením ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 745/2019, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když zkonstatoval, že trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Tento závěr odůvodnil poukazem na alternativní vymezení kritérií přípustnosti dovolání, jež se navzájem vylučují, a absencí vymezení konkrétní právní otázky, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit. Toto usnesení Nejvyššího soudu však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2904/20, v němž Ústavní soud poukázal jednak na skutečnost, že obě kritéria přípustnosti dovolání, která žalobkyně v dovolání vymezila, vedle sebe logicky obstojí, jednak na to, že žalobkyně konkrétní právní otázku, k níž přípustnost podaného dovolání vztahuje, ve svém podání vymezila, byť tak učinila poněkud nepřehledně. Dovolací soud se tedy za tohoto stavu nyní dále zaměřil na otázku přípustnosti podaného dovolání.
18. Na řešení otázky, zda zamítnutí žaloby vyhovuje obecně sdílené představě spravedlnosti, když se žalobkyně měla vědomě dopouštět nekalosoutěžního jednání parazitováním na známé ochranné známce a nerespektováním vydaného předběžného opatření soudu, což by zakládalo důvod pro analogickou aplikaci § 12 OdpŠk, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud tento názor neformuloval jako právní důvod meritorního rozhodnutí, ale toliko jako svou úvahu vyslovenou nad rámec věcného posouzení (obiter dictum). Ve vztahu k této otázce tudíž dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Totéž platí i ve vztahu k vadám řízení, na které dovolatelka v dovolání poukazuje a které měly spočívat v porušení § 213 odst. 3 o. s. ř., jehož se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky dopustit. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž platí, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však ve vztahu k otázce případné aplikovatelnosti § 12 OdpŠk na daný případ splněna není.
20. Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
21. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce hmotného práva, zda lze na pravomocné rozhodnutí o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů likvidace jejího zboží vydanému podle § 30 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákona č. 191/1999 Sb. hledět jako na nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v situaci, kdy toto rozhodnutí sice samo nebylo pro nezákonnost zrušeno či změno k tomu příslušným orgánem, jako nezákonné však bylo zrušeno rozhodnutí, kterým byla žalobkyně uznána vinou ze spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a jímž bylo podle § 28a odst. 1 písm. a) zákona č. 191/1999 Sb. současně vysloveno propadnutí tohoto zboží. Tato otázka totiž dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
24. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
25. Podle § 28a zákona č. 191/1999 Sb. propadnutí zboží, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, se uloží, jestliže takové zboží náleží pachateli správního deliktu a a) bylo ke spáchání správního deliktu užito nebo určeno, nebo b) bylo správním deliktem získáno nebo bylo nabyto za zboží, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, správním deliktem získané (odstavec 1). Vlastníkem propadlého zboží, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, se stává stát (odstavec 2).
26. Podle § 30 zákona č. 191/1999 Sb. celní úřad na náklady pachatele správního deliktu zajistí a) se souhlasem držitele práva odstranění ochranných známek z propadlých nebo zabraných padělků a zničení takto odstraněných ochranných známek, nebo b) zničení propadlého nebo zabraného zboží, v souvislosti s jehož nabízením nebo prodejem došlo k porušení zákazu používání klamavých obchodních praktik (odstavec 2). Je-li pachatel správního deliktu osobou neznámou nebo osobou, která není za spáchání správního deliktu odpovědná, celní úřad zajistí zničení zboží, v souvislosti s jehož nabízením nebo prodejem byl porušen zákaz používání klamavých obchodních praktik a u něhož bylo vysloveno zabrání. V takovém případě nese náklady na zničení zboží stát (odstavec 3). Jsou-li propadlé nebo zabrané padělky využitelné pro humanitární účely, může celní úřad rozhodnout, že budou bezplatně převedeny na přejímající organizaci podle § 14b (odstavec 4). V případech uvedených v odstavci 2 celní úřad rozhodnutím stanoví částku odpovídající nákladům spojeným se zničením nebo s úpravami zboží (odstavec 5).
27. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že jednou ze zákonem stanovených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Na nezbytnost splnění této podmínky, vyplývající z citovaného § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, je ostatně poukazováno i v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
28. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, Nejvyšší soud uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od něhož je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
29. K uvedeným závěrům je nicméně potřeba dodat, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze ztratit ze zřetele, že aplikací tohoto zákona nesmí fakticky dojít k vyprázdnění práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí, jež je garantováno v čl. 36 odst. 3 Listiny. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu proto dovodila, že ve specifických případech může výjimečně nastat situace, kdy jsou později vydaným rozhodnutím popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, jež je pak namístě považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, byť toto rozhodnutí samo zrušeno či změněno pro svou nezákonnost nebylo. Trvat na požadavku na zrušení takového rozhodnutí, jež se ocitlo v rozporu s objektivním právem, by se totiž v těchto případech jevilo jako nepřiměřeně formalistické a fakticky by odpovědnost státu za škodu vylučovalo. Poukázat lze v této souvislosti například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, jakož i na již zmíněný rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1534/18, nebo ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20. Stejný názor potvrzuje i odborná literatura (srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2019, s. 108). Výjimečnost uvedené situace je přitom dána též tím, že poškozený v původním řízení žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost tvrdí, neměl k dispozici, nebo jej sice k dispozici měl, nešlo však o opravný prostředek, který by mohl reálně vést k formálnímu zrušení dotčeného rozhodnutí.
30. V posuzovaném případě se o takovou výjimečnou situaci, kdy odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím může vzniknout i tehdy, kdy toto rozhodnutí formálně zrušeno nebo změněno nebylo, jedná. Přestože o uložení povinnosti žalobkyni k náhradě nákladů likvidace jejího zboží bylo podle § 30 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákona č. 191/1999 Sb. rozhodnuto samostatným rozhodnutím, což zdůraznil i odvolací soud, nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí je s rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, podle kterého žalobkyně spáchala správní delikt podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, v souvislosti s čímž bylo současně vysloveno propadnutí předmětného zboží, věcně – akcesoricky – spjaté do té míry, že je existencí tohoto rozhodnutí přímo podmíněno. Nejedná-li se o situaci, kdy je pachatel správního deliktu osobou neznámou nebo osobou, která není za spáchání správního deliktu odpovědná, tj. o situaci, na níž dopadá § 30 odst. 3 zákona č. 191/1999 Sb., v souladu s nímž v takovém případě nese náklady vynaložené na zničení zabraného zboží stát, totiž povinnost k náhradě zmíněných nákladů stíhá pouze osobu, která předmětný správní delikt spáchala a ve vztahu k níž bylo o propadnutí jejího zlikvidovaného zboží rozhodnuto, přičemž celní úřad jí tuto povinnost v souladu s § 30 odst. 5 téhož zákona uloží, aniž by zde měl prostor pro správní uvážení. Zrušení rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010 z důvodu jeho nezákonnosti, o němž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014 (na který navázalo následné zastavení správního řízení odůvodněné tím, že se žalobkyně vytýkaného správního deliktu nedopustila), tudíž z hlediska § 8 odst. 1 OdpŠk nemůže zůstat bez vlivu také na posouzení (ne)zákonnosti rozhodnutí o její povinnosti k náhradě nákladů provedené likvidace.
31. Přitom i na otázku, zda měla poškozená v době před vydáním zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu skutečně reálnou možnost – v podobě účinného opravného prostředku – dosáhnout zrušení správního rozhodnutí řešícího otázku náhrady předmětných nákladů, je namístě odpovědět záporně. Do doby zrušení rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010 byl totiž neúspěch takového opravného prostředku vzhledem k vázanosti celního úřadu tímto správním rozhodnutím o spáchaném správním deliktu zjevně nevyhnutelný, je-li z § 30 odst. 5 zákona č. 191/1999 Sb. zřejmé, že úkolem rozhodnutí celního úřadu vydaného podle tohoto ustanovení bylo pouze stanovení výše částky, kterou byl pachatel správního deliktu povinen na nákladech likvidace propadlého zboží zaplatit. Pakliže smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné zásady prevence, podle které by účastník řízení měl využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí, v posuzovaném případě tento smysl nebylo možné naplnit (ostatně skutkové zjištění soudů nižších stupňů o neúspěchu odvolání žalobkyně, kterým předmětné rozhodnutí napadla, tuto skutečnost rovněž potvrzuje). Jedná se tak o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze podle § 8 odst. 3 OdpŠk od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, neboť na straně žalobkyně byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na ní není třeba pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku vyžadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013).
32. Nejvyšší soud tedy dospěl oproti odvolacímu soudu k závěru, že samotná skutečnost, že pravomocné rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021, nebylo pro svou nezákonnost formálně zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nemá za daných specifických okolností za následek vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost tohoto rozhodnutí vyplynula z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, o tom, že žalobkyně spáchala správní delikt, jenž jí byl kladen za vinu, a jímž bylo současně rozhodnuto o propadnutí jejího zboží, které bylo následně zlikvidováno.
33. Žalobkyni však nelze přisvědčit v názoru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát také pro kolizi s jí citovanými závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 (či v jemu předcházejícím nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05), týkajícím se odpovědnosti státu za škodu způsobenou trestním stíháním fyzické osoby, které skončilo zproštěním obžaloby.
34. Ve zmíněném nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, Ústavní soud mimo jiné uvedl: „Trestní stíhání představuje kontinuální proces zjišťování a ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného a jejich hodnocení z hlediska trestněprávních norem. Za tím účelem jsou orgány činné v trestním řízení nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a usnadňují průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky. Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby.“
35. Dovolací soud však v uvedené souvislosti odkazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který mimo jiné reagoval na závěry formulované na adresu zmíněného nálezu ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10. Z nich totiž plyne, že nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, nesledoval zevšeobecňující převzetí v něm uvedených důvodů na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, nýbrž reagoval na výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení konkrétní ústavní stížnosti konfrontován. Jak Nejvyšší soud v tomto rozsudku rovněž uvedl, důvody dotčeného nálezu Ústavního soudu, byť obecně formulované, nadto nelze automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění jako okolnosti vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 OdpŠk tam, kde je jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě), a formálně i předpoklady uvedené v ustanovení § 12 OdpŠk, avšak soud dospěje k závěru, že v posuzovaném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem. Současně tyto závěry dopadají na případy odpovědnosti za újmu způsobenou obviněnému trestním stíháním či omezením osobní svobody, u kterých zákonodárce (ve vztahu k rozhodnutí o vazbě) a judikatura (ve vztahu k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) s ohledem na význam dotčených práv volněji než v případech jiných rozhodnutí definovali předpoklady vzniku odpovědnosti státu, ačkoliv jinak by předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s ustanovením § 8 OdpŠk (tj. zrušení rozhodnutí pro nezákonnost) či za nezákonné (nedůvodné) omezení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani splněny nebyly.
36. Oporu pro závěr o nesprávnosti úvahy, kterou žalobkyně vycházejíc z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, v dovolání předkládá, lze pro posuzovaný případ nalézt také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4816/2016. V něm totiž Nejvyšší soud uvedl, že není možné založit odpovědnost státu za újmu způsobenou vedením přestupkového řízení, které neskončilo uznáním viny přestupce, na stejném principu, na jakém je založena odpovědnost státu za újmu způsobenou trestním stíháním. Přestože trestní právo a správní právo trestní mají mnoho společných znaků, odpovědnost státu za újmu způsobenou vedením přestupkového řízení nestojí na stejných předpokladech, na jakých judikatura obecných soudů založila odpovědnost státu za újmu způsobenou obviněnému trestním stíháním a podle kterých se rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) považuje za nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk), bylo-li trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obviněný zproštěn obžaloby. Závěr, jenž byl zformulován ve světle šíře a závažnosti následků, které má pro právní postavení obviněného již samotné trestní stíhání (ať už jde o veřejnou dehonestaci, možnost vzetí do vazby, hrozbu uložení trestu odnětí svobody, ztrátu trestní bezúhonnosti jako podmínky pro výkon řady povolání apod.), totiž v případě správního řízení (přestupkové řízení nevyjímaje), které takové dopady do práv jeho účastníka nepochybně nemá, obstát nemůže.
37. Ve shodě s tím, co bylo uvedeno výše, nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení dané věci odvolacím soudem je nesprávné, dospěl-li tento soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět z důvodu absence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
38. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. nyní vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V následujícím řízení se proto tento soud zaměří na posouzení dalších podmínek vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, jejichž naplnění je pro závěr o důvodnosti vzneseného nároku žalobkyně rovněž nezbytné.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu