Plný text
30 Cdo 2794/2025-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 15 436 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 163/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 30 Co 159/2025-807, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 16 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy na zdraví vzniklé mu v důsledku rozhodnutí o vazbě v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/2013, v němž byl žalobce nakonec pro čin, pro nějž byl vzat do vazby, pravomocně zproštěn obžaloby. Konkrétně má újma na zdraví spočívat ve skutečnosti, že se žalobce v důsledku vazby psychicky zhroutil a objevily se u něj vážné zdravotní problémy, jimiž trpí dodnes. Žalobci byl přiznán invalidní důchod III. stupně. Požadoval proto náhradu bolestného ve výši 1 000 000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 15 000 000 Kč. Žalobci již byla pravomocně přisouzena částka 564 000 Kč, z toho 24 000 Kč jako náhrada bolestného a 540 000 Kč jako odškodnění ztížení společenského uplatnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 14 C 163/2015-735, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 2. 2025, č. j. 14 C 163/2015-747, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 196 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 8. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části žalobního požadavku na úhradu 13 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 000 000 Kč od 6. 2. 2014 do 6. 8. 2014 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 240 000 Kč od 7. 8. 2014 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 231 319 Kč (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení státu částku, která bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem řízení o odvolání žalobce a žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé ohledně částky 4 050 000 Kč s příslušenstvím z této částky změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 050 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 240 000 Kč od 7. 8. 2014 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 1 810 000 Kč od 17. 11. 2022 do zaplacení; jinak ohledně zbývající částky 9 190 000 Kč s příslušenstvím z této částky a ohledně úroku z prodlení z částky 1 810 000 Kč za dobu od 7. 8. 2014 do 16. 11. 2022 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 310 782 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na nákladech státu 51 447 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Do výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta, a do nákladových výroků podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Ohledně nároku na odškodnění bolestného žalobce v dovolání nevymezil žádný dovolací důvod. Absence dovolacího důvodu a v důsledku toho i vymezení podmínek přípustnosti jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) vede nutně k závěru o částečné vadnosti dovolání v daném rozsahu.
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky uvedené žalobcem v části II odst. 1 písm. a), c) a d) dovolání, tedy zda částka 6 246 000 Kč naplňuje princip plné náhrady újmy ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a odpovídá závaznému právnímu názoru vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2410/23, zda přiznání této částky jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví lze považovat za slušné a rámcově přiměřené odškodnění v intencích tohoto nálezu Ústavního soudu a zda odvolací soud svým rozhodnutím porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud nerespektoval nosné důvody nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci, neboť nejsou právními otázkami ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. otázkami výkladu konkrétní právní normy, ale obecně formulovaným nesouhlasem s výší přiznaného odškodnění. Obecně totiž platí, že námitka nedostatečně přiznaného odškodnění sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť není právní otázkou jako takovou, ale výsledkem odpovědí na řadu dílčích právních otázek, ze kterých se výsledek řízení v podobě přiznaného odškodnění skládá. Výše přisouzeného odškodnění se tak odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Posouzení přiměřenosti přiznaného odškodnění je proto úkolem nalézacího soudu a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud jako soud dovolací by do daných úvah mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by přiznané odškodnění bylo zjevně (na první pohled) nepřiměřené, což v případě žalobce není.
7. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, patří ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, na základě něhož odvolací soud stanovil výši náhrady nemajetkové újmy, k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022, uveřejněný pod č. 9/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud zdůrazňuje, že z povahy věci nelze peněžitou náhradu nemajetkové újmy na zdraví určit exaktně, zákonem deklarované plné vyvážení bolesti a další nemajetkové újmy je požadavek reálně nedosažitelný. Spor o takovou náhradu není vyúčtovacím sporem, soudy zde tedy mají poměrně široký prostor k uvážení.
8. Otázka uvedená žalobcem v části I odst. 1 písm. b) dovolání, zda při aplikaci již zrušené vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, mají soudy využít diskreční oprávnění podle § 7 odst. 3 této vyhlášky a mimořádně zvýšit náhradu tak, aby odškodnění reflektovalo princip plného odškodnění, pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud využil možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., a to dokonce na 25násobek základní částky (viz bod 52 napadeného rozsudku), čímž postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023).
9. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v nákladovém výroku III a IV, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud se tak nemohl zabývat námitkami, které žalobce uplatnil v části II odst. 1 písm. e) dovolání, a v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
10. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podala vyjádření. V souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. jí proto náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem. Zmíněným předpisem je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, jejíž § 2 odst. 3 stanoví, že má tato náhrada činit 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu