Plný text
30 Cdo 2862/2024-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 211/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 68 Co 77/2024-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 13 D 441/2005, zapříčiněné nesprávným úředním postupem blíže nespecifikovaným orgánem státní moci, spočívajícím v tom, že v dědickém řízení nebyla zjištěna závěť ve prospěch žalobce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 12. 2023, č. j. 14 C 211/2022-96, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 9. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 68 Co 77/2024-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce v bodu I dovolání vyjadřuje zejména přesvědčení, že v nyní posuzovaném případě měl odvolací soud uzavřít, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nezákonným meritorním rozhodnutím v dědickém řízení podle § 8 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, i když nedošlo k jeho zrušení ani výslovně ani jiným rozhodnutím nebo postupem orgánu veřejné moci, z něhož by bylo jednoznačné, že orgány veřejné moci toto rozhodnutí pokládají i bez jeho výslovného zrušení za nezákonné. Výjimečnost případu odůvodňující žalobcem požadované posouzení má spočívat v tom, že státní notář v dědickém řízení nezjistil existenci závěti, na jejímž základě měl dědit právě žalobce, ačkoliv toto zjištění měl a mohl učinit, a žalobce se sám nemohl domoci zrušení tohoto rozhodnutí, protože nebyl účastníkem dědického řízení a (na rozdíl od notářky) nemohl existenci závěti zjistit a prokázat tak, aby případně mohl rozhodnutí zvrátit podáním řádného nebo mimořádného opravného prostředku.
6. Nejvyšší soud ohledně žalobcem položené námitky již dříve dovodil, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle § 8 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jedná se ovšem o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Zároveň platí, že užití této výjimky je podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení [zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10)]. Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.
7. Výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že ve výjimečných případech lze dovodit odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, avšak i tehdy musí existovat rozhodnutí nebo postup orgánu veřejné moci, které svojí právní silou či reálným a právem předpokládaným dopadem negují účinky původního rozhodnutí právě pro jeho nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1638/2023). K žádnému takovému rozhodnutí nebo postupu však ani podle tvrzení žalobce v posuzovaném případě nedošlo.
8. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, přehlíží, že dovolací soud v něm dovodil existenci rozsudku, který v posuzované věci obstál jako rozhodnutí, kterým bylo (de facto) změněno původní nezákonné rozhodnutí právě pro svoji nezákonnost (tímto de facto zrušujícím rozhodnutím byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 2. 2008, č. j. 5 C 298/2004-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008, č. j. 28 Co 259/2008-155, jímž bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na určení vlastnického práva ke sporné nemovitosti a jímž bylo reálně revidováno rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání pozemku ze dne 17. 11. 1992). Dovolací soud tedy ani v tomto rozhodnutí neopustil tezi, podle níž je v zásadě předpokladem pro odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím jeho zrušení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2639/2021, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2411/2018, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2975/2020, či ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2479/2023), když údajně nesprávný úřední postup, jenž vedl k vydání potenciálně nezákonného rozhodnutí, zásadně není důvodem, pro který by poškozený mohl s úspěchem uplatnit požadavek na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000). Ani žalobcem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, nepředpokládá, že by bylo možné pominout výslovný požadavek ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk o nezbytnosti předchozího zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost, když Ústavní soud v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dovozuje, že k negaci rozhodnutí může dojít i nevýslovně skrze rozhodnutí v jiném veřejnoprávním řízení nebo následkem pozdějšího jiného úředního postupu.
9. Na vysvětlenou dovolateli stran jeho argumentu, že neměl prostředky, kterými by se býval domohl zrušení rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, Nejvyšší soud dodává, že opomenutí dědice, jak k tomu údajně došlo v případě žalobce, není zcela výjimečné. I z toho důvodu na ně zákon pamatoval v § 485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a umožnil mu, aby se svého dědického podílu domohl žalobou podanou proti tomu, kdo dědictví nabyl v rozsahu, jež přináležel opomenutému dědici. Ten si vůči osobě, která dědila, podržel nárok, jež zákon kvalifikuje jako bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, bod 31). Byl-li žalobce přesvědčen o tom, že by mohl být takovým opomenutým dědicem, měl možnost uvedenou žalobu využít v duchu zásady, podle které práva svědčí bdělým.
10. Rozsudek odvolacího soudu je s ohledem na výše uvedené v souladu, a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit. Potenciální možnost, že v určitém, třeba i tzv. nesporném civilním řízení, následkem nedostatečně zjištěného skutkového stavu došlo k nesprávnému meritornímu rozhodnutí pro zřejmě neúplné zjištění skutkového stavu, nemůže dovolací soud vést k ustavení rozhodovací praxe, která by byla zjevným popřením vůle zákonodárce vyjádřené v § 8 OdpŠk, podle níž předpokladem odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí je, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost zákonem předpokládaným způsobem ze strany orgánu veřejné moci odklizeno.
11. Dovolatel ve svém podání také formuluje otázku, „zda se jedná v případě dovolatele o případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk zejména s ohledem na to, že dovolatel neměl žádné prostředky obrany ani možnost se o nesprávném úředním postupu, který vyústil až ve vydání nezákonného rozhodnutí dozvědět včas pro uplatnění řádných či mimořádných opravných prostředků?“. Přehlíží však, že k zamítnutí jeho žaloby odvolací soud přistoupil proto, že nenastala situace předvídaná § 8 odst. 1 OdpŠk, z něhož se podává, že soudy jsou v kompenzačním řízení vázány tím, zda pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Přípustnost dovolání přitom nelze založit na okolnosti (argumentaci), o kterou odvolací soud své rozhodnutí neopřel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3377/23).
12. Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, přehlíží, že argumenty, o které odvolací soud opřel dovoláním napadený rozsudek, byly během řízení vzneseny i ze strany žalované (viz vyjádření žalované k žalobě ze dne 6. 1. 2023 a odvolání žalované ze dne 2. 2. 2024). Žalobce tedy musel předpokládat, že budou v odvolacím řízení posuzovány. Dovolací soud se neztotožňuje ani s výhradou žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Odvolací soud v odstavcích 29 a 30 dovoláním napadeného rozsudku ozřejmil základní důvod, pro který má dojít k zamítnutí žaloby (že nedošlo ke zrušení údajně nezákonného meritorního rozhodnutí) bez ohledu na podle žalobce výjimečné okolnosti případu. Uvádí-li žalobce konečně, že odvolací soud měl k projednání odvolání nařídit jednání, jde o údajnou procesní vadu, kterou se dovolací soud může zabývat jen v případě, že je dovolání přípustné [§ 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2049/2023, ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 700/2021, či ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3339/2022)].
13. Dovolání žalobce pak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání v dotčeném rozsahu taktéž odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu