Plný text
30 Cdo 2875/2025-306
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce F. M., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 11 Co 154/2025-292, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 11 Co 154/2025-292, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení po žalované původně domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, k němuž došlo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 112/2017 (dále též „předmětné trestní řízení“). Požadovaná částka sestávala a) z částky 100 000 Kč připadající na odškodnění nemajetkové újmy zapříčiněné nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (telefonických hovorů) mezi žalobcem jako obhájcem a jeho klientkou Z. J., jež v uvedeném trestním řízení vystupovala jako obžalovaná, b) z další částky 100 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena tím, že záznam těchto hovorů byl proveden k důkazu, pročež se s jeho obsahem seznámil senát, který v trestním řízení rozhodoval u soudu prvního stupně, a c) z částky 300 000 Kč, která připadala na odškodnění újmy způsobené žalobci nezničením zmíněného záznamu a jeho ponecháním v trestním spise.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 12 C 174/2019-100, kterým žalobu zcela zamítl s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Městský soud v Praze jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 Co 357/2021-131, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se s uvedeným závěrem neztotožnil.
3. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, poté soud prvního stupně žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím připadající na nárok ad c), zatímco ve zbývající části tuto žalobu zamítl. K odvolání obou stran sporu Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 27/2024-228, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu týkajícím se části přiznaného úroku z prodlení bez dalšího zrušil, dále tento rozsudek v uvedeném výroku částečně změnil tak, že žalobu zamítl též ve vztahu k částce 40 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ohledně zbývající částky 10 000 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku, stejně jako v celém zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Na podkladně žalobcova dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2202/2024-246, oba uvedené rozsudky soudů nižších stupňů ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč příslušenstvím a o zamítnutí žaloby co do částky 290 000 Kč s příslušenstvím – tedy v rozsahu týkajícím se celého nároku ad c), jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V části týkající se nároků ad a) a ad b) bylo dovolání odmítnuto, pročež předmětem dalšího řízení zůstal pouze nárok ad c).
4. Soud prvního stupně poté svým třetím rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 12 C 174/2019-270, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 2. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), ve vztahu ke zbývající částce 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 4. 2019 do zaplacení a k úroku z prodlení v téže výši z částky 10 000 Kč za dobu od 1. 4. 2019 do 1. 10. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
5. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že v rámci předmětného trestního řízení byl v období od 7. 11. 2017 do 20. 12. 2017 prováděn odposlech telekomunikačního zařízení tehdy obžalované Z. J., jejímž obhájcem byl žalobce, přičemž současně docházelo k jeho automatickému zaznamenávání záznamovým zařízením. O tom byl sepsán protokol, který je součástí trestního spisu a jehož přílohou je nepřepisovatelný nosič, na který byly všechny pořízené záznamy v jejich původním rozsahu uloženy. V trestním spise se nachází též přepis telefonické komunikace obžalované. Součástí zvukového záznamu jsou rovněž tři telefonáty obžalované se žalobcem (zachycující též diskusi žalobce s obžalovanou o taktice obhajoby, v jejímž rámci žalobce poukazoval i na pochybení předsedkyně trestního senátu), jakož i záznamy o čtyřech hovorech obžalované se žalobcovou sekretářkou, která ji informovala o žalobcově nepřítomnosti v kanceláři. Při hlavním líčení, jež se v předmětném trestním řízení konalo, sice byl uvedený zvukový záznam proveden k důkazu, záznamem hovoru mezi obžalovanou a žalobcem však dokazování provedeno nebylo. Neprovedení dokazování záznamem komunikace žalobce s obžalovanou přitom bylo důvodem, pro který soudy, jež v předmětném trestním řízení rozhodovaly, označily provedené odposlechy za zákonné, byť tento záznam nebyl zničen a zůstal součástí trestního spisu, přičemž se s ním seznámila předsedkyně trestního senátu soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jakož i její asistentka. Žalobce, který je advokátem s déle než třicetiletou praxí, v reakci na popsané skutečnosti pozbyl důvěru v právní stát, uvažoval o ukončení své advokátní praxe (k čemuž však nakonec nepřistoupil), trpěl nespavostí, nervozitou a přecitlivělostí, svou advokátní kancelář vybavil rušičkami odposlechů, doma vyžadoval, aby se do telefonu nehovořilo o důležitých záležitostem a aby mobilní telefony byly odkládány v oddělené místnosti, zakazoval telefonování v autě a svému synovi zakázal studium na právnické fakultě, byť neúspěšně.
6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci nesprávného úředního postupu, který shledal v nezničení záznamu odposlechu žalobcovy komunikace s jeho klientkou a v jeho ponechání v trestním spise. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu přitom u žalobce došlo ke vzniku nemajetkové újmy spočívající v podlomení jeho důvěry v právní stát (což jej vedlo až k úvahám o možném ukončení advokátní praxe) a v zásahu do jeho psychické pohody vznikem obav, zda se trestní senát s inkriminovanou částí odposlechu (zachycující též údaje o taktice obhajoby a kritiku postupu soudu) seznámí. Nebyl-li však žalobce sám účastníkem předmětného trestního řízení, přičemž odposlech byl nařízen nikoliv vůči němu, nýbrž vůči jeho klientce, a to v souladu s trestním řádem, nelze u něj hovořit o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nákup rušiček odposlechu do kanceláře i omezující opatření týkající se telefonické komunikace, která žalobce zavedl v kanceláři i doma, ale již důsledkem zjištěného nesprávného úředního postupu nejsou.
7. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za zjištěnou nemajetkovou újmu vyšel soud prvního stupně z právního názoru Nejvyššího soudu formulovaného v jeho kasačním rozsudku ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2202/2024-246, a za situace, kdy nenalezl případ, který by se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodoval, porovnal tuto věc s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Z pěti případů, které k porovnání označil žalobce, se přitom čtyři týkaly odškodnění za zásah do práva na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a od nyní řešené věci se výrazně odlišovaly [ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 286/2017 šlo o zásah do cti poškozeného články zveřejněnými na internetu, ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 4203/2016 se poškozený domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu článkem publikovaným v tištěném periodiku, ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 503/2003 (správně 25 Cdo 503/2023 – poznámka dovolacího soudu) pak tamější žalobce požadoval odškodnění za tvrzení o jeho příbuzenském vztahu k někdejšímu komunistickému politikovi a ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2846/2022 se opět jednalo o zásah způsobený sdělením a články umístěnými na internet, jejichž odstranění se poškozený domáhal]. Pátá žalobcem předložená věc, jež byla vedena Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3466/2015 a souvisela s rozhodnutím vydaným Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 97/2014, se pak zabývala odškodněním nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tedy odlišným odpovědnostním titulem, než je tomu u žalobce. Oproti tomu žalovaná soudu předložila případ, který se svou povahou nyní řešené věci blíží, a to případ vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 49/2019 a poté u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 100/2021. V této věci byl totiž řešen nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené advokátům, kteří jako obhájci figurovali v trestním řízení, v němž došlo k vydáním záznamových nosičů zachycujících jejich komunikaci s jejich klientem neoprávněným osobám, za což jim byla přiznána omluva. Rozdíl mezi oběma srovnávanými případy přitom dle prvostupňového soudu spočívá v tom, že oproti zmíněným poškozeným byla v žalobcově případě zjištěna vyšší intenzita zásahu do jeho osobnostních práv (a to v rovině psychické, rodinné i pracovní), pročež je namístě jeho újmu odškodnit nikoliv omluvou, nýbrž finančním zadostiučiněním. Výši tohoto finančního zadostiučinění pak soud prvního stupně stanovil na částku 10 000 Kč proto, že stejnou částku obdržela poškozená ve věci řešené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, a to za své nezákonné trestní stíhání, které se týkalo její profese, následkem čehož tato poškozená opustila své zaměstnání, rozpadl se její partnerský svazek a trpěla stresem.
8. K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku II týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 2. 10. 2019 do zaplacení a ve výroku III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud doplnil skutkové závěry soudu prvního stupně týkající se případů nemajetkových újem, které je namístě porovnat se žalobcovým případem, a to o zjištění, že ve výše zmíněné věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 503/2023 byl řešen případ populárního herce poškozeného zveřejněním nepravdivého výroku o výhodách, jež měly plynout pro jeho otce z údajného příbuzenského vztahu k někdejšímu komunistickému politikovi, za což mu bylo přiznáno odškodnění ve výši 400 000 Kč. Dále odvolací soud zjistil, že ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Co 411/2021, 18/2022, byl poškozený odškodněn částkou 70 000 Kč za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním pro podezření z přípravy zločinu loupeže, které trvalo dva roky a devět měsíců, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody v délce 8 až 15 let a trestní stíhání se negativně promítlo do psychiky poškozeného, nikoli však do jeho rodinných vztahů. Ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Co 508/2024 byl pak řešen nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném zápisu v rejstříku trestů, kdy namísto odsouzení za krádež byl u poškozeného uveden údaj o jeho odsouzení za „šíření pornografie vůči dítěti“, přičemž tento stav trval jeden měsíc, po který poškozený trpěl těžkým stresem, pocitem bezmoci, jakož i obavou z toho, kdo všechno se s chybným zápisem seznámil, za což mu bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč. Konečně ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Co 117/2019 byl poškozený odškodněn částkou 4 680 Kč za to, že vinou nezákonného rozhodnutí o zadržení jeho řidičského oprávnění po dobu 78 dnů došlo k ukončení jeho pracovního poměru sanitárního technika.
10. Následně se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci odpovědnostního titulu představovaného nesprávným úředním postupem, který spočíval v tom, že záznam o žalobcově komunikaci s jeho klientkou nebyl zničen a zůstal založen v příslušném trestním spise, s tím, že žalobci svědčí nárok na odškodnění nemajetkové újmy, jež mu v příčinné souvislosti s tím vznikla. Vzhledem k povaze této újmy, jak byla zjištěna soudem prvního stupně, pak i odvolací soud považoval za odpovídající přiznat žalobci odškodnění v penězích. V rámci úvahy o výši tohoto odškodnění odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně označil za typově nejbližší k případu žalobce případ projednaný Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 100/2021, v němž sice poškození obdrželi zadostiučinění ve formě omluvy, ve srovnání se žalobcem však u nich nebyla prokázána tak vysoká intenzita zásahu do jejich osobnostních sfér, když žalobce oproti nim navíc trpěl stresem, pocitem nejistoty a zasažen byl i jeho rodinný život. Dále odvolací soud rozebral jednotlivé shodné i rozdílné znaky, které zjistil vzájemným porovnáním případu žalobce s dalšími případy zmíněnými soudem prvního stupně, jakož i s případy které doplnil sám (v rámci čehož mj. zohlednil, zda se újma odškodňovaná ve srovnávaných případech týkala, oproti žalobcově případu, zásahu způsobeného zveřejněním nepravdivé diskreditační informace, s níž se mohl seznámit široký okruh osob, zda odškodněním újmy bylo sledováno pouze naplnění jeho satisfakční role, nebo i role preventivně sankční, jaká byla intenzita a závažnost utrpěné újmy a v čem tato újma spočívala), načež dospěl k závěru, že částka 10 000 Kč, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal, je přiměřená. Dle odvolacího soudu je tomu tak i proto, že žalobce sám nikdy odposloucháván nebyl, jeho hovory s klientkou se žádných informací o jeho osobním životě netýkaly (ani z nich nebylo možné zjistit s kým se stýká a jaké provozuje aktivity), přičemž skutečnosti spočívající v nákupu rušiček odposlechu do kanceláře, v opatřeních, která žalobce ve vztahu k telefonické komunikaci zavedl doma i v kanceláři, nebo v jeho snaze zabránit synovi ve studiu práv, nelze klást do příčinné souvislosti s nesprávný úředním postupem, k němuž v daném případě došlo a jenž byl předmětem řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. V záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež dle svého obsahu směřovalo do části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé.
12. Přípustnost podaného dovolání žalobce staví na otázce způsobu určení výše finančního zadostiučinění, kterou by bylo možné pokládat vzhledem k jím utrpěné nemajetkové újmě za přiměřenou a spravedlivou, tedy na otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jakož i z výše uvedeného kasačního rozsudku dovolacího soudu vydaného v této věci, vyhověl-li žalobě pouze co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím.
13. V této souvislosti žalobce uvedl, že přiznané zadostiučinění nepovažuje za adekvátní, přičemž namítl, že ani z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, proč odvolací soud tuto částku za odpovídající považoval. Kromě toho odvolací soud při svém rozhodování nevycházel ze řádně zjištěného skutkového stavu, neboť jeho skutkové závěry nevyhovují zásadě volného hodnocení důkazů. Žalobce též poukázal na údajné shromažďování lokalizačních údajů týkajících se jeho osoby, k němuž mělo prostřednictvím zaznamenaných hovorů dojít, jakož i dalších informací z jeho soukromého a pracovního života, které měly dopad na jeho důstojnost, z čehož dovodil, že bylo zasaženo též do jeho práva na soukromí a do jeho důstojnosti, což však odvolací soud nezohlednil. Za této situace měl odvolací soud vycházet z ustanovení občanského zákoníku týkajících se ochrany osobnosti, potažmo ze závěrů plynoucích z judikatury vztahující se k této právní úpravě, podle které se zadostiučinění v případě závažnějších zásahů do práva na ochranu osobnosti pohybuje v řádově vyšších částkách, než jakého se žalobci dostalo.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolací soud předně konstatuje, že žalobcova kritika závěrů odvolacího soudu o výši přiměřeného zadostiučinění je zčásti založena na odlišném skutkovém základě, než z jakého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Oproti skutkovým závěrům odvolací soudu zde totiž žalobce argumentuje též údajným shromažďováním lokalizačním údajů týkajících se jeho osoby, k němuž mělo prostřednictvím zaznamenaných hovorů dojít, jakož i dalších informací z jeho osobního a pracovního života majících dopad na jeho důstojnost. V této části dovolání tak žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu, které nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěry právní, ale o závěry skutkové. Nejedná-li se o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry popisovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24, tedy o situaci, kterou žalobce v dovolání konkrétně neuvádí, je však Nejvyšší soud skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Současně platí, že hodnocení důkazů založené na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. žádným dovolacím důvodem napadnout nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
20. Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Při přezkumu formy a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž zvolenou formou nebo výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24).
21. Ve světle skutkových okolností žalobcova případu, jak je zjistil odvolací soud, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se o zmíněnou zjevnou nepřiměřenost přiznaného zadostiučinění nyní jedná. Provedené srovnání jednotlivých případů odškodnění nemajetkových újem, z něhož odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel, totiž neodráží závěry aktuální judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dotýkající se nadto případu, který odvolací soud při stanovení výše přiznaného odškodnění zhodnotil jako žalobcově situaci nejbližší (byť rozhodnutí ESLP nemají obecnou povahu precedentu, Nejvyšší soud již v minulosti ve své judikatuře zdůraznil, že tato judikatura nemůže být přehlížena, jak plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13), v důsledku čehož se odvolací soud při řešení předmětné otázky současně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalobcovo dovolání je proto ve vztahu k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění podle § 237 o. s. ř. přípustné.
22. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že zmíněné rozhodnutí ESLP bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu (pročež není logicky namístě odvolacímu soudu vytýkat v tomto ohledu jakékoliv pochybení). Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi totiž vysvětlil, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí; opačný postup by totiž znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu, k čemuž však v nyní řešené věci nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, a tam uvedenou prejudikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
25. Postup, jímž lze dospět k vyčíslení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce v nyní řešeném případě utrpěl, již dovolací soud popsal ve zmíněném předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2202/2024-246 (srov. zejména body 24 až 26 jeho odůvodnění, na které lze v této souvislosti plně odkázat), v němž připomenul, že výši přiměřeného zadostiučinění vycházejícího z § 31a odst. 2 OdpŠk, které má sloužit k odčinění žalobcovy nemajetkové újmy, je namístě určit za pomoci obdobných metod, jaké jsou dle judikatury Nejvyššího soudu využívány ke stanovení odškodnění nemajetkové újmy způsobené poškozeným jejich nezákonným trestním stíháním (k tomu v podrobnostech srov. vedle již zmíněného kasačního rozhodnutí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3487/2023, nebo ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1849/2024). Tento postup přitom odvolací soud v nyní posuzovaném případě respektoval, zaměřil-li se na porovnání zjištěné žalobcovy nemajetkové újmy s více či méně srovnatelnými a pravomocně skončenými případy odškodnění nemajetkových újem, které označili účastníci řízení nebo které byly jemu či soudu prvního stupně známy z úřední činnosti, přičemž se v každém jednotlivém případě soustředil jak na identifikaci podstatných společných znaků srovnávaných případů, tak i na identifikaci znaků rozdílných, načež vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Za nejblíže srovnatelnou se žalobcovým případem přitom označil věc vedenou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 100/2021, jejímž předmětem byla náhrada nemajetkové újmy způsobené advokátům neoprávněným zpřístupněním záznamů jejich komunikace s obviněným a v níž byli tito advokáti odškodněni omluvou. Za současného konstatování, že v žalobcově případě byly zjištěny závažnější následky nesprávného úředního postupu obdobného charakteru, než jaké utrpěli zmínění poškození, přitom žalobci namísto omluvy přiznal zadostiučinění finanční.
26. Evropský soud pro lidská práva však svým rozsudkem ve věci Černý a ostatní proti České republice ze dne 18. 12. 2025, stížnost č. 37514/20 a další, přiznal každému ze zde figurujících poškozených za zásah do práv na respektování soukromí a korespondence chráněných podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zadostiučinění ve výši 4 000 EUR (tj. bezmála 100 000 Kč) s tím, že poškozenými byli obhájci, jejichž privilegovaná komunikace s klientem byla získána z elektronických zařízení klienta a založena do trestního spisu. ESLP zde přitom rozhodoval o nárocích totožných osob, ke kterým se vztahoval i odvolacím soudem hodnocený případ řešený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 100/2021 (byť rozhodnutí ESLP na toto řízení přímo nenavazuje, rozhodnutí, jež bylo v uvedeném řízení vydáno, zohlednilo – viz zejména body 23 až 26 a 54 odůvodnění). Promítnutím judikatorních závěrů vyplývajících z citovaného rozhodnutí ESLP do skutkových zjištění odvolacího soudu, jak jsou v této věci v napadeném rozsudku popsána, přitom nelze než dospět k závěru, že částka 10 000 Kč, kterou žalobce obdržel, a to mj. s odůvodněním, že jeho újma je oproti újmě osob, na něž předmětný rozsudek ESLP dopadá, závažnější (neboť navíc trpěl stresem, pocitem nejistoty a došlo u něj rovněž k zásahům do rodinného života), nemůže být pokládána ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu za přiměřenou.
27. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení přitom dovolací soud neshledal, když nelze přisvědčit ani žalobcově námitce zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, k čemuž v daném případě zjevně nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud přitom není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom těmto judikatorním požadavkům vyhověl.
28. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. tomuto soudu k dalšímu řízení.
29. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu případ žalobce porovnal s věcí vedenou před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 100/2021, přičemž se opět zaměří jak na identifikaci podstatných společných znaků těchto případů, tak i na identifikaci znaků, které tyto případy naopak odlišují. Vezme přitom v úvahu též závěry výše zmíněného rozhodnutí ESLP, přičemž zváží, za jaké zásahy do práv poškozených tento soud zadostiučinění přiznal, jakož i to, že přiměřené finanční zadostiučinění přiznané soudem na vnitrostátní úrovni se může od částek přiznávaných ESLP do určité míry lišit.
30. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu