Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 236/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 69 Co 176/2024-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 181/2015 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž žalobce požadoval po hlavním městu Praze kompenzaci bezesmluvního užívání svých pozemků v katastrálním území XY a které bylo zahájeno dne 15. 12. 2015 a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2024, č. j. 46 C 236/2023-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 063 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 174 937 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 11. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II).
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i odvolací soud, posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 15. 12. 2015 do 1. 3. 2024 (tedy do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť k tomuto dni nebylo dosud skončeno), tj. 8 let a 2 měsíce. Posuzované řízení bylo, a to i v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, od 25. 5. 2018 podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby skončení řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vedeného mj. mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení u Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 8 C 62/2006 (dále též jen „vedlejší řízení“). Žalobce byl již za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení za období od 7. 6. 2006 do 21. 11. 2022 odškodněn v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 93/2021.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, podle obsahu dovolání však toliko co do potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení dále uvedených otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázek, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. právní otázky, kterou je třeba posoudit jinak:
a. Je správný takový postup soudu, kdy právní a věcnou argumentaci žalobce, na které je navíc postaven základ žaloby (uplatněného nároku), pomine a neuvede, proč žalobní námitky žalobce považuje za nesprávné, mylné nebo vyvrácené? Tuto otázku dovolatel považuje za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022.
b. Je správný postup, kdy odvolací soud meritorně přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž zcela absentuje posouzení skutečnosti, která je pro meritorní rozhodnutí podstatná? Představuje otázka, nakolik ke dni rozhodnutí soudu ovlivnilo uplynutí času hodnotu poskytovaného zadostiučinění dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), otázku odbornou dle § 127 odst. 1 o. s. ř.? V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a na usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015.
c. Zůstává v případě hlavního a vedlejšího řízení újma utrpěná účastníkem řízení stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení? Jaký vliv má souběžně vedené řízení vedlejší a posuzované na určení výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk? Jaký vliv má okolnost nedůvodnosti přerušení řízení posuzovaného ve vztahu k řízení vedlejšímu na posouzení výše zadostiučinění za dobu souběhu obou řízení? V rámci řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně uvádí, že by měl nyní dovolací soud tuto otázku posoudit jinak, přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
d. Je správným postup soudu, kdy je tatáž okolnost v rozhodnutí soudu uplatněna jako důvod pro odepření přiznání zadostiučinění (po dobu souběhu posuzovaného a vedlejšího řízení) a současně jako důvod pro snížení základní částky odškodnění? Dovolatel uvedl, že odvolací soud v posuzovaném řízení otázku vlastnického práva žalobce vůbec neřešil (jelikož byla předmětem vedlejšího řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 62/2006), především však tato otázka byla okolností, kterou soudy nižších stupňů promítly do snížení částky zadostiučinění v posuzovaném řízení z titulu souběhu vedlejšího řízení a řízení posuzovaného. V rámci řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, případně uvádí, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
e. Je předžalobní výzva učiněná dle § 14 OdpŠk tím nárokem poškozeného, který je výslovně vyloučen právní normou obsaženou v § 31 odst. 4 OdpŠk? Dovolatel uvádí, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku ze dne 16. 6. 2010. sp. zn. 25 Cdo 737/2008.
f. Představuje odůvodnění výroku rozsudku soudu, jímž byla podstatně žalované prodloužena zákonná lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), v podobě odkazu „na specifika plnění ze státního rozpočtu“, rozhodnutí podložené zjištěním potřebných skutečností, které přesvědčivě odůvodnily závěr, že stanovení delší lhůty k plnění je na místě? Při řešení této otázky se pak měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022.
9. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu otázek a) a b) týkajících se valorizace, jelikož se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobkyní odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Je dlužno uvést, že Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu (srov. plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25). Pro úplnost, s ohledem na dovolatelem uplatňované námitky, dovolací soud odkazuje na své závěry obsažené v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, dle nichž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Sám dovolatel přitom v bodě 5 písm. b) dovolání uvedl, že i jemu je zřejmé, jak nalézací soud k přiznané částce zadostiučinění dospěl.
10. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky c) a sice vztahu hlavního a vedlejšího řízení a jejich vlivu na určení výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, Nejvyšší soud dovodil, že dojde-li k přerušení původního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se doba, po kterou je původní řízení přerušeno, do celkové doby jeho trvání. V takovém případě je proto třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě způsobem výše popsaným. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho přerušení byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se zásadně délka každého řízení posuzuje samostatně. Výjimku v tomto směru představují tzv. souběžná řízení (vzájemně závislá). Probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010 či ze dne 12. 5. 2021. Tomu odpovídá stav i v nyní posuzovaném řízení, kdy je spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku přerušen do určení vlastnického práva k témuž pozemku mezi týmiž účastníky v jiném řízení.
11. Dovolání není přípustné pro řešení otázky d), tedy zda je správný postup soudu, kdy je tatáž okolnost v rozhodnutí soudu uplatněna jako důvod pro odepření přiznání zadostiučinění (po dobu souběhu posuzovaného a vedlejšího řízení) a současně jako důvod pro snížení základní částky zadostiučinění, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění za nepřiměřenou délku stále trvajícího vedlejšího řízení toliko za období do 22. 11. 2022, přičemž v nynějším řízení vyšel soud prvního stupně (a v návaznosti na něj i odvolací soud) ze stavu v době svého rozhodování, tj. 1. 3. 2024. Řešením předběžné otázky existence vlastnického práva žalobce přitom bylo posuzované řízení komplikováno i v době po 22. 11. 2022 a i v době rozhodování soudu v tomto řízení, nelze tudíž uzavřít, že by odvolací soud ve vztahu k poskytnutí zadostiučinění za nějaké období zohlednil tutéž okolnost duplicitně.
12. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani v rozsahu otázky e). Jestliže v dané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí postupoval ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1191/2011, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3120/11, a dovodil, že zákon neumožňuje odškodnit náklady právního zastoupení vynaložené na předběžné uplatnění nároku a ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk neshledal protiústavním, nelze takovému závěru ničeho vytknout.
13. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani v rozsahu otázky f) dovolání, týkající se přiměřenosti stanovené pariční lhůty. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené. Důvody, pro které stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo pro něž uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2373/2022). Pokud v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů při úvaze o lhůtě k plnění její prodloužení dostatečně zdůvodnily, a to s přihlédnutím na specifika plnění ze státního rozpočtu, která jsou obecně známou skutečností a jestliže za dané situace nebylo možno předpokládat, že by stát prostřednictvím svých zaměstnanců byl schopen dodržet zákonnou třídenní lhůtu, nelze takovému závěru ničeho vytknout a je plně v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
14. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 237f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu