Plný text
30 Cdo 2975/2025-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce S. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem v Plzni, Pod Všemi svatými 427/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 141/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 15 Co 233/2025-39, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 15 Co 233/2025-39, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2025, č. j. 28 C 141/2025-30, se mění tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 nevyslovuje.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 28 C 141/2025-30, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody za porušení práva Evropské unie, k němuž mělo dojít šesti rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a třemi rozhodnutími Krajského soudu v Praze vydanými v průběhu trestního řízení vedeného proti žalobci. Tyto soudy měly podle žalobce pochybit v tom, že jako soudy poslední instance při rozhodování o vazbě a zajištění věcí ve vlastnictví žalobce neposoudily řádnost zahájení trestního řízení a v tomto ohledu zejména pravomoc Úřadu evropského žalobce.
4. Podle odvolacího soudu prvoinstanční soud při posouzení otázky místní příslušnosti podle § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), vycházel z nepřiléhavé judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k požadavku na náhradu újmy, k níž došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení (v kterýchžto případech je pro danou otázku rozhodné, před kterým soudem probíhalo řízení v prvním stupni). Dále odvolací soud uvedl, že žalobcem citovaná judikatura o odpovědnosti státu za porušení práva Evropské unie rozhodnutím soudu v posledním stupni se týká situací, kdy bylo rozporováno, že soudy nepoložily předběžnou otázku (Soudnímu dvoru Evropské unie – poznámka Nejvyššího soudu) s tím, že tuto povinnost mají právě pouze soudy rozhodující v daném řízení v posledním stupni. To však podle odvolacího soudu žalobce nenamítá, nýbrž staví svoji žalobu na tvrzení, že výše uvedené soudy jako soudy rozhodující v posledním stupni opomněly přezkoumat řádnost zahájení úkonů trestního řízení a pravomoc Úřadu evropského žalobce. V daném případě Krajský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací jednak o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kladně o vzetí žalobce do vazby, jednak o dvou stížnostech žalobce proti usnesením Okresního soudu v Kladně o trvání vazby v průběhu přípravného řízení. Vrchní soud v Praze pak rozhodoval jako soud odvolací po podání obžaloby ve zbylých případech.
5. Odvolací soud dále dovodil, že ačkoliv Krajský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací v přípravném řízení, nelze dovodit, že by rozhodoval jako soud v posledním stupni. Obžalobu nyní projednává Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně a Vrchní soud v Praze je soudem odvolacím, tedy v posledním stupni (řízení před Nejvyšším soudem dosud neprobíhalo, resp. tato informace ze spisu nevyplývá). Vrchní soud v Praze má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, a tento soud by byl tedy místně příslušný. Postup podle § 87 písm. b) o. s. ř. je však podle ustálené judikatury možný pouze v případě, že tento soud zvolí žalobce, přičemž vysloví-li soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svoji místní nepříslušnost, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr. Věc tedy nelze postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a místně příslušným tudíž může být jen Obvodní soud pro Prahu 2.
II. Dovolání
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním namítaje, že otázka místní příslušnosti soudu k projednání žaloby o náhradu újmy za porušení práva Evropské unie soudem v posledním stupni nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dále žalobce uvedl, že otázka místní příslušnosti vyřešená odvolacím soudem v dovoláním napadeném usnesení má být dovolacím soudem posouzena jinak, a že do jisté míry (v dílčí otázce) se dovoláním napadené usnesení odchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016.
7. Dovolatel je přesvědčen, že v případě žaloby na náhradu škody za porušení práva Evropské unie soudem v posledním stupni se místní příslušnost soudu odvíjí toliko od obvodu, do kterého spadá soud rozhodující v posledním stupni. Dovolatel dále uvádí, že pochybení soudů v jeho případě se týkalo celkem devíti usnesení, z nichž ve třech případech byl v pozici soudu prvního stupně Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze byl soudem stížnostním. Ve třech dalších případech byl ale Krajský soud v Praze soudem stížnostním (rozhodoval o stížnosti dovolatele proti rozhodnutím Okresního soudu v Kladně), tedy i v pozici soudu v posledním stupni. Ve vztahu k této trojici rozhodnutí se podle přesvědčení dovolatele jedná o skutečnosti, které zakládají právo na náhradu újmy, k nimž došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, a tento soud je proto místně příslušný k projednání žaloby podle § 87 písm. b) o. s. ř.
8. Dovolatel tudíž považuje usnesení odvolacího soudu za nesprávné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení apelačního soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, dále aby rozhodl o tom, že Obvodní soud pro Prahu 5 je soudem místně příslušným k projednání předmětné žaloby a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel podkládá Nejvyššímu soudu otázku, jak má být posouzena místní příslušnost na výběr daná ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. v situaci, kdy žalobce tvrdí, že ke vzniku škody došlo v důsledku vydání rozhodnutí dvou a více soudů (a tedy i v obvodu vícero soudů), přičemž nesprávnost těchto soudních rozhodnutí žalobce dovozuje z porušení práva Evropské unie.
14. Předně je třeba uvést, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.
15. Vedle takto dovolatelem mylně chápaného, a v důsledku toho i vadně formulovaného předpokladu přípustnosti dovolání, však dovolatel míní, že jím položená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž v dílčím aspektu se podle jeho názoru usnesení odvolacího soudu též odchyluje od řešení v judikatuře dovolacího soudu již přijatého.
16. Toto alternativní vymezení předpokladu přípustnosti coby povinné náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) považuje dovolací soud za přijatelné (tedy nikoliv vadné), neboť dovolatel takto vyjádřil svou nejistotu ohledně toho, zda je závěr odvolacího soudu v jeho dílčích aspektech v rozporu s výslovně označenou judikaturou Nejvyššího soudu, či zda jde o otázku v celém rozsahu dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Tím došlo k naplnění vůle zákonodárce vztahující se k předpokladům přípustnosti dovolání, tj. aby se zástupce dovolatele seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil, zda má být dovolání podáno. V takovém případě by bylo odmítnutí pro vady dovolání nepřiměřeně striktní a formalistické.
17. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelem předložená otázka místní příslušnosti soudu na výběr daná podle § 87 písm. b) o. s. ř. v situaci, kdy důvodem odpovědnosti státu za újmu má podle žaloby být porušení práva Evropské unie soudním rozhodnutím, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle § 84 o. s. ř. platí, že k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
19. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
20. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř. platí, že je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
21. Dovolací soud nejprve konstatuje, že při rozhodování o předmětném dovolání je limitován zodpovězením předložené právní otázky týkající se místní příslušnosti soudu dané na výběr žalobci, a neskýtá se mu tudíž žádný prostor k vyjádření ohledně naplnění podmínek odpovědnosti státu (žalované) za porušení práva Evropské unie.
22. Pro účely rozhodnutí o tomto dovolání je nicméně vhodné připomenout, že systém odpovědnosti státu za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje. Tento závěr byl přijat a odůvodněn zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2021. K podmínkám odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva se Nejvyšší soud vyjádřil také například v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2021. Dále je možno stran uvedené problematiky poukázat na rozsudky téhož soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3856/2017, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4733/2017, ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2416/2018.
23. Pro řešení uvedené otázky je důležité zmínit, že v rozsudku ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 912/2024, Nejvyšší soud v návaznosti na svá předchozí rozhodnutí dovodil, že „jelikož je nárok na náhradu škody způsobené porušením unijního práva založen přímo právem Evropské unie, zákon č. 82/1998 Sb. se použije pouze přiměřeně. Jde o projev zásady procesní autonomie, podle které je (při absenci unijní regulace) věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva.“
24. Co se týče otázky místní příslušnosti ve vztahu k řízením o žalobách na náhradu škody způsobené porušením unijního práva vnitrostátními soudy, rozhodoval Nejvyšší soud zatím toliko v případech, kdy bylo namítáno porušení práva Evropské unie spočívající v tom, že soud, který by k tomu byl jinak povinen (tedy soud rozhodující v posledním stupni), nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (resp. dříve podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). V tomto případě dovodil, že absence vnitrostátní úpravy odpovědnosti státu za porušení práva Evropské unie (viz výše) nevylučuje možnost postupovat ohledně otázky místní příslušnosti analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je § 6 OdpŠk (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4622/2015). Nutno doplnit, že v tomto případě byla místní příslušnost soudu k projednání žaloby na náhradu újmy určována podle kritéria obecného soudu žalovaného, resp. jeho příslušné organizační složky, tedy podle § 84 o. s. ř. ve spojení s § 6 OdpŠk.
25. Nejvyšší soud dále ve své judikatuře vztahující se k výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. v případech náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že i tehdy má-li žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (viz soudem prvního stupně i soudem odvolacím uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014). V tomto rozhodnutí, z něhož vycházel v předmětném řízení i soud prvního stupně, nicméně Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy se jednalo o žalobu na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (jak správně uvedl již odvolací soud).
26. Také je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že § 11 odst. 2 o. s. ř. stanoví logickou, ale v případě místní příslušnosti dané na výběr velmi důležitou zásadu, podle které je to žalobce, jenž určuje, u kterého z více místně příslušných soudů bude probíhat řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018). Přitom pro určení místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto, na výběr danou, příslušnost bez pochybností odůvodňují (srov. již zmíněné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4143/2015). Právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Jestliže ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu ani žalovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5508/2017, nebo ze dne 27. 7. 2020, ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019, bod 35).
27. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva, tj. vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
28. Konečně je třeba poukázat i na judikaturní závěry vztahující se k otázce místní příslušnosti soudu v případech náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., dle kterých platí, že skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy podle § 87 písm. b) o. s. ř., představuje porušení povinnosti či jiná škodná událost (tj. příčina újmy), nikoliv však její následek (tj. vznik újmy). Jinými slovy vyjádřeno, ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila či vyvolala, a místní příslušnost podle uvedeného ustanovení se tudíž řídí místem, kde tato skutečnost nastala, nikoliv místem, kde se újma projevila (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3523/2024).
29. Dovolací soud na základě výše uvedené judikatury dospívá k závěru, že při absenci bližší vnitrostátní úpravy odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva Evropské unie vnitrostátními soudy se i v tomto případě při určení místně příslušného soudu k projednání žaloby postupuje podle nejbližších vnitrostátních předpisů tuto otázku upravujících; v zásadě tedy podle § 84 a následujících o. s. ř. (ve spojení s § 6 OdpŠk) a podle ustálené rozhodovací praxe soudů, která tato ustanovení interpretačně rozvíjí v rámci jejich aplikace na konkrétní případy.
30. Ve vztahu k problematice místní příslušnosti dané na výběr žalobci podle § 87 písm. b) o. s. ř. je rozhodujícím kritériem to, kde podle tvrzení žalobce došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, což ve smyslu výše uvedených judikaturních závěrů znamená, že místně příslušným je (také) věcně příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo soud, jemuž žalobce přičítá nesprávný úřední postup (s odlišením případů, kdy odpovědnostním důvodem je nepřiměřená délka řízení) nebo vydání nesprávného (nezákonného) rozhodnutí. I v případě žalobcem tvrzené odpovědnosti státu za porušení práva Evropské unie rozhodnutím vnitrostátního soudu je tak nutno dovodit, že oním odpovědnostním titulem je rozhodnutí toho soudu, které žalobce označuje za jsoucí v rozporu s komunitárním právem, jinými slovy, které z tohoto důvodu označuje za nezákonné (protiprávní), nejedná-li se o zřejmé (zjevné) zneužití (procesního) práva žalobcem. Není pak úkolem soudu při posouzení otázky své místní příslušnosti, aby předběžně zkoumal, zda z tvrzení žalobce vyplývá splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu, případně co (jaké rozhodnutí či jaký nesprávný úřední postup) je skutečným důvodem vzniku újmy, jejíž náhrady se žalobce domáhá, nejedná-li se právě o zřejmé (zjevné) zneužití daného procesního práva žalobcem.
31. Proto i v případě, kdy žalobce dovozuje svůj žalobou uplatněný nárok na náhradu újmy z porušení práva Evropské unie v rozhodovací činnosti vnitrostátního soudu způsobené tím, že úřední postup či rozhodnutí takového soudu je rozporné s jasným či vyjasněným pravidlem komunitárního práva – acte clair nebo acte éclaire), je rozhodným ukazatelem místní příslušnosti na výběr dané podle § 87 písm. b) o. s. ř. právě takový úřední postup či takové rozhodnutí soudu, které je žalobcem označeno za rozporné s právem Evropské unie. Jinými slovy řečeno, v takovém případě není pro určení soudu místně příslušného k projednání žaloby na náhradu újmy důležité, který soud rozhodoval či měl rozhodovat v posledním stupni, nýbrž to, který soud podle žalobcových tvrzení postupoval nebo rozhodl v rozporu s unijním právem. I zde platí, že volba místně příslušného soudu žalobcem podle § 87 písm. b) o. s. ř. nesmí vést k závěru o zjevném zneužití tohoto práva.
32. Označuje-li proto v daném konkrétním případě žalobce za příčinu jemu vzniklých újem (podle obsahu žaloby se žalobce domáhá několika samostatných nároků na náhradu škody i nároku na zadostiučinění jemu vzniklé nemajetkové újmy, k nimž mělo dojít v důsledku rozhodnutí soudů v trestním řízení o zajištění majetku žalobce a o vzetí či ponechání žalobce ve vazbě) simultánně rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze (která se měla ocitnout v rozporu s komunitárním právem tím, že uvedené soudy neposoudily řádnost zahájení trestního řízení a v tomto kontextu zejména pravomoc Úřadu evropského žalobce činit v trestním řízení jednotlivé procesní úkony), pak ve smyslu výše uvedených závěrů nezbývá než dovodit, že místně příslušným pro projednání dané žaloby je ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 11 odst. 2 o. s. ř. kterýkoliv věcně příslušný soud, v jehož obvodu má některý z těchto soudů svoje sídlo; tedy jak Obvodní soud pro Prahu 4 (v případě žalobcem naříkaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), tak i Obvodní soud pro Prahu 5 (v případě žalobcem uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze), u kterého byla žaloba podána.
33. Není přitom rozhodné, že další fáze (trestního) řízení probíhá u Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně a že z tohoto důvodu není tento soud soudem rozhodujícím v posledním stupni, ani není relevantní to, že žalobce učinil volbu místně příslušného soudu právě s odkazem na to, že jím označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze jsou rozhodnutími „soudu poslední instance“.
34. Z právě uvedeného je patrné, že závěry obsažené v napadeném usnesení odvolacího soudu nejsou správné, a Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. toto usnesení změnil tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
35. Dovolací soud ovšem znovu zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím je řešena toliko otázka místní příslušnosti soudu, který o žalobě bude jednat, eventuálně o ní rozhodne. V žádném případě se toto rozhodnutí netýká otázek spojených se splněním jakéhokoliv z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalované za újmu způsobenou porušením práva Evropské unie rozhodnutím soudů.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto usnesením se řízení ve věci samé nekončí a o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu