Plný text
30 Cdo 2999/2025-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Herba Vitalis s.r.o., IČO 51104857, se sídlem ve Skalici, Vajanského 2055/1, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 161 809 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 239/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 39 Co 39/2025-273, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2025, č. j. 39 Co 39/2025-292, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 18. 11. 2022 po žalované domáhala náhrady škody, a to jednak škody spočívající v umenšení majetku žalobkyně ve výši 8 890 000 Kč (nárok 1), jednak náhrady ušlého zisku za období od roku 2012 do roku 2022 ve výši 41 619 000 Kč (nárok 2), a jednak ušlého zisku za období od roku 2022 do roku 2030 ve výši 88 000 000 Kč (nárok 3). Dále se žalobkyně domáhala poskytnutí zadostiučinění za zvláště těžkou nemajetkovou újmu ve výši 23 000 000 Kč (nárok 4). Tyto čtyři nároky žalobkyně požadovala z titulu porušení práva Evropské unie, které přičítá vnitrostátním soudním orgánům (Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavnímu soudu), neboť soud poslední instance (Nejvyšší správní soud) odmítl její nárok na uplatnění práv vyplývajících pro žalobkyni ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES ze dne 10. 6. 2002, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy. Nejvyšší správní soud měl podle žalobkyně porušit svoji povinnost, jestliže nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Žalobkyně rovněž před soudem prvního stupně uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 60/2014, a to ve výši 300 000 Kč (nárok 5).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2024, č. j. 22 C 239/2022-217, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 12. 2024, č. j. 22 C 239/2022-230, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost, aby žalobkyni zaplatila částku ve výši 78 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 5. 2023 do zaplacení, jinak výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok II).
Odvolací soud nejprve oproti soudu prvního stupně (jenž na straně žalované jednal za Českou republiku jednak s Ministerstvem financí stran prvních čtyř nároků uplatněných žalobkyní, a jednak s Ministerstvem spravedlnosti stran posledního, tedy pátého, nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), dospěl k závěru, že za žalovanou mělo být podle § 6 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen OdpŠk – jednáno toliko s Ministerstvem financí, neboť správním orgánem v daném řízení byl celní úřad, poté Generální ředitelství cel, následně rozhodoval soud ve správním soudnictví, pročež předmět řízení jako celek vzhledem k obsahu a povaze sporu spadá do působnosti právě Ministerstva financí.
Dále odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v případě prvních čtyř nároků uplatněných žalobkyní není dána odpovědnost žalované za porušení práva Evropské unie, neboť soud rozhodující v žalobkyní označeném řízení jako soud poslední instance (Nejvyšší správní soud) nepochybil, jestliže Soudnímu dvoru Evropské unie nepoložil předběžnou otázku týkající se výkladu výše uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES, resp. souladu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, s touto směrnicí, neboť je zde dána výjimka z povinnosti předběžnou otázku položit spočívající v tom, že výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou natolik zjevné, že nedávají prostor pro důvodné pochybnosti (tzv. acte clair).
Odlišně od soudu prvního stupně pak odvolací soud posoudil důvodnost části nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (ve výši 78 312,50 Kč s příslušenstvím).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to jen stran té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající první čtyři nároky uplatněné v žalobě (nároky 1 až 4).
Toto dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, částečně jako nepřípustné, částečně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá potřeba vyřešení otázky (podle dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené) vzniku a existence odpovědnostního titulu náhrady škody způsobené porušením evropského práva přičitatelným soudu poslední instance (Nejvyššímu správnímu soudu) spočívající v nesplnění povinnosti předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie stran výkladu čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES ze dne 10. 6. 2002 za existence přeshraničního prvku a rozdílné správní praxe nejméně ve dvou členských státech, neboť odvolací soud se neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že Nejvyšší správní soud jako soud poslední instance neporušil svou povinnost vyplývající z komunitárního práva (konkrétně čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), neboť v případě aplikace žalobkyní označeného předpisu unijního práva se jednalo o tzv. acte clair, tedy ustanovení, jehož výklad byl natolik zřejmý, že zde nebyl dán prostor pro žádnou pochybnost stran jeho aplikace na souzený případ [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2021 (zejména body 55 a 56 jeho odůvodnění), jakož i na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3856/2017, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4733/2017, ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2416/2018].
Dovolatelka sice výslovně Nejvyššímu soudu nepokládá otázku, zda se v případě výkladu čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES a jeho aplikace na případ žalobkyně jedná o tzv. acte clair či nikoliv, z obsahu dovolání lze ovšem dovodit, že tuto otázku spojuje s otázkou předchozí, a to jako otázku dovolacím soudem neřešenou. Ve vztahu k této (pod)otázce je však dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. nepřípustné pro zcela zjevnou bezdůvodnost, neboť její řešení je zcela zjevné a nečiní výkladové těžkosti (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 713/2020, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1714/2019 nebo ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Jinak řečeno je zcela zřejmé, že výrobky, byť označené jako doplňky stravy ve smyslu výše uvedené směrnice č. 2002/46/ES, mohou být zatíženy spotřební daní z lihu (podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), přičemž taková vnitrostátní úprava není v rozporu s čl. 11 odst. 1 této směrnice, a je souladná i s úpravou obsaženou ve směrnici Rady č. 92/83/EHS. Ke zřejmosti takového výkladu se opakovaně vyjádřil nejen Nejvyšší správní soud (v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2022 č. j. 9 Afs 54/2022-38, a zejména v rozsudku ze dne 23. 6. 2014, č. j. 8 Afs 21/2013-54; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nssoud.cz), ale též Ústavní soud. Ten například usneseními ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2834/14, ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1929/22, či ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1928/22 posoudil ústavní stížnosti podané žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní, směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, v nichž byla otázka výkladu téhož ustanovení unijního práva označena za acte clair, za zjevně neopodstatněné, a to i pokud žalobkyně poukazovala na to, že slovenská vnitrostátní právní úprava od spotřební daně obdobné výrobky osvobozuje. Přitom právě na tomto základě žalobkyně stavěla své tvrzení o rozdílné správní praxi ve dvou členských státech Evropské unie (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, komu svědčí odpovědnostní titul (resp. zřejmě myšleno, co je důvodem či příčinou odpovědnosti státu) v případě náhrady škody způsobené porušením práva Evropské unie spočívajícím v nesplnění povinnosti předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku a zda se v tomto smyslu jedná jen o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, neboť tato otázka byla (oproti přesvědčení dovolatelky) v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena s tím, že v případech porušení komunitárního práva spočívajícího v nepoložení předběžné (prejudiciální) otázky Soudnímu dvoru Evropské unie je důvodem odpovědnosti státu za škodu tím způsobenou porušení této povinnosti rozhodnutím obecného soudu, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2021). Rozsudek odvolacího soudu přitom není s tímto judikaturním řešením v rozporu, jestliže je založen na závěru, že porušení práva Evropské unie spočívající v nesplnění povinnosti předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je přičitatelné Nejvyššímu správnímu soudu (viz odstavec 25 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání pak není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, „do jaké míry má soud poslední instance odpovědnost v případě nepředložení žádosti Soudnímu dvoru EU“ s tím, že tato otázka má být zásadní pro určení, „zda Ministerstvo financí nebo orgány celní správy lze považovat za 'soud' odpovědný za újmu způsobenou žalobkyní porušením unijního práva“, neboť na řešení této otázky není rozsudek odvolacího soudu založen. Dovoláním napadený rozsudek totiž spočívá na závěru, že odpovědnost za újmu způsobenou porušením práva Evropské unie rozhodnutím vnitrostátního soudu tíží stát (nikoliv jeho jednotlivé organizační složky – ministerstva, soudy či jiné úřady), přičemž otázku „příslušnosti“ Ministerstva financí neposuzuje z hlediska toho, jaký orgán státu za újmu takto způsobenou odpovídá, nýbrž z hlediska toho, která organizační složka státu za stát jedná ve smyslu § 6 OdpŠk.
Nadto je třeba doplnit, že žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta i z důvodu, že žalobkyně netvrdila, jaká předběžná otázka měla být Nejvyšším správním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie položena, přičemž z důvodu její neúčasti u jednání soudu prvního stupně nemohla být žalobkyně poučena podle § 118a o. s. ř. Žalobkyně přitom tento samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, který odvolací soud převzal (viz bod 28, věta druhá, a bod 31) v dovolání nenapadá (pouze v něm otázky pro Soudní dvůr Evropské unie formuluje). Přitom platí, že jestliže by obstál jeden důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu