Plný text
30 Cdo 3013/2025-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové a majetkové újmy za nesprávný úřední postup ve výši 158 200 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 198/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 17 C 198/2024-55, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2025, č. j. 16 Co 128/2025-78, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 158 200 Kč jako náhrady nemajetkové újmy ve výši 154 000 Kč a majetkové újmy ve výši 4 200 Kč (představující náhradu nákladů řízení za 14 úkonů po 300 Kč), které jí měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 116 EC 1039/2010.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 17 C 198/2024-55, zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. z důvodu nezaplacení soudního poplatku (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože procesně zavinila zastavení řízení a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Obě tato rozhodnutí napadla žalobkyně včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Co se týče dovolání žalobkyně směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla při jeho podání zastoupena advokátem a ani nedoložila, že má sama odpovídající právnické vzdělání.
Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatelky nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatelky prokazující, nebyly předloženy.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nesplnila zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. a řízení o dovolání zastavil.
Ačkoli žalobkyně nebyla vyzvána, aby si pro podání dovolání proti napadenému usnesení zvolila zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podala řádné dovolání, a o její opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nebylo soudem prvního stupně znovu rozhodováno, je nutno konstatovat, že z rozhodovací činnosti je dovolacímu soudu známo, že v téměř shodných sporech byla žalobkyně opakovaně ke splnění této podmínky vyzývána, a tudíž musí být obeznámena s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupena advokátem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, či přímo k osobě žalobkyně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1570/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 874/2017). S důvody, pro které nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, byla v tomto řízení žalobkyně seznámena v odůvodnění rozhodnutí o její dřívější žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Nejvyšší soud má tak za to, že i při absenci opakované výzvy a opakovaného rozhodování o téže žádosti práva žalobkyně nebyla ohrožena a že poučení o náležitém zastoupení se žalobkyni opakovaně dostalo.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému má za nepochybné, že záměrem počínání žalobkyně při podání žádosti o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení je nikoliv sledování ochrany jí tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Takový zneužívající procesní úkon žalobkyně pak dle § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany, a proto se k němu podle § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
Žalobkyně nezaplatila ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatelku již nevyzýval, neboť z postoje dovolatelky v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědoma, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu