Plný text
30 Cdo 3063/2025-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 527 560 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 140/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 104/2025-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 527 560 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky celkem čtyř řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedených u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2021/169059 (v době od 19. 10. 2021 do 22. 11. 2023, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 127 122 Kč s příslušenstvím), sp. zn. MPSV-2022/3327 (v době od 6. 1. 2022 do 11. 12. 2023, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 114 472 Kč s příslušenstvím), sp. zn. MPSV-2022/3338 (v době od 6. 1. 2022 do 15. 7. 2024, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 156 477 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. MPSV-2022/65473 (v době od 13. 4. 2022 do 21. 2. 2024, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 129 489 Kč s příslušenstvím); dále také jen „posuzovaná řízení“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 37 C 140/2024-53, konstatoval, že ve výše uvedených řízeních došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), přičemž v části znějící na zaplacení finančního plnění žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se porušení žalobcova práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v posuzovaných řízeních nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Otázka důkazního břemene vztahujícího se k prokázání sníženého významu posuzovaných řízení pro poškozeného, při jejímž řešením se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, pokud nezohlednil žalobcovu námitku, že žalovanou v řízení tížila procesní povinnost prokázat své tvrzení o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce z důvodu marginálnosti požadovaných informací pro jeho osobu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011) se totiž odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce poté, co zohlednil, že žalovaná nepatrný význam těchto řízení v kompenzačním řízení tvrdila (přičemž své tvrzení odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a jeho zájem na jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti – viz např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 24. 8. 2024 na č. l. 15 a násl. spisu), a co zjistil, že toto její tvrzení koresponduje s obsahem spisů, které se k posuzovaným řízením vztahují (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 19 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku).
9. Odvolací soud, který tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025), se svým závěrem o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce neodchýlil ani od té judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž se význam předmětu řízení o poskytnutí informací liší v případě, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v případě, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze přitom uvažovat pouze tehdy, kdy žadatel potřebuje informace získat naléhavě a nutně pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv, což, jak již bylo uvedeno výše, v žalobcově případě naplněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1872/2025).
10. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formy zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu, v rámci níž žalobce poukázal na absenci výjimečných okolností jeho případu, které by odůvodňovaly odškodnit tuto újmu pouze konstatováním porušení žalobcova práva, a při jejímž řešením se měl odvolací soud, nepřiznal-li žalobci odškodnění v penězích, odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže tak sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však (vzhledem k již zmíněnému závěru odvolacího soudu o zanedbatelném významu posuzovaných řízení pro poškozeného) v žalobcově případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Nejvyšší soud v této souvislosti zároveň nepřehlédl, že důvod, pro který odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uvedené konstatování ve svém rozsudku finálně nevyslovil, odrážel skutečnost, že se žalobci před zahájením řízení již od žalované dostalo odškodnění jeho újmy ve formě peněžitého plnění odpovídajícího částce 27 659,86 Kč, čímž mu již byla poskytnuta maximální možná satisfakce, kterou lze z pohledu § 31a odst. 2 OdpŠk poškozenému přiznat a která tak nutně konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci zahrnovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1435/2025).
11. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, nezohlednil v rámci postupu orgánu veřejné moci v posuzovaných řízeních jejich neprofesionalitu a obstrukční jednání, pak ani z pohledu této právní otázky nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž plyne, že odvolací soud k uvedenému kritériu přihlédl, přičemž zohlednil, že dle jeho skutkového závěru byla posuzovaná řízení zatížena průtahy. V tomto rozsahu se tedy podané dovolání míjí s tím, jak odvolací soud věc právně posoudil. Pokud pak žalobce poukazuje též na údajné obstrukční jednání příslušných orgánů, staví svou dovolací argumentaci v této části na odlišném skutkovém základě, než z jakého v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud, jenž takovéto jednání nezjistil (viz bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
12. Ani otázka zohlednění počtu žalobcových žádostí o informace při hodnocení kritéria významu posuzovaných řízení pro jeho osobu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, a usnesením ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 159/2024, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, přípustnost žalobcova dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Úvaha odvolacího soudu o tom, že pokud poškozený vede větší množství řízení (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála řízení, je totiž souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Poukázal-li žalobce v uvedené souvislosti též na judikaturu Nejvyššího správního soudu, pak případný rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu zákonný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v intencích zmíněného ustanovení nepředstavují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3713/2017, či ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4256/2018).
13. V části, v níž žalobce klade otázku, jak pro účely stanovení zadostiučinění za délku řízení aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, o jednotnosti řízení o informacích, a to aniž by srozumitelně vymezil konkrétní právní otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, tím spíše, aby ve vztahu k takové právní otázce též řádně specifikoval příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., pak podané dovolání nevyhovělo požadavkům vycházejícím ze znění § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání), pročež je dovolatel ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
14. Podané dovolání tedy nelze za popsané situace v dané části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
15. K žalobcově námitce zpochybňující to, že by napadený rozsudek vyhovoval požadavkům kladeným na jeho přezkoumatelnost, Nejvyšší soud poukazuje na znění § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého by k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo z jiného důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, k čemuž v daném případě zjevně nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud přitom není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom i těmto judikatorním požadavkům vyhověl. Skutečnost, že žalobce se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje.
16. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s jejím vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu