Plný text
30 Cdo 3127/2025-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 128/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 156/2025-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2025, č. j. 22 C 128/2024-46, zamítl žalobu o zaplacení částky 118 620 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 10. 2023 do zaplacení a s náklady na uplatnění pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 156/2025-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 118 620 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace vedeného u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pod sp. zn. UZSVM/A/55813/2021-SOK (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení délky řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud při posuzování nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyšel z celkové délky řízení od podání žádosti o informace dne 30. 11. 2021 do vyhovění této žádosti dne 5. 10. 2023, zahrnující jak řízení před správními orgány, tak řízení před správními soudy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020). Současně pak odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení pouze formálně nehodnotil dodržování zákonných lhůt na jednotlivých stupních, ale zabýval se zhodnocením jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to složitostí řízení (řízení probíhalo jak před správními úřady, tak před správními soudy a řešila se zde složitá, dosud judikaturou neřešená otázka), postupem orgánů veřejné moci (na všech stupních bylo rozhodováno ve lhůtách a bez průtahů), významem předmětu řízení pro žalobce (ten shledal jako nepatrný, neboť požadované informace se žalobce nijak netýkaly a se získanými informacemi nijak nenaložil, a to ani např. vyvoláním veřejné diskuze o příslušné problematice, navíc vede u soudů větší množství sporů o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, v letech 2024 a 2025 bylo u odvolacího soudu vedeno více než 10 takových řízení) a rovněž i jednáním poškozeného (z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud shledal, že by se žalobce na délce řízení jakkoliv negativně či pozitivně podílel), která hodnotil dle konkrétních okolností případu a na základě jejich posouzení akceptoval závěr soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá (viz odstavce 20 až 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto postupem se tedy odvolací soud neodchýlil, ani od výše uvedených nálezů Ústavního soudu, ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), a tato námitka tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
7. S ohledem na výše uvedené pak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka neaplikování domněnky vzniku nemajetkové újmy, neboť ta dle žalobcem odkazované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, a ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23), i dle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, z něhož vychází ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. například část V Stanoviska), nastupuje až v případě dovození existence nesprávného úředního postupu v podobě porušení práva na přiměřenou délku řízení, k čemuž však v posuzovaném případě odvolací soud nedospěl, jak je podrobně rozebráno výše. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť na jejím řešení, jaké žalobce prezentuje, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou vztahující se k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, neboť ani při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, pokud žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, pak okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud k námitce žalované obsažené již v jejím vyjádření k žalobě dovodil nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce, neboť požadované informace se jej netýkaly a po jejich získání s nimi nijak nenaložil, což nesvědčí o tom, že by je potřeboval, a současně přihlédl i k tomu (co je mu známo z jeho úřední praxe), že žalobce vede u soudů větší množství obdobných sporů o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí různých informací. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, publikovaný pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24) a svým právním zhodnocením otázky posouzení kritéria významu předmětu řízení se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť na základě tvrzení žalované a výsledků dokazování, včetně skutečností známých mu z úřední činnosti, dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Pokud pak žalobce s odkazem na Stanovisko tvrdil, že řízení o základním právu má zvýšený význam, tak taková skutečnost z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, navíc i existence typově zvýšeného významu předmětu řízení může být ke skutkové obraně v řízení vyvrácena (srov. část IV Stanoviska).
9. Ani námitka nepromítnutí dle žalobce excesivního postupu orgánů veřejné moci do posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce totiž tento excesivní postup orgánů veřejné moci obecně spatřoval v tom, že k poskytnutí požadovaných informací došlo až na základě rozhodnutí správního soudu. Jak je však podrobně rozebráno výše, závěr o tom, zda určité řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, závisí na zhodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na podkladě konkrétních okolnosti každé věci, což odvolací soud učinil. „Excesivní postup orgánů veřejné moci“ a důvod pro odlišné posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk tak nemůže představovat skutečnost, že k poskytnutí požadovaných informací došlo až na základě rozhodnutí správního soudu, pokud bylo v řízení na všech stupních rozhodováno ve lhůtách a bez průtahů a délka řízení (jehož význam pro žalobce byl nepatrný) byla způsobena jeho složitostí spočívající v tom, že v řízení byla řešena dosud judikaturou neřešená otázka (tj. otázka, zda žalobcem požadované listiny – konkrétní žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a konkrétní vyjádření ke kasační stížnosti stejného Úřadu - lze či nelze podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytnout), což vedlo k projednávání věci na celkem pěti stupních, jak před správními orgány, tak před správním soudem, proti jehož rozhodnutí (a vyjasnění sporné otázky) se již povinný subjekt dále nebránil a požadované informace poskytl.
10. Pokud v této souvislosti žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1644/2021, a tvrdil, že podle jeho závěrů „soudní zásah napravující mylnou aplikaci práva ze strany orgánu veřejné moci je relevantní skutečností pro určení formy a výše zadostiučinění“, tak tento rozsudek žádný takový závěr neobsahuje a týká se zcela odlišných právních otázek, a to otázky počátku běhu promlčení doby v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení a otázky určení organizační jednotky jednající za stát, jejichž nesprávné vyřešení soudy nižších stupňů spočívalo v tom, že v souladu s v době rozhodování Nejvyššího soudu překonanou judikaturou nenahlížely na řízení před správními orgány a na ně navazující řízení před soudy jako na jedno řízení. Od závěrů tohoto rozsudku se tudíž odvolací soud odchýlit nemohl.
11. Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, tak tento na posuzovanou věc nedopadá, neboť se zabývá v daném případě nijak neposuzovanou otázkou správného postupu při vyřizování žádostí o informace se závěrem, že povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit (např. s odkazem na nedostatečnou aktivitu žadatele). Ze skutkových zjištění soudů se však nijak nepodává, že by k takové situaci mělo v daném případě dojít.
12. Pokud pak zcela v závěru dovolání odkázal žalobce i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, není z textu dovolání patrné (na rozdíl od ostatních odkazovaných rozhodnutí), ke které konkrétní námitce se má vztahovat, či alespoň, jaké závěry z něj žalobce vyvozuje. Navíc věcně se tento rozsudek zabýval situací, kdy odvolací soud dovodil nižší význam tam posuzovaného řízení (řízení o zadostiučinění za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení) na základě skutečností, které ale žalovaná strana v řízení nenamítala, což posuzované věci, kde nepotřebnost požadovaných informací pro žalobce žalovaná v řízení od počátku namítala, rovněž neodpovídá.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu