Plný text
30 Cdo 3128/2024-599
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. I. H., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph. D., advokátkou, se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 10 Co 245/2023-569, t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 10 Co 245/2023-569, se zrušuje v části výroku I, kterým se mění rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 22 C 196/2022-510, potud, že se žaloba zamítá do 105 886 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 8. 2022 do zaplacení; v části výroku I, kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 22 C 196/2022-510, v jeho výroku II, a to do částky 1 028 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 8. 2022 do zaplacení; i ve výroku II o náhradě nákladů řízení.
II. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 22 C 196/2022-510, se zrušuje v části výroku I., v níž se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobci částku 105 886 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 8. 2022 do zaplacení, dále v části výroku II, kterým se žaloba zamítá co do částky 1 028 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 1 028 000 Kč od 18. 8. 2022 do zaplacení, i ve výroku III o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Okresního soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
III. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 1. 7. 2022 domáhal odškodnění za nezákonné trestní stíhání zahájené usnesením policejního orgánu ze dne 30. 1. 2013, č. j. KRPU-29768/TČ-2011-040081-HOR, a to
A) v částce 197 000 Kč jako náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení,
B) v částce 103 823,79 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, a
C) v částce 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.
Současně nárokoval z uvedených částek též zákonný úrok z prodlení od 23. 6. 2022 do zaplacení. Žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 17. 2. 2022 k zaplacení svých požadavků dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na který žalovaná reagovala dne 22. 6. 2022. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 169 651,21 Kč [z toho 91 000 Kč na požadavek uvedený pod bodem A) a 78 651,21 Kč na požadavek pod bodem B)], které shledává dostatečným. K požadavku pod bodem C) žalovaná uvedla, že neshledala v posuzovaném případě takové zásahy do zdravotní, profesní anebo společenské sféry, aby to odůvodnilo žalobcův požadavek na odškodnění nemajetkové újmy, kterou nelze odškodnit jinak.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 22 C 196/2022-510, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 218 319 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 8. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále žalobu co do částky 1 082 504,79 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 1 300 823,79 Kč od 23. 6. 2022 do 17. 8. 2022 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 082 504,79 Kč od 18. 8. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 101 816,45 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní řízení vedené vůči žalobci bylo jednak zatíženo několika průtahy přičitatelnými státu, jednak bylo jako celek nepřiměřeně dlouhé, když délka trestního řízení přesáhla osm let (od 30. 1. 2013 do 13. 10. 2021), a stanovil výši přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního řízení po zohlednění modifikace základní částky stanovené na 15 000 Kč (nezkrácené za první dva roky řízení i s přihlédnutím jeho nezákonnosti) dle kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. c) a e) OdpŠk (význam předmětu řízení pro poškozeného a jednání poškozeného), na 260 000 Kč (o 80 % a dále o 20 % zvýšená částka 130 000 Kč), tj. po odečtení již vyplaceného zadostiučinění je důvodná částka 169 000 Kč. Současně uzavřel, že další žalobcem uplatňovaný požadavek na odškodnění nezákonnosti tohoto trestního řízení je shodný s uvedeným nárokem, a není proto na místě tento odškodňovat další nebo jinou náhradou nemajetkové újmy. Na náklady obhajoby bylo žalobě vyhověno co do částky 49 319 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 10 Co 245/2023-569, rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil potud, že se žaloba zamítá do 151 382 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 8. 2022 do zaplacení, a jinak jej ve zbytku tohoto výroku a ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl krajský soud k § 31a odst. 3 OdpŠk a v daném případě, oproti soudu prvního stupně, neshledal žádné z okolností dle písm. c) ani e) a přistoupil naopak ke krácení částky základní částky stanovené na 20 000 Kč za první dva roky řízení, tedy vyčíslil přiměřené zadostiučiní na celkem 154 152 Kč, kdy po odečtení poskytnutého plnění ve výši 91 114 Kč zbývá doplatit žalobci částku 63 114 Kč. Ohledně požadavku ad C) odvolací soud uzavřel, stejně jako soud prvostupňový, že se tento požadavek „překrývá“ s nárokem na odškodnění nepřiměřené délky řízení, neboť je odůvodněn shodnými skutečnostmi. Z titulu náhrady nákladů na obhajobu je dle odvolacího soudu žaloba důvodná jen co do částky 3 823 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 30. 9. 2024 včasně podaným dovoláním, které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to do části, jíž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn potud, že žaloba byla zamítnuta do 151 382 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2022 do zaplacení, a do části, jíž byl prvostupňový rozsudek ve výroku II potvrzen, i proti výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že odvisí od meritorního výroku.
5. Žalobce především odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně po právní stránce uzavřel, že se žalobce (kromě požadavku na zaplacení nákladů obhajoby) domáhá pouze jednoho „nároku“, avšak požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení [požadavek pod bodem A)] se nepřekrývá s požadavkem žalobce na zaplacení odškodného za nezákonně vedené trestní stíhání [požadavek pod bodem C)], a tím se dle žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). S ohledem na výše uvedenou a nesprávnou právní úvahu pak odvolací soud „zcela opomněl, že výše přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného) s projednávanou věcí shodují. Odvolací soud v rámci svého rozhodování nezohlednil žádný obdobný případ a na komparaci zcela rezignoval.“ Tím se podle žalobce rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) a následně stanovil zjevně nepřiměřenou výši zadostiučinění, a to i přesto, že na taková obdobná rozhodnutí žalobce v řízení poukazoval.
6. Dle žalobce se dále odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 194/2010) při stanovení nesprávné délky trestního řízení, když uzavřel, že právní moc a vykonatelnost nastává dnem doručení (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 9 To 34/2021).
7. Žalobce má rovněž za to, že přípustnost dovolání zakládá právní otázka posouzení okamžiku, od kterého náleží žalobci úroky z prodlení, která by dle jeho názoru měla být dovolacím soudem řešena jinak, než tomu dosud je (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016).
8. Žalobce konečně odvolacímu soudu vytýká, že jeho odůvodnění je „zcela mizivé, nelze z něho vysledovat úvahy odvolacího soudu a jako takové je nelze ani považovat za spravedlivé, což považuje za rozporné jak s judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II.ÚS 3717/14, či ze dne 28.2.2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11), tak s občanským soudním řádem, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
9. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhnul, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
10. Žalovaná ve vyjádření ze dne 18. 10. 2024 uvedla, že považuje předmětný rozsudek odvolacího soudu za správný s výjimkou posouzení právní otázky stanovení délky trestního řízení, která dle názoru žalované měla být počítána do 1. 9. 2021, tj. do vyhlášení příslušného rozsudku, nikoliv do dne jeho doručení žalobci. Tím došlo ke stanovení nesprávné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vzhledem k bagatelní výši částky, o kterou mělo být dle žalované zadostiučinění nižší (1 667 Kč), žalovaná nepodává dovolání. K nesprávné délce řízení namítané žalobcem v jeho dovolání, tedy nekorektně počítanému počátku běhu lhůty, žalovaná uvádí, že jde ze strany žalobce o novou, a tedy nepřípustnou námitku, a to i poté, co s délkou řízení vyjadřoval v rámci odvolacího řízení souhlas (oproti žalované). Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Údajné pochybení odvolacího soudu při stanovení nesprávné délky trestního řízení, kterou měl odvolací soud stanovit v rozporu s § 139 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, když uzavřel, že právní moc a vykonatelnost nastává dnem doručení (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 9 To 34/2021), je námitkou, kterou dovolatel v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnil nově až v dovolání, a proto nezakládá jeho přípustnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3330/2020).
16. Rovněž námitka údajně nesprávně přiznaného úroku z prodlení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její právní posouzení odvolacím soudem odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (zejména část VII) – dále jen „Stanovisko“ (srov. rovněž s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022), od níž není důvod se odchýlit.
17. V části, v níž žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně svého požadavku na přiznání náhrady nákladů spočívajících v odměně advokáta [požadavek pod bodem B)], je dovolání vadné, neboť žádná z výhrad žalobce uvedených v dovolání s tímto požadavkem nesouvisí. Proto Nejvyšší soud dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to do části, jíž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn, co do částky 45 496 Kč, a do části, jíž byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, co do částky 54 504,79 Kč, a ohledně zákonného úroku z prodlení z požadovaného plnění od 23. 6. do 17. 8. 2022, odmítl podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř.
18. K výtce žalobce, že odůvodnění odvolacího soudu je „zcela mizivé, nelze z něj vysledovat úvahy soudu, a tedy je dle jeho názoru nelze ani považovat za spravedlivé a souladné s právem žalobce na spravedlivý proces“, dovolací soud zdůrazňuje, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit. Tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce. Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu zde dne 22. 11 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo natolik konkrétní a srozumitelné (s níže uvedenou výjimkou), že žalobci neznemožnilo se vůči němu relevantně vymezit, uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Je z něho totiž zřejmé, proč a na základě jakých skutkových zjištění odvolací soud rozhodl. Výhrada žalobce o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, tedy až na následně uvedenou výjimku, nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2633/2023, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1961/2022, či ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1766/2022). Tento závěr se však netýká vskutku nepřípustně kusých úvah odvolacího soudu, jde-li o odůvodnění výše peněžité újmy, která má žalobci náležet proto, že vůči němu bylo vedeno nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání (viz níže).
19. Žalobci je rovněž na místě dát za pravdu, že požadavek na odčinění újmy z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení nesplývá s požadavkem na odčinění újmy vzneseným proto, že totéž trestní řízení bylo vedeno tzv. nezákonně a že uplatnění požadavku žalobce na odčinění újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením nevylučuje uplatnění jeho požadavku na náhradu újmy způsobené týmž trestním stíháním, bylo-li vedeno nezákonně. Z kontextu rozsudku odvolacího soudu přitom plyne, že odvolací soud zcela zamítl požadavek žalobce na náhradu újmy způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním právě proto, že žalobci již bylo přiznáno odškodné za újmu způsobenou týmž nepřiměřeně dlouhým trestním řízením (odstavec 16 dovoláním napadeného rozsudku). Protože takový úsudek odvolacího soudu je v rozporu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání směřující do výroků o zamítnutí požadavku na odčinění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním přípustné.
V. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je v částech uvedených pod body 17. in fine a 18. důvodné.
21. Dovolací soud již dříve uzavřel, že požadavky na odškodnění z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení na straně jedné a z důvodu, že totéž trestní řízení bylo vedeno tzv. nezákonně na straně druhé, jsou dvěma svébytnými nároky. Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě poškozeného ohledně výsledku řízení a udržování poškozeného jako osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné „nezákonné“ trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1294/2018, či ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
22. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že uplatnění požadavku na odškodnění nepřiměřené délky trestního stíhání žalobci zabraňuje v uplatnění požadavku na náhradu nemajetkové újmy za totéž nezákonné trestní stíhání, neboť se tato újma „překrývá“ s již uplatněným nárokem, neodpovídá jeho úsudek ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Každý z těchto samostatných požadavků je totiž třeba vypořádat zvlášť (primární důvod odškodnění je u každého z nich jiný) a způsobem předpokládaným ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022. sp. zn. 30 Cdo 3274/2021), s tím, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [srov. § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož (viz rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023).
23. Zatímco při vytváření úsudku o výši odškodného za nepřiměřeně dlouhé (trestní) řízení soudy požadavek poškozeného posuzují podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a judikatury vztahující se k tomuto ustanovení (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), při posuzování požadavku poškozeného na odškodné za nezákonně vedené trestní stíhání výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
24. Z výše uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud rozhodoval o důvodnosti požadavku žalobce na odčinění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, neobstojí. Proto je na místě rozsudek odvolacího soudu v příslušné části zrušit, což platí i pro výrok rozsudku soudu prvního stupně, v němž došlo k zamítnutí tohoto požadavku.
25. Dovolání je však důvodné i ve vztahu k výroku, v němž odvolací soud (zčásti) negativně rozhodl o požadavku žalobce na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením. Již výše dovolací soud uvedl, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto požadavky však rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odůvodňoval konkrétní výši odškodnění žalobce za nepřiměřené dlouhé řízení, nesplňuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3146/2022, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3422/2013).
26. Vyhodnocení, že trestní řízení bylo vskutku nepřiměřeně dlouhé, a okolnosti, pro které je na místě stanovit základní částku ročního odškodnění ve výši 20 000 Kč, aniž mělo dojít k její modifikaci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, odvolací soud provedl pouze v odstavci 12 odůvodnění svého rozsudku s tím, že „Krajský soud přihlédl k ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a shledal okolnosti případu pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění dle písm. a) celkové délce řízení. Jiné okolnosti krajský soud neshledal, a to ani b) složitost řízení, když řízení bylo standardní, nebylo ani jednoduché, ale ani příliš složité, neshledal jednání poškozeného, který se choval standardně, skutečnost, že neprotahoval řízení a že spolupracoval není okolností dle § 31a odst. 3 písm. c) zákona, ani v postupu orgánů veřejné moci během řízení a ani ve významu předmětu řízení pro poškozeného [písm. e)], žalobce nebyl osobou bezúhonnou, byl již odsouzen za trestný čin úplatkářství ve věci 8 to 124/2012 (pozn. dovolacího soudu věc vedená pod sp. zn. 8 To 124/2012) , žalobce nepodniká v oboru, kde by byla podmínkou bezúhonnost.“
27. Z odvodnění rozsudku odvolacího soudu není ani v náznaku zřejmé, proč stanovil jinou základní částku ročního odškodnění, než soud prvního stupně (ten ji ukotvil ve výši 15 000 Kč). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není jasné ani to, proč odvolací soud (přestože v úplnosti aproboval jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně) nevysvětlil, proč se neztotožňuje s úsudkem soudu prvního stupně, že význam předmětu řízení byl pro žalobce natolik mimořádný, že odůvodňuje zvýšení odškodného o 80 %. Soud prvního stupně se přitom tomuto vyhodnocení obsáhle věnoval s tím, že „předmět trestního stíhání se bezprostředně dotýkal obchodní činnosti žalobce i jeho osobního života a měl na ně též faktické dopady, přičemž mu po celou dobu trestního řízení hrozil vysoký trest odnětí svobody, a to poté, co již byl dříve odsouzen v jiné trestní věci, ve které byl před zahájením předmětného trestního stíhání propuštěn na svobodu (ke konkrétním dopadům trestního řízení do života žalobce soud odkazuje na jednotlivá skutková zjištění shora). Vlivem těchto okolností se doba řízení v psychické sféře žalobce musela negativně projevit. Zmíněné okolnosti umocnily hloubku zásahu nepřiměřenou délkou řízení a žalobce nutně musel intenzivněji vnímat nepříznivé dopady nepřiměřeně dlouhého řízení, to vše ještě po medializaci trestní věci jedním novinovým článkem, který měl však vzhledem k omezené komunitě spolupracovníků a rodiny žalobce na tohoto též značný dosah, a to přes to, že byl již dříve medializován v jiné trestní věci. To vše za situace, kdy prakticky již v prvních letech trestního řízení byly zjištěny okolnosti, jež vedly nakonec k závěru, že jednání, pro které byl žalobce trestně stíhán, není trestné.“ - K vyrovnání se s těmito argumenty nepostačí, uvedl-li odvolací soud pouze, že „žalobce nebyl osobou bezúhonnou, byl již odsouzen za trestný čin úplatkářství ve věci 8 to 124/2012 2012 (pozn. dovolacího soudu věc vedená pod sp. zn. 8 To 124/2012), žalobce nepodniká v oboru, kde by byla podmínkou bezúhonnost.“ Byť z rozsudku odvolacího soudu je zřetelné, že při vyhodnocování ostatních kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk se ztotožnil s v prvostupňovém rozsudku podrobně prezentovaným úsudkem soudu prvního stupně („v souzené věci zjistil soud prvního stupně náležitě skutkový stav“), jsou výše uvedená nedopatření v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku natolik zásadní, že dovoláním napadený rozsudek v pasáži věnované jejich hodnocení pro nepřezkoumatelnost neobstojí.
28. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. částečně zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. částečně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v předmětném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
29. V dalším řízení je soud prvního stupně i odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Oba soudy se budou při posouzení důvodnosti požadavku žalobce na odčinění újmy za nezákonně vedené trestní stíhání řídit ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, dále ze dne 24. 2. 2022. sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Odvolací bude věnovat adresnou pozornost odůvodňování skutkových a právních úsudků, v nichž se případně odliší od závěrů soudu prvního stupně.
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu